ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.288.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 288/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 o dovolání obviněných P. Č. , a M. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 9 To 202/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 13/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 19 T 13/2008, byli obvinění P. Č. a M. D. uznáni vinnými, že:
„dne 22. 8. 2006 přibližně v 10,00 hod. v P., ul. U K., v blíže nezjištěném bytě, poté, co poškozený J. R., jako společník firmy AFORJET - masážní křesla, s. r. o., společně s poškozeným M. M., jako zprostředkovatelem, přivezli do bytu na základě ústní objednávky obžalovaného Černého masážní křeslo Sanyo Alpha Master Dr 6100, v prodejní ceně 186.000,- Kč za účelem prodeje křesla obžalovanému Č. a poškozený R. předvedl jeho funkce a předložil k němu doklady, když obžalovaný Č. z předložených dokladů zjistil, že poškozený R. není zaměstnancem firmy Dr. Natur, s. r. o., u které si původně křeslo prostřednictvím M. M. objednal, přivolal z vedlejšího pokoje po předchozí domluvě obžalovaného D. a další dva neztotožněné muže, poté vyzval neztotožněné dva muže, aby poškozeného R. zavřeli do koupelny a hlídali jej, tito muži poškozeného R. odvedli do koupelny, kde spolu s ním setrvali po dobu přibližně 10 minut, mezitím obžalovaný Č. uhodil poškozeného M. pěstí do hlavy v oblasti levého spánku, přibližně po deseti minutách vyvedli poškozeného R. z koupelny na chodbu domu, posléze mu vrátili aktovku a razítko spol. A., doklady od křesla a křeslo samotné mu však odmítli vydat se slovy, že křeslo v bytě zůstane, chvíli poté byt opustil i poškozený M. společně s obžalovaným D. a jedním z neztotožněných mužů, přičemž výše uvedeným jednáním způsobili pošk. spol. AFORJET - masážní křesla, s. r. o., škodu ve výši 186.000,- Kč“ .
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) v jednočinném souběhu s trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., za což každému z nich uložil podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. u každého z obviněných podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou AFORJET – masážní křesla, s. r. o., se sídlem V., N., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění i poškozená AFORJET – masážní křesla, s. r. o., o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 9 To 202/2009, tak, že je všechna podle §256 tr. ř. zamítl.
S takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu oba obvinění nesouhlasili a podali proti němu prostřednictvím svých obhájců JUDr. Jaroslava Bárty (P. Č.) a JUDr. Václava Nohovce (M. D.) dovolání.
Obviněný P. Č. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a uvedl, že si je vědom toho, že dovolací důvod, jehož se domáhá, slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právních posouzeních skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Z jeho pohledu však došlo k situaci, kdy soudem popsaný skutek ve výroku rozsudku neodpovídá provedeným důkazům a je v podstatě opakem toho, co bylo skutečným obsahem provedeného dokazování. Proto s ohledem na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. 84/94 a vzhledem k zásadám vyplývajícím z jeho základního práva na spravedlivý proces má za to, že i když jeho námitky směřují spíše proti skutkovým zjištěním soudu, právě rozpor mezi zjištěním soudu a provedenými důkazy zakládá uplatněný dovolací důvod.
V závěru svého podání tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 9 To 202/2009, a současně i rozsudek Obvodního soudu v Praze 5 ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 19 T 13/2008 ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Také obviněný M. D. opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zdůraznil, že zejména soudem prvního stupně popsaný skutek ve výrokové části odsuzujícího rozsudku neodpovídá provedeným důkazům a použitá hmotně právní kvalifikace není přiléhavým právním hodnocením všech rozhodných okolností tohoto skutku. Nalézacímu soudu vytkl, že absenci přesvědčivých důkazů nahradil zejména hypotézou, podanou svědky M. M. a J. R., verzi obou údajně poškozených nepodrobil konfrontaci především s důkazy navrhovanými obhajobou, tyto důkazy dokonce vůbec neprovedl, ačkoliv tomu nic nebránilo, a zjevně tak zkrátil jeho právo (ale i právo spoluobviněného P. Č.) na obhajobu a tím i základní právo na spravedlivý proces. Na základě tendenčního vyhodnocení provedených důkazů a následně učiněných skutkových zjištění pak dospěl i k nesprávným právním závěrům pokud se týká aplikace ustanovení §247 odst. 1, 2 tr. zák. a §231 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na shora uvedené tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 9 To 202/2009, a současně i rozsudek Obvodního soudu v Praze 5 ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 19 T 13/2008, ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil tomuto soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podaným dovoláním se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že pokud oba obvinění v rámci své argumentace předložené ve svých dovoláních zpochybňují správnost dokazování a správnost skutkových závěrů, učiněných soudy činnými dříve ve věci, je nutné dovodit, že takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť výslovně neuplatněnými.
Jelikož toto konstatování platí plně pokud jde o dovolání obviněného P. Č. , které tak činí v celém svém rozsahu, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného M. D. státní zástupce dodal, že v rámci jeho odůvodnění je krátce a bez bližšího upřesnění rovněž uvedeno, že použitá hmotně právní kvalifikace není zjištěnému skutkovému ději přiléhavá. S ohledem na stručnost naznačené námitky současně konstatoval, že popis jednání obou obviněných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně poskytuje dostatek výchozích okolností, v důsledku jejichž existence je zcela namístě skutek hodnotit jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podané dovolání proto shledal zjevně neopodstatněným a Nejvyššímu soudu navrhl, aby je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Současně státní zástupce vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud taková rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou obě dovolání přípustná §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda oběma obviněnými shodně uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolání obou obviněných byla opřena o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho základě je možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný P. Č. ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohou obstát, neboť představují pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy, stejně jako polemiku se správností či nesprávností skutkových závěrů, které soudy právě na podkladě procesního postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. v posuzované věci učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl tento obviněný uznán vinným.
Protože námitky skutkové, resp. procesní žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Jestliže by uvedené výhrady tohoto obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. Č. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a v části tohoto obviněného se týkající nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Z pohledu výše rozvedených východisek je zjevné, že také obviněný M. D. zčásti uplatnil námitky, které nelze pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit (v podstatě šlo o totožné námitky uplatněné spoluobviněným P. Č.). V tomto směru šlo o výhrady, jimiž v podstatě polemizoval s tím, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění učinily. V žádném případě nešlo o námitky, které by se týkaly tzv. právního posouzení skutku.
Pokud by tento obviněný uplatnil pouze takovéto námitky, Nejvyšší soud by musel také jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle celkového obsahu dovolání (srov. §59 odst. 1 tr. ř.) tohoto obviněného však lze (s jistou mírou tolerance) konstatovat, že uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i relevantním způsobem, a to v té jeho části dovolání, v níž (sice nekonkrétním a jen obecným způsobem) zpochybnil správnost právního posouzení skutku, když namítal, že použitá hmotně právní kvalifikace není zjištěnému skutkovému ději přiléhavá.
Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedených trestných činů či nikoliv, je rozhodující nejen skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, ale i na něj navazující tzv. právní věta. Právě z ní vyplývá, že obviněný M. D. (se spoluobviněným P. Č.) „jednak společným jednáním si přisvojili cizí věc tím, že se jí zmocnili a způsobili tak škodu nikoli malou, jednak společným jednáním jinému bez oprávnění bránili užívat osobní svobody“.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí škodu nikoli malou.
Objektem trestného činu krádeže je především vlastnictví věci. Přisvojením věcí se nerozumí jejich získání do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. U drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. Zda věc je v moci někoho jiného se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí.
Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. O dokonané přisvojení věci zmocněním jde i tehdy, když pachatel věc odejme z dispozice poškozeného a ukryje ji na jiném místě s úmyslem si ji kdykoli později vyzvednout. V takovém případě je čin dokonán (nejde o pokus), ač pachatel věc ukryl v prostoru, v němž se původně nacházela (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1431 a 1432).
Po subjektivní stránce se u jmenovaného trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění . Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného M. D. připomenout podstatu jeho jednání (srov. text na počátku odůvodnění tohoto usnesení). V návaznosti na zjištěný skutek nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 12) mimo jiné uvedl, že „… skutkem uvedeným ve výroku o vině se oba obžalovaní dopustili jednání, kterým naplnili zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zákona“ a že „… trestný čin byl dokonán okamžikem, kdy poškozenému J. R. byl znemožněn výkon vlastnického práva nad předmětným křeslem … poté co byl zavřen do koupelny a následně vyveden z bytu“ .
Ve vztahu k subjektivní stránce jednání obou obviněných soud prvého stupně učinil zjištění, která svědčí o jejich úmyslném zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. S takovým závěrem se ztotožnil i soud odvolací a za správný jej považuje (v souvislosti se všemi již shora zdůrazněnými okolnostmi činu) také soud dovolací.
Ve vztahu k trestnému činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. ve třeba opět alespoň v obecné rovině uvést, že se ho dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Bránění v užívání osobní svobody je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Není rozhodná doba, po niž se svoboda omezuje, avšak délka doby, po niž je svoboda omezována, má význam při zvažování konkrétního stupně nebezpečnosti pro společnost. Jako omezování osobní svobody lze však postihovat jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobého trvání, mezi něž patří např. znemožnění pohybu svázáním, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením, zadržováním atd.
Také k naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu zákon vyžaduje úmyslné zavinění.
Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že právní posouzení skutku je správné a odpovídající zákonu. Oba soudy nižších stupňů v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného M. D. správně shledaly naplněné rovněž zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák.
Lze tak shrnout, že skutek, pro který byl jmenovaný dovolatel (stejně jako spoluobviněný P. Č.) v rámci stávajícího trestního řízení uznán vinným, zahrnoval takové okolnosti jednání, které lze pod zákonné znaky skutkových podstat trestných činů krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. podřadit.
Na základě výše rozvedených skutečností nemohl Nejvyšší soud přiznat dovolání obviněného M. D. opodstatněným, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud učinil oba shora uvedené výroky v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a