ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.873.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 873/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2010 o dovolání obviněné M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 6 To 109/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 234/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 1 T 234/2007, byla obviněná M. S. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou, že:
„1) dne 21. 6. 2004 v N., okr. M., na pobočce České spořitelny, a. s., N., M., za účelem získání finančních prostředků při sjednávání úvěrové smlouvy v žádosti o poskytnutí úvěru do kolonky „měsíční platby“ uvedla částku ve výši 3.100,- Kč, která byla dne 19. 7. 2004 opravena na částku 1.500,- Kč, na základě čehož s ní byla se společností Česká spořitelna, a. s., sídlem O., P., dne 26. 7. 2004 uzavřena smlouva o poskytnutí hotovostního úvěru ve výši 312.700,- Kč s datem čerpání od 27. 7. 2004 a měsíčními splátkami ve výši 7.000,- Kč vždy k 16. dni každého měsíce, ačkoliv v uvedené době splácela
- osobní půjčku Expres u společnosti GE Capital Bank, a. s., nyní GE Money Bank, a. s., sídlem H., P., nyní sídlem V., P., ze dne 1. 3. 2002, číslo úvěrového účtu, s výší úvěru 86.000,- Kč, pravidelnou měsíční splátkou ve výši 2.407,67 Kč a počtem 50 splátek,
- osobní půjčku Expres u společnosti GE Capital Bank, a. s., nyní GE Money Bank, a. s., sídlem H., P., nyní sídlem V., P., ze dne 1. 10. 2002, číslo úvěrového účtu, s výší úvěru 50.000,- Kč, pravidelnou měsíční splátkou ve výši 1.399,81 Kč a počtem 50 splátek,
- osobní půjčku Expres u společnosti GE Capital Bank, a. s., nyní GE Money Bank, a. s., sídlem H., P., nyní sídlem V., P., ze dne 14. 11. 2003, číslo úvěrového účtu, s výší úvěru 37.000,- Kč, pravidelnou měsíční splátkou ve výši 917,56 Kč a počtem 60 splátek,
- úvěrovou smlouvu u společnosti Home Credit, a. s., sídlem M., B., ze dne 1. 6. 2004, na poskytnutí revolvingového úvěru ve výši 30.000,- Kč s pravidelnou měsíční splátkou 1.200,- Kč,
tedy v době, kdy žádala o úvěr u České spořitelny, a. s., byla výše jejích měsíčních splátek nejméně v celkové výši 5.925,- Kč a dle sdělení České spořitelny, a. s., by úvěr při uvedení takové výše splátek nebyl schválen z důvodu nedostačujícího příjmu pro požadovanou částku hotovostního úvěru, přičemž předepsané měsíční splátky řádně nehradila, čímž společnosti Česká spořitelna, a. s., způsobila škodu ve výši 312.700,- Kč,
2) dne 12. 12. 2005 v U. H. za účelem získání finančních prostředků při sjednávání úvěrové smlouvy v žádosti o poskytnutí revolvingového úvěru (hodnocení dlužníka, žadatele o poskytnutí úvěru) neuvedla žádné údaje do kolonky „splátky půjček, úvěrů, leasingu, výživného, hypotéky apod.“, na základě čehož s ní byla se společností PROFIREAL, a. s., nyní PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem P., P., téhož dne uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru na částku 107.443,- Kč, s měsíční splátkou ve výši 8.778,- Kč po dobu 18 měsíců vždy k 18. dni každého měsíce, ačkoliv v dané době měla splácet:
- osobní půjčku Expres u společnosti GE Capital Bank, a. s., nyní GE Money Bank, a. s., sídlem H., P., nyní sídlem V., P., ze dne 1. 3. 2002, číslo úvěrového účtu, s výší úvěru 86.000,- Kč, pravidelnou měsíční splátkou ve výši 2.407,67 Kč a počtem 50 splátek,
- osobní půjčku Expres u společnosti GE Capital Bank, a. s., nyní GE Money Bank, a. s., sídlem H., P., nyní sídlem V., P., ze dne 1. 10. 2002, číslo úvěrového účtu, s výší úvěru 50.000,- Kč, pravidelnou měsíční splátkou ve výši 1.399,81 Kč a počtem 50 splátek,
- osobní půjčku Expres u společnosti GE Capital Bank, a. s., nyní GE Money Bank, a. s., , sídlem H.8, P., nyní sídlem V., P., ze dne 14. 11. 2003, číslo úvěrového účtu, s výší úvěru 37.000,- Kč, pravidelnou měsíční splátkou ve výši 917,56 Kč a počtem 60 splátek,
- úvěrovou smlouvu u společnosti Home Credit, a. s., sídlem M., B., ze dne 1. 6. 2004, na poskytnutí revolvingového úvěru ve výši 30.000,- Kč s pravidelnou měsíční splátkou 1.200,- Kč,
- smlouvu o úvěru ze dne 26. 7. 2004 u společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem O., P., na poskytnutí hotovostního úvěru ve výši 312.700,- Kč, pravidelnou měsíční splátkou ve výši 7.000,- Kč a počtem 60 splátek,
- smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 15. 8. 2003, u společnosti GE Money Multiservis, a. s., sídlem V., P., se změnou úvěrového rámce na 20.000,- Kč ze dne 9. 11. 2004 a pravidelnou měsíční splátkou ve výši 1.000,- Kč,
- smlouvu o revolvingovém úvěru ze dne 4. 11. 2005, u společnosti FINE CREDIT, a. s., sídlem S., O., na částku 25.000,- Kč s pravidelnou měsíční splátkou ve výši 3.146,- Kč a počtem 12 splátek,
- vykrývací úvěr ze dne 21. 11. 2005, u společnosti GE Money Bank, a. s., sídlem V., P., ve výši 54.816,57 Kč, otevřený z důvodu neplnění podmínek pro poskytnutý kontokorent s pravidelnou měsíční splátkou nejméně ve výši 2.938,- Kč,
tedy v době, kdy žádala o úvěr u společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., byla výše jejích měsíčních splátek nejméně v celkové výši 15.284,- Kč a dle sdělení společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., by úvěr při uvedení takové výše splátek vzhledem k výsledné záporné bonitě klientky nebyl schválen, přičemž předepsané měsíční splátky řádně nehradila, čímž společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., způsobila škodu ve výši 107.443,- Kč“ .
Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) ve znění zákona č. 52/2009 Sb. [skutky popsané pod body 1) a 2)] a uložil jí podle §250b odst. 3 tr. zák. ve znění zákona č. 52/2009 Sb. trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 52/2009 Sb. a §59 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 52/2009 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí rovněž uložil povinnost nahradit poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem O., P., škodu ve výši 88.700,- Kč. Současně ji podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek [popsaný pod bodem 3)], v němž státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti spatřoval další dílčí útok pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák.
Dlužno dodat, že Okresní soud v Uherském Hradišti ve věci rozhodl již dříve, a to rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 1 T 234/2004, který byl k odvolání obviněné usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 To 89/2009, za splnění podmínek §263 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
Proti výše uvedenému (v pořadí již druhému) rozsudku podala obviněná znovu odvolání, o němž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, rozhodl usnesením ze dne 6. 4. 2010, sp. zn. 6 To 109/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasila a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Aleny Abbidové podala proti němu dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že skutky popsané pod body 1) a 2) nejsou vůbec trestným činem, neboť u ní absentuje úmyslné zavinění, tj. není naplněna subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. ani jiného do úvahy připadajícího trestného činu, a také v tom, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 a 4 tr. zák. ve znění zákona č. 52/2009 Sb., takže není naplněno ani materiální hledisko trestného činu.
Ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně dovolatelka připomněla, že již v přípravném řízení na svou obhajobu uváděla, že se jí v průběhu jednání o uzavření předmětných úvěrových smluv nikdo výslovně neptal na existenci či výši jiných eventuelních úvěrů. Konstatovala, že ačkoliv k této skutečnosti byly provedeny důkazy výpověďmi svědkyně M. F. [u skutku pospaného pod bodem 1)] a svědkyně K. Č. [u skutku pospaného pod bodem 2)], obě svědkyně popisovaly procesy uzavírání úvěrových smluv v dotčených úvěrových institucích pouze obecně. Jakkoliv svědkyně K. Č. uvedla, že si na ni (obviněnou) pamatuje a při opakovaném výslechu doplnila, že na ni působila věrohodně a byla dobře oblečena (z čehož soudy nižších stupňů usoudily, že si dobře pamatuje průběh sjednávání úvěrové smlouvy s obviněnou), nepovažuje za příliš pravděpodobné, aby si i po několika letech přesně pamatovala detaily jednání, tedy i to, že se jí nepochybně ptala na údaje o splácení jiných půjček, úvěrů atd., zvláště když obdobných klientů musela mít desítky, ne-li stovky. Proto se spíše přiklání k závěru, že svědkyně se svých klientů – žadatelů o úvěr v jí popisovaných případech skutečně vždy snaží zeptat na jejich další výdaje, resp. že je sama vnitřně přesvědčena o tom, že se všech svých klientů ptá skutečně vždy. Není totiž dost dobře možné zcela vyloučit eventualitu, že v daném případě se tak stát muselo.
Obviněná je přesvědčena, že i přesto, že soudy nižších stupňů dovodily, že byla na příslušné údaje o splátkách jiných úvěrů, půjček aj. dotazována, eventuelně že sama měla možnost si příslušné formuláře, v nichž tyto údaje byly požadovány, prostudovat, nelze ani z takového zjištění dovodit jednoznačně její úmysl podstatné údaje zamlčet. Pochybností o jejím úmyslu se nabízí hned několik, přes přehlédnutí příslušné kolonky vzhledem k rychlosti, s jakou byla žádost vyřizována, až po nepochopení nebo její přeslechnutí svědkyně. Proto z pouhé skutečnosti, že podepsala žádost o poskytnutí úvěru, a při znalosti obecných postupů pracovníků banky při sjednávání úvěrů, nelze dovodit, že byla srozuměna s tím, že svým jednáním poškozuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Takovým zájmem je v případě trestného činu úvěrového podvodu ochrana cizího majetku v oblasti úvěrového financování, ona však nebyla srozuměna s tím, že by svým jednáním tento zájem mohla ohrozit nebo porušit. V době rozhodné sice splácela řadu jiných úvěrů či půjček, nicméně stále měla dostatečný příjem (což bylo řádně prokázáno), aby byla schopna všechny tyto své závazky řádně hradit. O předmětné úvěry přitom nežádala pro své vlastní potřeby, nýbrž pro potřeby spol. Danua Export Import, s. r. o., jak také bylo minimálně v případě skutku pod bodem 1) prokázáno. Proto, je-li na její straně dáno nějaké zavinění, jedná se maximálně o nedbalost, a to jak ve vztahu k neposkytnutí podstatných údajů o svých poměrech, tak ve vztahu ke způsobení škody. Její úmyslné zavinění tedy nepřichází v úvahu.
Pokud se jedná o kritéria stupně společenské nebezpečnosti, která jsou vymezena v §3 odst. 4 tr. zák., lze podle obviněné pochybovat o tom, že byla soudy nižších stupňů řádně zohledněna, i když o nich pojednává rozsudek soudu prvního stupě na str. 10 (z níž citovala). V té souvislosti upozornila na nesrovnalosti týkající se způsobeného následku, tedy výše škody. Ačkoliv lze souhlasit s tím, že způsobená škoda ke dni vynesení napadeného usnesení, potažmo jemu předcházejícího rozsudku, několikanásobně přesahovala dolní hranici škody nikoliv malé, tak skutečná výše škody je vymezena ve výroku pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně způsobem, s nímž nemůže souhlasit (podrobnosti viz dále).
V dalším textu dovolatelka poukázala na okolnosti spáchání činu, u nichž se soud prvního stupně omezil pouze na konstatování, že těmito je obzvláště výše jednotlivých úvěrů. Tento soud ale již nezohlednil skutečnost, že všechny úvěry, které byla povinna splácet v době, kdy žádala o předmětné úvěry u České spořitelny, a. s., a Proficredit Czech, a. s., byly řádně spláceny do doby, kdy s ní byl ukončen pracovní poměr. Minimálně úvěr od České spořitelny, a. s., prokazatelně čerpala nikoliv pro potřeby své, ale pro potřeby třetí osoby, přičemž nadále trvala na tom, že na základě ústní dohody byla každoměsíční splátky povinna hradit tato třetí osoba. Jestliže soud z provedeného dokazování dospěl k závěru, že tato třetí osoba dovolatelce čerpané finanční prostředky vrátila, tak ona tvrdila opak a navrhla důkazy k prokázání pravdivosti svého tvrzení, které však nebyly soudem zohledněny. Připomněla také, že výše jednotlivých úvěrů, které byla v době rozhodné povinna splácet, nebyla nikterak vysoká, vyjma úvěru od České spořitelny, a. s., u něhož však byla příjemcem finančních prostředků třetí osoba.
Obviněná soudům nižších stupňů dále vytkla, že zcela opomněly při posuzování stupně společenské nebezpečnosti zabývat se dalším jejím kritériem – pohnutkou. Jakkoliv je třeba přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že jejím záměrem bylo získat od dotčených úvěrových institucí finanční prostředky, takový závěr je nutno korigovat v tom směru, že jejím záměrem nebylo získat tyto finanční prostředky „za každou cenu“, tedy i za cenu toho, že bude muset zamlčet podstatné údaje o svých výdělkových, majetkových a jiných osobních poměrech. Takové promyšlené úmyslné jednání by totiž z logiky věci nekorespondovalo se skutečností, že faktickým příjemcem finančních prostředků nebyla ona sama, ale již zmíněná třetí osoba, její tehdejší zaměstnavatel. Zdůraznila, že neměla důvodu vystavovat se nebezpečí trestního stíhání pouze proto, aby poskytla třetí osobě, s níž nikdy neměla žádný jiný bližší vztah než zaměstnanecký, finanční prostředky v uvedené výši, to navíc za situace, kdy dohoda o poskytnutí finančních prostředků z úvěru pro tuto třetí osobu a jejich vrácení byla pouze ústní, a současně za její znalosti hospodářské situace této třetí osoby (jak bylo v řízení tvrzeno svědkem I. K.). Situace, kdy by úmyslně zamlčela podstatné informace vedena snahou získat určitý nemalý finanční obnos pro svého zaměstnavatele, kterého blíže neznala, který byl na pokraji úpadku a se kterým nebyla sepsána písemná dohoda o navrácení poskytnutých prostředků, event. jiném recipročním plnění, je jí skutečně těžko představitelná. V takovém případě by se nutně nabízela otázka možného nátlaku této třetí osoby na její osobu a následné otázky, zda nejednala pod nátlakem a v tísni. Je proto přesvědčena, že všechny tyto nejasnosti a rozporuplnosti bylo nutno při posuzování jejího úmyslu a pohnutky s náležitou péčí zohlednit.
Další hmotněprávní vady napadeného usnesení a jemu předcházejícímu rozsudku prvostupňového soudu, jenž byl napadeným usnesením potvrzen, dovolatelka spatřovala v tom, že nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe, a že výše údajně způsobené škody, uváděná v odsuzujícím výroku pod bodem 1) rozsudku, je nesprávná.
V podrobnostech obviněná uvedla, že právní teorie i praxe zastává názor, že trestní právo je krajní prostředek ochrany společnosti. Tedy platí, že je-li možné nápravy závadného stavu dosáhnout prostředky práva občanského, trestní represe by měla v takovém případě ustoupit do pozadí. V daném případě lze zcela jednoznačně konstatovat jednak to, že naprostá většina jejích dotčených věřitelů se se svým nárokem za ní obrátila na civilní soudy, přičemž tito věřitelé uspěli v nalézacím řízení a následně své pohledávky vymáhali a vymáhají i v řízení exekučním, a jednak to, že na sebe podala návrh na prohlášení konkurzu, přičemž v současné době je toto konkurzní řízení ve fázi před projednáním konečné zprávy. Domnívá se proto, že za své skutky, které byly předmětem jejího trestního stíhání a které vyústily až ve vydání napadeného usnesení, byla již dostatečně „potrestána“ v řízení občanskoprávním. Bude-li se uvažovat o funkci trestu také z hlediska principu prevence, lze mít za to, že neschopnost splácení úvěrů a půjček, která má za následek mj. časté „návštěvy“ soudních exekutorů v její domácnosti, jakož i nutnost veřejného vyhlášení osobního bankrotu, je do budoucna, nejen pro ni, dostatečně odstrašujícím příkladem. Lze prý proto oprávněně očekávat, že toto své jednání do budoucna opakovat nebude.
Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že neméně důležitým zájmem by měla být také náhrada škody poškozeným. Je zřejmé, že tento zájem v případě odsouzení bude stěží naplněn, když za takové situace jsou její možnosti najít si nové zaměstnání a získat tak příjem potřebný pro splácení závazků (když žádný majetek nemá) a tedy i k náhradě škody, téměř nulová. Všechny tyto úvahy ji vedou k závěru, že trestní postih je v daném případě proti zásadě subsidiarity trestní represe.
Dále obviněná uvedla, že i přestože všechny výše uvedené skutečnosti byly soudy nižších instancí vyhodnoceny v její neprospěch, mohlo být alespoň rozhodnuto podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. a trestní řízení zastaveno, neboť bylo zřejmé, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo, eventuelně mohlo být upuštěno od jejího potrestání ve smyslu §24 tr. zák., když podmínky pro tento postup byly rovněž splněny.
Pro případ, že by Nejvyšší soud i přes výše uvedené měl za to, že skutky popsané pod body 1) a 2) jsou trestným činem, dovolatelka namítala nesprávnost vyměření výše trestu. Uložený trest, přestože byl vyměřen při dolní třetině trestní sazby stanovené pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., považuje vzhledem k okolnostem výše popsaným za nepřiměřený. V této souvislosti znovu odkázala na to, co již uvedla v otázce materiální stránky trestného činu a subsidiarity trestní represe. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů i přes existenci řady pochybnosti a nejasností vyhodnotily předmětné skutky jako trestný čin, spravedlivé a přiléhavé by bylo, zejména s ohledem na výše popsané okolnosti stran jejích možností nahradit škodu poškozeným, kdyby od jejího potrestání ve smyslu §24 tr. zák. upustily.
Obviněná se rovněž ohradila proti výroku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož způsobila poškozené společnosti České spořitelně, a. s., škodu ve výši 312.700,- Kč. Takový závěr soudu nejen že nemá oporu v provedeném dokazování, ale především je v ostrém v rozporu se skutkovými zjištěními tohoto soudu, uvedenými v odůvodnění zmiňovaného rozsudku. Domnívá se, že tato skutečnost má za následek nesrozumitelnost prvostupňového rozsudku, stejně jako napadeného usnesení, které jej jako věcně i formálně správný potvrdilo. Vzniklá škoda v tomto případě činí částku pouze 88.700,- Kč, a nikoliv částku 312.700,- Kč, neboť rozdíl v těchto sumách byl poškozené České spořitelně, a. s., uhrazen v době před vynesením rozsudku svědky I. a M. K. v postavení ručitelů z předmětného úvěru, jak vyplývá z provedeného dokazování. Z popisu skutku však nevyplývá, že byl úvěr splácen třetí osobou, ani to, že některé ze splátek uhradila obviněná sama (tyto skutečnosti lze dovodit pouze z odůvodnění prvostupňového rozsudku).
Podle dovolatelky uvedenou nesprávnost napadeného rozhodnutí, tedy špatné stanovení výše škody ve výrokové části napadeného rozhodnutí, nelze považovat za pouhou formulační nepřesnost, ale za následek nesprávného právního posouzení výše škody v případě trestného činu úvěrového podvodu. Soudy nižších stupňů zaujaly výklad, podle něhož v případě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. je škodou vždy celá výše vyplaceného úvěru, který je však v rozporu s pojetím škody jako reálného zmenšení majetku poškozeného (poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Tdo 761/2005 a 7 Tdo 500/2006). S ohledem na tuto skutečnost se prý nabízí také otázka, zda v takovém případě byla zachována totožnost skutku.
V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek okresního soudu zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že ji v plném rozsahu zprostí obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 8. 11. 2007, č.j. ZT 361/2007-28. Současně alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud po zrušení napadeného usnesení věc vrátil Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatelka ve svém podání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly jednak do rozsahu provedeného dokazování (například že odvolací soud neprovedl jí navrhované doplnění dokazování vypracováním nového posudku z oboru grafologie), jednak do způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů (zejména výpovědí svědkyň M. F. a K. Č., které nepovažovala za nezcela věrohodné). Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatelka ve svém podání formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnila toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byla uznána vinnou.
Lze tak shrnout, že obviněnou takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka neuplatnila žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněné, že se jí „vyměřený trest jeví jako nepřiměřený, a to přestože byl vymezen při dolní třetině trestní sazby“.
K tomu je třeba v obecné rovině poznamenat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 tr. zák. až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Obdobně Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, konstatoval, že „s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“.
Dovolatelka v rámci uplatněného dovolacího důvodu vznesla rovněž námitku (resp. položila Nejvyššímu soudu otázku), zda byla zachována totožnost skutku v případě jejího jednání popsaného pod bodem 1) skutkové věty výroku rozsudku, kde je sice vyčíslena škoda, kterou měla poškozené České spořitelně, a. s., způsobit částkou 312.700,- Kč, však z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (a pouze z něho), lze dovodit, že část této částky byla poškozené České spořitelně, a. s., zaplacena třetími osobami (zástavními ručiteli) ještě před vynesením rozsudku.
K problematice totožnosti skutku Nejvyšší soud považuje za potřebné akcentovat, že zmíněný institut je institutem nikoli trestního práva hmotného, nýbrž trestního práva procesního, neboť je upraven v ustanovení §220 tr. ř. Už proto jej pod dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit. I přesto pro úplnost dodává, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a §220 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán, když povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby či návrhu na potrestání zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. trest. aj.). Lze proto shrnout, že totožnost skutku je zachována nejen při naprosté shodě jednání i následku, ale též tehdy, je-li tato shoda ve významných skutečnostech alespoň částečná a v případech, kdy shoda existuje toliko v jednání při rozdílném následku nebo v následku při rozdílném předchozím jednání pachatele.
Z tohoto pohledu jednání obviněné popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že „1) dne 21. 6. 2004 … na pobočce České spořitelny, a. s., … za účelem získání finančních prostředků při sjednávání úvěrové smlouvy v žádosti o poskytnutí úvěru do kolonky „měsíční platby“ uvedla částku ve výši 3.100,- Kč, která byla dne 19. 7. 2004 opravena na částku 1.500,- Kč, na základě čehož s ní byla se společností Česká spořitelna, a. s., … uzavřena smlouva … o poskytnutí hotovostního úvěru ve výši 312.700,- Kč … ačkoliv v … v době, kdy žádala o úvěr … byla výše jejích měsíčních splátek nejméně v celkové výši 5.925,- Kč … přičemž předepsané měsíční splátky řádně nehradila, čímž … způsobila škodu ve výši 312.700,- Kč …“ , evidentně nepředstavuje jiný skutek, než ten, který byl uveden a popsán nejprve v usnesení o zahájení trestního stíhání, a skutek uvedený v obžalobě.
Jestliže by až dosavad uvedené výhrady (případně jen některé z nich) měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak učinit dílčí závěr, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatelky stojí mimo jí zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnila pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud její dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatelka však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo jednak o námitku týkající se subjektivní stránky jejího jednání (že nejednala úmyslně, ale jen z nedbalosti), dále o námitku směřující proti závěru soudů o naplnění materiální stránky trestného činu (a nedodržení zásady subsidiarity trestní represe) a konečně o námitku nesprávně uvedené výše způsobené škody u skutku popsaného pod bodem 1) rozsudku.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto relevantně uplatněné výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (znovu jen ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li činem uvedeným škodu nikoliv malou.
Trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. poskytuje ochranu sjednávání úvěrových smluv, poskytování subvencí a dotací, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování a poskytování subvencí a dotací.
Způsobením škody nikoli malé se rozumí škoda ve výši nejméně 25 000 Kč.
Trestní odpovědnost pachatele za uvedení nepravdivých údajů v případě trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. je dána nejen v případě, že pachatel takové údaje uvede (příp. je sdělí, poskytne, doloží apod.) v úvěrové smlouvě samotné, ale i tehdy, jestliže je úmyslně uvede, sdělí, poskytne nebo doloží v některém z tzv. pomocných dokumentů, které byly předloženy v průběhu procesu sjednávání smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1268/2008 publikované pod č. 36/2009 Sb. rozh. trest.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí je mimo jiné uvedeno, že formální zákonné znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu jsou vymezeny slovy „kdo při sjednávání úvěrové smlouvy …“, z čehož je třeba dovodit, že trestní odpovědnost za uvedení nepravdivých údajů je dána nejen v případě, že pachatel takové údaje uvede (příp. je sdělí, poskytne, doloží apod.) v úvěrové smlouvě samotné, ale i tehdy, uvede-li je (příp. je sdělí, poskytne, doloží apod.) v některém z tzv. pomocných dokumentů (v návrhu, žádosti, předtištěném formuláři apod.), které se při sjednávání úvěrové smlouvy vyžadují a v těchto dokumentech zaznamenávají. Takovými údaji obvykle jsou jednak údaje osobní (jméno, příjmení, titul, adresa bydliště apod.), jednak údaje o solventnosti klienta (např. o zaměstnavateli, o výši příjmu, příp. o tom, že jde o uchazeče o zaměstnání, nebo vyplněný formulář přiznání k dani z příjmů apod.), na základě nichž poskytovatel úvěru získává prvotní informace pro úvahu, zda o návrhu či žádosti klienta bude dále jednat, zda si bude některé z údajů prověřovat, zda bude na klientovi požadovat předložení dalších dokladů apod., aby nakonec mohl odpovědně posoudit, zda vůbec požadovaný úvěr klientovi poskytne (a sepíše s ním vlastní smlouvu o úvěru), nebo nikoliv.
Z těchto úvah a z logiky věci dále vyplývá, že navazující formální zákonný znak „uvedení nepravdivých údajů“ se vztahuje na celý proces sjednávání úvěrové smlouvy. Za nepravdivé se považují údaje , jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence anebo dotace. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo v žádosti o poskytnutí subvence anebo dotace jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, subvence nebo dotace by nebyla poskytnuta, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či subvence nebo dotace byla poskytnuta, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (srov. §4 tr. zák.). Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
K trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. na rozdíl od (obecného) trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tak tomu bude. Trestný podle §250b tr. zák. bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí. V takových případech bude třeba náležitě zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost z hledisek uvedených v §3 odst. 2, 4 tr. zák. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha, C. H. BECK, 2004, s. 1501).
Jelikož pro posouzení, zda obviněná spáchala trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedený v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, je na tomto místě zapotřebí znovu připomenout popis obou dílčích útoků v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně (srov. shora). Z něho jasně vyplývá, že obviněná v obou případech (co nejstručněji vyjádřeno) „... za účelem získání finančních prostředků při sjednávání úvěrové smlouvy v žádosti o poskytnutí úvěru (resp. revolvingového úvěru) do kolonky „měsíční platby“ uvedla částku …, ačkoliv … byla výše jejích měsíčních splátek (cca čtyřnásobně vyšší) …, přičemž by ... úvěr při uvedení takové výše splátek nebyl schválen ... (resp. neuvedla žádné údaje do kolonky „splátky půjček, úvěrů, leasingu, výživného, hypotéky apod.“, ... ačkoliv v dané době ... byla výše jejích měsíčních splátek nejméně v celkové výši 15.284,- Kč), ... přičemž (v obou případech) předepsané měsíční splátky řádně nehradila, čímž ... způsobila škodu …“ .
Z takto formulované skutkové věty rozsudku nelze mít nejmenších pochyb o zavinění obviněné přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. (srov. stranu 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je totiž zcela evidentní, že obviněná při sjednávání úvěrových smluv uvedla o svých majetkových poměrech okolnosti, které neodpovídaly skutečnému stavu věci (resp. tyto okolnosti zatajila), přičemž šlo o rozhodné okolnosti pro uzavření předmětných úvěrových smluv. Proto byla minimálně srozuměna s tím, že uvedením takových údajů (resp. jejich zamlčením) ve smlouvách bere na sebe veškerou odpovědnost jako úvěrového dlužníka a může způsobit poškozeným společnostem škodu, pokud jí budou úvěry, které by jinak nebyly schváleny, vyplaceny a ona ve skutečnosti nebude schopna tyto úvěry splácet. V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že obviněná minimálně u skutku popsaného pod bodem 1) nežádala o úvěr pro své vlastní potřeby (což bylo v řízení prokázáno a obviněná tuto skutečnost ani nepopírala), ale již v době podání žádosti věděla, že prostředky poskytnuté z tohoto úvěru budou použity pro jejího tehdejšího zaměstnavatele – společnost Danua Export Import, s. r. o., což u sjednávání úvěrové smlouvy rovněž neuvedla, přestože jí byla známa (nedobrá) ekonomická situace této společnosti.
Pokud jde o námitky obviněné, jimiž brojila proti tomu, že byla naplněna materiální stránka posuzovaného trestného činu, je zapotřebí uvést, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. platí, že trestným činem je pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele. V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Při řešení otázky, zda jednání obviněné vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv. Z tohoto pohledu soud prvního stupně (a ani soud odvolací, který se s jeho závěry ztotožnil) nepochybil, pokud dospěl k závěru, že jednání obviněné vykazuje v posuzovaném případě nejen formální, ale i materiální znaky trestného činu. Nelze než souhlasit se závěry soudu prvního stupně, že společenská nebezpečnost jednání obviněné je dána způsobem provedení jednotlivých skutků, okolnostmi jejich spáchání, výší obou úvěrů, mírou jejího zavinění i způsobeným následkem – majetková škoda několikanásobně přesahuje dolní hranici škody nikoli malé.
S problematikou materiální stránky posuzovaného trestného činu souvisí námitka obviněné, že nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe (ultima ratio). Uvedený princip vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má totiž místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné (srov. k tomu například nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03, sp. zn. IV. ÚS 227/05 aj.). Z tohoto uznávaného principu skutečně vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (srov. §3 odst. 4 tr. zák.), je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu dle §250b tr. zák., u něhož se v odstavci 1 nevyžaduje vznik škody, pak musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody, kde je třeba odlišovat podnikatelské a spotřebitelské úvěry. Zdrženlivost je namístě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění.
Nejvyšší soud i se zřetelem k tomuto nálezu musí v dané věci konstatovat, že jednání obviněné se již dostalo do oblasti trestního práva, protože jednala způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jí spáchané skutky (trestněprávní povahy) mohly být posouzeny jako trestný čin. Údaje, které při sjednávání úvěrů zatajila či zamlčela, měly reálný vliv jak na úvahy obou poskytovatelů úvěrů o návratnosti půjčených peněz, tak na následné úvěrové vztahy, které neměly standardní průběh; úvěry nebyly řádně spláceny a oběma poškozeným společnostem vznikla škoda. Za stavu věc byl trestní postih obviněné zcela namístě, a proto se nemohla úspěšně domáhat principu ultima ratio.
Pokud se jednalo o námitku obviněné, že ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedené pod bodem 1) je nesprávně uvedena výše škody způsobené poškozené České spořitelně, a. s., neboť část dluhu později (ale ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně) zaplatili ručitelé, je třeba uvést, že takovou námitku lze považovat za výhradu vůči nesprávně stanovené výši způsobené škody (v daném případě zejména jako kvalifikovaného znaku trestného činu).
K tomuto je třeba alespoň stručně uvést, že základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. vůbec není vázána na způsobení škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Způsobí-li však pachatel jednáním uvedeným v této skutkové podstatě škodu, je její výše jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Pouze v případě, že pachatel tohoto trestného činu podmínky uzavřené smlouvy plní, tj. splácí úvěr v dohodnutých termínech, nebude zpravidla možno na straně věřitele dovodit vznik škody jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 761/2005, ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 500/2006, a další).
Tak tomu však v dané věci nebylo. Podle zjištění soudů prvního i druhého stupně obviněná v obou případech „předepsané měsíční splátky řádně nehradila“, čímž se dostala do prodlení, výhodu splátek ztratila, úvěry se staly splatné a poškozeným vznikla škoda, neboť se reálně zmenšil jejich majetek. Už z těchto důvodů je třeba považovat vyčíslení výše způsobené škody v rozsudku soudu prvního stupně [nejen v namítaném bodě 1), ale i v bodě 2)], které ve svém důsledku mělo význam pro použitou právní kvalifikaci, za správné. Proto námitku obviněné, že ještě před vydáním rozsudku soudu prvního stupně byla část úvěru uhrazena ze strany ručitelů i z její strany (jak vyplývá i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – srov. stranu 6), což se mělo promítnout do výše škody způsobené poškozené České spořitelně, a. s., uvedené ve skutkové větě výroku v bodě 1) rozsudku, je třeba posuzovat jako nepřípadnou. Částečnou úhradu dluhu této poškozené (k němuž navíc došlo až cca dva roky po spáchání skutku) je proto třeba považovat jen za (dílčí) náhradu způsobené škody, což mohlo mít význam pouze při rozhodování o trestu (jako polehčující okolnost) a náhradě škody (což se i stalo, neboť obviněné byla ve vztahu k poškozené České spořitelně, a. s., uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit škodu pouze ve výši 88.700,- Kč).
Nejvyšší soud se z těchto podstatných důvodů ztotožnil s právním posouzením zjištěného skutku jako (pokračujícího) trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. Jelikož současně shledal, že relevantně uplatněné výhrady obviněné nemají opodstatnění, odmítl dovolání obviněné (jako celek) jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a