ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.755.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 755/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně L. P. , zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem Litoměřice, Pekařská 19, proti žalovanému J. N. , zastoupenému JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 2/484, o 66.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 170/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 12. 2007, č.j. 17 Co 260/2006-70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání blíže označeného osobního automobilu Peugeot nebo zaplacení 66.000 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, č.j. 22 C 170/2004-37, řízení o nároku na vydání vozidla s veškerými doklady z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil, žalobu na zaplacení 66.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že syn původního vlastníka bez jeho vědomí prodal automobil zn. Peugeot 106 (dále jen „vozidlo“) osobě, která jej převedla na autobazar, od nějž jej koupila za 66.000,- Kč žalobkyně a poté jej vydala na základě výzvy Policii ČR. Usnesením policejního orgánu bylo vozidlo vydáno žalovanému s odůvodněním, že není pochyb o jeho právu na tuto věc. Žádosti žalobkyně o vrácení vozidla žalovaný nevyhověl, jelikož se považoval za vlastníka vozidla, a vozidlo posléze prodal. Soud dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi autobazarem a žalobkyní byla sjednána platně podle obchodního zákoníku s tím, že prodávající i kupující dostáli svým závazkům. Z dopisu zástupce autobazaru vyplývá, že žalobkyně dne 9. 1. 2004 odstoupila podle §436 odst. 1 písm. d) obch. zák. od smlouvy, tudíž tato smlouva zanikla podle §349 obch. zák., a žalobkyně tak není vlastníkem vozidla. Uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným neexistuje závazek, který by opodstatňoval plnění, jehož se na žalovaném domáhá.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 12. 2007, č.j. 17 Co 260/2006-70, k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 66.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal dopis žalobkyně autobazaru takovým projevem vůle, z něhož by vyplýval úmysl žalobkyně dosáhnout zrušení smluvního vztahu založeného kupní smlouvou. V daném případě nebylo právo na odstoupení od smlouvy jejími účastníky dohodnuto a žádný ze zákonem stanovených důvodů pro platné odstoupení od smlouvy naplněn nebyl, tudíž závazkový právní vztah mezi autobazarem a žalobkyní nezanikl. Odvolací soud dovodil, že dobrá víra žalobkyně ohledně existence vlastnického práva autobazaru při uzavírání kupní smlouvy není zpochybněna, z čehož vyplývá, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětu prodeje ve smyslu §446 obch. zák. Odvolací soud posoudil věc podle §420 a §131 obč. zák. a uzavřel, že žalovaný převzetím vozidla a následným převodem způsobil žalobkyni škodu, neboť mu nepříslušelo právo s vozidlem nakládat, jelikož nebyl jeho oprávněným držitelem. Při určení výše škody vycházel z rozdílu mezi částkou vynaloženou na pořízení vozidla a částkou vyjadřující ocenění míry opotřebení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud zcela pominul, že žalovaný v roce 1998 vozidlo koupil a neučinil žádný právní úkon, kterým by vlastnické právo k vozidlu pozbyl, že protiprávním jednáním jeho syna se vozidlo dostalo do držby jiné osoby, která ho jako držitel převedla na autobazar, tudíž jak žalovaný, tak žalobkyně jsou nadáni vlastnickým právem k téže věci, a podle dovolatele tedy nelze právo žádného z nich nadřazovat právu druhého. Domnívá se, že pokud by žalobkyně uplatnila u policejního orgánu požadavek na vydání vozidla, pak by přicházel v úvahu postup policejního orgánu podle §80 odst. 1 trestního řádu, tedy uložení vozidla do úschovy soudu s tím, že ti, kdo uplatňují právo k věci, mají své nároky uplatňovat v občanskoprávním řízení. Usuzuje, že převzetí věci na základě usnesení policie a držba věci osobou, která je vlastníkem věci, není porušením právní povinnosti, naopak jde o výkon vlastnického práva. Navrhl, aby dovolací soud podle §243 o. s. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a poté rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není opodstatněné.
Dovoláním uplatněným důvodem nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval pravidlo stanovené dispozicí právní normy).
Dovolatel nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru odvolacího soudu, že na základě §446 obch. zák. zaniklo jeho vlastnické právo k vozidlu, nebyl proto oprávněn s vozidlem disponovat, a pokud tak učinil, jednal protiprávně a odpovídá za škodu, která v důsledku toho žalobkyni vznikla.
Podle §446 obch. zák. nabývá kupující vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.
V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným nebyly tvrzeny okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nedostatek dobré víry žalobkyně při koupi vozidla, proto na základě kupní smlouvy s autobazarem uzavřené v režimu obchodního zákoníku nabyla žalobkyně ve smyslu §446 obch. zák. k vozidlu vlastnické právo, což dovolatel ani nezpochybňuje. Úvaha dovolatele, že vlastníkem vozidla byli žalobkyně i žalovaný a že vlastnické právo jednoho z nich nelze nadřazovat právu druhého, není správná. Je vyloučeno, aby vlastnické právo k celé věci mělo více osob, které nejsou jejími spoluvlastníky. Nelze totiž (mimo právní režim spoluvlastnictví) nabýt vlastnické právo k již existující věci, aniž by současně zaniklo vlastnické právo jejímu dosavadnímu vlastníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 6, pod č. 76). Nabyla-li vlastnictví k automobilu žalobkyně, žalovaný vlastnictví k automobilu pozbyl a tím, že převzal vozidlo od policie a následně je prodal, jednal objektivně v rozporu s právem, čímž způsobil žalobkyni škodu, k jejíž náhradě je povinen (§420 odst. 1 obč. zák.). Právo nakládat s vozidlem nemohl žalovanému založit ani chybný postup orgánů činných v trestním řízení (tj. bylo-li mu vozidlo policií vydáno, ač k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady).
Jak vyplývá z výše uvedeného, z pohledu dovolacích námitek (jejichž rozsahem je dovolací soud vázán) je dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé správné, a dovolání žalovaného tedy není důvodné. Dovolací soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu