ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.522.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 522/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně GESTIX s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Strašnice, Třebohostická 564/9, identifikační číslo 28201795, zastoupené Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 920/5, proti žalované V.Š. , zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 46, o vyklizení nebytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 90/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2010, č. j. 68 Co 187/2010-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II.Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,-- Kč k rukám Mgr. Norberta Ostrčila, advokáta se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 920/5, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, č. j. 42 C 90/2008-69, uložil žalované vyklidit jednotku č. 10 v 5. nadzemním podlaží budovy č. p. 405 nacházející se v části obce P., na pozemku parcelní číslo 1264/1 v k. ú. P., obec P., zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu, dále „předmětné prostory“ a „předmětný dům“ do šesti měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 5. 2010,
č. j. 68 Co 187/2010-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jen lhůtu k zaplacení nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) zjistil, že předmětné prostory, jenž byly dříve bytovou jednotkou, byly rekolaudovány od 29. 8. 1996 (na základě povolených stavebních úprav provedených firmou Rendl s.r.o.) na nebytové prostory – kanceláře o dvou místnostech s předsíní, lázní a WC, že dne 1. 10. 2002 uzavřela žalovaná s firmou Rendl s.r.o. smlouvu (označenou jako „smlouva o nájmu bytu“) o užívání předmětných prostor na dobu určitou do 1. 10. 2052, že nájemné bylo dohodnuto ve výši 2.130,-- Kč měsíčně po celou dobu nájmu. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že (s odkazem na §85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění účinném v době uzavření smlouvy a na §126 odst. 1, 2 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon) uzavřená smlouva je pro rozpor se zákonem neplatná (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „obč. zák.“), neboť prostory mohou být užívány jen k účelu uvedenému v rozhodnutí, kterým byly kolaudovány (tj. jako kanceláře). Uzavřel, že pro závěr o neplatnosti právního úkonu podle §39 obč. zák. není významné tvrzení žalované, že nevěděla o kolaudaci předmětných prostor na kanceláře a neměla ani povinnost to zjišťovat. Za nepřípadný považoval odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 333/2002 řešící skutkově odlišnou věc a na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. ÚS 87/04 týkající se úkonu starosty učiněného bez předchozího schválení radou, v němž je sice zdůrazněna zásada „pacta sunt servanta“, avšak neřeší se v něm otázka nezpůsobilého předmětu nájemní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“ a odůvodnila jej §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje jednak v otázce, kterou Nejvyšší soud doposud nevyřešil, a to otázku „absolutní vázanosti a precedenčních účinků nálezů Ústavního soudu ČR“, dále v otázce, která je v rozhodnutích dovolacího soudu řešena rozdílně – vázanost soudu kolaudačním rozhodnutím a jednak v otázce, která nebyla dovolacím soudem doposud řešena – „aplikace nájemní smlouvy v souvislosti s účelem absolutní neplatnosti, ochranou nájmu a dobré víry a jaká je míra povinnosti nájemce zjišťovat stavební určení prostoru, který je na první pohled funkčním bytem“. Obsáhle namítala, že napadené rozhodnutí vykládá zákon přísně formálně, nezabývá se účelem dotčených zákonných ustanovení, aspekty obsahu nájemního vztahu, je v rozporu se zásadou spravedlnosti, právní jistoty, ochrany dobré víry či pacta sunt servanda a rozhodovací praxí Ústavního soudu ČR (poukázala na jeho rozhodnutí sp. zn. ÚS 87/04, II. ÚS 2048/09, Pl. ÚS 48/95, III. ÚS 224/98). Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o vázanosti soudu kolaudačním rozhodnutím, má za to, že je v rozporu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 333/2002, jenž je možné aplikovat i v projednávané věci, byť skutkový stav obou věcí není stejný. Odvolacímu soudu vytýkala, že neprovedl další důkazy (pro zjištění skutkového stavu mu postačilo sdělení stavebního úřadu) a řádně neodůvodnil, proč považoval za významné, že od rekolaudace do uzavření nájemní smlouvy uplynulo jen šest let a smlouva byla uzavřena mezi blízkými osobami, takže jeho rozhodnutí je i nepřezkoumatelné. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření zdůvodnila, proč považuje dovolání za nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ztotožnila se s napadeným rozhodnutím, s jeho skutkovými i právními závěry, přičemž poukázala na judikaturu - zejména rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 400/2000 a 2 Cdon 1010/97, usnesení téhož soudu sp. zn. 26 Cdo 1448/2007, 26 Cdo 2632/2008, 26 Cdo 4010/2007, nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 389/01, I. ÚS 146/04 a vyvracela dovolací námitky žalované; navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit, lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné (§241a odst. 3
o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež dovolatelka namítla poukazem na to, že v řízení nebyly provedeny další důkazy a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jen pro úplnost lze dodat, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, k jakým závěrům a proč dospěl, ostatně dovolatelka s těmito závěry v dovolání obsáhle polemizuje.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Dovolatelkou označené otázky přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Nelze přisvědčit tvrzení dovolatelky, že otázka vázanosti soudu kolaudačním rozhodnutím je v rozhodnutích dovolacího soudu posuzována rozdílně. Judikatura (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 85/2007, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2632/2008, ze dne 13. 3. 2008,
sp. zn. 26 Cdo 1448/2007, ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2271/2004) je ustálena v názoru, že při posuzování toho, zda určitý soubor místností, popř. jednotlivá místnost, je bytem, je třeba respektovat kolaudační stav (daný stavebněprávními předpisy) a nikoliv faktický způsob užívání takovýchto místností. K těmto závěrům se přihlásil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002 (na který poukazuje dovolatelka), s tím, že jde-li o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, není kolaudačním rozhodnutím (z něhož obvykle vychází) – vydaným před desítkami let - vázán. Jak správně konstatoval odvolací soud v napadeném rozsudku, o takovou situaci se však v projednávané věci nejednalo.
V soudní praxi není pochyb (a to i proto, že ustanovení §685 a 686 obč. zák. jiný vyklad ani nepřipouští) o tom, že nájem bytu vzniká nájemní smlouvou a že předmětem právního vztahu nájmu bytu (viz §118 odst. 2 obč. zák.) upraveného v ustanoveních §685 a násl. obč. zák. je byt (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1616/1998, uveřejněného pod č. 53/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že bytem se rozumí soubor místností, popř. i jednotlivá místnost, které jsou pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu (kolaudačním rozhodnutím) určeny k trvalému bydlení. Místnosti, které nebyly zkolaudovány jako byt, nemohou být bytem ve smyslu ust. §118 odst. 3 obč. zák. Nezpůsobilý předmět (například nebytový prostor) tak způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o nájmu bytu pro nemožnost plnění - §37 odst. 2 obč. zák. (nikoliv podle §39 obč. zák. jak nepřesně uvádí odvolací soud).
Absolutní neplatnost nastává přímo ze zákona (ex lege), nezávisle na tom, která smluvní strana neplatnost způsobila a zda některá z nich uzavřela smlouvu v dobré víře. Není rozhodné, zda strany o důvodu její neplatnosti věděli (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/1996). Ustálená soudní praxe je jednotná v tom, že důsledky absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu nejsou závislé na tom, kdo neplatnost zavinil (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 1270/1999, uveřejněný pod č. 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a rozsudek ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2477/2003). To, zda žalovaná jako účastnice smlouvy věděla, že pronajímané prostory byly před uzavřením nájemní smlouvy rekolaudovány na nebytové prostory, je tak právně nevýznamné.
Platností smlouvy o nájmu bytu, jejímž předmětem jsou prostory, které nejsou kolaudovány jako byt, se zabývala řada rozhodnutí Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4010/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, usnesení téhož soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2632/2008, nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 389/01 a rozhodnutí citovaná výše). Tato otázka byla již dovolacím soudem vyřešena, a proto ji nelze ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. považovat za zásadně právně významnou.
Pokud jde o další část právní otázky vymezené dovolatelkou, tj. „zda rozpor s nálezy Ústavního soudu ČR lze považovat za rozpor s hmotným právem“ a otázku „absolutní vázanosti a precedenčních účinků nálezů Ústavního soudu ČR“, pak odvolací soud na jejím řešení svůj závěr o opodstatněnosti žaloby nezaložil, ve svém rozhodnutí se touto právní otázkou nezabýval. Z toho vyplývá, že ohledně této otázky není dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nutnou podmínkou je, aby se mj. jednalo o takovou právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé postaveno. Z obsahu napadeného rozhodnutí ani nevyplývá, že by odvolací soud při svých závěrech nemínil respektovat rozhodnutí Ústavního soudu ČR použitelná na projednávanou věc a chtěl se od nich odchýlit. Aplikace ustanovení o neplatnosti smlouvy o nájmu bytu v případech, kdy jsou jejím předmětem prostory, jenž nejsou bytem, není v rozporu s ochranou nájemce a nájemního vztahu k bytu, neboť podle ustanovení §685 a násl. obč. zák. je chráněn je nájem bytu, nikoliv nájem ostatních prostor. Neobstojí ani námitka dovolatelky, že důsledky absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu bytu (v případě, že prostory nejsou bytem) stíhají více „nájemce“. Je-li smlouva o nájmu bytu neplatná a místnosti, které měly být předmětem smlouvy, jsou tak obývány bez právního důvodu, je možné – dospěje-li soud k závěru, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu je uplatňován v rozporu s dobrými mravy - podle okolností případu určit delší lhůtu k vyklizení nebo vázat vyklizení na poskytnutí přístřeší
či jiné bytové náhrady nebo (pro tentokrát) žalobu na vyklizení zamítnout (srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); není ani dotčeno právo na náhradu vzniklé škody.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné
ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání
(§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,-- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,-- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 360,-- Kč, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad
(§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. května 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu