ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.3890.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 3890/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. F. , bytem v T., zastoupené JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská 137, proti žalovanému J. F. , bytem v H., zastoupenému JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 178/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 27 Co 51/2011-375, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Bohuslava Sedlatého.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 15 C 178/2009-324, z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal „práva a povinnosti ve vztahu k pojistné smlouvě žalobkyně u České pojišťovny a. s. č. smlouvy 65944890/28. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ve výroku rozsudku specifikované movité a nemovité věci a dále „práva a povinnosti ve vztahu k pojistné smlouvě žalovaného u ING životní pojišťovny č. smlouvy 30864001; sporožirový účet u České spořitelny a. s.; obchodní podíl ve společnosti FOJA, spol. s r. o.“ (výrok I. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1.926.715,- Kč do 120 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. – V. rozsudku).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. června 2011, č. j. 27 Co 51/2011-375, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že „částka na vyrovnání podílu žalobkyně činí 1.912.215,- Kč“, jinak jej potvrdil (výrok I. rozsudku). Ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, přičemž přípustnost dovolání dovozoval z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušen a věc vrácena mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Oproti přesvědčení odvolatele není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Změna rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu spočívá toliko v tom, že zatímco soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1.926.715,- Kč, odvolací soud uložil platební povinnost ve výši 1.912.215,- Kč, když soud prvního stupně vycházel z obecné ceny vypořádávaných nemovitostí ve výši 3.370.000,- Kč, zatímco odvolací soud po aktualizaci znaleckého posudku určujícího obecnou cenu nemovitostí z hodnoty 3.341.000,- Kč. Rozhodnutím odvolacího soudu tak byla platební povinnost žalovaného vůči žalobkyni nižší o částku 14.500,- Kč reflektující právě zjištěnou obecnou cenu nemovitostí.
V uvedené částce 14.500,- Kč není dovolání žalovaného subjektivně přípustné. Dovolání může podat jen ten účastník řízené, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutí odvolacího soudu způsobena jiná újma na jeho právech odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7).
Jestliže odvolací soud uložil žalovanému platební povinnost vůči žalobkyni o částku 14.500,- Kč nižší, nejde v tomto rozsahu o rozhodnutí, kterým by žalovanému byla způsobena újmu, neboť na základě rozhodnutí odvolacího soudu má žalobkyni zaplatit částku nižší. Ostatně i v případě, že by se jednalo o dovolání subjektivně přípustné, byla by dána jeho nepřípustnost objektivní, protože změna rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu je nižší než 50.000,- Kč a přípustnost dovolání by byla vyloučena v intencích §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel v dovolání napadá posouzení dvou majetkových hodnot, které podle jeho názoru nalézací soudy nesprávně posoudily v rámci vypořádání: a) vypořádávané nemovitosti – zde dovolatel nalézacím soudům vytýká výhradně to, že své závěry o obvyklé ceně uvedených nemovitostí rozhodnutí opřely o znalecký posudek, resp. jeho aktualizaci, vůči kterým dovolatel uplatňoval námitky potud, že tímto způsobem byla obvyklá cena stanovena nesprávně, když soudy navíc nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem b) neprokázání dovolatelem tvrzené půjčky ve výši 650.000,- Kč – v této souvislosti namítá, že neprovedením výslechu věřitele zatížily nalézací soudy řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a skutková zjištění vážící se k okolnosti půjčky nemají oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.)].
Posouzení uvedených nároků uplatněných žalobkyní k vypořádání provedly soudy obou stupňů zcela shodně (vyjma rozdílu v obecné ceně nemovitostí v částce 29.000,- Kč, se kterou se dovolací soud vypořádal v rámci posouzení subjektivní přípustnost dovolání). Potud pak je rozhodnutí odvolacího soudu v daném ohledu rozhodnutím potvrzujícím.
Přípustnost dovolání je tak nutno poměřovat výhradně §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty nemovitosti chybně akceptoval „nesprávné“ závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej mutatis mutandis závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8061). V dovolání žalovaný zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty nemovitostí, a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem), podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě nemovitostí. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty vypořádávané věci, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Obdobně ve vztahu k tvrzenému závazku založenému půjčkou od V. H., kde nalézací soudy dospěly k závěru, že žalovaný existenci tohoto závazku jako součásti společného jmění manželů neprokázal, dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., když zjevně vychází z přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., která však v souzené věci není dána, přičemž – jak již dovolací soud uvedl výše – těmito dovolacími důvody přípustnost dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §3 odst. 1 bod 5, §4 odst. 3 vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu