ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.478.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 478/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2010 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněného P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 8 To 321/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 165/2007, rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 8 To 321/2009, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 1 T 165/2007, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
P. Č.,
se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, že
dne 3. 8. 2006 v P., na H., v notářské kanceláři JUDr. L. V., převzal jako zprostředkovatel od M. F. na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní, sepsané notářkou JUDr. L. V. notářským zápisem č. j. NZ 180/2006, N 184/2006, částku 50.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu rodinného domu na ulici H. v P., přičemž dle článku III. této smlouvy, pokud by nedošlo do 31. 10. 2006 k uzavření samotné kupní smlouvy z důvodů na straně budoucích kupujících J. a M. F., náležela by záloha ve výši 50.000,- Kč rovným dílem budoucím prodávajícím R. K. a M. J. jako smluvní pokuta, a poté, s úmyslem zabránit uzavření kupní smlouvy, tvrdil budoucím prodávajícím, že budoucí kupující nemají peníze na zaplacení kupní ceny a že již nemají zájem na uzavření kupní smlouvy, a budoucím kupujícím tvrdil, že nemovitost již je prodávána prostřednictvím jiné realitní kanceláře, čímž způsobil, že kupní smlouva nebyla v termínu do 31. 10. 2006 uzavřena, a z částky 50.000,- Kč si pro svou potřebu ponechal nejméně 44.828,- Kč a následně budoucím kupujícím na výzvu k vrácení věci tvrdil, že peníze vyplatil budoucím prodávajícím, což se nezakládalo na pravdě, čímž způsobil J. a M. F. škodu ve výši nejméně 44.828,- Kč,
že tedy přisvojil si cizí věc, která mu byl svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu
nikoli malou, čímž měl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 1 T 165/2007, byl obviněný P. Č. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč; podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v předmětu realitní činnosti a zprostředkování obchodu a služeb na dobu dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. F. a M. F. částku 50.000,- Kč s tím, že v rozsahu zaplacení jednomu zaniká povinnost zaplatit druhému.
Proti rozsudku soudu prvního stupně obviněný brojil odvoláním směřujícím proti výroku o vině i na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 8 To 378/2008, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Toto usnesení odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 8 Tdo 273/2009, bylo z podnětu dovolání obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově zrušeny. Současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Prostějově bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V řízení po přikázání věci Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 1 T 165/2007, rozhodl tak, že obviněný P. Č. byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč; podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dvacet pět dnů. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání v předmětu realitní činnosti a zprostředkování obchodu a služeb na dobu jednoho roku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že dne 3. 8. 2006 v P., na H., v notářské kanceláři JUDr. L. V., převzal jako zprostředkovatel od M. F. na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní, sepsané notářkou JUDr. L. V. notářským zápisem č. j. NZ 180/2006, N 184/2006, částku 50.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu rodinného domu na ulici H. v P., přičemž dle článku III. této smlouvy, pokud by nedošlo do 31. 10. 2006 k uzavření samotné kupní smlouvy z důvodů na straně budoucích kupujících J. a M. F., náležela by záloha ve výši 50.000,- Kč rovným dílem budoucím prodávajícím R. K. a M. J. jako smluvní pokuta, a poté, s úmyslem zabránit uzavření kupní smlouvy, využil pasivity a důvěry prodávajících a tvrdil budoucím prodávajícím, že budoucí kupující nemají peníze na zaplacení kupní ceny a že již nemají zájem na uzavření kupní smlouvy, a budoucím kupujícím tvrdil, že nemovitost již je prodávána prostřednictvím jiné realitní kanceláře, čímž způsobil, že kupní smlouva nebyla v termínu do 31. 10. 2006 uzavřena, a z částky 50.000,- Kč si pro svou potřebu ponechal v období od 31. 10. 2006 do 15. 12. 2006 částku 31.828,- Kč a 3.172,- Kč vyplatil R. K. a 13.000,- Kč M. J. a následně budoucím kupujícím na výzvu vrácení peněz tvrdil, že peníze vyplatil budoucím prodávajícím, což se nezakládalo na pravdě, a učinil tak přes výzvu R. K. zálohu 50.000,- Kč vrátit J. a M. F. poté, co obdržela výzvu JUDr. P. K., advokáta J. a M. F., aby složenou zálohu minimálně v polovině jinak připadající J. H. zastoupené R. K. vrátila, čímž způsobil J. a M. F. škodu ve výši 25.000,- Kč.
K odvolání obviněného, jež směřovalo proti výroku o vině i trestu, byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 8 To 321/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen toliko ve výroku o trestu zákazem činnosti.
I proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel soudům obou stupňů vytýkal, že nerespektovaly závazný právní názor, který vyslovil dovolací soud ve svém usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 8 Tdo 273/2009. Odvolací soud konstatoval, že námitky obviněného jsou opakováním dosavadní obhajoby, avšak přehlédl, že dovolací soud shledal tyto námitky důvodnými. Přestože dovolací soud uložil soudům, aby na věc nahlížely i ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio, soudy se tímto názorem neřídily. Namítal, že sporné závazkové vztahy mohly být řešeny cestou občanského soudního řízení, čehož však ani manželé F., ani R. K. a M. J. nevyužili.
Soudy podle něj nerespektovaly ani právní názor Nejvyššího soudu, že uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvou nebyla založena jeho odpovědnost za vypořádání vzájemných vztahů mezi smluvními stranami smlouvy o smlouvě budoucí. Připomenul, že podle §774 občanského zákoníku je zprostředkovatel zavázán pouze k vyhledání smluvního partnera, nikoliv k uzavření smlouvy s třetí osobou. Přesto soud prvního stupně ve skutkové větě uvedl, že s úmyslem zabránit uzavření kupní smlouvy využil pasivity a důvěry prodávajících a tvrdil budoucím prodávajícím, že budoucí kupující nemají peníze, a budoucím kupujícím tvrdil, že nemovitost je prodávána prostřednictvím jiné realitní kanceláře, čímž měl způsobit, že kupní smlouva nebyla do 31. 10. 2006 uzavřena. Upozornil, že soud prvního stupně opětovně uzavřel, že to byl on, kdo způsobil, že kupní smlouva nebyla uzavřena, aniž by vyložil, proč by tomu tak mělo být, jelikož na neuzavření smlouvy nemohl mít žádný zájem, neboť právě její uzavřením by vznikl nárok na provizi a úhradu hotových výloh bez jakýchkoliv pochybností. Z napadených rozhodnutí podle něho vyplývá, že jeho návrh, aby složená záloha v případě nesplnění smluvních závazků sloužila jako smluvní pokuta, je považován za součást jeho zavinění, ačkoliv zajištění plnění závazku smluvní pokutou je zcela legálním prostředkem civilního práva.
Obviněný tvrdil, že napadená rozhodnutí obsahují mnohá skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Znovu poukazoval na výpovědi svědkyň R. K. a M. J., z nichž vyplynulo, že manželé F. skutečně sdělovali, že se jim nepodařilo prodat byt v B., a proto nemají peníze na koupi nemovitosti. Informace, kterou podával budoucím prodávajícím, nebyla tedy nepravdivá. Stejně tak považoval za pravdivé a věrohodné jeho sdělení budoucím kupujícím, že nemovitost je nabízena prostřednictvím jiné realitní kanceláře. Dodal, že tato zjištění byla učiněna již v předchozím řízení a Nejvyšší soud neshledal v jeho počínání příčinu neuzavření kupní smlouvy.
Dále uváděl, že poté, co obdržel dopis od JUDr. P. K., tak se poradil s JUDr. V., protože neměl dostatek potřebných zkušeností, a jednal podle jejích pokynů. Soudy však neprovedly její výslech, ačkoliv jej navrhoval i státní zástupce.
Za nesrozumitelné označil i závěry soudů ohledně stanovení okruhu poškozených a výše způsobené škody. Ačkoliv Nejvyšší soud konstatoval, že primárně byly poškozeny R. K. a M. J., soud prvního stupně tento závěr nerespektoval a uzavřel, že škoda byla způsobena manželům F. Ve vztahu ke stanovení výše způsobené škody rekapituloval, že soud prvního stupně akceptoval zjištění, že M. J. byla vrácena částka 13.000,- Kč a zbývající částka 12.000,- Kč jí byla vyúčtována; a R. K. potvrdila úhrady tří částek v celkové výši 10.172,- Kč. Není tedy zřejmé, na základě jakých úvah dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný způsobil škodu ve výši 25.000,- Kč. Vyvozoval, že závěr soudů o způsobené škodě není v souladu se skutkovými zjištěními a nebyly proto naplněny ani znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 2 tr. zák.
Dovolatel rovněž připomenul, že Nejvyšší soud v rozhodnutí konstatoval, že nebylo ani zjišťováno, zda byl dán pokyn k vrácení zálohy na kupní cenu po 31. 10. 2006 ze strany prodávajících. Soud v tomto směru sice doplnil dokazování se závěrem, že obviněný byl vyzván R. K. vrátit manželům F. částku 50.000,- Kč poté, co obdržela výzvu k zaplacení od JUDr. P. K. Z toho podle něj plyne, že minimálně do obdržení výzvy obě prodávající stav akceptovaly, nechtěly, aby peníze vracel ať jim, či F. Vyjádření svědkyně R. K. označil za nejednoznačné, vedené snahou se od celé záležitosti distancovat a přenést odpovědnost na obviněného, aniž by se zabývala oprávněností nároku manželů F. Vysvětloval, že částku jim nevrátil, neboť ji po konzultaci s JUDr. V. považoval za smluvní pokutu. Doplnění dokazování podle dovolatele nezměnilo skutkový stav, který byl dán k předchozímu rozhodování Nejvyššího soudu, ba naopak se ve výpovědích svědků objevily další rozpory vyvolávající pochybnosti v otázce viny. Závěrem zopakoval, že právní závěry nekorespondují se skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování a jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde a byly dány předpoklady pro rozhodnutí podle §226 písm. b) tr. ř.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jde-li o aplikaci hmotného práva, nalézací i odvolací soud vycházely ze skutkových zjištění, jak je učinily v rámci trestního řízení provedeného v dostatečném rozsahu, přičemž hodnocení důkazů oběma soudy nevykazuje logických vad. Z provedeného dokazování plyne závěr, že to byla právě aktivita obviněného popsaná ve výroku rozsudku nalézacího soudu, která vedla ve svém důsledku k tomu, že předmětná kupní smlouva nebyla ve lhůtě do 31. 10. 2006 uzavřena, i to, že obviněný následně nereagoval na výzvy k vrácení zálohy manželům F. ve výši 25.000,- Kč. Nalézací soud se logicky vypořádal i se zdůvodněním projednávaným trestným činem způsobené škody.
Ve vztahu k námitkám obviněného vztahujícím se k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu, nelze podle něj dojít k závěru, že by nalézací či odvolací soud došly k názoru o porušení povinnosti obviněného podle §774 občanského zákoníku. Nalézacím soudem bylo konstatováno jen to, že obviněný záměrně vyvolal stav, kdy budoucí prodávající a budoucí kupující smlouvu, která byla předmětem smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 3. 8. 2006, neuzavřeli. Právě od takto vzniklé situace se následně odvíjel postoj obviněného ohledně vrácení částky, kterou od manželů F. převzal. K výhradám ohledně aplikace zásady subsidiarity trestní represe poukazoval na to, že obviněný byl ze strany právního zástupce manželů F. o vrácení peněz urgován opakovaně, přesto na tyto urgence nereagoval. Zdůraznil, že to byl právě obviněný, kdo svou aktivní činností vyvolal stav, kdy nebyly splněny podmínky předmětné smlouvy o smlouvě budoucí, stav, kdy mu měl dle jeho tvrzení vzniknout nárok na smluvní pokutu, a v důsledku toho vyvolal i situaci, která mu poskytovala určitou pozici napomáhající mu v argumentaci o oprávněnosti k zadržování svěřených mu peněžních prostředků. V neposlední řadě nelze pominout výši projednávaným trestným činem způsobené škody, která dosáhla škody nikoliv malé ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn, poněvadž obviněný znovu zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
Jak již bylo předesláno, nyní přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně vzešly z řízení po přikázání věci dovolacím soudem soudu prvního stupně usnesením sp. zn. 8 Tdo 273/2009. V tomto usnesení dovolací soud nesdílel bez pochybností závěry soudů obou stupňů o naplnění znaků trestného činu zpronevěry a uložil soudu prvního stupně, aby věnoval zevrubnější pozornost otázkám, které buď zůstaly stranou jeho pozornosti, nebo je neřešil důsledně. Bylo mu uloženo, aby pečlivě objasnil právní postavení obviněného jak ve vztahu k R. K. a M. J. na straně jedné, tak k manželům J. a M. F. na straně druhé. Ačkoliv i dovolací soud přisvědčil soudům, že částka 50.000,- Kč byla pro obviněného věcí cizí ať již před datem 31. 10. 2006, tak i po tomto datu, a to jak ve vztahu k tzv. budoucím prodávajícím, tak i budoucím kupujícím, pokládal za důležité zjistit, k jakému účelu a kým mu vlastně byla svěřena a kdo mohl být jeho jednáním poškozen. Soudu prvního stupně též uložil, aby přesvědčivěji odůvodnil závěr, že obviněný „záměrně vyvolal podmínky pro propadnutí smluvní pokuty ve prospěch budoucích prodávajících“ a vysvětlil, proč se dopustil jednání zakládajícího znaky trestného činu zpronevěry právě ve vztahu k manželům M. a J. F. Konstatoval též, že nepříliš přesvědčivě vyznívá v daném kontextu jeho závěr, že tak učinil ze zištných motivů, s cílem ponechat si pro sebe a D. F. převážnou část této částky k rozdělení si provizí, které by jinak museli složitě žádat po R. K. a M. J. Nalézacímu soudu též vytkl, že nebylo zjištěno a ani zjišťováno, zda jej k vrácení zálohy na kupní cenu po 31. 10. 2006 nepověřily nebo k takovému úkonu nevyzvaly R. K. či M. J., ač jen ty tak mohly a měly učinit. Jakkoliv jednání obviněného po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí jistě nebylo zcela odpovědné a korektní, dovolací soud v něm nespatřoval hlavní a jedinou příčinu toho, že kupní smlouva nebyla uzavřena a že vzájemné vztahy mezi budoucími prodávajícími a kupujícími nebyly po 31. 10. 2006 uspokojivě vypořádány. Obviněný byl výlučně zprostředkovatelem mezi budoucími prodávajícími a kupujícími, jeho aktivní úloha skončila uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí a převzetím zálohy na kupní cenu, nebyl však odpovědný za uzavření kupní smlouvy, ostatně tzv. budoucí prodávající a kupující spolu komunikovali též přímo, bez účasti obviněného. Upozornil, že není nepodstatné, že uspořádání vzájemných nároků mezi tzv. budoucími prodávajícími a kupujícími po datu 31. 10. 2006 nemuselo být pro něj zcela jasné a nepochybné a že stejně tak spornou pro obviněného mohla být otázka provize, poněvadž podle jeho přesvědčení kupce zprostředkoval. Dovolací soud vyslovil názor, že samotný fakt, že obviněný nesprávně posoudil práva a povinnosti vyplývající pro něj z uzavřených smluv, ještě sám o sobě nemusí znamenat, že je nezbytné vyvozovat jeho trestní odpovědnost. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se otázkou naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. znovu zabýval a aby na věc nahlížel též ve smyslu zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování poněkud modifikoval skutková zjištění ve prospěch obviněného a jeho čin znovu posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. V odůvodnění rozsudku uvedl, že poškozeným, za něž označil J. a M. F., byla způsobena škoda 25.000,- Kč, tedy poloviny převzaté zálohy, o které se obviněný domníval, že náleží R. K. Tuto peněžní hotovost si přisvojil, protože mu byla toliko svěřena pro případ, že bude uzavřena kupní smlouva, a bude sloužit jako záloha na kupní cenu. Pokud měla sloužit jako smluvní pokuta, tak předpoklady pro její propadnutí ve prospěch budoucích prodávajících nebyly dány a byly záměrně vyvolány obviněným v rozporu se zájmem prodávajících i kupujících. Podle soudu prvního stupně obviněný takto jednal proto, aby si zajistil zdroj k úhradě své provize a nákladů zprostředkování. Podle soudu nelze přehlédnout, že obviněný si takto z držené zálohy ponechal celkem 31.828,- Kč. Soud dovozoval zavinění ve formě eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Argumentoval, že si ze zištných motivů ponechal pro sebe a D. F. převážnou část z částky 50.000,- Kč k rozdělení si provizí, které by jinak museli složitě žádat po R. K. a M. J., když takto si je mohli ponechat ze zálohy složené J. a M. F. Z hlediska trestní odpovědnosti mu ale soud přičítal pouze polovinu zálohy jinak připadající R. K. Akcentoval, že ohledně minimálně této částky byl vyzýván k jejímu proplacení nejen právním zástupcem manželů F., ale i R. K., a přestože mu nemohlo být jasné, zda má nárok na započtení provize a nákladů zprostředkování, byla mu tato okolnost lhostejná. S ohledem na výši způsobené škody a způsob jednání obviněného, který soud označil přinejmenším za vypočítavé chování motivované snahou uchovat si možnost úhrady svých nároků z peněz, které měl pouze svěřeny a u kterých si minimálně z poloviny nemohl být jistý, zda nenáleží manželům F., když postupoval v rozporu s pokynem R. K., jsou podle něj naplněny znaky uvedeného trestného činu i po stránce materiální (strany 9, 10 rozsudku).
Odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně správnými. Připomněl, že obviněný jako zprostředkovatel prosadil do smlouvy o smlouvě budoucí kupní článek III., podle kterého, pokud by nedošlo do 31. 10. 2006 k uzavření samotné kupní smlouvy z důvodů na straně budoucích kupujících J. a M. F., náležela by záloha ve výši 50.000,- Kč rovným dílem R. K. a M. J. Obviněný podle jeho názoru zcela zjevně úmyslně navodil tu situaci, kterou tento článek předpokládal, přičemž z částky 50.000,- Kč si ponechal 25.000,- Kč. Motivem jeho jednání bylo získat neoprávněně část ze zálohy složené budoucími kupujícími. Odvolací soud zdůraznil, že pokud by obviněný záměrně neuvedl budoucím prodávajícím nepravdu o insolventnosti manželů F. a současně budoucím kupujícím neuváděl nepravdivé skutečnosti o tom, že nemovitost je již prodávána prostřednictvím jiné realitní kanceláře, k uzavření kupní smlouvy by došlo a složená záloha ve výši 50.000,- Kč by připadla budoucím prodávajícím a nikoli obviněnému. Obviněný místo toho, aby složenou zálohu předal budoucím kupujícím, ponechal si z ní částku 25.000,- Kč. Naplnil tak znaky trestného činu zpronevěry a odvolací soud souhlasil i úvahami o zavinění nejméně v eventuálním úmyslu. Dodal, že podstatné pro posouzení, zda jde o občanskoprávní vztah či zda je na místě vyvozovat trestněprávní odpovědnost, je to, že to byl právě obviněný, kdo záměrně vyvolal podmínky pro propadnutí smluvní pokuty, přičemž její část si ponechal pro svoji potřebu (strany 3, 4 usnesení).
Třebaže nelze nevidět, že soud prvního stupně věnoval objasnění věci pozornost a vyvinul úsilí k doplnění dokazování v intencích pokynů, jež mu byly dány v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 273/2009, dovolací soud jeho závěry bez pochybností nemůže přijmout.
Z hlediska závěrů soudů obou stupňů byly pro rozhodnutí o vině obviněného významné především dvě okolnosti. Za prvé jejich úvaha, že obviněný s úmyslem zabránit uzavření kupní smlouvy využil pasivity a důvěry prodávajících a tvrdil budoucím prodávajícím, že budoucí kupující nemají peníze na zaplacení kupní ceny a že již nemají zájem na uzavření kupní smlouvy, a budoucím kupujícím tvrdil, že nemovitost již je prodávána prostřednictvím jiné realitní kanceláře, čímž měl způsobit, že kupní smlouva nebyla v termínu do 31. 10. 2006 uzavřena, a takto měl jednat proto, aby si zajistil zdroj peněžních prostředků pro úhradu své provize a nákladů zprostředkování. Za druhé pak názor, že ze svěřené částky 50.000,- Kč minimálně ohledně částky 25.000,- Kč, která představovala polovinu složené zálohy připadající J. H. zastoupené R. K., postupoval v rozporu s pokyny R. K. a přes její výzvu ji nevyplatil manželům J. a M. F. Jen na okraj dovolací soud zmiňuje, že popis skutku obsažený v tzv. skutkové větě není zcela pregnantní; není z něj jasné, jaká část jednání obviněného a vůči komu je relevantní ve světle naplnění zákonných znaků zpronevěry, srozumitelně z něj nevyplývá ani výše údajně způsobené škody. Soud prvního stupně kupř. uvádí že si obviněný pro svoji potřebu ponechal v období od 31. 10. 2006 do 15. 12. 2006 částku 31.828,- Kč, že R. K. vyplatil 3.172,- Kč, aniž by posléze vysvětlil, jaký význam má údaj o ponechání si částky 31.828,- Kč pro rozhodnutí o vině obviněného, a stejně tak není srozumitelné ani zjištění o vyplacení částky 3.172,- Kč R. K., když z její výpovědi v hlavním líčení se navíc podává, že jí byla vyplacena tato částka a posléze i částka 2.000,- Kč (č. l. 151, 257).
Nejvyšší soud se v usnesení sp. zn. 8 Tdo 273/2009 zevrubně věnoval obsahu a významu jak smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené dne 3. 8. 2006, tak smlouvě o výhradním zprostředkování prodeje nemovitosti. Souhlasil s názorem soudů, že manželům F. měla být složená záloha na kupní cenu v částce 50.000,- Kč vrácena, poněvadž k uzavření kupní smlouvy nedošlo, a to především proto, že do 31. 10. 2006 budoucí prodávající nepředložili návrh na uzavření kupní smlouvy, ačkoliv jim tato povinnost jasně z bodu II. smlouvy o smlouvě budoucí vyplývala. Přisvědčil rovněž názoru, že částka 50.000,- Kč, kterou obviněný převzal za M. J. a R. K., byla pro něj věcí cizí ať již před datem 31. 10. 2006, tak i po tomto datu, a to jak ve vztahu k tzv. budoucím prodávajícím, tak i budoucím kupujícím. Vyslovil přesvědčení, že jednání obviněného by bez jakýchkoliv pochybností zakládalo znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., pokud by si částku 50.000,- Kč (případně její část) po 31. 10. 2006 trvale ponechal ve své dispozici, svévolně ji užil ve svůj prospěch. Tak tomu ovšem nebylo; obviněný si podle zjištění soudu prvního stupně sice ve prospěch svůj a D. F. ponechal 31.828,- Kč, další částky specifikované ve výroku o vině předal R. K. a M. J. Takové počínání odůvodnil tím, že podle jeho přesvědčení se záloha na kupní cenu stala nevratnou smluvní pokutou, náležející tzv. budoucím prodávajícím, a on se s nimi vypořádal v tom smyslu, že si ponechal provizi a částku odpovídající vynaloženým nákladům spojeným se zprostředkováním.
Soud prvního stupně jeho obhajobu parciálně akceptoval, a to v části zálohy připadající M. J. (strana 9 odstavec 2. rozsudku). Naopak v případě dalších 25.000,- Kč obviněný měl podle závěrů soudu jasné dispozice R. K. k vrácení zálohy manželům F., přičemž nedala souhlas k započtení provize a nákladů za zprostředkování. Podle soudu obviněný svým předchozím „vypočítavým chováním motivovaným snahou uchovat si možnost úhrady svých nároků z peněz, které měl pouze svěřeny“, minimálně v částce odpovídající polovině složené zálohy (25.000,- Kč) postupoval v rozporu s pokyny R. K. a v tomto rozsahu také shledával trestní odpovědnost obviněného.
Dovolací soud v usnesení sp. zn. 8 Tdo 273/2009 uložil soudu prvního stupně, aby vysvětlil, jakými úvahami byl veden, dovozoval-li, že obviněný „záměrně vyvolal podmínky pro propadnutí smluvní pokuty ve prospěch budoucích prodávajících“ a že tak učinil ze zištných motivů, s cílem ponechat si pro sebe a D. F. převážnou část této částky k rozdělení si provizí, které by jinak museli složitě žádat po R. K. a M. J. Soudy obou stupňů o tyto závěry znovu opíraly své úvahy o vině obviněného, ale jejich vysvětlení či odůvodnění se oproti předchozím závěrům jinak nezměnilo. Nejvyšší soud proto nemůže než opakovat, že jednání obviněného po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí jistě nebylo korektní, ale nelze mu podsouvat bez dalšího zištný a zlovolný záměr. Bylo již uvedeno, že dovolací soud v něm nevidí hlavní a jedinou příčinu toho, že kupní smlouva nebyla uzavřena a že vzájemné vztahy mezi budoucími prodávajícími a kupujícími nebyly po 31. 10. 2006 uspokojivě vypořádány. Obviněný byl výlučně zprostředkovatelem mezi budoucími prodávajícími a kupujícími, jeho aktivní úloha skončila uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí a převzetím zálohy na kupní cenu, nebyl však odpovědný za uzavření kupní smlouvy, ostatně tzv. budoucí prodávající a kupující spolu komunikovali též přímo, bez účasti obviněného. Zjištění, že využil pasivity a důvěry budoucích prodávajících nevystihuje zcela situaci, která ve vzájemném kontaktu mezi budoucími prodávajícími a kupujícími vznikla, nikoliv zanedbatelnou úlohu zde sehrála i určitá komunikační bariéra mezi oběma budoucími prodávajícími.
Nelze bez pochybností ani tvrdit, že obviněný jednal s úmyslem zabránit uzavření kupní smlouvy, není totiž jasné, jakou výhodu by tím získal. Úvaha soudů, že tak činil proto, aby měl zajištěný zdroj k úhradě peněžní částky představující provizi a hotové výdaje za zprostředkování, kterou by musel jinak složitě žádat po M. J. a R. K., není zcela přesvědčivý a logický. Jak opodstatněně namítl obviněný, uzavřením kupní smlouvy by přece nárok na provizi a úhradu hotových výdajů vznikl bez jakýchkoliv pochybností a jejího zaplacení by tak jako tak mohl dosáhnout z peněžní částky, kterou měl u sebe. V této souvislosti nutno znovu připomenout, že uspořádání vzájemných nároků mezi tzv. budoucími prodávajícími a kupujícími po datu 31. 10. 2006 nemuselo být pro něj zcela jasné a nepochybné, což dokládá jeho opakované tvrzení, že budoucí kupující nesložili včas další část kupní ceny, v důsledku čehož jsou to oni, kdo zapříčinili, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo a že záloha na kupní cenu se stala nevratnou jako smluvní pokuta. Obdobný závěr ostatně zaujal i svědek D. F. Stejně tak spornou mohla pro obviněného být otázka provize, poněvadž podle jeho přesvědčení kupce zprostředkoval. Samotný fakt, že obviněný nesprávně posoudil práva a povinnosti vyplývající pro něj z uzavřených smluv, ještě sám o sobě nemusí znamenat, že je nezbytné vyvozovat jeho trestní odpovědnost. Tomuto názoru ostatně soud prvního stupně vyšel vstříc svými úvahami týkajícími se poloviny zálohy v dispozici M. J.
Soud prvního stupně učinil po doplnění dokazování zjištění, že obviněný na výzvu vrácení peněz budoucích kupujících jim peníze nevrátil, a „neučinil tak přes výzvu R. K. zálohu 50.000,- Kč vrátit J. a M. F. poté, co obdržela výzvu JUDr. P. K., advokáta J. a M. F., aby složenou zálohu minimálně v polovině jinak připadající J. H., zastoupené R. K., vrátila“. Obviněný důvodně namítá, že toto zjištění nemá spolehlivou oporu ve výpovědi R. K. a neodpovídá mu ani její chování vůči obviněnému. Z výpovědi svědkyně R. K. se přes její jistou neurčitost podává, že věděla o tom, že obviněný si z částky 25.000,- Kč ponechal 10.000,- Kč a náklady s ním nechtěla řešit, třebaže dodávala, že s tím nesouhlasila. Uvedla též, že výzvu JUDr. P. K. k vrácení částky 50.000,- Kč obdržela, obviněného vyzvala, aby vrátil 25.000,- Kč, na což obviněný reagoval sdělením, že „vlastně už vracet nic nebude, že nám strhl ty výdaje už z toho. Na to konto mi donesl ty tři tisíce...Pak ještě mi donesl dodatečně ty dva tisíce“ (č. l. 258). Za takových okolností nelze bez pochybností uzavřít, že obviněný měl na pokyn této svědkyně vyplatit 25.000,- Kč J. a M. F. a že tak svévolně neučinil. Je sice pravda, že svědkyně opakovaně tvrdila, že částku 25.000,- Kč neměla a žádala obviněného, aby ji manželům F. vrátil, na druhé straně ale musela vědět, že obviněný tak nechce učinit a dokonce od něj převzala, a to opakovaně peněžní částku jako vypořádání vzájemných nároků. Zde neobstojí ani argument soudu prvního stupně, že „částku 25.000,- Kč manželům F. nevrátil, přestože mu nemohlo být jasné, zda má nárok na započtení a stržení poloviny provize a hotových nákladů zprostředkování“; dovolací soud již v jiných souvislostech vyložil, že řešení otázky provize a náhrady hotových výdajů nemuselo být a nebylo jednoznačné, z výpovědi svědkyně R. K. ostatně ani nevyplývá, že by na požadavku vyplacení částky 25.000,- Kč kategoricky trvala i po výzvě JUDr. P. K. a vypořádání předestřeném obviněným, třebaže je pokládala za nedostačující.
Důsledkem těchto nedostatků je, že otázky, zda a v jaké výši obviněný způsobil škodu přisvojením si cizí svěřené věci, nebyly náležitě a přesvědčivě zodpovězeny.
Dovolací soud soudu prvního stupně též uložil, aby na věc nahlížel ve smyslu zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku sice výslovně konstatoval, že měl tuto zásadu a principy z ní vyplývající na zřeteli, avšak závěry, k nimž dospěl a jež s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe vyvozoval, nejsou přiléhavé.
Není od věci znovu připomenout, že z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Princip subsidiarity trestní represe obsažený nyní též v ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, II. ÚS 372/03, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005 atd.). V posuzovaném případě měly obě smluvní strany zcela zřetelné možnosti dosáhnout ochrany svých majetkových práv daleko přiléhavěji prostředky občanského práva. Bylo již vyloženo, že posuzovaný případ nevykazuje typické znaky zpronevěry; není možné odhlédnout od skutečnosti, že pro tehdy relativně mladého (25letého) obviněného představoval první obdobnou zkušenost, s níž se nedokázal, patrně pro nedostatek praktického i teoretického zázemí, uspokojivě vypořádat a své nároky (ať již domnělé či skutečné) řešil způsobem, který sice nelze akceptovat, nepředstavuje však tak společensky škodlivé jednání, které vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti. Významné též je, že nárok J. a M. F. na vrácení částky 50.000,- Kč sám, byť opožděně, splnil.
Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 8 Tdo 273/2009 také poznamenal, že třebaže lze jistě souhlasit se státním zástupcem v tezi, že trestní postih pro trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. není podmíněn neúspěšným použitím jiných, mimotrestních opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav, neznamená to současně, že porušení či nedodržení ustanovení smlouvy jednou z jejích smluvních stran nutno bez dalšího pokládat za trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Princip subsidiarity trestní represe totiž vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Právě o takovou situaci se podle přesvědčení dovolacího soudu v posuzované věci jednalo.
Za splnění podmínek §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám hned rozhodl ve věci tak, že obviněného z důvodu uvedené v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková