ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1497.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1497/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce města Králíky , se sídlem Králíky, Velké nám. 5, proti žalované V. M., zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Na Kozině 1438, o vyklizení bytu , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 12 C 217/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. listopadu 2008, č.j. 19 Co 329/2008-91, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, č. j. 12 C 217/2007-54, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit byt v obci K. (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu, že jeho původním nájemcem byl J. B., dědeček žalované, že v roce 2003 byla u něj zjištěna leukémie, že se podrobil chemoterapii a od roku 2004 potřeboval každodenní péči a pomoc další osoby, a proto pobýval v P. (u rodičů žalované), že zemřel, že žalovaná byla od 21. 2. 2006 hlášena na adrese předmětného bytu k trvalému pobytu, že se v něm zdržovala, pokud to zdravotní stav jejího dědečka dovolil a starala se o něj, že nemá vlastní byt a že studuje Univerzitu J. A. Komenského v Praze. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení není důvodná, neboť žalovaná splnila zákonem stanovené předpoklady pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 2 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť žila se svým dědečkem ve společné domácnosti po dobu nejméně tří let před jeho smrtí a nemá vlastní byt. Uvedl, že její soužití s dědečkem a vedení společné domácnosti nemohlo s ohledem na jeho zdravotní stav probíhat klasicky, že předmětný byt užívali, pokud to jeho zdravotní stav dovolil, že žalovaná zajišťovala jeho potřeby, přispívala mu na nájem, nakupovala (což potvrdila rovněž svědkyně J. S.) a že jejich delší nepřítomnost v bytě byla plně odůvodněna jeho nemocí a jejím studiem. V tom, že se přihlásila k trvalému pobytu na adrese bytu, nespatřoval spekulativní úmysl, neboť po ukončení studia (jež jí brání v současně době v převážném užívání bytu) chce žít v K., kde má rodinné a přátelské vazby. Vzhledem k výše uvedenému proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 25. 11. 2008, č. j. 19 Co 329/2008-91, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost vyklidit byt do 30 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování opakovaným výslechem žalované a svědkyň M. M., matky žalované, aj. S., sousedky zemřelého nájemce, vzal – mimo jiné – za prokázáno, že dědeček žalované nebyl vzhledem ke svému stáří a těžké chorobě schopen v určitých obdobích (rekonvalescence po hospitalizaci, resp. chemoterapii) pobývat sám ve svém bytě, proto převážně pobýval u své dcery v P., kde žila a studovala i žalovaná, že pokud mu to zdravotní stav dovolil, pobýval v předmětném bytě (kam jej vozila jeho dcera), a to společně s ní a s žalovanou, popř. pouze se žalovanou, v některých obdobích i sám, že v těchto případech za ním dojížděly, aby vykonaly činnosti, na které již nestačil (vaření, praní apod.). Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by žalovaná
a její dědeček tvořili společnou domácnost ve smyslu §115 obč. zák., tedy spotřební společenství trvalé povahy, včetně společného hospodaření s příjmy. Žalovaná sice tvrdila, že od jara 2004 přispívala na nájem, avšak neměla přehled o finančních prostředcích svého dědečka, nevěděla, jaký pobíral důchod. Konstatoval, že sice měla ke svému dědečkovi vřelý citový vztah, že o něj se svou matkou či sama pečovala, když to jeho zdravotní stav vyžadoval, byla schopna uvařit, vyprat, nakoupit či zaplatit nájemné, což obvykle blízké osoby dělají, nejednalo se však o společnou domácnost. Žalovaná v rámci dobrých rodinných vztahů pomáhala své matce v péči o zemřelého nájemce v době, kdy jí to studijní povinnosti dovolovaly a v rozsahu, který odpovídal jejím schopnostem; pokud některé činnosti nebyla schopna zastávat, tak v tomto rozsahu péči zajišťovala pouze její matka. Dovodil proto, že nebyly splněny podmínky ustanovení §706 odst. 2 obč. zák., k přechodu nájmu na žalovanou tak nedošlo, a proto žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnila dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř., neboť provedl rozsáhlé doplnění dokazování výslechy všech svědků (nelze hovořit o opakování dokazování), a téměř výhradně na jeho základě rozhodl jinak než soud prvního stupně, což představuje závažné porušení zásady dvojinstančnosti (nemá možnost domáhat se přezkumu skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů). Konstatuje, že odvolací soud měl v dané věci podle §219a odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k doplnění dokazování. Dále nesouhlasí s jeho právním závěrem, že v daném případě nebyla splněna podmínka vedení společné domácnosti, který opřel pouze o to, že nevěděla přesně, jaký důchod její dědeček pobírá; z napadeného rozhodnutí navíc není zřejmé, co by odvolací soud požadoval pro to, aby uvedená podmínka splněna byla. Uvádí, že s dědečkem společně hospodařila a že i když dědeček měl k dispozici finanční prostředky z důchodu a z jejího příspěvku na nájem a ona prostředky, které si vydělala či dostala od rodičů, hradili z nich určité společné potřeby (nákup, nájem); jejich soužití tedy mělo charakter spotřebního společenství. Z dosavadní judikatury není jednoznačně zřejmé, že by ke splnění společného hospodaření byla nutná „společná hromádka peněz“ či společný účet; ostatně takovou podmínku by podle jejího názoru nesplnilo v současné době téměř žádné manželství. Dále vyjadřuje nesouhlas s tím, že jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (nebyly v dovolání namítány, ani z obsahu spisu se nepodávají), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.
Posléze uvedenou vadu dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud svým postupem porušil ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. Toto ustanovení však na danou věc nedopadá,
neboť se týká doplnění dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny. V projednávané věci však odvolací soud toliko zopakoval důkazy již provedené soudem prvního stupně, a to v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř., jelikož dospěl k závěru, že na jejich základě lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., konkretizovaný dovolacími námitkami žalované, nebyl uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud se poté zabýval dalším uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustálená soudní praxe dovodila, že jak v případech osob podle §706 odst. 1 věty první, tak také v případech osob podle §706 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku ve znění do 30. března 2006 (nyní §706 odst. 1, 2 obč. zák.) je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící
s ním v jeho bytě žít v trvalém životním společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby nezaznamenala odklon, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000.). Spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno
v tomtéž bytě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 8. 2000, sp.zn. 26 Cdo 622/99,
z 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002, a z 18. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 299/2003). Uvedené závěry se dle názoru dovolacího soudu uplatní i v případě současné úpravy obsažené v §706 odst. 2 obč. zák.
Pokud tedy odvolací soud za daného (výše popsaného) skutkového stavu (jež dovolatelka nezpochybnila) dovodil, že žalovaná nevedla se svým dědečkem společnou domácnost, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Námitka dovolatelky,
že svůj závěr o neexistenci jejich společné domácnosti opřel toliko o skutečnost, že nevěděla, jakou výši důchodu má její dědeček, je – jak ostatně vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – neopodstatněná.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem
a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a o skutečnost, že žalobci (dle obsahu spisu) nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu