ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.227.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 227/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2010 o dovolání obviněného R. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 31 To 136/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 270/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 4 T 270/2008, byl obviněný R. S. uznán vinným jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 3. 7. 2008 v době kolem 10.00 hod. v Obchodním domě OBI ve S. u. v Č. L. nejprve slovně urážel, a poté i fyzicky napadl poškozeného J. S., nar. 22. 4. 1966 tím, že ho udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil zranění podvrtnutí a natažení krční páteře, které si vyžádalo lékařské ošetření Nemocnice s poliklinikou v Č. L., s následnou pracovní neschopností do 17. 7. 2008 včetně.
Za tyto trestné činy byl obviněný R. S. odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání, které podal obviněný proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 31 To 136/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Riedlové s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž nejprve namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, nemá oporu v provedených důkazech, neboť zejména nebylo prokázáno, že by poškozeného udeřil pěstí do obličeje, způsobil mu tak zranění ve formě podvrtnutí a natažení krční páteře, a nemohl tak naplnit skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Touto výhradou poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry. Obviněný dále rozvedl, že nezpochybnil incident mezi ním a poškozeným, ale to, že jeho úmysl rozhodně nesměřoval ke způsobení následku ve formě ublížení na zdraví, neboť se nejednalo o silný úder pěstí, ale o facku, což připustila i matka poškozeného, svědkyně A. S. Subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. tak nemohl naplnit a vyloučil, že by s jeho jednáním mohla souviset poškozeným deklarovaná zranění v podobě podvrtnutí a natažení krční páteře. Poukázal na výpovědi poškozeného i jeho matky o zakoupení role linolea o rozměrech 3,5 x 4 m, s nímž dále manipulovali. Poškozenému tudíž zranění v manipulaci s tak těžkým předmětem nebránilo, a nebylo objasněno, zda subjektivní potíže poškozeného neměly příčinu v této skutečnosti. Tím poukázal na pochybnosti o příčinné souvislosti mezi jemu za vinu kladeným jednáním a vzniklým následkem. Obviněný dále vytkl, že se soudy dostatečně nezabývaly charakterem vzniklé újmy na zdraví a jak dlouhou dobu byl poškozený omezen v běžném způsobu života, což našlo svůj odraz i ve skutkové větě prvoinstančního rozsudku, kde je toliko uvedeno, že zranění si vyžádalo lékařské ošetření s následnou pracovní neschopností do 17. 7. 2008. Soud prvního stupně v tomto směru převzal tvrzení poškozeného, obsah lékařské zprávy a údaj o době trvání pracovní neschopnosti, aniž by je hodnotil způsobem korespondujícím s §2 odst. 6 tr. ř. Podle obviněného doklad o pracovní neschopnosti neobsahoval dostatečné množství informací, ze kterých by bylo možno vyvodit, že bylo objektivně zjištěno podvrtnutí a natažení krční páteře. Nelze vycházet ani z odborného vyjádření MUDr. Z. H., kde jsou sice projevy zranění poškozeného konkretizovány a je zde uvedeno, že byl znemožněn výkon jeho zaměstnání, což není v souladu s tím, že poškozený byl majitelem prodejny elektro a také s tím, co uváděl sám poškozený při hlavním líčení, když jako jediný příznak uvedl bolesti při otáčení hlavou. To mu nebránilo docházet do prodejny a být přítomen v kanceláři. Skutečný charakter poranění je nutno zkoumat nejen na podkladě délky pracovní neschopnosti, ale i dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi poškozený trpěl, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění projevovalo a jaké lékařské ošetření si vyžádalo. Soud podle obviněného presumoval své závěry na základě délky vystavené pracovní neschopnosti, avšak nevzal již v potaz, že nikoli každou poruchu zdraví je možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona. Ve vztahu k trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. obviněný nedostatky spatřoval v závěru o naplnění znaku „na místě veřejnosti přístupném“ a „veřejně“, protože soudy obou stupňů vycházely z přesvědčení, že naplnil obě alternativy. Dovolatel poukázal na skutečnost, že nikoli v každém napadení, byť k němu došlo na místě veřejnosti přístupném, lze spatřovat znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví, ale je třeba vzít v úvahu další rozhodné okolnosti, za nichž k incidentu došlo, a nakolik závažným způsobem byl narušen veřejný klid a pořádek (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002). Jedinými svědky incidentu byl poškozený a jeho matka, která uvedla, že ani neslyšela, co jejímu synovi obviněný říkal. Jednalo se tedy o krátkodobou záležitost, která se odehrála výlučně mezi ním a poškozeným, týkala se jejich individuálních zájmů a nevyvolala pozornost. Společenská nebezpečnost jeho jednání nemůže dosahovat takové intenzity, aby je bylo možno kvalifikovat jako trestný čin, avšak mohlo být eventuelně posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích.
Z důvodů shora uvedených v závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyhověl jeho dovolání a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 31 To 136/2009 a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 4 T 270/2008, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l tr. ř. Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Přestože byl opis dovolání obviněného řádně zaslán Nejvyššímu státnímu zastupitelství, toto do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu své případné písemné vyjádření nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dovolací soud zkoumal, zda obviněný dovolání opřel o takové skutečnosti, které dopadají na jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto je možné takto podaným dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Z tohoto vymezení plyne, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění, a to ani proto, že není řádný jeho popis, nebo pro nedostatečný rozsah provedeného dokazování, nebo že důkazy nebyly řádně hodnoceny.
Se zřetelem na tato kritéria je nutné uvést, že v té části dovolání, v níž obviněný argumentoval porušením postupu při provádění a hodnocení důkazů a nerespektování §2 odst. 5 tr. ř., dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Pokud obviněný v této souvislosti zmiňoval existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, lze zmínit, že takováto výhrada je průlomem do výše uvedených zásad (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04), avšak jen za situace, že jsou zjištěny odůvodněné skutečnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Jen v takovém případě je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, neboť je obecně vycházeno ze zásady, že dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud však nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o existenci extrémního nesouladu, jehož se obviněný dovolává, neboť soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, a nelze učinit žádné poznatky o tom, že by provedené důkazy nebyly hodnoceny v souladu s pravidly vycházejícími z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a to i přesto, že odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně je ve svém obsahu velmi kusé, což shledal i odvolací soud, který považoval výsledky provedeného dokazování za uspokojivé. Na jejich podkladě proto sám některé rozhodné skutečnosti týkající se právních závěrů rozvedl. Výsledky provedeného dokazování však odrážejí zjištěný skutkový stav věci, jak odvolací soud v potřebné míře vysvětlil a úvahy v rozhodnutí soudu prvního stupně doplnil.
Další námitky obviněného již směřovaly proti správnosti použité právní kvalifikace, a protože mají právní povahu, korespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto mohl z jejich podnětu dále zkoumat, zda jsou opodstatněné.
Podstatné výhrady obviněný vznesl proti naplnění znaku „ublížení na zdraví“ u trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák., a proto je nejprve vhodné uvést, že tento trestný čin spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
Zákonný znak „ublížení na zdraví“ není v trestním zákoně (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) definován. V soudní praxi (srov. zejména srovnávací materiál uveřejněný pod č. II/1965 Sb.) je za ublížení na zdraví pokládán takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalých následků. „Ublížením na zdraví“ bude tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déle trvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod., patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků jak co do množství, tak co do intenzity přibylo. Důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví je délka léčení, resp. pracovní neschopnosti, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života poškozeného, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Platí, že musí jít o takovou poruchu zdraví, která poškozenému ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Přičemž je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (dále srov. též rozhodnutí č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Soudní praxe při zvažování všech shora uvedených kritérií vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnosti, musí trvat nejméně sedm dní. Při zvažování této doby je však třeba mít na paměti, že pracovní neschopnost nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy na zdraví (např. při práci v prašném prostředí může mít i drobné zranění na ruce za následek delší pracovní neschopnost, byť jinak nemá vliv na obvyklý způsob života). Naproti tomu v některých případech ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost (např. vyražení několika zubů může vést k ztížení rozmělňování stravy a výslovnosti, přesto však nemusí odůvodnit pracovní neschopnost – k tomu srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 21/1984, č. 6/1976- II Sb. rozh. trest.).
Pokud jde o projednávaný případ, podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný poškozenému způsobil „podvrtnutí a natažení krční páteře, které si vyžádalo lékařské ošetření Nemocnice s poliklinikou v Č. L., s následnou pracovní neschopností do 17. 7. 2008 včetně“. Je tak patrné, že bylo konkretizováno zranění, které bylo útokem obviněného vyvoláno, a bylo vymezeno délkou pracovní neschopnosti poškozeného. Ze samotného popisu skutku je tak zřejmé, o jakou poruchu zdraví u poškozeného šlo.
Takto stručně vyjádřenou skutkovou okolnost nelze izolovat od podrobných dalších okolností, které jsou jednak vyjádřeny, byť stručně, v odůvodnění soudu prvního stupně, ale zejména od podrobnějšího odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se danou otázkou již zabýval k obdobné námitce obviněného podrobněji (viz str. 2, 3). K tomu je nutné konstatovat, že oba soudy se pro své závěry opíraly o lékařské zprávy, které jsou ve spise založeny na č. l. 16 – 18, a ze kterých vyplývá, že poškozený se dne 3. 7. 2008 dostavil k MUDr. M. C., který zjistil, že byl poškozený téhož dne udeřen pěstí do levého spánku, konstatoval limitovanou hybnost krční páteře všemi směry, doporučil límec a zapařovací obklady s kontrolou do deseti dnů. Při kontrole dne 17. 7. 2008 tento lékař zaznamenal „stav zlepšen, bolesti mírné“. K těmto zprávám podala odborné vyjádření MUDr. Z. H., (č. l. 17), v němž konstatovala stejný druh zranění i způsob jeho vzniku a uvedla, že způsob zranění odpovídal tomu, co sděloval poškozený. Vymezila dobu pracovní neschopnosti od 3. 7. do 17. 7. 2008 a konstatovala shora uvedený způsob léčby a vyjádřila závěr, že šlo o bolesti „C“ páteře, omezení hybnosti - otáčení, což omezovalo řízení motorového vozidla, přecházení přes ulici, …., znemožňovalo poškozenému výkon zaměstnání opraváře elektro s tím, že zranění nebylo nijak komplikováno a není předpoklad, že by zanechalo trvalé následky.
Tyto skutečnosti jsou v souladu s obsahem výpovědi poškozeného u hlavního líčení (č. l. 61), kde vysvětlil, že jeho úlohou v zaměstnání prováděném v jeho firmě je oprava domácích elektrospotřebičů, což po dobu pracovní neschopnosti v důsledku utrpěného zranění nemohl vykonávat, protože měl bolesti, na krku fixační límec a nemohl otáčet hlavou.
S ohledem na charakter zjištěného zranění, jeho bolestivosti, vzniklého omezení pohybu krční páteře s nutností její fixace zdravotním límcem, lze dovodit shora vymezenými kritérii požadované omezení poškozeného v obvyklém způsobu jeho života, neboť není pochyb, že po dobu trvání pracovní neschopnosti, která korespondovala s faktickým omezením poškozeného, poškozený nebyl schopen řádně vykonávat svou profesi při opravě domácích spotřebičů.
Ze všech těchto skutečností, jakož i těch, které ve svých rozhodnutích rozvedly oba soudy, Nejvyšší soud shledal naplnění znaku „ublížení na zdraví“ ve smyslu shora vymezených kritérií, neboť se jednalo o poruchu zdraví představující u poškozeného omezení v obvyklém způsobu života přesahující dobu sedmi dnů.
Z výsledků provedeného dokazování dostatečně jasně vyplynulo, že jedinou objektivně zjištěnou příčinou způsobeného zranění byl fyzický útok, který obviněný proti poškozenému úderem ruky na levou spánkovou oblast hlavy poškozeného vedl. Pokud obviněný v rámci své obhajoby namítal, že touto příčinou mohla být i manipulace s linoleem, jež obviněný v předmětném obchodě zakoupil, tato skutečnost nebyla žádným z provedených důkazů, kromě úvahy obviněného, podložena či prokázána. Naopak z lékařské zprávy i odborného vyjádření vyplynulo, že oba lékaři považovali obviněným sdělenou příčinu vzniku jimi zjištěného zranění za odpovídající mechanizmus, a tuto možnost ničím nezpochybnili. Rovněž shodně konstatovali, že zranění vyvolalo potíže, na něž si poškozený subjektivně stěžoval, a ani v této souvislosti nevyjádřili výhrady. Právě na poškozeném byla ošetřujícím lékařem v souladu se způsobem utrpěného zranění aplikovaná léčba, která byla přiměřená utrpěnému zranění i v jeho důsledku nastalých potíží. S tím se ztotožnila i další lékařka, která svůj názor uvedla v odborném vyjádření. Je tedy zřejmé, že všechny tyto zjištěné skutečnosti se vzájemně podporují a korespondují spolu.
Z výsledků provedeného dokazování nevyplynul žádný objektivní důkaz, na jehož podkladě by bylo možné pochybovat o tom, že příčinou vzniku zranění poškozeného byl ze strany obviněného vůči němu vedený fyzický útok, kterým mu bylo způsobeno popsané zranění, jež vyvolalo u poškozeného výše uvedené zdravotní potíže. Nevznikají tudíž žádné na konkrétních skutečnostech založené pochybnosti o tom, že bezprostřední příčinou vzniku zranění poškozeného bylo jednání obviněného (úder do obličeje), a tedy že je mezi nimi zachována příčinná souvislost.
S ohledem na to, že obviněný rovněž namítal, že u trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. nebyla naplněna subjektivní stránka, Nejvyšší soud konstatuje, že tento trestný čin může být spáchán pouze ve formě úmyslného zavinění, které podle §4 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Ze zjištěných skutkových okolností, jež učinil soud prvního stupně, s nimiž se i odvolací soud ztotožnil, a jak jsou i shora rozvedeny, je zřejmé, že obviněný jednal za situace, kdy poškozeného pěstí udeřil do spánkové oblasti. S ohledem na tento způsob, vedení útoku obviněný věděl, že tímto konáním může poškozenému způsobit zranění představující újmu na zdraví, a pro případ, že mu takové zranění způsobí, byl s tím srozuměn, protože je zcela běžně známou skutečností, že po ráně pěstí do obličeje, zejména však do spánku člověka, vznikají podle intenzity vyvinuté síly zranění různé povahy. Bylo proto v souladu se zákonem i s obsahem skutkových zjištění dostatečně objasněno, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém [§4 písm. b) tr. zák.].
Nejvyšší soud se tak z důvodů shora rozvedených ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, které, byť jsou poněkud stručné, vycházejí ze skutkových zjištění, která vyplývají z provedených důkazů, a správně čin obviněného kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Protože obviněný v dovolání též brojil proti trestnému činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., je potřeba uvést, že ho spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
Podle tzv. právní věty obviněný uvedený trestný čin spáchal v alternativě, že se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti.
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem hrubě narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (viz rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Jedná se zpravidla o fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.).
Na vymezení znaku, že čin byl spáchán veřejně, dopadá výkladové pravidlo podle §89 odst. 4 písm. b) tr. zák., podle nějž je trestný čin spáchán veřejně, stane-li se tak před více než dvěma osobami současně přítomnými, k tomuto znaku se vyžaduje, aby při spáchání, uvedené minimálně dvě osoby byly odlišné od pachatele a navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu (viz srov. přiměř. rozhodnutí č. 67/1952 Sb. rozh. tr.).
Místem veřejnosti přístupným je takové místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených, a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi. Takové místo nemusí být přístupné bez omezení komukoli a kdykoli. Postačí, že je přístupné jen některým osobám za určitých okolností a určitou dobu (např. čekárna zdravotnického zařízení, viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 969/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, roč. 2003, T-522).
S ohledem na prokázaná skutková zjištění a další okolnosti vyplývající na podkladě provedeného dokazování z obsahu spisu, je potřeba uvést, že obviněný se předmětného činu dopustil tím, že dne 3. 7. 2008 v dopoledních hodinách v Obchodním domě OBI, kde nejprve slovně urážel a poté fyzicky napadl poškozeného. Při tomto jeho jednání byly kromě obviněného a poškozeného na místě činu přítomny také pokladní, neboť se konflikt stal u pokladen, a dále matka poškozeného svědkyně A. S.
Z takto zjištěných skutečností je dostatečně zřejmé, že není pochyb o tom, že se jednání obviněného událo na místě veřejnosti přístupném, neboť obchodní dům je prostorem, kde občané provádějí nákupy, a do něhož v otevírací době vstupuje individuálně neurčená skupina lidí, která úhradu svých nákupů činí právě v prostoru pokladen, jimiž každý návštěvník musí projít.
Vzhledem k tomu, že k jednání obviněného došlo též v přítomnosti pokladní, poškozeného a jeho matky, byl splněn požadavek na počet osob naplňující znak „veřejně“, neboť šlo o počet osob odlišných od obviněného v množství více jak dvou lidí, kteří vnímali a chápali smysl a povahu jednání obviněného. Tudíž i znak, že byl skutek obviněným spáchán veřejně, jako další alternativa vymezená u trestného činu výtržnictví, byl naplněn.
Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že soudy nepochybily, pokud oba tyto znaky považovaly za naplněné, a proto v souladu s napadeným rozhodnutím považuje za správný závěr, že obviněný po formální stránce naplnil uvedeným činem rovněž i znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Jestliže obviněný dále ve vztahu k tomuto trestnému činu namítal nedostatek materiální stránky, je potřeba předně v obecné rovině uvést, že podle ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. je nutné, aby šlo o čin nebezpečný pro společnost, tedy že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Podle §3 odst. 2 tr. zák. musí být v případě dospělého pachatele stupeň nebezpečnosti činu pro společnost alespoň nepatrný, jinak není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyjádřen v §3 odst. 4 tr. zák. tak, že je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Je tedy zřejmé, že nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele, i když nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, avšak charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele (srov. přim. rozhodnutí č. 13/1973-II. Sb. rozh. tr.). Současně je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu přiměřeně č. 4/1976, 1/1984 Sb. rozh. tr.). Stupněm nebezpečnosti pro společnost posuzovaným podle uvedených okolností (odpovídajícím §3 odst. 4 tr. zák.) se pak trestný čin výtržnictví liší od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle §49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud nepřehlédl, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které je v celém svém obsahu velmi kusé, hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost postrádá, a proto tento nedostatek k obdobné námitce obviněného uplatněné v odvolání rozvedl (viz strana 3) a zmínil nezbytné úvahy vyjadřující, že uvedený skutek, s ohledem na všechny zjištěné skutkové okolnosti, zákonem stanovený stupeň společenské nebezpečnosti vykazuje. Třebaže k této otázce zaměřené úvahy soudů lze považovat za stručné, i přesto z nich vyplývá, že povaha útoku obviněného vůči poškozenému i skutečnosti, za nichž se činů dopustil, vykazují vyšší stupeň nebezpečnosti pro společnost.
K tomu, co v odůvodnění napadeného usnesení uvedl k materiální stránce trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. zejména odvolací soud, považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné doplnit, že jednání obviněného se rozhodně nedalo považovat za běžný nebo obvyklý způsob rušení občanského soužití, jak se domníval dovolatel, neboť obvyklým projevem rušení rozhodně není to, že obviněný nejprve slovně útočí na veřejnosti na jinou osobu, a poté ji fyzicky napadne tak, že jí způsobí zranění vyžadující lékařské ošetření. Již takto uvedené skutečnosti svědčí pro to, že se jednalo o hrubou neslušnost, protože vulgární nadávky patří mezi obecně uznávané neslušné chování, které je v rozporu s pravidly a zásadami občanské morálky. V daném případě však šlo o hrubou neslušnost i s ohledem na to, že poškozenému zranění byť lehké, vzniklo. Ze všech těchto důvodů bylo v důsledku hrubého chování obviněného narušeno občanské soužití, které svou intenzitou překračuje dolní hranici typové nebezpečnosti výtržnictví spáchaného verbálními i fyzickými útoky, a rozhodně je nelze zařadit mezi obvyklé případy mající obdobnou povahu.
Na základě všech uvedených úvah je správný závěr, že obviněný popsaným činem naplnil znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. i z hlediska jeho materiálního znaku. Vzhledem k tomu nebylo možné v tomto činu obviněného spatřovat přestupek proti veřejnému pořádku, jak se obviněný svým dovoláním rovněž domáhal.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů považoval dovolání obviněného v převážné jeho části za neopodstatněné, když byly naplněny všechny znaky skutkových podstat trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Pokud obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je však shora vysvětleno, Nejvyšší soud tento dovolací důvod naplněným neshledal, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud, když ze všech rozvedených důvodů shledal, že dovolání obviněného R. S. je zjevně neopodstatněné, toto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová