ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4481.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4481/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) Ing. E. S., b) Ing. P. S. , zastoupených JUDr. Klárou Alžbětou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalované M. Z. , zastoupené JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 15, o určení výše nájemného a o zaplacení částky 292.788,-- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 237/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. dubna 2007, č. j. 13 C 237/2006-47, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 58 Co 222/2008-106, takto:
I.Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. dubna 2007, č. j. 13 C 237/2006-47, se zastavuje .
II.Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 58 Co 222/2008-106, se odmítá .
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Stanislava Křečka, advokáta se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení .
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali (žalobou podanou dne 17. 8. 2006), aby žalované byla uložena povinnost platit jim nájemné z bytu ve čtvrtém nadzemním podlaží domu č. p. 346, Kafkova 14, zapsaného na listu vlastnictví č. 2274, v katastrálním území D. o velikosti 64,80 m2 a z plochy sklepa o velikosti 1,5 m2 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), ve výši 150,46 Kč/m2 měsíčně, tedy částku 9.975,- Kč měsíčně splatnou vždy do patnáctého dne měsíce, za který je nájemné placeno, a to ode dne podání žaloby do doby, než výše jednostranně zvyšovaného nájemného dosáhne částky 150,46 Kč/ m2 měsíčně. Dále se domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku 292.788,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná částka podle tvrzení v žalobě představuje rozdíl mezi tím, co žalovaná na nájemném za období posledních tří let skutečně zaplatila (regulované nájemné z předmětného bytu) a tím, co za tuto dobu měla zaplatit (běžné tržní nájemné z bytu).
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 4. 2007, č. j. 13 C 237/2006-47, zavázal žalovanou zaplatit za období od 17. 8. 2006
do 31. 12. 2006 žalobcům částku ve výši 3.664,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odstavec II. výroku), jinak žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem
ze dne 22. 10. 2008, č. j. 58 Co 222/2008-106, zastavil odvolací řízení o odvolání žalované proti odstavci II. výroku (žalovaná vzala v této části odvolání zpět), citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení,
jinak jej ve výroku o věci samé potvrdil.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že s ohledem na existující právní úpravu v době od 1. 1. 2002 do 30. 12. 2006 nebyl pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné z bytu (dohoda mezi účastníky o změně výše nájemného stanoveného nájemní smlouvou nebyla uzavřena), že od 1. 1. 2007 je možnost zvýšit jednostranně nájemné z bytu upravena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), podle něhož musí být postupováno, že §671 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „obč. zák.“ nelze použít na zvláštní úpravu nájmu bytu, že výši nájemného bylo možné (do 31. 12. 2006) změnit (stanovit v konkrétní výši) rozhodnutím soudu a to do budoucna (od podání žaloby), že nárok žalobců na zaplacení rozdílu mezi regulovaným nájemným podle nájemní smlouvy a „tržním“ nájemným za dobu tří let před podáním žaloby není proto po právu a že určit zvýšení nájemného mohl soud jen od podání žaloby do 31. 12. 2006 (do účinnosti zákona č. 107/2006 Sb.). Poukázal přitom na rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR, z níž výše uvedené závěry vychází.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podali žalobci dovolání, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 22. 10. 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelé napadli dovoláním rovněž rozsudek soudu prvního stupně. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 14, ročníku 1997, pod číslem 112). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 4. 2007,
č. j. 13 C 237/2006-47, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený v napadeném výroku rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež dovolatelé namítli poukazem na to, že soudy obou stupňů „neprovedly ke zjištění obvyklého nájemného žádné důkazy“ a že „měly v pochybnostech o výši tržního nájemného nařídit vypracování znaleckého posudku“, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není jakákoliv vada řízení; relevantní jsou pouze vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k právním názorům, které soudy obou stupňů ve věci zaujaly, však v posuzovaném případě o takové vady řízení jít nemůže.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních názorech, že ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „obč. zák.“) je v právních vztazích nájmu bytu neaplikovatelné, že za dobu, kdy neexistoval právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného pronajímatelem, mohlo být rozhodnutím soudu nájemné z bytu zvýšeno, avšak pouze „do budoucna“ , a že pronajímatel se nemůže úspěšně domáhat zvýšení nájemného z bytu za období, kdy již byl účinný zákon č. 107/2006 Sb., tj. právní předpis umožňující jednostranné zvyšování nájemného z bytu pronajímatelem. Dovolatelé – prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – správnost těchto právních názorů zpochybnili.
Označené otázky přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Dovolatelé se domáhali zvýšení nájemného z bytu na částku 9.975,- Kč měsíčně ode dne podání žaloby do budoucna. Nelze ovšem přehlédnout, že současně –
byť s odůvodněním, že jde o „částku odpovídající nedoplatku za poslední tři roky“ ve výši 292.788,- Kč s příslušenstvím – se domáhali rovněž rozdílu mezi tím, co bylo na nájemném z bytu za předcházející tři roky skutečně zaplaceno, a tím, co podle jejich názoru mělo být z titulu požadovaného zvýšeného nájemného za tuto dobu zaplaceno. Žalovaná částka 292.788,-- Kč je tak rozdílem mezi nájemným skutečně zaplaceným a zvýšeným nájemným, které měla žalovaná podle představy dovolatelů v době 36 měsíců předcházejících podání žaloby platit. Ve skutečnosti se tedy i zaplacení částky 292.788,- Kč s příslušenstvím domáhali z titulu zvýšení nájemného z bytu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. července 2009,
sp. zn. 26 Cdo 1366/2008).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že pokud ustanovení §671 odst. 1 obč. zák. stanoví, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, uplatní se toto ustanovení pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava obsažená v ustanoveních §685 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, usnesení téhož soudu ČR ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3321/2009).
K možnosti zvýšit nájemné za období před podáním žaloby a ke zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007, se jednoznačně vyjádřilo plénum Ústavního soudu, které přijalo dne 28. 4. 2009, pod sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 (sjednocující) stanovisko, v němž se odchýlilo od právních názorů vyslovených dříve v některých nálezech (sp. zn. IV. ÚS 175/08 a sp. zn. III. ÚS 3158/07). Dovodil, že obecné soudy nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006, zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. Ze stejných právních závěrů vychází i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu - srov. rozsudky ze 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005 a z 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, usnesení z 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008).
Odvolací soud se při řešení předestřených otázek od citované judikatury Ústavního soudu České republiky a již ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky neodchýlil; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Dovolatelé výslovně napadli rozsudek odvolacího soudu rovněž v nákladových výrocích. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 31. 1. 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. 1. 2001 přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S přihlédnutím k tomu, co je uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, zastává dovolací soud – na rozdíl od soudů obou stupňů – názor, že v daném případě jde o jeden nárok, a to nárok na zvýšení nájemného z předmětného bytu od 17. 8. 2003 z původní částky 1.842,- Kč měsíčně na částku 9.975,- Kč měsíčně. Vzhledem k tomu sestávají náklady dovolacího řízení z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §3 odst. 2 věty za středníkem a §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.060,-- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. května 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu