ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3557.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3557/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČO 42196451, proti žalované KŽ REAL a. s., se sídlem v Praze 7, U Průhonu 466/22, IČO 14803828, zastoupené JUDr. Šárkou Foltýnovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o 244.954,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 7/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2008, č. j. 27 Co 526/2007-555, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 16. 11. 1999, č. j. 9 C 7/97-149, zamítl žalobu na náhradu škody způsobené exhalacemi na lesních porostech ve výši 265.366,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Usnesením ze dne 1. 6. 2000, č. j. 27 Co 210/2000-163, Krajský soud v Praze připustil zpětvzetí žaloby ohledně 20.412,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že nárok je třeba posoudit podle předpisů platných v době vzniku škody, tedy zejména podle hospodářského zákoníku, a dokazováním zjistit, zda žalovaná produkuje oxid síry a v jakém rozsahu je škoda způsobená žalobci v příčinné souvislosti s provozní činností žalované.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze 17. 1. 2008, č. j. 27 Co 526/2007-555, k odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 14. 12. 2006, č. j. 9 C 7/97-521, jímž Okresní soud v Berouně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 244.954,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná při své činnosti produkuje látky toxicky působící na lesní porosty (oxid siřičitý) a působením těchto emisí vznikla v období od 1. 1. 1991 do 31. 1. 1992 škoda na lesních porostech na území ČR, spočívající ve ztrátě na produkci dřeva v době těžby a zvýšení těžebních, dopravních a zalesňovacích nákladů způsobených předčasnou a rozptýlenou těžbou. Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu pro období od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1991 podle §145a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, a pro období od 1. 1. 1992 do 31. 1. 1992 podle §420a obč. zák., neboť při své provozní činnosti produkuje emise poškozující lesní porosty a tato činnost je v příčinné souvislosti se vznikem škody; žalovaná se odpovědnosti nezprostila, neboť neprokázala, že by škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu nebo vlastním jednáním poškozeného. Soud neshledal nárok žalobce promlčeným ve smyslu §131b odst. 2 hospodářského zákoníku ani §106 obč. zák. a výši škody určil na podkladě znaleckého posudku Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, revizního znaleckého posudku RNDr. Ing. Františka Pešky a posudku prof. Ing. Radomíra Mrkvy, CSc. a RNDr. Pavla Hadaše, provedeného v řízení jako důkaz listinou, za použití metodiky opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené otázce, zda tvrzení účastníka řízení, který je státním podnikem, lze a priori považovat za hodnověrná, takže jejich správnost nemusí být tímto účastníkem v řízení prokazována některým ze zákonem stanovených důkazních prostředků, a zda je naopak na druhém účastníku řízení, aby správnost těchto tvrzení vyvrátil jím navrženými důkazy. Poukazuje tím na otázku přesunu důkazního břemene, která měla stěžejní význam pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň přesahuje rámec daného řízení, neboť dopadá obecně na postavení účastníků a jejich rovnost před soudem. Žalovaná vytýká soudům obou stupňů, že rozhodovaly pouze na základě tvrzení žalobce, nikoli doložených a provedených důkazů o výši škody, která měla být způsobena žalovanou; o škodě a její výši přitom nemůže být soudem rozhodováno na základě rozptylové studie, neboť tou žalobce prokazoval jen podíl žalované na údajné škodě; jiným způsobem přitom žalobce výši způsobené škody neprokázal. Soudy tuto námitku žalované odmítly na základě jimi shledané presumpce správnosti tvrzení žalobce o výši škody a povinnosti žalované tuto presumpci vyvrátit, čímž v rozporu s procesními předpisy žalobce zbavily povinnosti nést důkazní břemeno a naopak žalovanou zatížily břemenem předložit důkazy vyvracející tvrzení žalobce. Proto dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; i když mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť přestože zrušovací rozhodnutí obsahuje upřesnění právní kvalifikace, ke zrušení došlo zejména pro nedostatečná skutková zjištění k rozsahu a dopadu provozní činnosti žalované na lesní porosty; soud prvního stupně znovu rozhodoval ve věci samé, aniž byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu (nejde tedy o tzv. skrytou diformitu). Přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně vzniku a výše škody nebyl zjištěn správně ani úplně. Jejímu názoru, že soudy neprovedly žádný důkaz, jímž by byl vznik a výše škody prokázán, nelze přisvědčit, neboť skutková zjištění v tomto směru čerpaly soudy obou stupňů ze znaleckých posudků prof. Ing. Radomíra Mrkvy, CSc. a RNDr. Pavla Hadaše, Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti a revizního znaleckého posudku RNDr. Ing. Františka Pešky. Znalci použitá metoda opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody je přitom standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin. Zároveň nelze za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil. Proto se rozsah škod určuje za období jednoho kalendářního roku. Ustálená judikatura dovolacího soudu považuje popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR pod C 924). Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. ustanovení §136 o.s.ř.). Z tohoto pohledu je přístup odvolacího soudu k řešení podmínek odpovědnosti žalované za škodu a určení výše škody v souladu s judikaturou dovolacího soudu a jeho rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Jestliže pak dovolatelka zpochybňuje závěr soudu, že byl prokázán vznik a výše škody, jde o výhrady k otázkám skutkovým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR pod C 1025); námitky dovolatelky proti správnosti údajů poskytnutých žalobcem, vůči hodnocení důkazů odvolacím soudem a zjištění skutkového stavu nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce, neboť nesměřují proti správnosti právního posouzení věci, nýbrž je jimi uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Na věci nic nemění ani dovolací výhrady k tzv. přesunu důkazního břemene na žalovanou, která měla vyvrátit správnost údajů z evidence žalobce, neboť tato otázka jednak nepředstavuje otázku zásadního právního významu, jednak na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že žalobce výši škody znaleckým posudkem prokázal, a okolnost, že obranu žalované neshledal důvodnou, nelze označit za neopodstatněný přesun důkazního břemene.
Je tedy zřejmé, že nemá-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu