ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.472.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 472/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2010 dovolání obviněného I. P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 182/2007, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 1 T 182/2007, v části týkající se obviněného I. P. M. zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje , aby věc obviněného I. P. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný I. P. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 1 T 182/2007, uznán vinným trestným činem podvodu §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky. Podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby uhradil škodu, která byla trestným činem způsobena. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněné N. S., roz. J. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému A. K. škodu ve výši 1.100.000,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil společně se spoluobviněnou N. S. tím, že v úmyslu obohatit se dne 10. 5. 2006 v H. B. vylákal od vlastníka nemovitosti v ul. N. S. a pozemku ve V. A. K., který byl v té době hospitalizován v Psychiatrické léčebně H. B., udělení plné moci, čímž byl zmocněn k uzavření kupní smlouvy na prodej předmětných nemovitostí, dne 15. 5. 2006 ve V. uzavřel jako strana prodávající v zastoupení poškozeného A. K. s obviněnou N. S. jako stranou kupující kupní smlouvu na koupi uvedených nemovitostí a ve smlouvě v článku II. nepravdivě uvedli, že kupní cena nemovitostí ve výši 1.100.000,- Kč již byla mezi smluvními stranami plně vypořádána před podpisem této smlouvy, ačkoliv k žádnému vypořádání nedošlo, a poškozenému, který si v důsledku svého duševního stavu ustanovení podepisovaných písemností řádně nepřečetl, nikdy před tím peníze za prodej domu vyplaceny nebyly, čímž poškozenému A. K. způsobili škodu ve výši 1.100.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která shodně zaměřili do výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněné N. S. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná N. S. byla podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený A. K. se svým nárokem na náhradu škody ve vztahu k obviněné N. S. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného I. P. M. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu. V prvém případě Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 9 To 254/2008, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 4. 2008. sp. zn. 1 T 182/2008, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájkyň JUDr. Jindry Čihákové a JUDr. Boženy Hokeové v zákonné lhůtě dovolání.
Dovolání podané prostřednictvím JUDr. Jindry Čihákové nebylo ani přes výzvu Okresního soudu v Benešově ve stanovené lhůtě odůvodněno. Z jeho obsahu není zřejmé, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá, ani dovolací důvod a ani v čem naplnění některého z dovolacích důvodu spatřuje.
Z textu dovolání podaného prostřednictvím obhájkyně JUDr. Boženy Hokeové vyplývá, že dovolání směřuje proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Obviněný v něm odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, třebaže toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Odvolacímu soudu vytkl, že shledal jeho odvolání nedůvodným, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, shledal absolutně správnými skutková zjištění a nenalezl žádných pochybení v dokazování. Měl za to, že jednáním uvedeným ve skutkové části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplnil znaky trestného činu podvodu ani po stránce objektivní, ani subjektivní. Za irelevantní označil odvolacím soudem vyslovenou shodu tvrzení poškozeného k průběhu skutkového děje a naopak tvrdil, že rozpory ve výpovědích poškozeného jsou tak zásadní, že je není možné přehlédnout. Skutkovou větu soudu prvního stupně označil za natolik rozpornou, že neumožňuje podřadit jednání pod trestný čin podvodu, a to zvláště v okamžiku, kdy spoluobviněná byla zproštěna obžaloby proto, že nebylo prokázáno, že se vůbec stal skutek, pro nějž byla stejně jako on stíhána. Podle dovolatele je třeba vzít v úvahu, že poškozený se domáhá civilní cestou zrušení předmětné smlouvy v řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9 C 145/2008, což je s ohledem na rozhodnutí o náhradě škody v této trestní věci „fakticky překročením rejudiciálního principu“.
Obviněný opakoval, že jeho jednání není trestný čin, neboť vůči poškozenému nejednal podvodně a ani se na jeho úkor neobohatil. Podle jeho přesvědčení je třeba nahlížet na jednání A. K. jako na jednání nemocného člověka, který neměl představu o tom, co dělá. Znalecký posudek PhDr. Karla Netíka, CSc., označil za neobjektivní, stranící obžalobě a tvrdil, že stran zkoumání psychického stavu poškozeného mělo být přistoupeno k ústavnímu zkoumání. Měl za to, že soudy obou stupňů se nevypořádaly se skutečností, že již od roku 2004 byl téměř „majitelem“ předmětných nemovitostí, neboť v jeho prospěch k nim bylo zřízeno předkupní právo i právo věcného břemene. Třebaže připustil, že „majitelství není vlastnictví“, v případě omezení vlastníka nemovitosti takovými zásadními věcnými právy ve prospěch oprávněného z těchto práv je třeba i tuto okolnost brát náležitě v úvahu přinejmenším ve vztahu k obohacení na úkor poškozeného coby „konkrétního znaku objektivní stránky podvodného jednání ve vztahu k poškozenému v určité výši“. Obviněný připomněl, že při stanovení výše škody je třeba zabývat se hodnotou věcných práv konkrétní osoby k předmětu převodu, což se nestalo.
Namítl, že byla-li spoluobviněná zproštěna obžaloby, chybí logická posloupnost ve faktickém naplnění objektivní stránky podvodu, tedy ono nepravdivé tvrzení, že smluvená konkrétní kupní cena za koupi nemovitostí byla smluvními stranami plně vypořádána před podpisem kupní smlouvy. Vypořádáním před podpisem smlouvy nemuselo být podle dovolatele plné zaplacení kupní ceny, z čehož vycházely orgány činné v trestním řízení, ale mohlo jít o zápočet, narovnání nebo jiný způsob zániku pohledávky, když v předchozí době již existovala práva a povinnosti mezi týmiž subjekty. Právě tak tomu bylo v posuzované věci a podle obviněného opačný závěr „zůstává toliko v rovině tvrzení proti tvrzení bez náležitého a logického odůvodnění víry v poškozeného, který je navíc osobou vážně psychicky nemocnou“. Soudy obou stupňů podle jeho názoru přehlížely svolení a srozumění poškozeného k nakládání s jeho majetkem formou plné moci, kterou mu udělil, přičemž nebyly zjištěny žádné vady v těchto právních úkonech a existovaly evidentní dohody mezi ním a poškozeným. Dovozoval, že „s ohledem na věcná práva byl téměř v rámci majitelství těchto práv vlastníkem převáděných nemovitostí“ a zdůraznil též, že svolení poškozeného je okolností vylučující protiprávnost takového jednání. Připomněl, že kupní smlouva nebyla shledána neplatnou či neúčinnou, spoluobviněná je právoplatnou majitelkou převáděných nemovitostí. Podle obviněného se může jednat a jedná se toliko o soukromoprávní spor mezi ním a poškozeným o vzájemných pohledávkách z titulu předmětné nemovitosti, nikoliv o trestné jednání. Opakoval, že svým jednáním nenaplnil subjektivní ani objektivní stránku trestného činu podvodu; jeho čin „postrádá přesnou kvalifikaci zakázaného, resp. protiprávního jednání, navíc v okamžiku výslovného souhlasu poškozeného, a skutečnou výši škody, která je nezbytná pro právní posouzení způsobeného následku z hlediska kvalifikované skutkové podstaty trestného činu“. Obviněný se domníval, že s ohledem na věcná práva by prodejní či kupní cena hodnota nemovitostí byla či mohla být zcela jiná, avšak touto rozhodující otázkou se soudy nezabývaly. Stejně tak se nezabývaly ani splněním podmínek pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Za nepodložené a nemající oporu jak ve spisovém materiálu, tak v zákonném předpise shledal dovolatel i uložení povinnosti podle §60a odst. 3 tr. zák. S odkazem na ustanovení §12 odst. 1, 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 dovozoval, že je nezbytné, aby jeho námitky byly posouzeny též s pohledu zásady zákonnosti a subsidiarity trestní represe a znovu akcentoval, že v jeho případě se jedná výlučně o soukromoprávní spor a není možné dospět k závěru, že se dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že dovolatel velkou část složitě a někdy až nejasně formulovaných výhrad směřoval do skutkové oblasti, což uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. S poukazem na duševní poruchu poškozeného zpochybnil věrohodnost jeho výpovědi a konstruoval vlastní skutkovou verzi, podle které kupní cena byla poškozenému skutečně zaplacena, popř. vypořádána jiným způsobem. Svými námitkami tedy odmítl skutková zjištění uvedená v tzv. skutkové větě, podle kterých k žádnému vypořádání nedošlo a peníze za prodej domu nikdy poškozenému vyplaceny nebyly. Nepřitakal ani námitce týkající se údajného svolení poškozeného, neboť tato nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy, když z těchto zjištění v žádném případě nevyplývá, že by poškozený souhlasil s tím, že převede svoje nemovitosti na N. S. fakticky bezplatně. Z vlastní skutkové verze obviněného vycházejí i námitky týkající se nerespektování zásady pomocné úlohy trestní represe. Námitky, ve kterých dovolatel poukazoval na ustanovení §12 odst. 1, 2 tr. zák. považoval za bezpředmětné i z toho důvodu, že při posuzování, zda soudní rozhodnutí trpí vadou z hlediska hmotného práva, je třeba vycházet z úpravy platné v době, kdy byla tato rozhodnutí učiněna; soudy obou stupňů při tom rozhodovaly v době, kdy trestní zákoník č. 40/2009 Sb. ještě neplatil. Předmětnou kupní smlouvou byl založen právní vztah toliko mezi poškozeným a N. S., nikoli též mezi poškozeným a obviněným; jestliže tedy obviněný v souvislosti s placením kupní ceny hovoří o nějakém započtení, narovnání či jiném vypořádání svých vlastních údajných nároků vůči poškozenému, jde o argumentaci naprosto bezpředmětnou. Pokud dovolatel v této souvislosti poukazoval na probíhající občanskoprávní řízení mezi ním a poškozeným, pak měl za to, že všechny předběžné otázky týkající se viny řeší orgány činné v trestním řízení samostatně a že tedy v žádném případě nebylo povinností soudů vyčkávat skončení těchto řízení.
Ani námitka směřující proti uložení povinnosti podle §60a odst. 3 tr. zák. podle státního zástupce dovolacímu důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. Navíc i tato námitka je formulována především jako námitka skutková, neboť dovolatel tvrdil, že uložení povinnosti nemá oporu ve spisovém materiále. Připustil však, že soud povinnost nesprávně formuloval jako povinnost bezpodmínečnou, ačkoli podle §60a odst. 3 tr. zák. mělo být obviněnému uloženo, aby škodu nahradil podle svých sil. Do určité míry přisvědčil dovolateli v tom směru, že odvolací soud postupoval poněkud nelogicky, pokud spoluobviněnou N. S. zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť úvahám v odůvodnění by odpovídal zprošťující důvod podle §226 písm. b), popř. §226 písm. c) tr. ř. Za podstatné však ve vztahu k dovolateli považoval, že odvolací soud neučinil žádné skutkové zjištění, které by vylučovalo existenci podvodného jednání vůči poškozenému ze strany obviněného I. P. M.. Použití nepřiléhavého zprošťujícího důvodu stran obviněné N. S. proto nelze považovat za okolnost zakládající vadu uvedenou v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k obviněnému I. P. M.
Částečně důvodnými ale shledal námitky dovolatele týkající se výše způsobené škody. Při posuzování výše škody bylo třeba vycházet z ceny věci zjištěné podle kritérií §89 odst. 12 tr. zák., nikoli z částky dohodnuté mezi obviněným a poškozeným. Za škodu soudy nesprávně považovaly sjednanou částku 1.100.000,- Kč., ačkoliv správně měly vycházet z tržní ceny předmětných nemovitostí. Na stanovení této tržní ceny by při tom mohlo vedle fyzického stavu nemovitosti mít vliv též její zatížení věcnými břemeny, když takováto okolnost má nepochybně vliv na prodejnost nemovitosti. Soudy se otázkou tržní ceny nemovitosti v době a místě spáchání trestného činu nezabývaly. Za situace, kdy nebyla jasná výše škody, považoval za předčasné zabývat se věcí z hlediska podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 9 To 365/2009, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že s ohledem na text dovolání zpracovaného obhájkyní JUDr. Boženou Hokeovou splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Benešově a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že provedené důkazy, zvláště pak výpovědi poškozeného, jsou ve vzájemném rozporu, který neměl být přehlédnut, že soudy nesprávně nahlížely na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie PhDr. Karla Netíka, CSc., a duševní stav poškozeného nepodrobily ústavnímu zkoumání, přehlížely svolení a tím i srozumění poškozeného s nakládáním s předmětným majetkem, jakož i skutečnost, že k vypořádání kupní ceny došlo v plném rozsahu již před podpisem kupní smlouvy jiným způsobem než právě „z účtu na účet“ či „z ruky do ruky“.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění, když ve svůj prospěch konstruoval vlastní skutkovou verzi, podle které poškozený s prodejem nemovitosti souhlasil a kupní cena mu byla skutečně zaplacena, popř. byla vypořádána jiným způsobem, a odmítal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, podle kterých k žádnému vypořádání nedošlo, peníze za prodej domu nikdy poškozenému vyplaceny nebyly. Následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.
Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědí dovolatele na straně jedné a výpovědí svědka A. K., jeho ošetřujícího lékaře MUDr. J. M., znaleckého posudku a výpovědí znalce PhDr. Karla Netíka, CSc., v hlavním líčení i veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 499 – 505, 727) a listinných důkazů na straně druhé, soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a stran věrohodnosti poškozeného učinily přesvědčivé závěry. Opřely je zejména o svědeckou výpověď poškozeného, s níž korespondovaly výpovědi ošetřujícího lékaře MUDr. J. M., obsah kupní smlouvy na předmětné nemovitosti i skutečnost, že nebylo zjištěno, že by kdy poškozenému byla vyplacena kupní cena, jak bylo uvedeno v čl. II. této smlouvy. Duševní stav poškozeného A. K. byl podroben znaleckému zkoumání PhDr. Karla Netíka, CSc., a jeho závěry spolu s vyjádřením svědka MUDr. J. M. vedly soudy k logickému závěru, že poškozenému není důvod v konkrétních souvislostech nevěřit. Že rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení pravidel obsažených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Jako relevantně uplatněnou nelze vnímat ani výhradu dovolatele, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně je rozporuplná zejména též proto, že spoluobviněná N. S. byla zproštěna obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stejně jako on stíhána. Lze připustit, že závěr odvolacího soudu, jímž byla jmenovaná spoluobviněná skutečně zproštěna obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., není v kontextu jeho rozhodnutí o odvolání obviněného zcela srozumitelný. Jak ale přiléhavě upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že spoluobviněná N. S. byla zproštěna obžaloby proto, že nebyla vyvrácena její obhajoba, že částku 1.100.000,- Kč předala před podpisem kupní smlouvy spoluobviněnému a že nelze dovodit, že při podpisu kupní smlouvy věděla, že k žádnému vypořádání kupní ceny ve skutečnosti nedošlo (strany 5, 6 rozsudku), z čehož plyne, že odvolací soud neučinil žádné skutkové zjištění, které by vylučovalo existenci podvodného jednání dovolatele vůči poškozenému. Použití případně i nepřiléhavého zprošťujícího důvodu ve vztahu k obviněné N. S. nelze považovat za okolnost zakládající vadu uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k obviněnému I. P. M.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je ale významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. po stránce objektivní i subjektivní.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující nejméně částky 500.000,- Kč.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. tím, že ke škodě cizího majetku se obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a využil jeho omylu a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však dosud přesvědčivá konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., bez důvodných pochybností neobsahuje.
Podle skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se měl obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustit tím, že v úmyslu obohatit se vylákal od vlastníka nemovitosti v ul. N. S. a pozemku ve V. A. K., který byl v té době hospitalizován v Psychiatrické léčebně H. B., udělení plné moci, čímž byl zmocněn k uzavření kupní smlouvy na prodej předmětných nemovitostí, následně uzavřel jako strana prodávající v zastoupení poškozeného A. K. s N. S. jako stranou kupující kupní smlouvu na koupi uvedených nemovitostí a ve smlouvě v článku II. nepravdivě uvedli, že kupní cena nemovitostí ve výši 1.100.000,- Kč již byla mezi smluvními stranami plně vypořádána před podpisem této smlouvy, ačkoliv k žádnému vypořádání nedošlo, a poškozenému, který si v důsledku svého duševního stavu ustanovení podepisovaných písemností řádně nepřečetl, nikdy před tím peníze za prodej domu vyplaceny nebyly, čímž poškozenému A. K. způsobili škodu ve výši 1.100.000,- Kč.
Obviněný opodstatněně zpochybňoval užitou právní kvalifikaci s ohledem na výši způsobené škody, která měla být poškozenému jeho činem způsobena. Namítal totiž, že za škodu měla být považovaná skutečná hodnota nemovitostí, přičemž bylo třeba zabývat se i existencí a hodnotou věcných práv k převáděným nemovitostem. V návaznosti na nesprávné stanovení způsobené škody zpochybnil i splnění podmínek pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák.
Těžiště podvodného jednání obviněného bylo založeno na vylákání udělení plné moci k uzavření „kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem“ poškozeného pod příslibem vyplacení kupní ceny 1.100.000,- Kč, přičemž za škodu soudy považovaly sjednanou částku 1.100.000,- Kč. Tento postup nelze akceptovat. Při zjišťování výše škody, která je zákonným znakem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spáchaného vylákáním věcí podvodným slibem zaplacení dohodnuté částky se zpravidla vychází ze skutečné hodnoty věcí zjištěné podle kritérií §89 odst. 12 tr. zák., a nikoli z výše dohodnuté částky (viz rozhodnutí pod č. 42/1990-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 198/2005, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí sv. 17/2005 č. T 804/II aj.).
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je takový, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (k tomu srov. č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě zjevně přichází v úvahu první kritérium pro stanovení výše škody. V tomto ohledu však nebyly opatřeny potřebné důkazy ke zjištění ceny nemovitostí coby předmětu útoku, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodávaly, a proto bude nutné dokazování doplnit o znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví oceňování nemovitostí. Přitom se bude třeba vypořádat i s tvrzením obviněného, že v době převodu nemovitostí na nich vázla věcná práva, která jejich cenu ovlivňovala, jelikož obsahem spisového materiálu není právní stav nemovitostí bez pochybností dokládán (viz výpis z katastru nemovitostí č. l. 24 na straně jedné, smlouva o zániku věcného břemene č. l. 148 na straně druhé apod.).
Na Okresním soudu v Benešově bude, aby dokazování v tomto smyslu doplnil a aby odpovídajícím způsobem stanovil výši škody jakožto zákonný znak trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Změna ve skutkových zjištěních původně popsaných v rozsudku soudu prvního stupně, již ustavil odvolací soud novým rozhodnutím ve věci spoluobviněné N. S., musí najít svého výrazu i v úpravě skutkových zjištění ohledně obviněného I. P. M.. Se zřetelem k obsahu dovolacím soudem zrušených rozhodnutí soudů obou stupňů není nevěcným ani požadavek, aby soud věnoval větší pozornost než dosud odůvodnění podvodného záměru obviněného a zejména stanovení okamžiku, kdy jej pojal. Netřeba připomínat, že nebyla-li by prokázána existence podvodného záměru ještě před údajným převzetím částky 1.100.000,- Kč od N. S., nemohlo by se jednat o trestný čin podvodu, ale o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., a škoda by pak byla skutečně představována převzatou peněžní částkou ve výši 1.100.000,- Kč. Jakkoliv výsledky dokazování nesvědčí pro tuto verzi právního posouzení skutku, obviněný se tímto upozorňuje na možnost právního posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., přičemž není od věci uvést, že oba zmiňované trestné činy jsou stejně trestné. Při změně právní kvalifikace, bude-li o ní reálně uvažováno, je třeba umožnit obhajobě výkon práva vyjádřit se k takto změněné právní kvalifikaci, včetně jejího práva navrhovat z tohoto důvodu nové důkazy, které by i mohly nakonec zpochybnit možnost aplikovat tuto novou právní kvalifikaci na daný skutek, a to včetně ověření subjektivní stránky jednání ( k tomu srov. i nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 125/04 atd.).
Nesrozumitelné a ve svých důsledcích nevýznamné jsou výhrady obviněného, že soudy přehlížely svolení a srozumění poškozeného s nakládáním s jeho majetkem na podkladě plné moci, kterou mu udělil, přičemž též obviněný zdůraznil, že „s ohledem na věcná práva byl téměř v rámci majitelství těchto práv vlastníkem převáděných nemovitostí“. Jisto je, že obviněný nebyl vlastníkem nemovitostí a jeho úvahy o tom, že poškozený svolil a byl srozuměn s nakládáním jeho nemovitostmi na základě plné moci, kterou obviněnému udělil, nereflektují všechny mu za vinu kladené souvislosti, zejména pak že udělení plné moci „vylákal v úmyslu obohatit se“ a nepravdivý údaj obsažený v článku II. kupní smlouvy o vypořádání kupní ceny nemovitostí před podpisem smlouvy. Pokud obviněný upozornil, že „je rozdíl mezi ujednáním vtěleným do smlouvy, zda byla kupní cena v plném rozsahu zaplacena či uhrazena před podpisem smlouvy a mezi tím, že byla zcela vypořádána před podpisem smlouvy“, jelikož v tomto případě „mohlo dojít ke vzájemnému zápočtu či dohodě o narovnání či jinému zániku pohledávky, protože je evidentní, že v předchozí době již existovala vzájemná práva a povinnosti mezi shodnými subjekty“, nelze než jeho námitku označit za lichou a ničím nepodloženou. Kupní smlouva byla uzavřena mezi poškozeným a N. S. a výsledky dokazování evidentně nedokládají, že by právě mezi nimi k zániku pohledávky došlo či vůbec mohlo dojít, nebyla prokázána existence vzájemných práv a povinností, o nichž se dovolatel zmiňuje.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že odkaz obviněného na znění ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a zde zakotvenou zásadu subsidiarity trestní represe není případný. Především nelze pominout, že trestnost činu byla soudy posuzována za účinnosti trestního zákona č. 40/1961 Sb. a v tomto kontextu správně obrátily svoji pozornost k naplnění formálních a materiálních znaků trestného činu, přičemž materiální znaky byly představovány potřebným stupněm nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2, §88 odst. 1 tr. zák.). Odhlížeje od této základní překážky vylučující použití ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 však nutno rovněž konstatovat, že ani zde by nemohla obstát úvaha dovolatele, že jeho čin nepředstavuje takový případ, ve vztahu k němuž lze uplatňovat trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.
Nejvyšší soud nepomíjí, že trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Nikterak také nezpochybňuje, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. N. 42. str. 405, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005 aj.). O takovou situaci by se ale v posuzovaném případě zjevně nejednalo. Jak vyplývá z textu dovolání, aplikace zásady ultima ratio se obviněný domáhal principiálně proto, že popřel podvodné jednání vůči poškozenému, tedy na podkladě jiné skutkové základny než té, která tvořila podstatu jeho jednání relevantního z pohledu trestního práva.
Obviněný také namítl, že oporu ve spise a ani v zákonném předpise nemá výrok, jímž mu byla podle §60a odst. 3 tr. zák. uložena povinnost nahradit podle jeho možností a sil škodu. Argumentoval tím, že poškozený se domáhá „vyslovení účinnosti předmětné kupní smlouvy civilní cestou“, odkázal na výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a uzavřel, že uložení povinnosti podle §60a odst. 3 tr. zák. mající vztah k možné přeměně trestu je zcela nepodložené.
K této výhradě dovolací soud poznamenává, že účelem výroku, jímž se ukládá povinnost nahradit podle svých sil škodu podle §60a odst. 3 tr. zák., je zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení s dohledem tím, že pod pohrůžkou výkonu trestu odnětí svobody vede pachatele k dobrovolné úhradě škody, kterou způsobil trestným činem. Vyžaduje od něho aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu a vede jej tak uznání a respektování zájmů trestným činem dotčených. Povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu je prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, poněvadž jej nutní ke skutečné náhradě škody způsobené trestným činem. Rozsah povinnosti nahradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem je ale limitován výší, v jaké je pachatel povinen nahradit škodu podle příslušných předpisů upravujících rozsah a další podmínky odpovědnosti za škodu. Povinnost odsouzeného k náhradě škody podle svých sil znamená, že odsouzený je povinen nahradit škodu v době a ve výši, v jaké to jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry dovolí. Tímto se uložená povinnost liší od povinnosti stanovené podle §228 tr. ř., jejímž primárním účelem je stanovení obsahu a rozsahu nároku poškozeného. Uložení povinnosti podle §60a odst. 3 tr. zák. nebrání soudu, aby současně rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody podle §228 tr. ř.
Stávající skutková zjištění a právní závěry soudů nebránily uložení povinnosti podle §60a odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud však nemohl přehlédnout, že při uložení této povinnosti se soud prvního stupně nedržel přesné dikce citovaného ustanovení a uložil obviněnému povinnost, aby v průběhu zkušební doby uhradil škodu, která byla trestným činem způsobena, ačkoliv správně měla být uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Třebaže lze tento nedostatek považovat za okrajový a sám o sobě není důvodem zrušení napadených rozhodnutí, v dalším řízení se jej bude třeba vyvarovat.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného I. P. M. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově v části, která se ho týkala. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Bude tedy na něm, aby dokazování doplnil v intencích pokynů tohoto rozhodnutí, případně aby provedl i důkazy další, nezbytné k náležitému zjištění skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.), aby odstranil i další vytýkané nedostatky a v neposlední řadě aby nově popsal rozhodná skutková zjištění tak, aby vystihovala trestněprávní podstatu jednání obviněného. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková