ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2400.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2400/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Šebka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalované Zentivě, k.s. (dříve Zentiva, a.s., a Léčiva, a.s.) se sídlem v Praze 10 - Dolních Měcholupech, U Kabelovny č. 130, IČO 49240030, zastoupené prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 24, o 97.941.848,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 151/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009 č.j. 9 Cmo 472/2008-429, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u býv. Krajského obchodního soudu v Praze dne 29.12.2000 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,21 Kč a "ušlý zisk ve výši 19% p.a. od 16.11.1998 do zaplacení". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností Chemapol, a.s. "jako zástavcem" smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za jeho dlužníky a že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne 12.8.1998 dostala do zástavy pohledávku za žalovanou; vznik zástavního práva žalobkyně prokázala žalované "jako poddlužníkovi" dne 8.9.1998. Žalovaná poté ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila Chemapolu, a.s., že provádí "jednostranný zápočet vzájemných pohledávek" (za účelem "provedení jednostranného zápočtu" žalovaná "dokonce přebírala pohledávky jiných věřitelů za Chemapolem") a provedený "zápočet" se týkal i předmětné zastavené pohledávky. Žalobkyně má za to, že žalovaná, která svým postupem "způsobila zánik zástavy", porušila povinnost vyplývající z ustanovení §151i občanského zákoníku a že proto odpovídá žalobkyni ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku za škodu, vzniklou "zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele".
V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně "doplnila a upravila svůj žalobní návrh" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,- Kč s 19% úrokem z prodlení ve výši 19% od 4.1.1999 do zaplacení. Svůj požadavek zdůvodnila zejména tím, že žalovanou provedené zápočty na pohledávky Chemapolu, a.s. mohou být "posuzovány také jako neplatné ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku", neboť byly učiněny v rozporu s ustanovením §167 odst.1 občanského zákoníku, podle něhož, je-li zástavou pohledávka, je poddlužník povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli. Podle názoru žalobkyně je "stále otevřenou otázkou, zda provedením zápočtu ze strany žalované jako poddlužníka zastavené pohledávky došlo k porušení její povinnosti vůči zástavnímu věřiteli dané zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil a je povinen ji splnit, či zda je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z pohledu její odpovědnosti za škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením povinnosti v rámci institutu náhrady škody".
Městský soud v Praze, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Praze (srov. čl. II bod 1 větu první zákona č. 215/2000 Sb.), nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 26.4.2004 připustil změnu žaloby "tak, že následně bude rozhodováno o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 97.941.848,- Kč s úroky z prodlení ve výši 19% p.a. od 4.1.1999 do zaplacení", a poté rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 16 Cm 370/2000-52 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 209.375,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě provedeného dokazování dovodil, že společnost Chemapol, a.s. dala za účelem zajištění pohledávky žalobkyni do zástavy svou pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení, a že žalobkyně sdělením ze dne 7.9.1998 prokázala žalované vznik zástavního práva. Žalovaná ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila společnosti Chemapol, a.s., že "započítává vzájemné pohledávky", přičemž "výše započtených pohledávek přesahovala žalovanou částku". Soud prvního stupně dovodil, že "splnění závazku a započtení jsou dva odlišné způsoby zániku závazku", že ustanovení §151i občanského zákoníku "se výslovně vztahovalo pouze na splnění závazku, nikoliv již na další způsoby zániku závazku", a že "započtení pohledávky proti zastavené pohledávce žádné zákonné ustanovení nezakazovalo", a uzavřel, že započtením zanikla pohledávka společnosti Chemapol, a.s. proti žalované a že tím "došlo k zániku zástavy v rozsahu započtení" podle ustanovení §151g občanského zákoníku. Žalobkyni proto škoda "spočívající v porušení právní povinnosti ze strany žalované" nevznikla, navíc je žaloba předčasná, neboť na majetek společnosti Chemapol, a.s. byl prohlášen konkurs a do skončení konkursního řízení žalobkyně "nemůže vědět, zda a v jaké výši jí škoda vznikla". Podle soudu prvního stupně žaloba "postrádá právní základ" též proto, že ustanovení §151i občanského zákoníku sice "upravovalo povinnost poddlužníka plnit přímo zástavnímu věřiteli", avšak "nelze je vykládat tak, že by dávalo zástavnímu věřiteli přímý nárok vůči poddlužníkovi".
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2004 č.j. 9 Cmo 343/2004-79 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 194.700,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že povinnost poddlužníka splnit závazek zástavnímu věřiteli, uložená ustanovením §151i občanského zákoníku, má kogentní povahu, vzniká "okamžikem splatnosti pohledávky poddlužníka proti zástavci" a zakládá "právo zástavního věřitele na plnění". Protože splnění pohledávky "poskytnutím finančního plnění" je jen jedním ze způsobů zániku pohledávky, není "tím dotčena možnost docílit zániku závazku - pohledávky jiným zákonem předpokládaným způsobem", a tedy ani započtením. Žalovaná "svým postupem" využila svého práva podle ustanovení §580 občanského zákoníku, a proto "nelze shledat v jejím postupu porušení §151i občanského zákoníku" a zánikem zástavy zaniklo i právo žalobkyně "jako zástavního věřitele".
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3.5.2006 č.j. 21 Cdo 1891/2005-110 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že ustanovení §151i občanského zákoníku neupravuje způsoby zániku zastavené pohledávky poté, co byl poddlužník o zástavním právu písemně vyrozuměn zástavním dlužníkem nebo co mu byl vznik zástavního práva prokázán zástavním věřitelem, a že z něho proto nelze úspěšně dovozovat ani to, jaká právní jednání směřující k zániku pohledávky jsou po jejím zastavení ze strany poddlužníka přípustná. Ustanovení §151i občanského zákoníku upravuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (tj. uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli. Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže dotýkat právní sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). Je-li tedy zástavou pohledávka a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i kdyby stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i kdyby (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
Městský soud v Praze - po té, co žalobkyně v podání ze dne 13.5.2008 "upravila žalobní petit" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná "zaplatila částku 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. ročně za dobu od 4.1.1999 do zaplacení" s tím, že "uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na úpadce Chemapol, a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce" - po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne 10.6.2008 č.j. 16 Cm 151/2006-350, opraveným usnesením ze dne 5.5.2009 č.j. 16 Cm 151/2006-404, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení "s tím, že uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", zamítl žalobu o zaplacení "19% úroku z prodlení p.a. z částky 97.941.848,21 Kč od 4.1.1999 do 23.4.2000" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2.005.000,- Kč. Z provedeného dokazování soud prvního stupně nejprve dovodil, že "zástavní smlouva včetně dodatků byla platně uzavřena, když došlo k dohodě o jejich podstatných náležitostech a byla dodržena předepsaná písemná forma", že zajištěná pohledávka vznikla ze "smluv, které jsou specifikovány", že pohledávky, které měla žalovaná jednostranně započíst, byly "obsaženy v dodatku č. 7 (resp. č. 9)", a že tedy žalobkyně prokázala vznik zástavního práva k pohledávkám za žalovanou. Povinností žalované bylo, jakmile jí bylo jako poddlužníku zástavní právo prokázáno, plnit po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli (žalobkyni) a této povinnosti se nemohla zprostit tím, že provedla jednostranné započtení pohledávky vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku). Námitku promlčení vznesenou žalovanou uznal soud prvního stupně za důvodnou "pouze u požadovaného příslušenství", neboť "změna žaloby ze dne 21.4.2004 se týkala jen příslušenství pohledávky (úroku z prodlení místo ušlého zisku)"; u jistiny šlo o stále stejný skutek (plnění z uzavřené zástavní smlouvy včetně jejich dodatků) a posouzení, zda jde o nárok z náhrady škody nebo podle ustanovení §151a a násl. občanského zákoníku, bylo již pouze právním hodnocením věci. Podání ze dne 13.5.2008 soud prvního stupně nepovažoval za změnu žaloby, ale za upřesnění petitu žaloby, které provedla žalobkyně v souladu s poučením soudu, a dovodil, že prohlášením konkursu na majetek zástavního dlužníka neztrácí zástavní věřitel aktivní legitimaci v řízení o žalobě proti poddlužníkovi, za trvání konkursu však může jeho žalobní návrh uspět pouze s dodatkem, že uložené povinnosti se poddlužník zprostí po dobu trvání konkursu právě jen plněním do konkursní podstaty zástavního dlužníka.
K odvolání účastníků (odvolání žalobkyně směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25.11.2009 č.j. 9 Cmo 472/2008-429 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu "o zaplacení 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení s tím, že uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.306.982,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobkyně v podání ze dne 21.4.2004 změnila žalobu nejen v tom, že místo ušlého zisku požadovala úrok z prodlení, ale v celém rozsahu, neboť předmětem řízení se stal "jiný skutek". Podle "původní" žaloby totiž byl skutkem "škodní zásah žalované do práv žalobkyně", spočívající ve "tvrzení zániku zastavených pohledávek započtením (nedovoleným)", takže "skutkový děj vylíčený v žalobě (původní) svědčí pro právní důvod žaloby, kterým je škoda, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku protiprávního jednání žalované", zatímco změnou žaloby se stal předmětem řízení "nárok na plnění závazku", který "logicky předpokládá existenci pohledávky"; rozhodoval-li soud prvního stupně o "smluvním plnění", mohl tak podle odvolacího soudu učinit "pouze na základě připuštěné změny žaloby". Vzhledem k tomu, že "plnění ze závazku žalované ze zástavní smlouvy" mělo být poskytnuto nejpozději do 30.10.1998 a že změna žaloby byla učiněna v podání, které došlo soudu prvního stupně dne 21.4.2004, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně uplatnila svůj nárok po uplynutí čtyřleté promlčecí doby a že proto žalovaná důvodně namítla promlčení práva. Žaloba proto musela být zamítnuta v celém rozsahu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovozuje, že v podání ze dne 21.4.2004 nezměnila "skutkový stav věci", když stále tvrdila, že uzavřela s Chemapolem a.s. smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám, že zastavení pohledávek prokázala poddlužníkovi, že poddlužník poté započetl vzájemné pohledávky vůči zástavci namísto plnění poddlužníkovi (zástavnímu věřiteli) a že jí žalovaná odmítá poskytnout plnění ze zastavené pohledávky, a když jen "rozšířila svoji právní kvalifikaci". Protože v podání ze dne 21.4.2004 nedošlo ke změně žaloby v uplatněném skutku a protože své právo uplatnila již v "původní žalobě", nemůže být její právo promlčeno. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla, že nárok na náhradu škody je "skutkově odlišný od nároku na plnění smluvní, resp. zákonné povinnosti", a že "nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody". Protože žalobkyně požadovala "původní" žalobou náhradu skutečné škody a ušlého zisku a protože v podání ze dne 21.4.2004 se domáhala uspokojení obligačního nároku na plnění spolu s úrokem z prodlení, došlo podáním ze dne 21.4.2004 ke změně žaloby. Odvolací soud proto správně dovodil, že právo žalobkyně je promlčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst.4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst.1 větu druhou o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst.1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje žalobním petitem svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy který vymezuje po skutkové stránce předmět řízení. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst.1 písm.a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nebrání to pokračování v řízení, jestliže vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
Žalobce vymezuje žalobou předmět řízení po skutkové stránce. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud podle ustálené judikatury soudů žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (srov. též například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, který byl uveřejněn pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§95 odst. 1 věta první o.s.ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě (§95 odst.2 věta první o.s.ř.).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že o změnu žaloby jde ve smyslu ustanovení §95 o.s.ř. také tehdy, požaduje-li žalobce stále stejné plnění, ale z jiného skutkového základu věci (skutkového děje), než jak vymezil předmět řízení v žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Tímto způsobem zákon žalobci umožňuje, aby odvrátil zamítnutí žaloby, má-li sice nárok na požadované plnění, avšak z jiného skutkového děje, než který použil k označení předmětu řízení po skutkové stránce. O změnu žaloby se ovšem nejedná tehdy, mění-li žalobce jen svoji právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby).
Žalobkyně v projednávané věci svůj nárok na zaplacení částky 97.941.848,21 Kč (či jen částky 97.941.848,- Kč) založila - jak vyplývá ze žaloby podané u býv. Krajského obchodního soudu v Praze dne 29.12.2000 - na tvrzení (vylíčení skutkového děje) o tom, že dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností Chemapol, a.s. "jako zástavcem" smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za jeho dlužníky, že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne 12.8.1998 dostala do zástavy pohledávku za žalovanou, že vznik zástavního práva žalobkyně prokázala žalované "jako poddlužníkovi" dne 8.9.1998 a že žalovaná odmítá vyplatit zastavenou pohledávku na uspokojení zajištěných pohledávek s odůvodněním, že provedla vůči Chemapolu, a.s. "jednostranný zápočet vzájemných pohledávek", v důsledku kterého zastavená pohledávka zanikla. I když žalobkyně současně uvedla, že požaduje po žalované plnění z důvodu odpovědnosti za škodu, vzniklou "zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele", šlo jen o právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby), kterou soud - jak uvedeno výše - není vázán. V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně své údaje o vylíčení skutkového děje nezměnila. Uvedla-li v něm, že je "stále otevřenou otázkou, zda provedením zápočtu ze strany žalované jako poddlužníka zastavené pohledávky došlo k porušení její povinnosti vůči zástavnímu věřiteli dané zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil a je povinen ji splnit, či zda je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z pohledu její odpovědnosti za škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením povinnosti v rámci institutu náhrady škody", nezměnila tím skutkový základ věci, ale jen svou právní charakteristiku skutkových tvrzení již obsažených v žalobě o další možné právní posouzení věci; "změna" názoru účastníka řízení o tzv. právním důvodu žaloby a ani případné doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek jiného hmotněprávního ustanovení zákona nepředstavují podle ustálené judikatury soudů změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 o.s.ř. (srov. též právní názor uvedený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22.12.1972 sp. zn. 5 Cz 30/72, uveřejněný ve Sborníku IV Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, s. 700-701, k němuž se přihlásila i novější judikatura Nejvyššího soudu, například v usnesení ze dne 25.2.2003 sp. zn. 28 Cdo 754/2002).
Na uvedeném závěru nic nemění ani názor, že "nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody" a že "nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění". Uvedený názor, který vychází (ve své podstatě) z toho, že tzv. právní důvod žaloby tvoří součást vylíčení skutkového děje (součást vymezení skutku), je zjevně chybný, odporující dlouhodobě ustálené judikatuře soudů a je ho třeba pro rozpor se zákonem striktně odmítnout.
Nárok žalobkyně na uspokojení ze zástavy nemohl v projednávané věci vzniknout dříve než v roce 1998. Protože žaloba byla podána u býv. Krajského obchodního soudu v Praze dne 29.12.2000, nemůže být právo žalobkyně promlčeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu