ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3154.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3154/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce RPG Byty, s. r. o., se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Gregorova 3/2582, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Preslova 361/9, proti žalované Z. B. , zastoupené JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Matiční 730/3, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 32 C 18/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2008, č. j. 42 Co 578/2007-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, č. j.
32 C 18/2005-95, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2007, č.j. 32 C 18/2005-131, uložil žalované Z. B. – dále jen „žalovaná“ (a též žalovaným D. M., J. M. a S. B., bytem tamtéž) povinnost vyklidit byt v O. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), do 15-ti dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 3. 2008, č.j. 42 Co 578/2007-161, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části,
tj. ve vztahu k žalované, potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení odvolacího řízení. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování listinami (sdělením žalobce ze dne 12. 12. 2007, opisem karty úhrad měsíčního nájemného z bytu s datem zpracování 31. 7. 2007), vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného bytu, že byt byl přidělen jako služební J. M., který zemřel,
že po jeho smrti v bytě zůstala bydlet žalovaná (jeho družka) a dále jeho synové J. a D. M., že později se přistěhoval S. B. (současný druh žalované), že žalobce uzavřel s žalovanou dohodu o užívání bytu do zajištění bytové náhrady, že nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s jeho užíváním platili nepravidelně, že ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně činil dluh 84.745,- Kč, že od června 2006 jsou předepsané úhrady za užívání bytu hrazeny v plné výši a že zůstatek dluhu činí 1.900,- Kč. Na tomto skutkovém podkladě (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že žalovaná jako příslušnice domácnosti bývalého nájemce služebního bytu má právo po jeho smrti byt užívat ve smyslu ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. a ztotožnil se i s jeho závěrem ohledně bytové náhrady. V řízení bylo prokázáno, že nájemné a zálohy za služby byly dlouhodobě hrazeny nepravidelně a dluh dosahoval výše, jež by v případě, že by žalovaná byla nájemkyní, odůvodňoval výpověď z nájmu bytu a nájemce by měl nárok toliko na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 obč. zák.). Za této situace přisvědčil soudu prvního stupně, který odepřel žalované právo na vyšší typ bytové náhrady vyplývající z ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. (tj. přiměřený náhradní, resp. náhradní byt či náhradní ubytování) a vázal její povinnost k vyklizení na zajištění přístřeší. Námitku žalované, že svůj podíl na úhradách za užívání bytu a zálohách za služby řádně hradila, shledal (stejně jako soud prvního stupně) nedůvodnou, neboť skutečnost, že žalovaná a ostatní uživatelé bytu (jejichž postavení je třeba analogicky posoudit podle 701 odst. 2 obč. zák.) nebyli schopni se dohodnout na těchto platbách a zajistit jejich řádné hrazení žalobci, je nutno přičíst k jejich, resp. k její tíži, nikoliv k tíži žalobce. Neshledal (z důvodů uvedených v rozhodnutí), že by ve věci rozhodoval vyloučený soudce, jak namítala žalovaná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (doplněné prostřednictvím zvoleného advokáta), jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, neboť jde o posouzení, zda odvolací soud (soud prvního stupně) „mohl postupovat v rozporu s ustanovením §713 odst. 1 obč. zák. a rozhodnout tak, že žalovaná nemá právo na bytovou náhradu“. Namítá, že z evidenčních listů pro výpočet nájemného (které měl soud k dispozici) vyplývá, že s ní byla uzavřena nová nájemní smlouva na dobu neurčitou, a není pravdou, že by jí svědčilo toliko právo bydlení po smrti původního nájemce J. M. Vytýká soudům obou stupňů, že měly přihlédnout k tomu, že nájemné dle svých sil a možností hradila a že měly rozhodnout tak, že povinnost byt vyklidit je vázána na poskytnutí přiměřené bytové náhrady, alespoň ve formě náhradního ubytování. Domnívá se, že k došlo k porušení práv na spravedlivý proces zaručený Ústavou a Listinou základních práv a svobod a že rozsudky jsou nepřezkoumatelné. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne
11. března 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1
písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelkou označená otázka (viz výše) však není otázkou zásadního právního významu a přípustnost dovolání nezakládá, neboť je v judikatuře dovolacího soudu již vyřešena, a to tak, že i v případech, kdy právo na bytovou náhradu vyplývá z ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. je třeba zabývat se rovněž tím, zda zde není dán důvod k odepření bytové náhrady postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000,
sp. zn. 26 Cdo 1081/99). Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Jestliže odvolací soud (soud prvního stupně) odepřel dovolatelce právo na bytovou náhradu ve formě (přiměřeného) náhradního bytu, resp. náhradního ubytování, nelze mu – byť svůj závěr výslovně neopřel o ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
– vytýkat nesprávné právní posouzení věci. V této souvislosti není důvodná ani výtka dovolatelky, že soudy obou stupňů měly přihlédnout k tomu, že dle svých možností platila za užívání bytu, neboť jak – vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí – odvolací soud (ostatně stejně jako soud prvního stupně) tuto skutečnost zohlednil, byť ji nevyhodnotil v její prospěch. Nad rámec uvedeného je možno dodat, že Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn.
26 Cdo 1491/2003 nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.
Námitka dovolatelky, že s ní byla uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou (což dovozuje z evidenčního listu k bytu), pak směřuje proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že s žalobcem uzavřela toliko dohodu o užívání bytu po smrti nájemce, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Přehlíží však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak
– podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Její námitky, že rozsudky jsou nepřezkoumatelné a že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (které však nijak blíže nespecifikuje), pak představují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a ze dne 23. 8. 2006, sp.zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp.zn. III. ÚS 1970/07). O takový případ se však v souzené věci nejedná. Ostatně - jak vyplývá z obsahu spisu - řízení namítanými vadami netrpí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci (dle obsahu spisu) nevznikly v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. srpna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu