ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.157.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 157/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. března 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. R., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 5 To 170/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 100/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 27 T 100/2006, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a podle §250 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby nahradil poškozeným S. a P. S. škodu ve výši 220.000,- Kč, a poškozené M. V. ve výši 50.000,- Kč.
Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době od února do prosince 2005 postupně vylákal od své matky S. S. finanční částku v celkové výši 220.000,- Kč, a v lednu 2006 od své sestry M. V. částku ve výši 50.000,- Kč, a to pod falešným příslibem vrácení peněz poté, co mu zaměstnavatel vyplatí dlužné peníze, ačkoli si byl vědom, že mu zaměstnavatel žádné peníze nedluží, vypůjčené peníze ani částečně nevrátil a způsobil tak poškozeným S. a P. S. škodu ve výši 220.000,- Kč a M. V. ve výši 50.000,- Kč.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. 5 To 170/2008, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Ač to obviněný v dovolání nijak blíže neuvedl, je z povahy věci zřejmé, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zakládá na existenci dovolacího důvodu podle písm. g) tohoto ustanovení trestního řádu.
V úvodu dovolání obviněný uvedl, že trvá na důvodech uvedených již v odvolání, a tvrdí, že žalovaný skutek nespáchal. Svoji matku požádal o finanční výpomoc, kterou mu tato v několika za sebou jdoucích případech poskytla. Nikdy ale mezi nimi nedošlo k dohodě o termínu vrácení poskytnutých finančních plnění. Navíc jeho matka v přípravném řízení i před soudem I. stupně uvedla, že neví přesně, jak vysokou částku mu předala, měla to na jakémsi papírku, který nenalezla. Obviněný je toho názoru, že svojí matku nemohl uvést v omyl jakýmikoliv sliby, protože se jednalo o finanční plnění v určité časové ose, a pokud by se poškozená cítila být uvedenou v omyl, bylo by proti vší logice, aby mu poskytovala další finanční plnění. Rovněž namítá, že nikdy nebylo prokázáno, že by poškozeným byl i P. S. a v tomto směru jde jen o ničím neověřené tvrzení tohoto poškozeného. Prokázání tohoto tvrzení považuje obviněný za významné nejen z hlediska výše škody, ale také z hlediska možnosti dispozice jeho matky s dostatečným množstvím finančních prostředků a tedy z hlediska samotné jeho trestní odpovědnosti.
Obviněný také namítá, že nepodepsal smlouvu o půjčce ze dne 8. 4. 2006, kterou jeho matka prokazovala svůj nárok a jeho návrh na ověření pravosti podpisu znaleckým posudkem, nebyl akceptován. Za zcela neprokázanou považuje obviněný i celkovou výši poskytnutého finančního plnění, když nebylo prokázáno, že by se našly poznámky S. S. k výši poskytnutých částek a přesto je ve smlouvě o půjčce uvedena konkrétní částka.
V závěru dovolání obviněný rovněž namítá, že se v tomto případě trestním řízením supluje možný občanskoprávní spor, jde o jednání se soukromoprávním základem a trestní postih nemůže nahrazovat ochranu práv jednotlivce v občanskoprávních vztazích. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 8 Tdo 180/2007, kde byla přijata zásada, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady trestní odpovědnosti. Trestní represe je poslední prostředek /tzv. ultima ratio – I. ÚS 4/04 a I. ÚS 558/1) a nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci. Odvolací soud se ale touto jeho námitkou vůbec nezabýval a proto podle obviněného nesprávně posoudil žalovaný skutek. Navrhl proto, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí o dovolání k němu nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného z podstatné části neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu a Nejvyšší soud se proto jimi ani nezabýval. Podstatná část dovolání je totiž založená na opakování námitek uvedených již v odvolání, což obviněný potvrdil i tím, že také v dovolání trvá na svých námitkách obsažených v odvolání. Dovolání ale není dalším odvoláním a lze je úspěšně podat jen z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Neodpovídají-li dovolací námitky některému zde uvedenému důvodu dovolání, nevzniká ani povinnost dovolacího soudu napadené rozhodnutí přezkoumat. Tak je tomu i v případě námitek obviněného,že žalovaný skutek nespáchal, že mu S. S. poskytla pouze finanční výpomoc, že nevěděla ani přesně jakou částku mu předala, a ničím nepodložené je i tvrzení o poškozeném P. S., když nebylo ověřeno, zda vůbec měl ze svého podnikání takové příjmy. Pokud jde o námitku obviněného ohledně poškozeného P. S., tato souvisí s dalšími námitkami, kterými je zpochybňován skutkový závěr soudů o výši vypůjčených částek od matky obviněného S. S. Navíc obviněný přehlédl, že tato celková výše půjčky byla podle zjištění soudu I. stupně poskytnuta z úspor jeho matky, která měla dostatek finančních prostředků z příjmů z pracovní činnosti (viz str. 3-4 rozsudku), a poškození také P. S. založil na existenci společného jmění manželů a nikoli na přímém poskytnutí peněz na půjčky i tímto poškozeným (viz str. 5 rozsudku). Tento právní závěr soudu ale obviněný v dovolání nenapadá. Rovněž tvrzení, že smlouvu o půjčce nepodepsal, a nebyl akceptován jeho návrh na znalecký posudek k ověření pravosti jeho podpisu (opatřené odborné vyjádření zřejmě považuje za nedostatečné), jakož i námitka o neprokázání celkové výše poskytnutého plnění, nemůžou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Všechny tyto námitky totiž nesměřují proti právními posouzení skutku, ale jsou zaměřeny naopak na dosažení změny skutkových zjištění tak, že žádná půjčka ze strany poškozených obviněnému nebyla poskytnuta a žalovaného skutku se nedopustil. Obviněný se tak domáhá pouze jiného hodnocení provedených důkazů, namítá neúplnost provedeného dokazování a na základě toho se pak domáhá i zcela jiných skutkových zjištění. Nejvyšší soud ale posuzuje správnost právního posouzení skutku jak byl zjištěn soudem v hlavním líčení na základě výsledků dokazování, a nikoliv takového skutku, který by měl být zjištěn podle názoru obviněného na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Z podstatné části se také jedná o obhajobu obviněného, kterou za vyvrácenou považoval již soud I. stupně.
Jedinou námitkou, kterou lze považovat za odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka, že obviněný nemohl poškozenou S. S. uvést v omyl, když mu finanční plnění poskytovala po další dobu („v určité časové ose“), a kdyby se cítila být uvedena v omyl, bylo by nelogické, aby mu poskytovala další plnění. Tato námitka je ale zjevně neopodstatněná.
Z výpovědi poškozené S. S. v hlavním líčení totiž vyplývá, že ji obviněný vždy požádal o určitou peněžní částku, přičemž jí říkal, že peníze vrátí do konce roku, že mu pojišťovna dluží nějaké peníze. Splácení dluhu, že však vždy prodlužoval, až se pak domluvili na konci roku 2005. Je tedy zřejmé, že ač u každé jednotlivé půjčené částky nebyl stanoven jednoznačný termín vrácení půjčky, obviněný sám vrácení půjčených částek vázal na vyplacení peněz, které mu údajně dlužila pojišťovna. Obviněný tak nejen zneužíval důvěru,kterou k němu měla jeho matka S. S., ale také sám ji sliboval vrácení půjčených částek a nepravdivým tvrzením o očekávaném vyplacení peněz od bývalého zaměstnavatele ji utvrzoval v přesvědčení, že bude také schopen svým slibům dostát. Uvedl ji tak v omyl ohledně své schopnosti vrátit vypůjčení peněžní částky a poškozená mu opakovaně půjčovala další peníze právě proto, že jednala v tomto omylu, tj. v mylném přesvědčení, že jí obviněný půjčené peníze vrátí.
Z hlediska této jediné hmotně právní námitky obviněného tak napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a nebyl tak naplněn uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto nemůže být naplněn ani další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolání obviněného proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš