ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4048.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 4048/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) L. M. N. , b) L. O´ B. , obou zastoupených JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, za účasti městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Táborská 350, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vzájemné žalobě o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 11/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2009, č. j. 64 Co 423/2008-324, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2009, č. j. 64 Co 423/2008–324, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. července 2008, č. j. 16 C 11/2004-270, určil, že „L. M. N., a L. O´B., jsou jedinými podílovými spoluvlastníky domu č. p. 271 se st. p. č. 590 o výměře 481 m², zapsáno v PK knih. vl. č. 517 pro kat. úz. N., to vše nyní zapsáno na LV 417 pro kat. úz. N.e u Katastrálního úřadu Praha-město, každý id. ½ ve vztahu k celku“ (výrok I. rozsudku), zamítl žalobu „s určením, že vlastníkem domu č. p. 271 na pozemku parc. č. 590 a pozemku parc. č. 590 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 481 m², vše v k. ú. N., zapsaných na LV č. 590 pro k. ú. N., je Hlavní město Praha, svěřeno Městské části Praha 4“ (dále též jen „předmětné nemovitosti“) - (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že původním vlastníkem sporných nemovitostí v k. ú. Nusle byl právní předchůdce žalobců J. N. (totožný s osobou J. N.), který v roce 1912 vycestoval do USA, kde získal občanství a zemřel 3. listopadu 1969. Vlastnictví k předmětným nemovitostem získal dědictvím po svých rodičích. V roce 1960 byla na nemovitosti uvalena národní správa podle §3 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., která byla zrušena až v roce 1999. Právním předchůdcům žalobců jakožto nástupcům J. N. byla vyplacena na jeho žádost učiněnou prostřednictvím Americké náhradové komise náhrada za tyto nemovitosti ve výši 16.060,- USD. Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. září 2003, sp. zn. 1791/2001, jsou zapsáni jako vlastníci uvedených nemovitostí žalobci a současně je v katastru nemovitostí zapsáno i žalované hlavní město Praha. Na základě uvedeného soud prvního stupně po té, co dovodil na straně žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení, dospěl k závěru, že se nejednalo o věci opuštěné, které by připadly do vlastnictví státu, když zemřelý J. N. vycházel z toho, že majetek na území Československé republiky byl zabrán státem. Je tudíž pochopitelné, že si alespoň uplatnil nárok na finanční odškodnění.
Úvaha o zabrání majetku se soudu prvního stupně nejevila jako nelogická, neboť i osobám žijícím v zahraničí bylo dobře známo, jaký režim zavládl na území Československé republiky po 25. únoru 1948 a jak bylo státem postupováno v obdobných případech, kdy soukromé vlastnictví obecně nepožívalo dostatečné ochrany a stát byl motivován co nejvíce soukromého majetku zabavit či vyvlastnit. Státu nic nebránilo v tom, aby národní správu zrušil a pokud tak neučinil, po desítky let nemovitosti pouze spravoval a vlastníkem se necítil být. Vyplacenou náhradu je třeba chápat jako náhradu za omezení vlastnického práva, a nelze proto na nemovitosti nahlížet jako na věci opuštěné. Vlastnické právo žalovaného nemohlo být ani vydrženo pro absenci dobré víry, neboť žalovaný musel vědět, že původní vlastník se nemovitostí nevzdával dobrovolně, ani je nezanechal na území Československé republiky s úmyslem se jich trvale vzdát, což podle něj vyplývalo z rozhodnutí americké náhradové komise. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl a protinávrh žalovaného na určení jeho vlastnictví zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č. j. 64 Co 423/2008–324, k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobců zamítl a v zamítavém výroku ohledně vzájemné žaloby a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, které doplnil zopakováním důkazu listinou – rozhodnutím komise Spojených státu amerických č. C-655 ze dne 6. května 1960 - z něhož zjistil, že nároku J. N. uplatněnému u Americké náhradové komise bylo vyhověno a byla mu přiznána náhrada ve výši 16.060,- USD jako hodnota „zabraného“ majetku – činžovního domu č. 271 v P. v P. – N. s úroky od 1. ledna 1953 do 8. srpna 1958 v celkové výši 5 401,50 USD, tj. celkem ve výši 21 461,50 USD. Odvolací soud dále zjistil, že rozhodnutím odboru místního hospodářství rady ONV v Praze 14 ze dne 8. prosince 1960, č. j. Hosp. 32.598 – 1960/N – 271/ben. byla zavedena podle §3 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., na předmětné nemovitosti národní správa, která byla zrušena rozhodnutím odboru správy majetku Obvodního úřadu městské části Praha 4 ze dne 22. února 1999 s odkazem na oznámení Správy pro věci majetkové a devizové, resp. Majetkového úřadu o vypořádání majetku devizového cizozemce J. N. mezivládní dohodou uzavřenou s USA v roce 1982.
Z uvedeného odvolací soud dovodil, že J. N. podáním žádosti o finanční náhradu Americké náhradové komisi, která o ní rozhodla „6. května 2001“ (správně zřejmě: „6. května 1960“), tedy ještě před zavedením národní správy, dal jasně najevo, že nehodlá nadále uplatňovat a vykonávat svá vlastnická práva ke sporným nemovitostem. Svědčí o tom nejen skutečnost, že o majetek po svých rodičích se nestaral již dlouhou dobu před rokem 1948, nýbrž následně dlouhodobý nezájem o něj jak z jeho strany, tak ze strany jeho nástupců. K přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát tak došlo k okamžiku, kdy podáním žádosti o náhradu dal J. N. najevo, že nebude vykonávat svá vlastnická práva k majetku zanechanému na území tehdejšího Československa, jako věcí opuštěných podle §132 odst. 1 ve spojení s §119 zákona č. 141/1950 Sb.
Tvrdí-li žalobci, že důvodem pro uplatnění nároku na odškodnění bylo přesvědčení J. N., že jeho majetek byl zabrán bez náhrady vládou tehdejšího Československa k 1. lednu 1953 a že již není jeho vlastníkem, pak tato skutečnost jednak nevyplývá z provedených důkazů (ani z textu rozhodnutí náhradové komise), jednak ani nemůže mít pro posouzení věci význam, neboť i v případě, že by k tomuto odnětí státem bez právního důvodu došlo, mohli se žalobci navrácení domáhat za podmínek stanovených tzv. restitučními předpisy. Pakliže v rámci těchto předpisů nárok na vrácení majetku nebyl uplatněn ve stanovených lhůtách, nelze se nápravy domáhat žalobou o určení vlastnického práva podle obecných předpisů. K námitce žalobců, že sporný majetek nebyl J. N. ani jeho právním nástupcům s ohledem na zavedení národní správy k nemovitostem ve skutečnosti v rozhodném období nikdy odňat, uvedl, že lze souhlasit s názorem, že institut národní správy zavedený dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. znamenal pouze omezení vlastnického práva a neměl za následek jeho zánik, nicméně svojí podstatou šlo o opatření dočasného charakteru a je nemyslitelné, že by mohlo trvat desítky let v očekávání, že se vlastník ve vzdálené budoucnosti ujme výkonu svých vlastnických práv. Je přitom zřejmé, že se spornými nemovitostmi hospodařil státní podnik (Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 4) a disponoval s ním jako s majetkem státu a nebylo rozhodující, kdy případně a zda vůbec došlo formálně k ukončení národní správy na majetek a zda a kdy přechod vlastnického práva na stát byl formálně vyznačen. S odkazem na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky uzavřel, že rozhodující byl faktický stav (sp. zn. 25 Cdo 963/2006) a nebylo ani rozhodující, zda stát držel nemovitosti v dobré víře, že je jejich vlastníkem, neboť převzetím věci bez právního důvodu se rozuměla i držba neoprávněná (sp. zn. 22 Cdo 18/2006).
Rozsudek odvolacího soudu v jeho měnící části napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podávají jej z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Namítají, že závěry odvolacího soudu, podle něhož J. N. dal uplatněním nároku u náhradové komise jasně najevo, že nehodlá nadále uplatňovat a vykonávat svá vlastnická práva ke sporným nemovitostem, nemá oporu v provedeném dokazování. Považuje-li totiž odvolací soud rozhodnutí komise za věrohodný důkaz o tom, že odškodnění bylo žadateli přiznáno, není zřejmé, proč nepovažuje toto rozhodnutí za věrohodný důkaz vzhledem ke zjištění komise, která přiznání náhrady odůvodňuje tím, že J. N. vlastnil předmětný bytový dům, který byl zabrán bez náhrady vládou Československa ke dni 1. ledna 1953. Podle názoru žalobců obsah tohoto rozhodnutí osvědčuje, že majetek J. N. byl zabrán bez náhrady k 1. lednu 1953, tedy v okamžiku, kdy se domníval, že už není vlastníkem sporného majetku. Tím však nejsou splněny zákonné podmínky pro opuštění věci, kterým je pouze takové jednání vlastníka, jímž vědomě opouští věc v jeho vlastnictví a nikoliv požaduje náhradu za věc, jež už podle jeho vědomí v jeho vlastnictví není. Rovněž tak není ničím osvědčena úvaha, že se J. N. o majetek po svých rodičích nestaral dlouhou dobu před rokem 1948, neboť o majetek se do své smrti v roce 1948 starala jeho matka. J. N. neučinil ve vztahu k orgánům tehdejšího Československa žádný projev vůle, který by svědčil o tom, že nechce být nadále vlastníkem sporných nemovitostí, naopak projevil zájem o svůj majetek i tím, že se přihlásil k dědictví po své matce v roce 1948. Také orgány státu neměly za to, že by svůj nemovitý majetek opustil a tím by došlo k jeho přechodu do vlastnictví státu, a proto na sporné nemovitosti zavedly národní správu.
Oporu v provedeném dokazování nemá ani závěr, že se spornými nemovitostmi hospodařil státní podnik a disponoval s nimi jako s majetkem státu a že nebylo rozhodující, kdy došlo k formálnímu ukončení národní správy a kdy byl přechod vlastnického práva na stát formálně vyznačen, nýbrž faktický stav, byť by v daném případě šlo o neoprávněnou držbu. Odvolací soud zaměňuje institut správy národního majetku, vztahující se k jedné z forem společenského socialistického vlastnictví, a institut národní správy, nerozlučně spjatý se soukromým vlastnictvím. Nikdy nebyl přijat zákon, jenž by majetek v soukromém vlastnictví pod národní správou převedl v tzv. společensky preferované formy vlastnictví. Rozhodující tedy bylo zjištění, kdy či zda došlo formálně k ukončení národní správy, protože pokud byla zrušena právní mocí rozhodnutí Obvodního úřadu MČ Praha 4 ze dne 22. února 1999, tj. 26. března 1999, jednalo se o správní akt s právními důsledky jak pro činnost národního správce, jímž byl Bytový podnik v Praze 4, tak i pro další právní osud národní správou dotčeného nemovitého majetku.
S ohledem na povahu národní správy se nemohl národní správce domnívat, že spravuje majetek státu pokud neobdržel rozhodnutí orgánu státu, že národní správa dotčeného nemovitého majetku se zrušuje. Žalobci mají za to, že k převzetí věci bez právního důvodu a k neoprávněné držbě ze strany státu došlo až zmíněným rozhodnutím ze dne 22. února 1999, a tedy mimo rozhodné období stanovené restitučními předpisy (25. února 1948 až 1. ledna 1990). Odvolací soud však toto zrušení národní správy zcela pomíjí. Nevypořádal se s argumentací žalobců, že stát nemohl vlastnické právo k majetku za trvání národní správy vydržet, neboť tvrzení držitele věci o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní věcí, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá usoudit, že toto přesvědčení bylo po celou dobu důvodné. Držbu věci s dobrou vírou pak nelze dovozovat z „držby“ národním správcem. Tato mohla být dovozována nejdříve od právní moci rozhodnutí o zrušení národní správy, tj. dne 26. března 1999. Okolnosti popírající vydržení vlastnického práva žalovaným vyplývají z listin Obvodního úřadu Městské části Praha 4, které zaslal dne 9. prosince 1999 Katastrálnímu úřadu Praha město spolu s návrhem na zápis vlastnictví předmětných nemovitostí záznamem do katastru nemovitostí, zejména souhlasné prohlášení o vzniku vlastnictví hlavního města Prahy ze dne 9. prosince 1999.
Z rozhodnutí o zrušení národní správy vyplývá, že Obvodní úřad Městské části Praha 4 se měl teprve z přípisu Správy majetkové a devizové ze dne 16. prosince 1992 dozvědět, že sporný nemovitý majetek byl vypořádán Dohodou z roku 1982 a teprve na základě tohoto přípisu si učinit úsudek o tom, že by se tedy mohlo jednat o majetek státu. Tato skutečnost však vylučuje jak dobrou víru, tak pravdivost uvedeného souhlasného prohlášení, neboť k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. k 25. květnu 1991 k předmětnému majetku hlavnímu městu Praze, městské části Praha 4, nepříslušelo právo hospodaření obdobné právu hospodaření s majetkem ve vlastnictví ČR. Tyto okolnosti pak dobrou víru státu, resp. obce o tom, že sporný majetek je ve vlastnictví státu, a to už od 2. února 1982, vylučují. Dovolatelé proto považují rozsudek odvolacího soudu za nesprávný a navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Vedlejší účastník na straně žalovaného se ve svém vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu včetně jeho závěrů o opuštění majetku. Namítl, že bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobců opustil Československo zcela dobrovolně a opustil i majetek, o který se nikdy nestaral, jedná se tedy o věc opuštěnou, za niž J. N. získal odškodnění. Žalobci neprokázali uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Nemovitost přešla na stát v rozhodném období, a bylo tedy třeba se v daném případě domáhat jejího vydání prostřednictvím uvedeného speciálního zákona. Na nemovitosti je třeba nahlížet jako na majetek, s nímž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařil Obvodní národní výbor v Praze 4. K přechodu vlastnictví na stát není rozhodující dobrá víra při držbě nemovitosti, převzetím bez právního důvodu se rozumí i držba neoprávněná. Pokud se žalobci mohli domáhat vydání nemovitosti ve smyslu restitučních předpisů a neučinili tak, nemohou se nyní podle ustálené judikatury domáhat určení vlastnictví k nemovitostem podle §80 písm. c) o. s. ř., neboť by se jednalo o obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství. Navrhl proto, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenými oprávněnými osobami – účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V souzené věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na posouzení tří otázek: 1) zda podání žádosti právního předchůdce žalobců o náhradu za svůj majetek zanechaný na území tehdejšího Československa u Americké náhradové komise představovalo projev vůle, že nebude vykonávat své vlastnické právo k majetku a že se tento majetek tudíž stal věcí opuštěnou ve smyslu tehdejších předpisů, která v důsledku toho přešla na stát, 2) jaké účinky ve vztahu k vlastnickému právu původního vlastníka věci mělo následné zavedení národní správy na majetek právního předchůdce žalobců v roce 1960 a v návaznosti na to, 3) zda jde v daném případě o věc s tzv. restitučním prvkem nebo se lze domáhat ochrany cestou žaloby na určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř.
Při výkladu účinků dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29. ledna 1982 vychází dovolací soud z ustálených závěrů soudní praxe, podle kterých Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29. 1. 1982 o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek nemohla být titulem pro přechod vlastnictví na stát. V době, kdy byla uvedená dohoda uzavřena, panoval v Československé socialistické republice dualistický přístup k poměru mezinárodního a vnitrostátního práva. Pokud bylo smyslem normy mezinárodního práva upravit poměry uvnitř jednotlivých států (jako vlastnické právo k určitým nemovitostem v projednávaném případě), byla předpokladem její účinnosti ve vnitrostátním měřítku předchozí recepce státem, tedy akt vnitrostátní povahy. Ten v daném případě chybí. Dohoda uzavřená mezi dvěma vládami představujícími subjekty mezinárodního práva, jež by měla mít vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, tak nebyla a není součástí vnitrostátního práva. Tato dohoda nebyla do právního řádu České republiky (resp. Československé socialistické republiky) inkorporována ani odkazem v některém zákoně.
Smluvní vůle vlády USA vycházela z toho, že čs. stát porušuje tzv. socializačními opatřeními mezinárodní právo. Za toto porušení přísluší postiženým osobám náhrada (odškodnění). Neuznávala-li vláda USA pouhá omezující opatření, nemohla uzavřením dohody zamýšlet (a fortiori), že tato dohoda poskytne čs. státu právní titul dokonce k metamorfóze omezujících opatření v opatření odnímající. Nemohla jednat s úmyslem, že z bezpráví může vzniknout právo. Takový postup by byl v rozporu s obecnou zásadou právní „ex iniuria ius non oritur“. Právě proto odmítla vláda USA, aby v náhradové dohodě byla obsažena klauzule, že souhlasí s tím, aby byl vypořádaný majetek převeden na čs. stát. Z absence uvedené klauzule v dohodě nelze v žádném případě dovodit, že vláda USA souhlasí s tím, že je věcí suveréna, jak s vypořádaným majetkem na svém území naloží. Dohoda vznikla právě proto, že vláda USA se způsobem nakládání čs. státu se soukromým majetkem nesouhlasila a považovala jej za rozporný s právem na vlastnictví chráněným mezinárodním právem. Jediným důsledkem převzetí náhrady postiženou osobou bylo, že vláda USA již nemohla v budoucnu poskytnout danému (odškodněnému) nároku diplomatickou ochranu (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99, uveřejnění ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2001, pod pořadovým č. 29).
K uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil např. v usnesení ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 650/2005 nebo v rozsudku ze dne 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz a neshledal důvodu se od nich odchýlit ani v souzené věci.
Podle §119 zák. č. 141/1950 Sb. (ve znění účinném do 31. března 1964) věci, které nenáležejí nikomu jinému, jsou ve vlastnictví státu, nemají-li cenu jen nepatrnou. K věcem nepatrné ceny, které nikomu nenáležejí, může nabýt vlastnického práva každý tím, že si je přivlastní.
Podle §132 zák. č. 141/1950 Sb. (ve znění účinném do 31. března 1964) se vlastnictví pozbývá zejména také tím, že ho nabude někdo jiný nebo že se ho vlastník vzdá.
Opuštění věci je projev vůle vzdát se vlastnického práva spojený s pozbytím detence věci. Je tedy zapotřebí vůle vzdát se vlastnictví k věci a současně i její fyzické opuštění (k tomu srovnej: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I., §1 až 459, Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 781). Při posuzování otázky, zda došlo na straně původního vlastníka věci k zániku jeho vlastnického práva před rokem 1990 z důvodu opuštění věci ve smyslu uvedených ustanovení je třeba vždy dbát na zjištění skutečné a svobodné vůle vlastníka nemovitost opustit.
Odvolací soud spojil svůj závěr o opuštění nemovitostí právním předchůdcem žalobců J. N. výlučně s podáním žádosti o náhradu u Americké náhradové komise. V této souvislosti poukazuje dovolací soud na výše uvedené rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, v němž Ústavní soud vyslovil kategorický závěr, podle kterého „interpretovat převzetí náhrady za újmu na jednom ze základních práv jako projev vůle poškozeného směřující k opuštění svého majetku podle občanského zákoníku je v podmínkách právního státu pro Ústavní soud nemyslitelné“.
Dovolací soud souhlasí s uvedeným názorem potud, že samotné převzetí náhrady, resp. podání žádosti o tuto náhradu bez dalšího nepředstavuje projev vůle směřující k opouštění nemovité věci. Usuzoval-li odvolací soud opak, spočívá v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
V této souvislosti je ostatně nesprávný názor odvolacího soudu již v tom, že z textu rozhodnutí Americké náhradové komise ze dne 6. května 1960 nevyplývá, že důvodem pro uplatnění nároku na odškodnění bylo přesvědčení J. N., že jeho majetek „byl zabrán vládou československého státu bez náhrady k 1. lednu 1953“, když tato skutečnost je v textu rozhodnutí přímo uvedena.
Odvolací soud v daných souvislostech dále uvedl, že právní předchůdce žalobců J.N. se „o majetek po svých rodičích nestaral již dlouhou dobu před rokem 1948 s následným dlouhodobým nezájem o něj jak z jeho strany, tak ze strany jeho nástupců“.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že sporný nemovitý majetek byl v době, kdy J. N. žil v USA, kam vycestoval v roce 1912, spravován jeho rodiči, a to až do data úmrtí jeho matky v říjnu 1947.
Podle §213 odst. 1 – 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně vyšel ze zjištění, že J. N. se o majetek po svých rodičích nestaral již dlouhou dobu před rokem 1948. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však žádným způsobem nevyplývá, na základě jakých důkazních prostředků odvolací soud k takovému závěru dospěl, když z rozsudku se podává zopakování dokazování pouze rozhodnutím Americká náhradové komise, z něhož však zjevně odvolací soud takové zjištění neučinil.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ostatně není ani zřejmé (a není to zřejmé ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kdy měl J. N. po svých rodičích vlastnické právo k předmětné nemovitosti nabýt. Lze zřejmě usuzovat, že se tak stalo až v době jeho pobytu v USA, když J. N. vycestoval do USA v roce 1912 a jeho rodiče koupili předmětné nemovitosti v roce 1915. Dovolatelé v této souvislosti poukazují na skutečnost, že ½ nemovitosti nabyl J . N. v rámci dědického řízení po svém otce v roce 1925 a zbylý podíl v rozsahu ½ dědictvím po své matce v březnu 1948. Pokud by tomu tak skutečně bylo, jeví se dovolacímu soudu naopak logickým, že faktickou správu majetku vykonávala po dobu svého života matka J. N., která v nemovitostech žila a jíž stále spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ náležel. Neodmítnutí dědictví J. N. ve vztahu k podílům na nemovitostech po jeho otci a následně matce v době, kdy již dlouhodobě žil v USA naopak spíše nasvědčuje jeho zájmu o realizaci vlastnických práv k nemovitostem.
Obdobné platí o závěru odvolacího soudu o „dlouhodobém nezájmu o nemovitosti ze strany J. N. a jeho nástupců“. Ani zde není zřejmé, o jaké důkazní prostředky odvolací soud takové skutkové zjištění opřel (když soud prvního stupně žádný takový skutkový závěr neučinil) a v čem konkrétně tento nezájem měl spočívat.
Podle názoru dovolacího soudu při posuzování „nezájmu“ o nemovitosti nelze odhlédnout od vzdálenosti místa bydliště J. N. od místa, v němž se nemovitosti nacházely od doby jeho pobytu v USA a s tím související možnou faktickou realizaci zájmu J. N. o výkon vlastnických práv k nemovitostem, jakož i obecně známý přístup státních orgánů České republiky spočívající v absenci respektu k vlastnickým právům fyzických osob po roce 1948. Nelze při posuzování otázky opuštění nemovitostí a hodnocení okolností s tím souvisejících v daném ohledu také odhlédnout od okolnosti, že J. N. byl až ke dni své smrti v roce 1969 stále evidován jako vlastník předmětných nemovitostí.
Jestliže tedy odvolací soud svou úvahu o opuštění nemovitostí J. N. zčásti založil – vedle stěžejního závěru o opuštění nemovitostí spojeném se samotným podáním žádosti o náhradu – též, byť pouze doplňkově, na závěru o dlouhodobé nezájmu J. N. o výkon vlastnických práv k předmětným nemovitostem, aniž by tyto skutkové závěry jakkoli konkretizoval a uvedl, o jaké důkazy je opřel, případně z jakých důkazů vyplývají, když k uvedeným skutečnostem v odvolacím řízení žádné důkazy neprováděl, zatížil řízení před odvolacím soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Z dosavadního dokazování se podává, že na předmětných nemovitostech byla na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. zavedena národní správa.
Podle §2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále též jen „dekretu“) majetek osob státně nespolehlivých na území Československé republiky dává se pod národní správu podle dalších ustanovení tohoto dekretu.
Podle §3 dekretu národní správa budiž zavedena do všech podniků (závodů) i do všech majetkových podstat, kde toho vyžaduje plynulý chod výroby a hospodářského života, zejména v závodech, podnicích a majetkových podstatách opuštěných nebo takových, které jsou v držbě, správě, nájmu nebo pachtu osob státně nespolehlivých.
Institut národní správy zavedený dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, znamenal omezení v užívání a disponování s nemovitostmi. Představoval zajišťovací opatření k dotčenému majetku, ale rozhodnutí příslušného správního orgánu o jejím zavedení, zrušení, případně o vynětí majetkové podstaty z národní správy (srovnej §7, §11, §24 cit. dekretu) neměla za následek žádné změny ve stávajících vlastnických vztazích k dotčenému majetku. Tento závěr vyplýval zcela jednoznačně např. z §20 odst. 1, 2 dekretu, podle kterého právní jednání majitelů, držitelů a správců majetků, spadajících pod národní správu, týkající se podstaty těchto majetků a provedená po účinnosti tohoto dekretu, jsou neplatná. Dosavadní majitelé, držitelé a správci majetků pod národní správu daných, jsou povinni zdržeti se jakéhokoliv zásahu do jednání národního správce.
Judikatura je již dlouhodobě ustálena na stanovisku, že následkem zavedení národní správy – přestože vedla k omezení užívání a disponování věcmi – nebyl přechod věci na stát ve smyslu §6 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., zákona o mimosoudních rehabilitacích, ani převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 tohoto zákona (k tomu srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 25. dubna 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, C. H. Beck, 1995, pod pořadovým č. 21, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 1996, sp. zn. 3 Cdon 193/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 1997, pod pořadovým č. 21 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 28 Cdo 2622/2000). Již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 1996, sp. zn. 3 Cdon 193/96, bylo poukázáno na to, že zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu. Nedošlo tu tedy k přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb., popřípadě k převzetí věci státem (k tomu srovnej též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 28 Cdo 2622/2000 jakož i usnesení ze dne 27. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 2184/2006).
Tento závěr ostatně vyplývá i z §16 odst. 1 – 3 dekretu, podle kterého národním správcem má býti ustanovena pouze osoba s patřičnými odbornými i praktickými znalostmi, mravně bezúhonná, státně spolehlivá. Zpravidla nemá býti národním správcem ustanoven ani dlužník ani věřitel podniku (závodu) nebo majetkové podstaty, ledaže orgán příslušný podle §7 důvodně rozhodne jinak. Národní správa budiž zpravidla ustanovena ze schopných zaměstnanců dotyčného závodu.
Z uvedených důvodů judikatura dále dovodila, že nedošlo-li zavedením národní správy k přechodu věci na stát ve smyslu §6 zákona č. 87/1991 Sb., nejde o případ restituční povahy. Rovněž tak byl učiněn závěr, že oprávněná držba státu není založena držením věci na základě rozhodnutí o zavedení národní správy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 796/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6626 a č. C 6627).
Nejvyšší soud České republiky a rovněž tak i Ústavní soud v minulosti obecně vyloučily možnost obcházení restitučních zákonů cestou žaloby na určení vlastnického práva (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 12, str. 624; tento právní názor akceptoval i Ústavní soud – srovnej nálezy Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04, a zejména též viz též nález Pl. ÚS 21/05, uveřejněné na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz , dále viz též rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 76; shrnujícím způsobem uvedenou problematiku mapuje článek : Spáčil, J. : Současná judikatura o vlastnickém právu k majetku přešlému na stát bez právního důvodu před rokem 1990, uveřejněné v Automatizovaném systému právních informací (ASPI), pod evidenční číslem LIT38499CZ).
Z právních závěrů uvedených výše je zřejmé, že v případě, že na nemovitosti původních vlastníků byla zřízena národní správa, která trvala po celé období rozhodné z hlediska uplatnění restitučních nároků, tj. 25. února 1948 do 1. ledna 1990, judikatura opakovaně dospěla k závěru, že v těchto případech nedošlo k přechodu vlastnictví na stát, nejde tudíž o restituční věc. Je tedy možné se v těchto případech domáhat ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazoval na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 25 Cdo 963/2006 a sp. zn. 22 Cdo 18/2006. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se zjevně podává, že odvolací soud odkaz na uvedená rozhodnutí učinil v souvislosti s poukazem na výše uvedený vztah uplatňování nároků podle tzv. restitučních a obecných právních předpisů ve vazbě na jeho závěr, že bez ohledu na nařízenou národní správu stát fakticky vykonával práva a povinnosti vlastníka, důsledkem čehož měla být skutečnost, že se žalobci nemohou domáhat ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných předpisů, protože stát převzal věc bez právního důvodu, čímž byla naplněna tzv. restituční skutková podstata.
Obě uvedená rozhodnutí vycházejí z toho, že pokud se stát fakticky chopil držby a vykonával práva a povinnosti vlastníka bez ohledu na nařízenou národní správu vykonávanou podle předmětného dekretu jinými subjekty než státem (k tomu srovnej zejména §16 uvedeného dekretu), došlo k převzetí věci státem bez právního důvodu, což by vylučovalo možnost žalobců domáhat se svých nároků tzv. určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
Tento závěr v konkrétních poměrech souzené věci neobstojí.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku opakovaně a výslovně vyšel ze skutkového závěru, že předmětné nemovitosti stát nepřevzal, a to „ani bez právního důvodu“ a jako vlastník se k uvedeným nemovitostem nechoval, tj. nevykonával práva a povinnosti vlastníka. Jinými slovy, soud prvního stupně uzavřel, že se stát k předmětným nemovitostem nechopil jejich držby (ať již oprávněné či neoprávněné).
Naproti tomu odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění zcela opačného, totiž že stát (prostřednictvím státního podniku) se spornými nemovitostmi fakticky hospodařil a vykonával k nim práva a povinnosti vlastníka.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však žádným způsobem nevyplývá, na základě jakých důkazních prostředků odvolacího soud k takovému závěru dospěl, když z rozsudku se podává zopakování dokazování pouze rozhodnutím Americká náhradové komise, z něhož však zjevně odvolací soud takové zjištění neučinil.
Jestliže tedy odvolací soud svou úvahu o faktickém výkonu práv a povinností státu jako vlastníka předmětných nemovitostí o konkrétní důkazy a ani neuvedl, z jakých důkazů tento jeho závěr vyplývá, když k uvedeným skutečnostem v odvolacím řízení žádné důkazy neprováděl, zatížil řízení před odvolacím soudem vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2011
Mgr. Michal Králík, Ph..Dr.
předseda senátu