ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.2568.2009.2
sp. zn. 22 Cdo 2568/2009-168
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně S.G. , zastoupené JUDr. Petrem Šedivým, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, proti žalované M.K. , zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 122/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. února 2009, č. j. 15 Co 770/2008-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Anny Větrovské.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4 C 122/2006-76, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k rodinnému domu na pozemku parc. č. 684/1 a k pozemku parc. č. 684/1 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaným u Katastrálního úřadu. Předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobkyně a uložil jí, aby žalované zaplatila na vyrovnání podílu částku 1.750.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 2. 2009, č. j. 15 Co 770/2008-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243c odst. 2 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastnicím známy, uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně, dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), jen v případě přípustného dovolání nešlo-li by ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí. O takový případ v dané věci nešlo.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod C 5042. Dovolatelka nevymezila relevantní hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jako otázku zásadního právního významu a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která jsou v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelná, je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou Nejvyššího soudu.
Lze přisvědčit dovolatelce, že §142 odst. 1 obč. zák. stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 37/88 , publikované pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz též R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a také vyplývá jasně ze znění zákona. Soud může provést způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, spočívající v přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za přiměřenou náhradu nebo v nařízení prodeje a rozdělení výtěžku, jen pokud není rozdělení věci dobře možné. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1292/2004, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 3045.
Pokud oba soudy neakceptovaly návrh na reálné rozdělení nemovitostí, pak rozhodnutí soudů neodporuje stávající judikatuře. Dovolací soud zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 1968, sp. zn. 4 Cz 3/68 , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1968, v němž zaujal právní názor, od něhož není důvodu se odchylovat, že „Pred prípadným reálnym rozdelením věci súdnym rozhodnutím je třeba uvážiť, do akej miery možno požadovať na účastníkoch vynaloženie nákladov spojených s reálnym rozdelením (najmä stavby); ak by reálne rozdelenie nebolo uskutočniteľné bez nákladných stavebných úprav, bolo by potrebné považovatˇz tohoto hľadiska věc za reálne nedeliteľnu“. Shodný názor vyslovil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 3425. Ze znaleckého posudku Ing. Antonína Randy ze dne 3. května 2008 se podává, že reálné rozdělení předmětného domu by znamenalo velký technický zásah do budovy a náklady přes 1.100.000,- Kč. Z tohoto pohledu nelze tento dům považovat za reálně dělitelný.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. června. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz , dovodil, že „r ozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání podílového spoluvlastnictví. Hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou soudní spor o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit možnost rozdělení domu na jednotky“.
V dané věci nejde jen o hypotetické možnosti komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by v budoucnu mohlo dojít, ale odvolací soud vyšel ze (v dovolacím řízení nezpochybnitelného) skutkového zjištění, že vztahy mezi účastnicemi jsou „velmi zjitřené“. Pak ovšem nelze právní úvahu odvolacího soudu o nevhodnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením domu na bytové jednotky považovat za zjevně nepřiměřenou.
Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoli právní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 5758). Základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena v daném místě v době rozhodování. Je pravda, že oba soudy při rozhodování vyšly z ocenění nemovitostí ke dni 15. května 2007. Dovolací soud však při posuzování přípustnosti z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohl přehlédnout, že dovolatelka v řízení včetně řízení před odvolacím soudem ocenění nemovitostí v částce 3.500.000,- Kč akceptovala, neboť v nejmenším správnost tohoto ocenění nezpochybňovala. Ostatně nic nebrání tomu, aby se účastníci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na ceně věci dohodli. Pokud své námitky k ceně nemovitostí uvedené v dovolání nevznesla nejpozději v odvolacím řízení, nemohla je s úspěchem uplatnit v dovolání. V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Pozemek parc. č. 3217/50 žalobkyně předmětem řízení neučinila, podle znaleckého posudku Ing. Antonína Randy ze dne 6. července. 2007 se nachází v jiné lokalitě, s předmětnými nemovitostmi nesouvisí, takže nic nebrání tomu, aby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k tomuto pozemku bylo provedeno samostatně dohodou spoluvlastnic nebo rozhodnutím soudu.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1, bodu 5 (z částky 1.750.000,-- Kč), §4 odst. 2, písm. a) §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000,-- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,-- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a celkem činí 10.300,-- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. května 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu