ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.224.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 224/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2011 dovolání podané obviněným I. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 To 519/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 139/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. H.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 7 T 139/2009, byl Ing. M. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), za který byl podle §250 odst. 1, §53 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30 000 Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šedesáti dnů. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené společnosti Budějovický Budvar, n. p. Následně byl obviněný zproštěn obžaloby pro další jednání, v němž byly spatřovány útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se staly.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Na základě odvolání obviněného pak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 To 519/2010, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celé odsuzující části a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., za který mu stejně jako soud prvního stupně uložil peněžitý trest ve výměře 30 000 Kč, shodně stanovil i náhradní trest odnětí svobody. Uložil také obviněnému povinnost k náhradě škody. Následně jej zprostil obžaloby pro jednání, ve kterém byl spatřován jeden z útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že v době od 8. 10. 2008 do 28. 1. 2009 v Českých Budějovicích jako vedoucí obchodního střediska pro region Jižní Čechy společnosti Budějovický Budvar, n. p., Karolíny Světlé 4, České Budějovice, IČ 00514152, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch v rozporu s uzavřenou pracovní smlouvou ze dne 30. 5. 2003, pracovním řádem ze dne 3. 8. 2007 a směrnicí ředitele č. 3/95 ze dne 29. 12. 1994 neoprávněně předkládal k proplacení daňové doklady za neuskutečněné výdaje vzniklé při údajných jednáních obžalovaného s obchodními partnery společnosti Budějovický Budvar, n. p., a takto předložil k proplacení doklady restauračních zařízení:
· P. R. D., paragon bez čísla ze dne 8. 10. 2008 na částku 2 580 Kč,
· Z. H., paragon č. ….. ze dne 24. 10. 2008 na částku 2 820 Kč,
· G. – B. a., paragon bez čísla ze dne 11. 12. 2008 na částku 7 450 Kč,
ačkoli obchodní jednání v předmětnou dobu neproběhla a nedošlo k finanční úhradě za občerstvení, přičemž na základě shora uvedených dokladů byla obviněnému vyplacena jeho zaměstnavatelem neoprávněně částka v celkové výši 12 490 Kč ke škodě společnosti Budějovický Budvar, n. p., Karolíny Světlé 4, České Budějovice, IČ 00514152.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Žáka dovolání , kterým napadl výrok o vině pod bodem I v jeho plném rozsahu a uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že Krajský soud v Českých Budějovicích neměl v řízení podklad pro svůj právní závěr o jeho vině trestným činem podvodu, neboť skutkový stav pro zásadní procesní pochybení zakládající vícečetné zásahy do ústavně garantovaných práv obviněného nemůže obstát. Obviněný dále cituje z judikatury Ústavního soudu a dovozuje, že s ohledem na nesprávné skutkové závěry nemůže obstát ani jejich právní posouzení. Odvolací soud podle něj opomněl relevantní důkazy svědčící v jeho prospěch. Jednalo se o neprovedené důkazní návrhy na výslech tří svědků, které učinil v doplnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Důkazy přitom měly svědčit pro jeho nevinu stran útoku č. 3, svědci měli potvrdit, že obchodní jednání v restauraci Z. H. dne 24. 10. 2008 se uskutečnilo. Krajský soud se však s těmito důkazními návrhy nijak nevypořádal, v odůvodnění svého rozhodnutí je ani nezmínil. Dalšími opomenutými důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně, ale ani jeden za soudů se s nimi nevypořádal, jsou podle obviněného protokoly o svědeckých výpovědích z přípravného řízení, které byly se souhlasem stran čteny v hlavním líčení, a to výpověď K. K. ze dne 17. 9. 2009, J. S. ze dne 25. 9. 2009 a T. S. ze dne 2. 10. 2009. Dále obviněný podotýká, že odvolací soud nijak nereagoval na jeho námitky ohledně věrohodnosti výpovědi svědka A. a dále tyto námitky rozvádí.
Nelogičnost spatřuje obviněný i v hodnocení důkazů v té části rozhodnutí, která se zabývá vyplacením peněz z tzv. „reprefondu“, a připomíná, že některé výdajové doklady nejsou opatřeny jeho podpisem. V poslední části svého dovolání shrnuje, že soudy nezohlednily zvláštní povahu trestního řízení, během kterého byl zproštěn obžaloby ohledně patnácti z osmnácti útoků. Obviněný má za to, že obžaloba se nesoustředila na prokázání skutečností vyvracejících jeho obhajobu, ale vyčkávala, zda se obviněnému podaří prokázat existenci obchodních jednání a nákupů pochutin.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v té části, ve které tento soud rozhodl o vině, trestu a náhradě škody, a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, pokud dovolací soud nerozhodne sám o zproštění obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se do doby konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný označuje jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, napadá rozsah provedeného dokazování a předkládá vlastní verzi hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný Ing. M. H. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch