ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1174.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1174/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2010 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 10 To 10/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 10/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 50 T 10/2009, byl obviněný M. Š. uznán vinným v bodech I. 1) – 5) pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v bodě II. 3) trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 4 T 112/2008, který nabyl právní moci téhož dne, jímž byl odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem za současného zrušení výroku o trestu uloženého předchozím rozsudkem téhož soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 2 T 108/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 10 To 10/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Svobody proti označenému usnesení odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jež zaměřil výhradně proti dílčímu útoku uvedenému v bodě I. 2) zejména proto, že soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování. Dovolatel poukázal na to, že si je vědom, že právní řád neumožňuje v zásadě jako dovolací důvod tuto okolnost v rámci mimořádného opravného prostředku uplatnit, neboť námitky proti skutkovému zjištění a hodnocení důkazů nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Poukázal však na praxi Ústavního soudu České republiky (zmínil nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 166/95), podle níž lze uvedenou zásadu prolomit, pokud je shledáno extrémní vybočení ze zákonných zásad při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, které je porušením ústavně zaručených práv. Konkrétně obviněný namítal, že soudy obou stupňů nevzaly vůbec v úvahu obviněným uplatňované námitky týkající se útoku, který měl spáchat na poškozenou D. A. a nevypořádaly se s jeho obhajobou, že v době, kdy mělo dojít k útoku, byl u své matky M. Z., kde v tu dobu byla přítomná i sousedka P. Š. Stěžejním důkazem v případě tohoto útoku, bylo svědectví J. Ch., se kterým však obviněný měl v minulosti rozbroje, a který proti dovolateli vypovídal ve snaze pomstít se mu za neshody, které spolu měli v záležitosti drog. Soud prvního stupně nesprávně v neprospěch obviněného vyložil i obsah jeho dopisů, které z vazby adresoval M. K., když je vytrhl z kontextu a dovodil z nich neopodstatněné závěry. V případě útoku na poškozenou D. A. není podle obviněného jeho vina prokázána přímým důkazem, ani řetězci nepřímých důkazů, a podle zásady in dubio pro reo je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.
S ohledem na shora uvedené měl obviněný za to, že je dovolání opodstatněné a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí krajskému soudu.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství a uvedl, že dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však námitky směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů ve vztahu ke skutku pod bodem 2), čímž fakticky obviněný napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť tento dovolací důvod je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru však žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu být nemohou. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu druhého stupně a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání.
Ve vztahu ke všem těmto zásadám je též třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Pokud jde o dílčí útok pod bodem I. 2), proti němuž obviněný v dovolání brojí, dopustil se ho tím, že
„dne 2. 10. 2008 sám kolem 10.30 hodin v B., na ulici B., na chodníku mezi prodejnou L. a restaurací H. b., po krátké komunikaci s D. A. a poté, co od něj poodešla, ji zezadu udeřil do zad a strčil do ní a po jejím pádu na zem jí po opakovaném prudkém tahání vytrhl plátěnou tašku s kabelkou z levé ruky a poté, s odcizenými věcmi, jimiž byla taška, kabelka, peněžní hotovost ve výši 940,- Kč, mobilní telefon, brýle a doklady v celkové hodnotě 1680,- Kč, rovněž jí při útoku poškodil oblečení za působil tak další škodu 850,- Kč, utekl, a svým násilným počínáním způsobil poškozené zejména tříštivou zlomeninu pravé pažní kosti s posunutím úlomků a vykloubení levé pažní kosti v ramenním kloubu s nutnou hospitalizací a léčením vinou poúrazových komplikací do současné doby“.
Obviněný tento skutkový děj nepovažoval za správný a výhrady vznesl proti tomu, že byl označen za útočníka, který poškozenou napadl. Tuto svou obhajobu založil na tom, že se na místě činu nenacházel a že byl u své matky M. Z., kde byla přítomna i sousedka P. Š. Způsob, jakým soud učinil své závěry, považoval za nesprávný. Neztotožnil se s postupem, na základě něhož soudy posuzovaly věrohodnost provedených důkazů a brojil proti jejich závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené D. A. a svědka J. Ch., ze kterých soudy vycházely, a o něž mimo jiné svá skutková zjištění opřely, zatímco jeho obhajobu, že se na místě činu nemohl nacházet, protože byl v té době u své matky, soudy nevzaly za podklad svého rozhodnutí.
Je tak zřejmé, že obviněný své výhrady zaměřil proti učiněným skutkovým zjištěním, se kterými se neztotožnil a tvrdil jinou, od skutkových zjištění učiněných soudy, zcela odlišnou verzi.
Na základě obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný neuplatnil žádnou výhradu, která by měla hmotněprávní charakter, jak označený dovolací důvod předpokládá. Naopak veškeré své výhrady zaměřil proti postupu při hodnocení provedených důkazů. Obviněný tak zcela v rozporu s tím, jak je skutkový děj popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě I. 2) tvrdí, že čin nespáchal on, když se v době útoku nacházel na jiném místě.
Takto uvedené argumenty svědčí o tom, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a v dovolání použil výhrady, jež na označený důvod nedopadají. Obviněný si byl této skutečnosti vědom, jak i sám v dovolání zmínil, a proto poukázal na „extrémní nesoulad“ který shledal mezi popisem dílčího útoku v bodě I. 2) a jeho právním posouzení jako jednoho pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
K této výhradě je nutné uvést, že „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, je průlomem do výše uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory v skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že o „extrémní nesoulad“ se v uvedené věci nejedná. Je nutné zdůraznit, že obviněný výhrady obdobné těm, o něž opřel své dovolání, opětovně opakoval jak před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolacího řízení, a soudy na ně v potřebné a nezbytné míře reagovaly a pro stručnost je možné shrnout, že uváděné obhajobě, byla ze strany obou soudů věnována dostatečná pozornost. Nelze přehlédnout, že soudem prvního stupně byly důkazy provedeny v souladu s hledisky vymezenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se obhajobou obviněného rovněž zabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že jeho verze o tom, že uvedený skutek nespáchal, není podporována věrohodnými důkazy. Tento závěr soudy dostatečně zvažovaly, ale zejména podrobně ve svých rozhodnutích vysvětlily (viz str. 14 - 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s těmito výhradami obviněného k jeho odvolání dostatečně též zabýval a na straně 3 - 4 odůvodnění svého usnesení vysvětlil, z jakých důvodů se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Ze všech uvedených skutečností lze proto shrnout, že oba soudy postupovaly v souladu se §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ze svých povinností důkazy řádně shromáždit a v souladu se zákonnými podmínkami je provést, nevybočily. Jimi učiněná skutková zjištění proto nevyvolávají pochybnosti a na jejich podkladě učiněné právní závěry jsou rovněž v souladu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že námitky obviněného právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b odst 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová