ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3122.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3122/2010 - 208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 1 , se sídlem Praha 1, Vodičkova 18, proti žalované H. Č. , bytem P., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 172/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 68 Co 215/2009-186, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 30 C 172/2003-151 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 20. 6. 2007, č. j. 30 C 172/2003-106, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, č. j. 68 Co 456/2007-127, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu, o velikosti 1+kk s příslušenstvím, I. kategorie, v 6. patře domu v k. ú. N. v P. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalované byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 11. 2009, č. j. 68 Co 215/2009-186, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil pouze ohledně jejich výše, jinak jej rovněž potvrdil i v tomto výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal především za prokázáno, že žalobkyně vykonává správu předmětného bytu (ve vlastnictví hl. m. Prahy) užívaného žalovanou na základě nájemní smlouvy ze dne 26. 10. 1993, že žalovaná byla od 14. 9. 1998 zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice domu v Č. (dále též jen „dům v Č.“), a to až do března roku 2008, kdy jej darovala svému bratrovi, že se v něm nacházejí dvě bytové jednotky se 17 obytnými místnostmi, které užívají její dvě děti a dcera jednoho z nich, že žalobkyně dala žalované písemnou výpověď z nájmu bytu (dále jen „Výpověď“), v níž uplatnila výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), opírající se o tvrzení, že žalovaná má více bytů, že zásilka obsahující Výpověď byla společně s žalobou o přivolení k výpovědi z nájmu doručována žalované na adresu předmětného bytu (současně i na adresu domu v Č.), kde se žalovaná v době doručování zásilky zdržovala a že po neúspěšném pokusu o doručení byla zásilka uložena na poště dne 3. 10. 2003. Odvolací soud – poté, co dovodil, že Výpověď došla žalované (§45 odst. 1 obč. zák.) dne 13. 10. 2003, kdy se dostala do její dispozice („rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 442/2003“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že Výpověď je platným právním úkonem a že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn. Konstatoval, že žádné z jejích dětí nebydlelo v domě v Č. na základě nájemní smlouvy, a že jí tak svědčil ke dni dání Výpovědi titul zajišťující kvalitní a lidsky důstojné bydlení, jehož se mohla bez obtíží ujmout. Uvedl dále, že využitím práva bydlení v domě v Č. by nebylo ztíženo ani její dojíždějí do zaměstnání, neboť v době doručení Výpovědi vykonávala dle svých tvrzení zaměstnání v obci nacházející se v těsné blízkosti Č.; ve shodě se soudem prvního stupně rovněž neshledal ve výkonu práva žalobkyně jakýkoli rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně i proti jeho výroku o nákladech řízení) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, „zda je za skutkového stavu, kdy nájemce údajně má další jeden či více bytů, které však obývají jeho rodinní příslušníci, na nájemci lze spravedlivé požadovat, aby tento byt užíval přesto, že na jeho další domácnost není v bytě místo“. V této souvislosti namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., přičemž odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda je na ní možno spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt, a to v domě v Č.; objektivní možnost uspokojení její bytové potřeby v domě v Č. odvozoval pouze z toho, že má 14 (dle odvolacího soudu 17) obytných místností a z toho, že žádné z jejích dětí ,,neodvíjelo právo bydlení od nájemní smlouvy“. Přitom popisuje vnitřní dispozici domu, poukazuje na to, že v něm bydlí dvě rodiny jejích dětí, a vyjadřuje přesvědčení, že nelze dospět k závěru, že by na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala ,,pouze jeden byt“. Má za to, že pokud soud k tomuto závěru dospěje, ,,musí zároveň říci, který byt to má být, když nemovitost má byty dva, oba užívají rodiny s dětmi a v domě není místo pro další samostatnou domácnost“. Nesprávné právní posouzení spatřuje dále v absenci aplikace §3 odst. 1 obč. zák. a odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že nezohlednil, že ,,dům v Č. je obyčejný rodinný dům se dvěma bytovými jednotkami, ovšem standardní velikosti, ve kterých bydlí její děti s rodinami a pro další samostatnou domácnost v něm není v žádném případě místo“, a že se nezabýval ani důvody, které vedly žalobkyni k dání Výpovědi. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2) písm. a) o. s. ř. spatřuje v porušení §213 odst. 2 o. s. ř., kdy odvolací soud dospěl ohledně otázky doručení Výpovědi k odlišnému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně, aniž by k tomu zopakoval jakýkoli již provedený důkaz, nebo provedl důkazy nové. Vyjadřuje rovněž nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že Výpověď jí byla doručena fikcí dne 13. 10. 2003 na adresu P., a namítá, že žádná žaloba s Výpovědí jí touto zásilkou nikdy zasílána nebyla, že ohledně zásilky není ve spise přítomen žádný důkaz a odvolací soud jej ani nemohl provést. Odvolacímu soudu proto vytýká, že porušil §132 o. s. ř, neboť vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a ani jinak nevyšly v řízení najevo, a naopak nevzal v úvahu skutečnosti, které ze spisu vyplývají, a to že žaloba s výpovědí jí byla doručena až 5. 6. 2008, kdy již vlastnicí domu v Č. nebyla. Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s její námitkou, že jí nebylo doručeno oznámení pošty o tom, že jí bylo ,,cokoliv doručováno“, ačkoliv je jeho povinností v souladu s §120 odst. 2 o. s. ř. provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, než byly účastníky navrhovány. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
– účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka výslovně napadla rovněž nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu; dovolání proti nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – však není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, kterým soud prvního stupně rozhodl stejně jako ve svém v pořadí prvním rozsudku, zrušeném usnesením odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení
– vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Dovolatelkou označená otázka zásadního právního významu přípustnost dovolání v dané věci nezakládá.
O situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2002). Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a z 12. 7. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. O obdobnou situaci jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného v nájemním bytě a přitom volně disponuje s bytem v nemovitosti, jejímž je vlastníkem (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8.2008, sp. zn. 26 Cdo 3407/2007, a ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 902/2009).
Pro úplnost lze také připomenout, že již v rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v časopise Soudní judikatura 1/2002, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď.
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud – s přihlédnutím k jím zjištěnému počtu obytných místností v domě v Č., k tomu, že šlo o dům právně volný, k jeho vzdálenosti od místa výkonu zaměstnání dovolatelky – dovodil, že na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala jeden byt, je jeho rozhodnutí výrazem ustálené soudní praxe, která posuzuje naplnění daného výpovědního důvodu především z objektivního hlediska. Pokud proti tomu dovolatelka předkládá jiné, subjektivní okolnosti, jež považuje za významné, nelze – vzhledem k výše uvedenému – pokládat její námitky za opodstatněné. To se týká i námitky ohledně vymezení (konkrétního) bytu v domě v Č., který by mohla užívat, neboť byla vlastnicí celého domu, a bylo na ní, jak jej využije. V uvedených souvislostech má význam i okolnost, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (město), která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících.
Přípustnost dovolání v dané věci nemohou založit ani námitky týkající se velikosti domu v Č., jimiž je uplatňován nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (viz výše).
Dovolatelka dále brojí proti nesprávnému právnímu posouzení otázky doručení Výpovědi odvolacím soudem; z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) však vyplývá, že tak činí prostřednictvím námitek směřujících proti zjištěnému skutkovém stavu. Uplatňuje tak opět dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však nelze úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká ,,absenci aplikace §3 odst. 1 obč. zák.“. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud posoudil věc rovněž z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., přičemž dospěl – na základě skutkových zjištění, jež se dovolatelce nepodařilo zpochybnit – k závěru, že výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud opakovaně zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, z 16. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1886/2008, a z 19. 4. 2010. sp. zn. 26 Cdo 4801/2009).
Pokud dovolatelka uplatňuje rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu z 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Dovolací námitky uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly a již proto jimi nelze přípustnost dovolání založit.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu