ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3180.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3180/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Družstva vlastníků domu Moravská 39/1375 v Praze 2 , se sídlem v Praze 2, Moravská 39, IČ: 61861316, proti žalované P. B. , zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Cihelní 14, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 251/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2009, č. j. 11 Co 171/2009-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. října 2008, č. j. 23 C 251/2003-129, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do dvou měsíců po zajištění přístřeší „byt o velikosti 1+1 s příslušenstvím nacházející se ve 3. poschodí domu č. p. 1375 v Praze 2 v Moravské ulici č. or. 39“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. září 2009, č. j. 11 Co 171/2009-161, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – žalovaná není členkou Družstva vlastníků domu Moravská 39/1375 v Praze 2 (dále jen „bytové družstvo“) a ani nájemkyní předmětného (družstevního) bytu, a proto byt užívá bez právního důvodu. Současně – stejně jako soud prvního stupně – neshledal žalobu o vyklizení bytu výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (námitkami zpochybňujícími správnost skutkových zjištění rozhodných pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Posléze uvedený dovolací důvod uplatnila námitkou, že „v případě, kdy již u Městského soudu v Praze probíhá řízení o žalobě na určení, že je … členem družstva …, projednávané pod sp. zn. 81 Cm 175/2008, odvolací soud měl řízení o vyklizení družstevního bytu přerušit a vyčkat pravomocného rozhodnutí ve věci sp. zn. 81 Cm 175/2008 a nepředjímat tak rozhodnutí, které má být vydáno jiným soudem“ . Zmíněná námitka však nesměřovala k výkladu procesního předpisu, a navíc – z posléze uvedených důvodů – není ani opodstatněná, a proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit. Otázku, zda je dovolatelka členkou bytového družstva, byl totiž odvolací soud (soud prvního stupně) oprávněn řešit v daném řízení (v němž nebyl oprávněn posoudit toliko otázku platnosti vyloučení dovolatelky z bytového družstva – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura), a nebyl tudíž povinen řízení přerušit podle §109 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Návrhu dovolatelky na přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. přitom odvolací soud (soud prvního stupně) – s ohledem na znění citovaného ustanovení – nebyl povinen vyhovět (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3590/2008, uveřejněné pod C 7135 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nastolenou právní otázku procesního práva tak nelze považovat za právní otázku zásadního významu.
K výtkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pak zapotřebí uvést následující. Zpochybnila-li dovolatelka – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc přikládala jiný právní význam z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle citovaného ustanovení, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu