ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.5248.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 5248/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně PhDr. Mgr. T. Ž. , zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, Žižkovo náměstí 2, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 79/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2008, č. j. 56 Co 563/2007 - 561, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. 8. 2007, č. j. 16 C 79/97-531, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2008, č. j. 56 Co 563/2007 – 561, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady za poškození zdraví myelitidou (zánětem kostní dřeně), vzniklou v důsledku zanesení infekce do levé horní končetiny při operačním zákroku v nemocnici v Bruntále, provozované právním předchůdcem žalované.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 7. 8. 2007, č. j. 16 C 79/97-531, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 17. 6. 1987 utrpěla při autohavárii tříštivou zlomeninu obou kostí levého předloktí. Téhož dne podstoupila operační zákrok v tehdejší nemocnici v Bruntále, při kterém jí byla zpevněna kost loketní Kirschnerovým drátem (dále K-drát) a kost vřetení dlahou se šrouby. K vytažení K-drátu došlo dne 28. 8. 1987 na ambulanci nemocnice v Bruntále. Následně byla v levém předloktí žalobkyně zjištěna přítomnost infekce – zánět kostní dřeně (myelitida), který si vyžádal další operativní zákroky. Z dokazování však nevyplynulo a žalobkyně to ani netvrdila, jakým konkrétním způsobem byla infekce do jejího těla zanesena. Soud dovodil, že na posuzovaný případ nelze aplikovat ustanovení o objektivní odpovědnosti podle §421a obč. zák., neboť nebylo zjištěno, že by škoda měla svůj původ v povaze konkrétního přístroje nebo jiné věci při operaci použité. Byť se znalci shodli, že k zanesení infekce do těla žalobkyně došlo s největší pravděpodobností při operaci na chirurgickém oddělení nemocnice v Bruntále, resp. při vytahování K-drátu, a že infekce nemohla vzniknout v těle žalobkyně samovolně, musela se do něj dostat z vnějšího prostředí, nebylo zjištěno žádné konkrétní porušení právní povinnosti ze strany zaměstnanců nemocnice, jež by způsobilo zavlečení infekce do těla žalobkyně a není tedy dána její odpovědnost podle §420 odst. 1 obč. zák. Nelze totiž jednoznačně vyloučit, že k zanesení infekce došlo např. vzduchem při maximální sterilitě operačního prostředí (o sterilním prostředí lze hovořit při výskytu infekcí nepřesahujícím 2 % případů).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č. j. 56 Co 563/2007-561, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že nebylo jednoznačně zjištěno, jakým způsobem se infekce dostala do těla žalobkyně (např. nějakým nástrojem, nesterilním prádlem, rukavicemi nebo ventilací, apod.). V samotném postupu lékařů při provádění chirurgického zákroku nebylo shledáno pochybení, lékařské zákroky byly provedeny standardně, odpovídaly úrovni tehdejšího lékařského poznání. Odvolací soud posoudil odpovědnost žalované za škodu podle §421 a §238 občanského zákoníku ve znění před 1. 1. 1992, protože k ději, z něhož je odpovědnost dovozována, došlo před tímto datem. Vzhledem k tomu, že tato ustanovení odpovídají ustanovením §420 a §421a obč. zák. v současném znění, neměla aplikace §420 a §421a obč. zák. v rozhodnutí soudu prvního stupně za následek nesprávné právní posouzení věci. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že není dána objektivní odpovědnost žalované za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při poskytnutí služby použito. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 508/2005, a na některá další uvedl, že existence příčinné souvislosti musí být postavena najisto, nepostačuje pouhá pravděpodobnost, že škoda mohla tvrzeným způsobem vzniknout. Příčinná souvislost může být dána jen tehdy, jestliže jsou obecně rizikové vlastnosti užitého přístroje či jiné věci v konkrétním případě prokázány. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti při operačních zákrocích žalobkyně ze strany nemocničního personálu nemocnice v Bruntále, jakožto základní předpoklad obecné odpovědnosti dle §421 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991.
Proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěry soudů, že bylo na ní, aby prokázala, že škoda byla způsobena zdravotnickým zařízením. Soud na ni nesprávně přenesl břemeno důkazní, jež však měla nést žalovaná, neboť jde o zvláštní objektivní odpovědnost za škodu dle §421a obč. zák., resp. §238 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991. Namítá, že při první operaci byla v bezvědomí a těžko tak mohla ovlivnit použití přístrojů či kontrolovat sterilitu prostředí, a nelze po pacientovi vyžadovat prokázání odpovědnosti za zanesení infekce. Není věcí pacienta, aby konkretizoval, která věc mu způsobila škodu na zdraví, pokud zdravotnické zařízení neprovádělo samo kontrolu sterility. Je přitom zcela jisté, že před operačním zákrokem dne 17. 6. 1987 zánětem kostní dřeně (osteomyelitidou) netrpěla, a dle znaleckých posudků k zanesení infekce s největší pravděpodobností došlo nesterilním nástrojem, nesterilním prostředím či nesterilním prádlem při provádění operace v nemocnici v Bruntále (buď při prvním zákroku, nebo při druhém, kdy byl vyňat K-drát). Chronická osteomyelitida měla za následek zhoršení jejího zdravotního stavu a následné zdravotní komplikace. Uvádí, že k vytažení K-drátu došlo na ambulanci předchůdce žalované v nikoliv sterilním prostředí a k tomuto zákroku nebyl doložen žádný operační protokol. Bylo na žalované, aby prokázala, že její právní předchůdce při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat, škodu nezavinil a že při operačních zákrocích dne 17. 6. 1987 a 28. 8. 1987 nemohlo dojít k zanesení infekce. Namítá, že prokázala, že došlo k zanesení infekce do jejího těla při operačním zákroku v nemocnici v Bruntále. Poukazuje na závěry znalců, že zvolený léčebný postup nebyl správný a že tato skutečnost mohla mít vliv na zavlečení infekce. Poukazuje na usnesení občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 8. 1986, publikované pod č. 2/87 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž okolnosti, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při poskytnutí služby použito, mohou spočívat i v nedostatečné sterilnosti nebo jiné chybějící vlastnosti, kterou by jinak měl mít přístroj nebo jiná věc použitá při poskytování zdravotnické služby. Navrhla, aby dovolací soud zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání a ztotožnila se se závěry soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 18. června 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Žalobkyně výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvého stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V dané věci není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť nejde o rozsudek měnící, a ani podle písm. b) téhož ustanovení, neboť nejde o případ, kdy by odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem vysloveným v usnesení, jímž předchozí rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje, zaměřuje se zejména na zpochybnění skutkových závěrů, z nichž vycházely soudy obou stupňů. Vytýká jim nesprávné hodnocení provedených důkazů a na něm založené skutkové závěry.
Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by pak mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání.
Otázka důkazního břemene předložená k posouzení dovolacímu soudu, není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků a rozložení důkazního břemene ve sporu.
Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat, a jehož při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
Odpovědnost za škodu způsobenou infekčním onemocněním je v soudní praxi standardně posuzována dle §421a obč. zák. (§238 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), je-li zjištěno, že škoda byla způsobena okolnostmi majícímu původ v povaze použitého přístroje nebo jiné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1003/2002), anebo podle obecného ustanovení §420 obč. zák., je-li zjištěno, že škoda byla způsobena zaviněným porušením povinností pracovníky zdravotnického zařízení (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 25 Co 167/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 2/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003).
Ustanovení §238 OZ z hlediska důkazního břemene žalobci ukládá, aby prokázal všechny podmínky odpovědnosti organizace za škodu - tj. použití přístrojů nebo věcí způsobilých svojí povahou přivodit škodu, samotný vznik škody a příčinnou souvislost mezi použitím takových věcí a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2347/1998). Existence příčinné souvislosti musí být přitom postavena najisto, pouhá pravděpodobnost, že použitím přístroje nebo jiné věci použité při plnění závazku (zde zdravotnické služby), mohlo ke škodě dojít, nepostačuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo1200/2007).
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že jako pacient neměla možnost kontrolovat sterilitu každého přístroje, nástroje či jiné věci, které byly při operačních zákrocích na jejím levém předloktí použity. K tomu však požadavek prokázání okolností majících původ v povaze použitého přístroje nebo jiné věci a příčinné souvislosti se vzniklou škodou nesměřuje.
Otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a škodní událostí, popř. protiprávním úkonem je otázkou skutkovou. V řízení se zjišťuje, zda škodní událost či protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). V tomto směru odvolací soud po právní stránce nepochybil.
Žalobkyní předložené námitky nejsou tedy námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 věta první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předseda senátu