ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1156.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1156/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ T. P. a b/ E. P. , proti žalované Mgr. K. Š. , o žalobě žalované na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 133/2006, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2008, č. j. 28 Co 393/2007-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. ledna 2005, č. j. 28 Co 531/2004-146, potvrdil rozsudek ze dne 14. dubna 2004, č. j. 8 C 478/2003-19, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt v P.,, (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. V citovaném potvrzujícím rozsudku odvolací soud mimo jiné dovodil, že dohoda o výměně předmětného bytu (původního nájemního bytu žalované) za byt na adrese Š.“ (dále jen „směněný prostor“), kterou nájemci vyměňovaných bytů (v uvedené věci účastníci řízení) uzavřeli dne 15. července 2003
(dále jen „dohoda o výměně bytu“), byla naplněna (realizována) tím, že se ujali práv a povinností k bytům, které byly předmětem výměny. Uzavřel, že žalobci se v důsledku toho stali nájemci předmětného bytu a oprávněně se tak domáhají jeho vyklizení žalovanou (nyní nájemkyní směněného prostoru).
V projednávané věci soud prvního stupně usnesením ze dne 11. června 2007,
č. j. 8 C 133/2006-236, zamítl žalobu žalované na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 478/2003 a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 12. března 2008, č. j.
28 Co 393/2007-327, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v dané věci nejsou – z příčin rozvedených v odůvodnění napadeného usnesení – splněny důvody obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná – nezastoupena advokátem – doručila dne 18. června 2008 soudu prvního stupně podání, které lze podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) považovat za dovolání proti uvedenému usnesení odvolacího soudu. Citované podání následně doplnila podáním ze dne 7. července 2008, které sepsala ustanovená advokátka JUDr. Markéta Písaříková (dále jen „doplněk dovolání“). Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §238 o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody
podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V dovolání především uvedla, že dne 27. listopadu 2006 byla exekučně vyklizena z předmětného bytu do směněného prostoru, že bezprostředně poté zjistila, že směněný prostor „nesplňuje parametry pro lidské obývání (nejedná se o byt)“ a že dohoda o výměně bytu by proto „mohla být neplatná, a to od počátku“ . Dodala,
že tuto okolnost uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, a namítla, že otázkou přípustnosti tohoto nového důvodu obnovy v rámci již probíhajícího řízení se žádný ze soudů nezabýval a v odůvodnění svých rozhodnutí ho oba soudy zcela pominuly. Takový postup pokládala za nepřípustný a vyjádřila přesvědčení, že by mělo být postaveno najisto, zda je přípustné uplatnit nově zjištěný důvod obnovy v rámci probíhajícího řízení o žalobě na obnovu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutími soudů obou stupňů, uvedli, že „dovolání … neobsahuje nic, co by ve smyslu §228 a násl. o.s.ř. mohlo přivodit jiné rozhodnutí ve věci“ , a dodali, že není pravdivé dovolací tvrzení, že směněný prostor nesplňuje parametry pro lidské obývání. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Předně je zapotřebí zdůraznit, že způsobilým podkladem pro zhodnocení správnosti napadeného rozhodnutí nemohou být námitky uplatněné v písemných podáních dovolatelky z 24. června 2008 (podání na č. l. 334 spisu), z 27. června 2008 (podání na č. l. 350 – 353), z 30. června 2008 (podání na č. l. 349 spisu), z 1. července 2008 (podání na č. l. 342 – 346 spisu), z 22. srpna 2008 (podání na č. l. 392 – 393 spisu), z 8. září 2008 (podání na č. l. 396 spisu), z 16. září 2008 (podání na č. l. 398 – 399 spisu), ze 17. prosince 2008 (podání
na č. l. 418 – 422), ze 14. ledna 2009 (podání na č. l. 431 – 437 spisu), z 24. března 2009 (podání na č. l. 459 – 460 spisu) a z 5. dubna 2009 (podání na č. l. 469 – 471 spisu). Je tomu tak proto, že uvedená podání (navíc podaná alespoň zčásti až po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty) sepsala samotná dovolatelka, ačkoli z obsahu spisu nevyplývalo, že by měla právnické vzdělání, a ustanovená advokátka je nenahradila ani nedoplnila vlastním podáním, resp. soudu nesdělila, že se s nimi ztotožňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99, uveřejněné pod č. 64 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura). Kromě toho podání dovolatelky ze dne 27. června 2008, učiněné v elektronické podobě (podání na č. l. 341 spisu) nebylo ve lhůtě tří dnů doplněno předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění (srov. §42 odst. 3 o. s. ř.). S přihlédnutím k uvedenému mohl tudíž dovolací soud – jde-li o uplatněné dovolací důvody a jejich obsahovou konkretizaci – vycházet pouze z doplňku dovolání, jenž byl sepsán a včas podán ustanovenou advokátkou.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání (sepsané ustanovenou advokátkou) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o. s. ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o. s. ř.).
Ustanovení §238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně, potvrzené napadeným usnesením, bylo jeho prvním meritorním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení (usnesení ze dne 15. srpna 2005, č. j.
10 Nc 3156/2005-83, jímž soud prvního stupně žalobu na obnovu řízení odmítl /postupem podle §43 odst. 2 o. s. ř./, aniž se jí meritorně zabýval /citované usnesení odvolací soud usnesením ze dne 30. prosince 2005, č. j. 58 Co 654/2005-99, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení/, je – a to i pro účely posouzení přípustnosti dovolání
podle §237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. – rozhodnutím pouze procesní povahy).
Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (ve spojení s §238 odst. 1 písm. a/ o. s .ř.), jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V této souvislosti zbývá dodat, že dovolatelka sice formálně odkázala rovněž na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., avšak tento dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizovala. Ve skutečnosti – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila pouze (způsobilý) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním názoru, že v dané věci nejsou naplněny důvody obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.
Podle §232 odst. 1 o.s.ř. žaloba na obnovu řízení musí vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat mimo jiné i důvod žaloby (důvod obnovy řízení). Důvod žaloby na obnovu řízení přitom musí být po skutkové stránce vylíčen tak, aby bylo nepochybné, jaký z důvodů obnovy řízení se uplatňuje; nestačí pouhý odkaz na ustanovení zákona, ve kterém je důvod obnovy označen (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1776 s., str. 1831).
Podle §228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Výklad ustanovení §228 o. s. ř. je v právní teorii i soudní praxi (srov. Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 7. vydání 2006, II. díl, str. 1190 a 1191; a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, a ze dne 30. května 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005) ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, jehož pomocí lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Jako důvod obnovy řízení proto nelze úspěšně uplatnit námitku, že v původním řízení došlo ke zmatečnostním nebo k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani námitku nesprávného právního posouzení věci v původním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, uveřejněné pod C 2581 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V soudní praxi není pochyb ani o tom, že důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, uveřejněné pod C 2383 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Skutečnosti a důkazy jsou v souvislosti s obnovou řízení „nové“ ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže je účastník řízení – přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly – nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) použít (srov. Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 7. vydání 2006, II. díl, str. 1193, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 30. listopadu 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, z 30. května 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005, z 29. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 179/2007, z 2. září 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007 a z 26. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 2391/2009). Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou přivodit (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, pak postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 10. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, uveřejněné pod C 905 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 2. září 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007).
V souzené věci sice dovolatelka v průběhu řízení před soudem prvního stupně uváděla (v různých souvislostech a vedle řady dalších okolností více či méně nesouvisejících s obnovovaným řízením), že směněný prostor, resp. jeho vnitřní vybavení, je ve špatném stavu, a že ho tudíž nelze užívat (k bydlení na lidsky důstojné úrovni). Opakovaně také vyjádřila přesvědčení, že z tohoto důvodu nejde o byt (označovala ho rovněž jako nebytový prostor nebo pracovnu). Okolnost, že směněný prostor nelze vzhledem
k jeho špatnému stavu užívat k bydlení na lidsky důstojné úrovni, však výslovně označila za důvod obnovy řízení až v dovolání. Nelze proto odvolacímu soudu (a potažmo ani soudu prvního stupně) úspěšně vytýkat, že se nezabýval otázkou přípustnosti uvedení nového důvodu obnovy v rámci již probíhajícího řízení, neboť důvod obnovy spočívající ve zmíněné okolnosti dovolatelka v souzené věci (řádně) neuplatnila. Pro úplnost lze navíc připomenout, že pro posouzení, zda soubor místností (jednotlivá obytná místnost) je bytem, je rozhodující právní stav, založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu o povolení užívání stavby, případně o změně účelu jejího užívání, nikoli faktický stav jejich užívání nebo vůle účastníků smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod C 973 ve svazku č. 13 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/). Z řečeného vyplývá, že z toho, že směněný prostor nebylo možné užívat k bydlení na lidsky důstojné úrovni, nelze dovozovat, že není bytem ve shora uvedeném smyslu; je pak také vyloučena úvaha, že dohoda o výměně bytu je právě z tohoto důvodu neplatná, jak ve vztahu k uvedené okolnosti naznačuje dovolatelka. I kdyby tedy zmíněnou okolnost jako důvod obnovy řízení dovolatelka řádně a včas uplatnila, nemohla by pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ze žádného v úvahu přicházejícího ustanovení občanského soudního řádu, a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měli právo proti dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Náklady, které žalobcům vznikly v souvislosti s advokátním zastoupením v dovolacím řízení (s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jejich tehdejšího advokáta JUDr. Tomáše Liptáka), nebyly posouzeny jako potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva, a to pro stručnost a obecnost vyjádření, v němž se odkazovalo v podstatě jen na správné závěry soudů obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu