ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.300.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 300/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. března 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. S. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 7 To 89/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 18 T 8/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 18 T 8/2008, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona. Za tento trestný čin a trestný čin zpronevěry podle §248 odst.1, 3 písm. c) tr. zákona, kterým byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 3 T 173/2008, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 61 To 44/2009 byl podle §219 odst. 1 tr. zákona, s použitím §35 odst. 2 tr. zákona, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 10 let. Pro výkon trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci (nože) a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 7 To 89/2009, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením, protože nemá spolehlivou oporu ve skutkových zjištěních. Součástí právního posouzení skutku bylo i posouzení zavinění na straně dovolatele ve formě úmyslu přímého, jež mělo směřovat k usmrcení poškozeného. Skutková zjištění vyplývající zejména ze znaleckých posudků MUDr. Z. Šenkýře a Ing. kpt. J. Kubeše, podle názoru dovolatele neumožňovaly uzavřít, že jeho jednání sledovalo usmrcení poškozeného. Bylo zjištěno, že dovolatel vyjma toho, že nůž přiložil na hruď poškozeného, aktivně nečinil ničeho, aby poškozeného zasáhl na krku, a zranění, která přitom u poškozeného vznikla, byla způsobena jednáním poškozeného, který se snažil ze sevření uvolnit. Samozřejmě dovolatel by mohl odpovídat za případné usmrcení poškozeného v případě, že by při své fyzické dispozici sevření nepovolil a neumožnil tak poškozenému uniknout. V posuzované věci tomu tak nebylo, protože dovolatel své sevření povolil a zabránil tak u poškozeného způsobení podstatně závažnějšího, případně až fatálního poranění. V posuzované věci bylo z hlediska právního posouzení třeba rozlišovat na jedné straně aktivní jednání dovolatele, které by směřovalo k usmrcení poškozeného, a na straně druhé neaktivní přidržování nože před krkem za situace, kdy se poškozený z vlastního rozhodnutí nakláněl proti noži, aby se ze sevření vymanil. Sama intervenující státní zástupkyně svá skutková zjištění s odvoláním zejména na znalecký posudek MUDr. Z. Šenkýře uzavřela v tom směru, že „poranění zjištěná na krku poškozeného nasvědčují tomu, že k nim došlo v době, kdy poškozený pojal obavy o svůj život z nože přiloženého na krku, a snažil se z násilného sevření uniknout, tedy při jeho obraně před obviněným. Obviněný tedy neměl pouze volně položenou ruku s nožem na krku poškozeného, ale nůž pevně držel a aktivním způsobem bránil poškozenému se ze sevření dostat“. Je zřejmé, že ani státní zástupkyně nedospěla ke zjištění, že by dovolatel nožem aktivně jednal proti krku poškozeného. Právní posouzení, že dovolatel sám aktivně jednal, aby poškozeného usmrtil, nemá ve skutkovém zjištění potřebnou oporu a to ani z hlediska způsobeného následku, na jehož vzniku se podílel sám poškozený svým aktivním jednáním proti noži. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 8 Tdo 853/2007, ze dne 23. 8. 2007, podle kterého v případě, že skutkové závěry soudu prvního stupně nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti a koherence, pokud jsou v extremním rozporu s obsahem některých provedených důkazů, pak soud druhého stupně je povinen na takovou situaci reagovat a vyvodit z ní adekvátní trestněprocesní důsledky. V souvislosti s tím poukázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. V posuzovaném případě podle názoru obviněného právě o takový extremní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu jde, když skutková zjištění učiněna soudem I. stupně jsou nesprávná, neúplná a hrubě zkreslená. Stalo se tak v důsledku vadného procesního postupu, při kterém nebylo důsledně dbáno ust. §2 odst. 6 tr. řádu. Konkrétně zde namítá, že v případě objektivně dokumentovaných zranění na krku poškozeného nebyly zvažovány a hodnoceny všechny možnosti, jakým způsobem mohla jednotlivá poranění vzniknout, nebyla zkoumána výpověď poškozeného a zejména pak nebyla konfrontována s dalšími důkazy. Z výpovědi poškozeného vyplývá, že dovolateli v útoku proti jeho krku až do okamžiku způsobení řezné rány (která vyvolala bolest) nic nepřekáželo, jeho tahy nožem nebyly narušovány aktivitou poškozeného a vážnou překážku nepředstavoval ani stojáček mikiny s látkovým zipem, jehož jednotlivé elementy byly kovové. Je logické, že takové tahy nožem musely být pak souběžné, hladké a s rovnými okraji. Závěru učiněnému na základě výpovědi poškozeného by měly logicky korespondovat věcné důkazy, řezné rány na stojáčku mikiny a na krku poškozeného. Tyto rány by měly mít čistý souběžný průběh a rána či rány v kůži by měly mít rovné, hladké okraje. Ve skutečnosti tomu tak ale nebylo. Soudy tento rozpor nezjistily a nereagovaly na něj. Stejně tak se soudy zcela nevypořádaly se všemi závěry plynoucími z posudku znalce z oboru soudního lékařství MUDr. Z. Šenkýře. Významná je zejména výpověď znalce u hlavního líčení. Podle znalce poranění objektivně zjištěná na krku poškozeného mohla vzniknout dvojím způsobem, a to aktivním vedením nože proti krku poškozeného silou malé až střední intenzity, nebo poranění mohlo vzniknout v době aktivní obrany poškozeného proti noži, který byl přiložen k jeho krku a byl pevně držen v ruce útočníka. Znalec dále uvedl, že „ze zdravotnické dokumentace vyplynulo, že pokud jde o řezné rány na krku poškozeného, nešlo o zcela typické řezné rány s hladkými okraji, ale o řezné rány s nerovnými okraji“. Tato skutečnost pak vedla znalce k tomu, že co do vzniku těchto poranění se přiklonil spíše k tomu, že tato poranění vznikla v době obrany poškozeného proti útočnému nástroji, který byl přiložen ke krku. Znalec také zdůraznil, že pokud by k řezným ranám na krku mělo dojít v době, kdy měl poškozený zakloněnou hlavu dozadu a pevně drženou, očekával by vznik zcela jednoznačných řezných ran na krku a nikoliv těch, které byly objektivně zjištěny. Současně ale musel znalec říci, že „v případě, pokud by útočník sevření nepovolil, pak by poranění byla daleko větší“. Ze všeho, co znalec uvedl, soudy nevyvodily všechny v úvahu přicházející závěry. Přestože je jednoznačně zřejmé, že podle znalce je výpověď poškozeného pro zjevný rozpor s objektivně zjištěnými zraněními na krku nepřijatelná, soudy na to nereagovaly, uvedený rozpor nepopsaly a ve svých úvahách nezohlednily. Všechna výše uvedena zjištění měla soudy vést k úvaze, zda dovolatel s nožem v ruce nepůsobil proti tělu jinak, než uvádí poškozený, a jakým způsobem tedy musel nůž držet a manipulovat s ním, aby to vysvětlilo mechanismus vzniku všech poranění objektivně zjištěných na krku a prstech poškozeného. Dovolatel, ale nabízí jiné držení a manipulaci s nožem, kterému korespondují objektivně zjištěny stopy na krku poškozeného. Tvrdí, že nůž držel ve své sevřené pěsti tak, že ostří bylo obráceno na stranu palce, přičemž nůž naplocho spolu se svou pěstí opřel o horní část hrudi poškozeného tak, že jeho špička směřovala vzhůru. Nůž takto přiložený k vlastní hrudi se poškozenému podařilo uchopit pravou rukou za čepel, poškozený se snažil ze sevření uniknout tak, že se proti noži předkláněl a hlavu i tělo otáčel vlevo. Právě v této fázi mohla všechna poranění na krku vzniknout a jejich nezvyklý až chaotický průběh lze dobře vysvětlit právě jako výsledek vzájemného působení sil vyvinutých dovolatelem a poškozeným na nůž mířící špičkou vzhůru. Obviněný dále podrobně rozebírá možný mechanismus vzniku zranění 2. a 3. prstu pravé ruky poškozeného a činí závěr, že verze poškozeného, jak došlo ke vzniku poranění na krku a pořezání jeho prstů, je jako celek nepřijatelná a to nejen s ohledem na chaotický průběh ran na krku, lokalizaci řezných poranění jen na bříšcích prstů, ale také pro absenci dalších řezných ran na prstech blíže dlani, které by jinak musely vzniknout, pokud by ostří nože bylo podle verze poškozeného přiloženo ke krku a jemu se podařilo čepel nože uchopit (sevřít) tak, aby byl schopen na ní působit silou dostatečnou k ulomení čepele. Potřebná pozornost nebyla věnována ani tomu, co u hlavního líčení uvedl znalec z oboru mechanoskopie Ing. kpt. J. Kubeš, podle kterého v době napadení musel tlak na nůž působit na plochou část střenky (čepele). Protože na zipu nebyly viditelné žádné stopy poškození jeho jednotlivých kovových segmentů, nebyly tyto segmenty zvlášť zkoumány. K dotazu zmocněnce poškozeného pak znalec dodal, že pokud by poškození segmentů zipu bylo zjistitelné jen pod mikroskopem, pak by intenzita na ně působícího ostří byla malá. Přestože skutková zjištění učiněná znalcem Ing. kpt. J. Kubešem mají významný dopad na posouzení intenzity jednání dovolatele proti tělu poškozeného, soudy jím opět nevěnovaly potřebnou pozornost.
Dále obviněný hodnotí výpověď svědkyně Z. K. a to v té časti, kde hovoří o tom, co jim poškozený jako první ihned po činu uvedl o důvodu vzniku zranění. Měl tvrdit, že dovolatel měl vůči němu závazky, které měl vyrovnat nějakou motorkou. Výpověď svědkyně je opět v hrubém nesouladu s tím, co uvedl poškozený. Přesto nebyla výpověď poškozeného náležitě zhodnocena a soudy nevysvětlily, jak s rozporem naložily. Přitom tento rozpor týkající se důvodu odvozu motorek byl významný i pro hodnocení dalších částí výpovědi poškozeného. Umožňoval správně pochopit skutečné důvody jeho příjezdu do V.
Dále obviněný namítá, že při zjišťování motivu činu, soud I. stupně opět bez náležité opory v provedených důkazech přisvědčil verzi poškozeného. Vzal za fakt, že dovolatel bez jakékoli předcházející příčiny, zcela nečekaně a zákeřně poškozeného napadl. Takovým motivem v posuzované věci nemohou být ani nejasné finanční vztahy mezi dovolatelem a poškozeným, které se ani soudu nepodařilo rozplést. Pokud by skutečně dovolatel na tyto nevyjasněné, stěží prokazatelné a dokazatelné finanční vztahy zamýšlel reagovat fyzickým odstraněním poškozeného jako věřitele, nelze věřit tomu, že by pak útok provedl v daných podmínkách, tedy na zcela nevhodném místě, v nevhodnou dobu, nevhodným způsobem, při použití zcela nevhodného nástroje. S poukazem na vzájemné fyzické dispozice obviněný považuje za nevěrohodné také tvrzení poškozeného, že se „nějak“ vysmekl z držení (podle soudu bez přispění obviněného). Pokud by dovolatel byl skutečně rozhodnut ho usmrtit, času k dokončení svého záměru (např. škrcením po ulomení čepele) měl dostatek. Lze uzavřít, že nebylo zásluhou poškozeného, že se ze sevření uvolnil a podařilo se mu z auta uniknout, ale stalo se tak z rozhodnutí dovolatele a je zcela nepochybné, že dovolatel z pozice, ve které se oba účastníci nacházeli (při vzájemném poměru sil, způsobu vedení útoku a přepadu ze zálohy, zezadu a zablokování poškozeného v sedačce) mohl útok nožem s fatálním následkem pro poškozeného dokonat. Pokud by byl dovolatel předem rozhodnut, či se rozhodl impulzivně až na místě poškozeného usmrtit, je vyloučeno, aby poškozený reagoval na útok tak rychle, aby se mohl účinně bránit. To, že poškozený nebyl vážněji zraněn, i když měl dovolatel objektivně možnost ho usmrtit, svědčí ve prospěch závěru, že nebylo úmyslem obviněného poškozeného usmrtit. Za této situace bylo třeba uvažovat o jiném úmyslu. Dovolatel hovoří o tom, že chtěl poškozeného pouze donutit k tomu, aby z místa, kde se objevil třetí muž s pistolí v ruce, rychle odjel. Tuto obhajobu soudy jako nepodloženou odmítly. Při vyhodnocení jednání obou aktérů a zvážení celé věci i ve výše naznačeném směru měly soudy dospět k jednoznačnému závěru, že relevantní úmysl, z hlediska úvah o právním posouzení věci jako vraždy, zcela absentuje. Na podkladě vadně provedeného řízení soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a návazně na to i k nesprávnému právnímu posouzení celé věci. Podle obviněného nebyly naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu zejména pro nedostatek subjektivní a objektivní stránky, když nebyl prokázán relevantní úmysl.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný ve svém podání ze dne 5. 3. 2010 navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265o tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí – trestu odnětí svobody, který je na obviněném vykonáván od 1. 3. 2010, kdy se v řádném termínu podle výzvy soudu přihlásil ve věznici P. - P. Obviněný uvádí, že jednak závěr o vině může doznat zásadní změny, ve věci již podal také návrh na obnovu řízení, výkon trestu v současné době má pro něho i pro nejbližší rodinné příslušníky nepřiměřené zdravotní a sociální dopady, které ve svém podání podrobně rozvádí, a které se posléze podle obviněného mohou jevit jako zcela zbytečné.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedených požadavků na hmotně právní povahu námitek, v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že veškeré námitky, které obviněný uvedl ve svém obsáhlém dovolání, tyto požadavky nesplňují. Byť obviněný v dovolání obecně namítá absenci zavinění, resp. jeho úmyslu usmrtit poškozeného, toto své tvrzení zakládá nikoli na právním posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ale na své verzi průběhu skutkového děje, kterou již soudy v původním řízení považovaly za vyvrácenou. Podstatou obhajoby obviněného v průběhu celého trestního stíhání bylo tvrzení, že nechtěl poškozeného zabít a nůž proti poškozenému použil jen proto, aby jej donutil odjet z daného místa, když tam spatřil muže s pistolí, který v něm vyvolal obavu o jeho život. Zranění, která poškozený utrpěl, pak vznikla pouze v důsledku jeho snahy dostat se ze sevření, v kterém jej obviněný držel. Podrobným rozborem možného způsobu vzniku a charakteru zranění poškozeného, včetně vlastního hodnocení výpovědi poškozeného, svědků, a znaleckých posudků, pak obviněný dokládá pravdivost své obhajoby a tedy neexistenci subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tyto námitky jsou ale mimo uplatněný důvod dovolání, protože nevychází ze skutku zjištěného soudy v průběhu trestního stíhání, ale z verze průběhu skutkového děje, kterou za správnou považuje obviněný.
Již v předchozím rozhodnutí o dovolání obviněného v jiné trestní věci (6 Tdo 1099/2009), Nejvyšší soud k obdobným skutkovým námitkám obviněného uvedl, že při posuzování zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný.
Nejvyšší soud v tomto směru také odkázal na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připoměl usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu Nejvyšší soud také doplnil a zdůraznil, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l )tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů,jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Ani v této trestní věci Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od své rozhodovací praxe, v případech výhradně skutkových námitek v dovolání.Protože obviněný současně v dovolání namítl existenci extrémního nesouladu ve věci, zabýval se Nejvyšší soud pouze otázkou, zda mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, existuje takovýto nesoulad, v jehož důsledku by bylo nesprávné i následné právní posouzení skutku. Takovýto nesoulad ale neshledal, a skutková zjištění soudu I. stupně nejsou nesprávná, neúplná či hrubě zkreslená, jak je v dovolání namítáno.
Předně soud I. stupně správně objasnil motiv (pohnutku) jednání obviněného, spočívající ve vzájemných peněžních či jiných vztazích s poškozeným. Přitom poukázal na předchozí případ převzetí a prodeje dvou osobních motorových vozidel od poškozeného, za který byl obviněný posléze odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c)tr. zák., a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2009, sp. zn. 3 T 173/2008, který nabyl právní moci dne 22. 4. 2009. Tato motorová vozidla svěřená mu poškozeným, obviněný sám prodal a takto získanou peněžní částku ve výši 700.000, - Kč si ponechal. K prodeji vozidel přitom došlo dne 12. 3. 2008, přičemž již dne 21. 3. 2008 došlo k jednání v obci V., kde se obviněný pokusil poškozeného usmrtit. Zištný motiv obviněného přitom vyplývá nejen z výpovědi poškozeného, ale i samotného obviněného, který vypověděl, že v průběhu jízdy do V. se bavili o penězích a poškozený jej žádal o vrácení peněz včetně úroků.
Správně také již soud I. stupně považoval za nepravdivé tvrzení obviněného o přítomnosti neznámého dalšího muže s pistolí na daném místě, který měl údajně otevřít vozidlo, ve kterém přijel s poškozeným a mířil na obviněného. Jednak přítomnost tohoto muže, i jeho vozidla bílé barvy, byla vyvrácena provedenými důkazy, ale také průběh celé události tuto verzi obviněného jako zcela nelogickou vyvrací. Ač se měl obviněný cítit v ohrožení života ze strany tohoto neznámého muže, po útěku poškozeného se již o tohoto neznámého muže nezajímá, naopak sám v podstatě volně odchází z místa a pak se vrací zpět do auta, aby jej zaparkoval. Na dotaz příchozí svědkyně H. B., zda nepotřebuje pomoc, jí pouze poděkoval s tím, že „se porvali“, že policii již volal, žádanou pomoc nepotřebuje a pak pomalým krokem odchází od své chalupy.
Pokud obviněný v dovolání poukazuje na neobvyklou opatrnost poškozeného, který si vypnul mobily a vyndal z nich i baterie, nejednalo se o žádnou jednostrannou opatrnost poškozeného, ale jak sám obviněný vypověděl, na vypnutí mobilních telefonů se již předtím domluvili. Podle poškozeného to byl naopak právě obviněný, který jej žádal o vypnutí mobilních telefonů, trval navíc i na tom, aby přijel s vozidlem Volkswagen Passat s tažným zařízením, a ujišťoval se, zda o „obchodu“ nikomu nic neříkal. Z uvedeného vyplývá zřejmá snaha právě obviněného, aby nebyl s poškozeným v dané době, viděn, což uvedl ve své výpovědi i samotný obviněný a poškozený. S tím plně koresponduje skutečnost, že právě vozidlo Volkswagen Passat, které poškozený použil jen výjimečně, mělo zadní skla černá, tj. nebylo vidět osoby na zadních sedačkách a právě dozadu, za poškozeného, si obviněný nečekaně sedl.
Rovněž odkaz na rozdílné fyzické dispozice poškozeného a obviněného nijak nezpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů. Snaží-li se obviněný vzhledem ke své fyzické převaze poukázat na to, že se poškozený již předem připravil na „vyrovnání dluhu motorkou“, a zajistil si k tomu nejen materiální, ale i fyzickou podporu, aby překonal jeho fyzické dispozice, okolnosti případu i tuto verzi obviněného vyvracejí. Vedle dalších důkazů totiž pravdivost výpovědi poškozeného potvrzuje i skutečnost, že ještě při odjezdu z domova za obviněným, si ledvinku s doklady, mobilními telefony, i svojí pistolí, uložil vedle sebe na sedadlo spolujezdce. Až v situaci, kdy obviněný v lese za Č. měl nastoupit do jeho auta, a to předpokládal, že tak učiní na místo spolujezdce, uvolnil mu sedačku spolujezdce tím, že ledvinku položil doprostřed zadních sedaček. Obviněný ale nečekaně nastoupil do auta tak, že se posadil dozadu za řidiče,tj. poškozeného. Pokud by si tedy poškozený při vědomí fyzické převahy obviněného skutečně předem připravoval podmínky k vymožení dluhu, a to i překonáním odporu obviněného, právě naopak by si zejména svojí osobní zbraň ponechal u sebe a neponechal by ji dokonce v dispozici obviněného. Obviněný přitom sám uvedl, že věděl o pistoli poškozeného v ledvince.
Nejvyšší soud se tedy plně ztotožnil se závěrem soudů o nevěrohodnosti výpovědi obviněného a jeho verze obhajoby. Vzhledem k provedeným důkazům pak správně také soudy vycházely z pravdivosti výpovědi poškozeného. Zejména soud I. stupně také své závěry ohledně hodnocení důkazů podrobně a logicky odůvodnil, přičemž odvolací soud poukázal na základní okolnosti případu a rozhodující důkazy, které potvrzují správnost skutkových zjištění soudu I. stupně,včetně jejich následného hmotně právního posouzení.
Nejvyšší soud proto plně odkazuje zejména na podrobné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, jehož skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Vzhledem k tomuto zjištění, když všechny dovolací námitky obviněného směřovaly výhradně proti zjištěnému skutkovému stavu, a neodpovídaly tak uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš v.r.