ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1915.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1915/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně K. P. , zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalovanému Bytovému družstvu Rienzi , IČ: 49789571, se sídlem v Mariánských Lázních, Karlovarská 6/3, zastoupenému Mgr. Robertem Šupem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Mírové náměstí 136, o neplatnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 325/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. ledna 2009, č. j. 15 Co 564/2008-153, takto:
I.Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám Mgr. Roberta Šupa, advokáta se sídlem v Mariánských Lázních, Mírové náměstí 136, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 4. 9. 2008,
č. j. 11 C 325/2007-127, zamítl žalobu na „určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 3 sestávajícího ze čtyř pokojů, kuchyně s příslušenstvím umístěného ve druhém podlaží domu v M., dané žalobkyni podáním ze dne 17. 7. 2007“, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dovodil, že žalobkyně se stala na základě rozhodnutí o přidělení bytu z 13. 10. 1986, dohody o užívání bytu z 30. 10. 1986 a §871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 výlučnou nájemkyní předmětného bytu a že žalovaný – bytové družstvo je vlastníkem předmětného bytu (bytové jednotky), přičemž žalobkyně není členkou družstva. Dále zjistil, že v bytě došlo k výměně kotle určeného k vytápění, přičemž dceři žalobkyně Bohdaně Podzimkové byla 15. 11. 2005 vystavena faktura za výměnu kotle ve výši 26.786,60 Kč, kterou uhradila ve dvou splátkách 23. 11. 2005 a 13. 12. 2005. Žalobkyně přestala v lednu 2007 platit nájemné a žalovaný vypověděl žalobkyni dopisem ze 17. 7. 2007 nájem bytu podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále „obč. zák.“) z důvodu, že hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za měsíce leden až květen 2007 ve výši 13.360,- Kč. Výpověď byla žalobkyni doručena 27. 8. 2007. Žalobkyně zaplatila 29. 8. 2007 žalovanému nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu 24.300,- Kč. Žalobou podanou 16. 10. 2007 se domáhá po žalovaném zaplacení částky 26.786,60 Kč vynaložené na výměnu kotle a řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 369/2007 nebylo dosud skončeno. Kromě toho soud prvního stupně zjistil, že dceři žalobkyně M. P. byla 6. 2. 2002 doručena Hlášenka změn pro výpočet nájemného a úhrad spojených s užíváním bytu nově určující nájemné a zálohy na služby od 1. 7. 2002 v celkové výši 2.672,- Kč měsíčně (původně 2.258,- Kč). M. P. byl adresován i dopis žalovaného z 19. 2. 2007 o zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. a záloh na služby, doporučená zásilka podaná na poště 2. 3. 2007 byla žalovanému vrácena jako nevyzvednutá. Žalobkyně v roce 2001 nezaplatila na nájemném a zálohách na služby částku 20.936,- Kč, v roce 2002 částku 19.080,- Kč, v roce 2004 částku 32.064,- Kč, v roce 2003 a v letech 2005 a 2006 nevznikl žádný dluh. Ke konci roku 2006 byl vyčíslen celkový dluh na nájemném a zálohách od roku 2000 ve výši 23.068,- Kč. V roce 2007 žalobkyně zaplatila na nájemné a zálohy na služby v srpnu 24.300,- Kč, v září a říjnu
2.500,- Kč a v listopadu a prosinci 3.000,- Kč . Od ledna 2008 předepisuje žalovaný žalobkyni nájemné a zálohy na služby ve výši 4.044,- Kč, které žalobkyně hradí. Žalobkyně žádala vícekrát v uplynulých letech žalovaného, aby provedl řádný výpočet nájemného, aby prováděl vyúčtování a odstranil závady v bytě.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednostranné zvýšení nájemného a záloh na služby, které žalovaný provedl podáním z 19. 2. 2007 není platné, neboť nebylo adresováno žalobkyni, nájemkyni bytu. Výše nájemného a záloh na služby spojené s užíváním bytu tak v roce 2007 byla 2.672,- Kč. Protože v řízení nebyl prokázán žádný projev vůle žalobkyně ani některé z jejích dcer směřující k započtení částky 26.786,60 za výměnu kotle na nájemné a zálohy za služby ani existence dohody účastníků o započtení, k zániku dluhu ve výši 13.360,- Kč započtením nedošlo. O tom svědčí i skutečnost, že žalobkyně po doručení výpovědi z nájmu bytu dlužné nájemné uhradila a podala proti žalovanému žalobu o zaplacení částky 26.786,60 Kč. Jestliže se dále v řízení odvolávala na to, že žalovaný dlouhodobě neplní povinnosti pronajímatele, soud prvního stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nelze splnění povinnosti platit nájemné podmiňovat plněním povinností pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Povinnosti platit nájemné a úhrady za služby a povinnosti pronajímatele nemají povahu vzájemných závazků a nelze je vzájemně vázat. Dovodil, že výpověď žalobkyně z nájmu předmětného bytu má všechny náležitosti stanovené §710 odst. 3 obč. zák. a uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. byl naplněn. Uzavřel, že žalobkyně sice dlužnou částku neprodleně po obdržení výpovědi uhradila a nájemné se zálohami na služby nadále řádně platí, avšak vzhledem k jejím dřívějším dluhům není možné shledat rozpor výpovědi s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
z 12. 1. 2009, č. j. 15 Co 564/2008-153, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně nebo její dcery jednaly o započtení platby za výměnu kotle. Opačné tvrzení žalobkyně považoval za nevěrohodné, neboť v žalobě výslovně uvedla, že k neplacení nájemného se rozhodla sama, protože žalovaný nebyl ochoten s ní komunikovat. To ostatně odpovídá skutečnosti, že neplatila nájemné a zálohy na služby od prosince 2005 do září 2006, dluh vyrovnala v říjnu a listopadu 2006 a opět neplatila teprve od ledna 2007, ačkoliv kotel byl vyměněn již v listopadu 2005. Z přehledu plateb dále vyplývá, že žalovaný evidoval k 31. 12. 2005 dluh žalobkyně ve výši 24.000,- Kč, a tvrzení, že by za této situace souhlasil s neplacením nájemného a záloh na služby do budoucna, je proto nelogické. Na tom by nemohlo nic změnit tvrzení žalobkyně, že obdobně účastníci postupovali v roce 1997, kdy pořídila bojler za 10.069,- Kč. V řízení nebylo ani prokázáno, že by žalobkyně nebo její dcery upozornily žalovaného na nutnost výměny kotle a že by s ním jednaly o dalším postupu . Odvolací soud se tak ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že výpověď z nájmu je platná a důvodná a není v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně ani v minulosti neplatila nájemné a zálohy na služby řádně a dosud nezaplatila poplatek z prodlení z předmětné částky. V jednání žalovaného nelze shledat účelovost nebo sledování jakýchsi jiných cílů, jak žalobkyně uváděla. Jestliže soud prvního stupně neprovedl dokazování výpověďmi svědků JUDr. L. J. a L. F., odvolací soud konstatoval, že skutečnosti, ke kterým měly být vyslechnuti, žalovaný nezpochybňoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“,
a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod
podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, a usnesení Ústavního soudu
z 28. 7. 2010, sp. zn . IV. ÚS 1464/10). Námitky žalobkyně, že se soudy obou stupňů nezabývaly „machinacemi žalovaného, kterými zmařil její záměr koupit předmětný dům nebo stát se alespoň jeho členkou, že nebyly provedeny výslechy JUDr. L. J. a L. F. a že nebylo vyčkáno právní moci rozsudku v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 9 C 369/2007“, proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládají. V dovolání žalobkyně ostatně uvedla, že vzala zpět odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla její žaloba zamítnuta.
Z výše uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani dovolací důvod, kterým by bylo možné namítat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Proto ani námitky proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů soudem, nemohou založit přípustnost dovolání
podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Soudy obou stupňů vycházely ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno jakékoliv jednání účastníků, ani zprostředkované, které by směřovalo k úhradě nájemného a záloh na služby započtením nároku žalobkyně, a to ani nároku z případného bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka dále uplatila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
(§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) s odůvodněním, že výpověď z nájmu předmětného bytu je v rozporu s dobrými mravy a že zmocněnec žalovaného, který jí dal v zastoupení žalovaného výpověď z nájmu bytu, předložil plnou moc až poté, kdy dlužné nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu zaplatila.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že zákon nevyžaduje, aby originál písemné plné moci byl třetím osobám, s nimiž zmocněnec jedná, předložen a že z jednání zmocněnce vzniknou práva a povinnosti zmocniteli v případě, že zmocněnec jedná jménem zmocnitele a v mezích plné moci, která objektivně existuje (srov. rozhodnutí
z 20. 12. 1995, sp. zn. Odon 28/95, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 3/1996, rozsudek
z 29. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2335/2003, uveřejněný pod č. C 3088 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, a usnesení z 20. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2927/2005, in www.nsoud.cz ).
K námitce týkající se rozporu výpovědi s dobrými mravy je třeba uvést, že podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 (na rozdíl od právní úpravy účinné do uvedeného data)
ji soud posuzuje v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi z hlediska ustanovení §39 obč. zák. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007).
Z odůvodnění rozhodnutí z 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, dále vyplývá,
že i za současné právní úpravy je využitelný právní názor, že hodnocení okolností, významných pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (§39 obč. zák.), nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. usnesení z 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, rozsudek z 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a usnesení z 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 43/2006). K tomu dovolací soud dodává, že pokud bylo v daném případě zjištěno, že žalobkyně nehradila řádně nájemné a úhrady za služby ani v minulosti, tedy že sama nejednala v souladu s dobrými mravy, nemůže se dovolávat jejich plnění žalovaným. Správně také uvedl soud prvního stupně, že soudní praxe je dlouhodobě ustálena rovněž v názoru, že povinnost zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a povinnost platit nájemné (úhradu za užívání bytu) nemají povahu vzájemných závazků (§560 obč. zák.), a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, z 25. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002, ze 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, a z 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002).
Nejvyšší soud dále v rozsudku z 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5277/2009, konstatoval, že „při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat“. Jestliže tedy žalovaná doplatila dlužné nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu až po obdržení výpovědi, nelze k této skutečnosti přihlížet. K námitce, že při posouzení platnosti výpovědi z hlediska dobrých mravů mělo být přihlédnuto k tomu, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil, jestliže uhradila náklady na výměnu kotle, lze jen připomenout, že sama v dovolání uvedla, že její žaloba, kterou se domáhala tohoto nároku u soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 369/2007, byla zamítnuta a že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vzala zpět.
Dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané
podle §2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení
s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, ve výši 1.500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§137 odst. 3 o. s. ř.) 2.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu