ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.722.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 722/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté, ve věci žalobce V. M. , bytem T., zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem se sídlem Teplice, Dubská 390/4, proti žalované P. T. , bytem T. T., zastoupené JUDr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem Teplice, Masarykova 915/31, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 303/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2010, č. j. 12 Co 777/2008-228, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. ledna 2010, č. j. 12 Co 777/2008-228, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 9. 2008, č. j. 17 C 303/2001-191 (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 19. 9. 2005, č. j. 17 C 303/2001-95, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2007, č. j. 12 Co 7/2006-121, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu o velikosti 2+0 s příslušenstvím, v I. patře domu v T. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil tříměsíční výpovědní lhůtu, a uložil žalované povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.
Vzal za prokázáno, že žalobce (vlastník předmětného domu) dal žalované (nájemkyni předmětného bytu) výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) z důvodu, že byt bez vážných důvodů byt neužívá, nikdy neužívala a bydlí u svých rodičů, jež jí byla doručena dne 9. 7. 2002, a dále (v průběhu řízení o přivolení k ní) rovněž výpověď z důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) a g) obč. zák., odůvodněnou tím, že se nepodílela na plnění povinností vyplývajících z nájemní smlouvy a že ji hrubě porušovala pokusy byt pronajímat cizím osobám bez souhlasu pronajímatele, jež jí byla doručena dne 15. 7. 2005. Dále vzal za prokázáno, že původní nájemkyní bytu byla J. Ž., babička žalované, která zemřela v lednu 1996, že právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou dne 21. 8. 1996 smlouvu o nájmu předmětného bytu, že žalobce se domáhal u soudu určení její neplatnosti, jeho žaloba však byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. 11. 2000, č. j. 18 C 542/98-41 (z něhož vyplynulo, že sám žalobce i paní N. potvrdili, že žalovaná u své babičky bydlela, a vedoucí pošty T., že jí na adresu předmětného bytu byla doručována pošta), že žalovaná pobývala v zahraničí, a to od roku 1995 do září 1996, v létě 1997, a i v dalších letech (není však zřejmé, o jaké pobyty šlo a jak dlouhé byly), že od 20. 9. 1996 studovala Pedagogickou fakultu v Ú., že studia přerušila v období od 25. 9. 1998 do 22. 9. 1999 a od 2. 9. 2004 do 1. 2. 2005, dne 19. 10. 2005 byla ze studií vyřazena, že žalobce vyměnil klíč od vstupních dveří do předmětného bytu (poté, co při návštěvě bytu, v němž v té době maloval stěny přítel žalované pan S., zjistil, že byt je neobydlený), že počátkem roku 1997 žalovaná nabízela podnájem předmětného bytu svědkyni D., která jej však odmítla, neboť v bytě nebylo funkční topení ani koupelna, že trestní stíhání žalobce pro skutek spočívající v tom, že od přesně neurčené doby počátkem ledna 1998, poté, co vyměnil zámek od vstupních dveří do předmětného bytu, bez právního důvodu bránil žalované v jeho užívání tím, že jí nepředal klíč od nového zámku, čímž se měl dopustit trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle §249a odst. 2 trestního zákona, bylo usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno (z důvodu promlčení), že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2001, č. j. 11 C 79/99-21, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 29. 5. 2002, č. j. 12 Co 12/2002-37, byla žalobci pravomocně uložena povinnost umožnit žalované užívání předmětného bytu a že žalovaná se nedomáhala soudního výkonu tohoto rozhodnutí.
Na tomto skutkovém podkladě dovodil, že na žalovanou přešel smrtí její babičky nájem předmětného bytu ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. a že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. byl naplněn, neboť žalovaná po svém návratu ze zahraničí byt neužívala, aniž by jí v tom bránil „vážný dočasný důvod“. Konstatoval, že ani nezapočala s přípravou bytu pro své bydlení a naopak jej vyklidila, přičemž pokud by chtěla byt užívat a neměla finanční prostředky, ponechala by si alespoň část původního vybavení bytu po babičce; navíc neplnila povinnosti nájemce vyplývající z domovního řádu (např. úklid společných prostor) a pokoušela se byt pronajmout. Neshledal, že by se ze strany žalobce jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. s tím, že mu bylo sice pravomocně uloženo umožnit užívání předmětného bytu žalované, ta se však svého práva nepokusila domoci zákonným způsobem, tj. exekucí. Dále dospěl k závěru, že nebyl dán výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť – ač z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaná měla spíše úmysl byt podnajímat než sama užívat – byl prokázán pouze její pokus tak učinit, a že v daném případě nebyl naplněn ani výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., neboť žalovaná sjednáním nájemních smluv k jiným bytům pouze řešila své bydlení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č.j. 12 Co 777/2008-228, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech státu a o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, a dospěl – na rozdíl od něj – k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. nebyl naplněn. Uvedl, že pro posouzení existence výpovědního důvodu je rozhodující stav v době dání (doručení) výpovědi nájemci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2937/99, a sp. zn. 26 Cdo 1894/2007). Žalobce podal žalobu na přivolení k výpovědi (jež obsahovala rovněž samotnou Výpověď) v listopadu 2001, žalované byla doručena v červenci 2002, tedy v době, kdy byt skutečně dlouhodobě neužívala. Žaloba však byla podána téměř čtyři roky poté, kdy jí žalobce odepřel vstup do bytu. Žalovaná přitom činila kroky k tomu, aby jí užívání bytu bylo umožněno, podala na něj trestní oznámení, i žalobu, kterou se domáhala, aby mu byla uložena povinnost umožnit jí užívání bytu a které bylo pravomocně vyhověno; nadále (až do roku 2000) platila nájemné. Za takového stavu jsou okolnosti (ne)užívání bytu žalovanou v době před lednem 1998 nerozhodné a „nemohou dát opodstatnění naplněnosti výpovědního důvodu“ ke dni, kdy jí byla Výpověď dána (doručena), tj. v červenci 2002. K tomuto datu sice předmětný byt neužívala, avšak důvody, pro které se tak dělo, lze považovat za vážné, neboť spočívaly výhradně v chování žalobce, jenž jí bezdůvodně bránil v užívání bytu. Závěry o neexistenci výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. d) a g) obč. zák. pak nebyly odvoláním zpochybněny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného právního závěru, a vytýká odvolacímu soudu, že se plně nevyrovnal se svědeckými výpověďmi a důkazy uplatněnými před soudem prvního stupně a že své rozhodnutí odůvodnil porušením dobrých mravů. Uvádí, že v daném případě byly porušeny dobré mravy nikoliv jím, ale žalovanou, a to „ne zcela legálním nabytím bytové smlouvy“ („došlo k obcházení zákonů hlavně fiktivním přihlášením do bytu babičky žalované bez splnění nutného trvalého žití ve společné domácnosti“) a snahou byt pronajmout bez jeho souhlasu se ziskem cca 5.000,- Kč měsíčně. Není pravdou, že žalovaná platila nájemné do roku 2000, neboť od roku 1998 (kdy došlo k ohrožení bytu i domu výbuchem) je nepřijímal a vracel. Vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil, že svědecké výpovědi potvrdily, že žalovaná neměla v úmyslu byt užívat, hodlala jej pronajímat, přičemž sama se netajila tím, že chce žít v cizině. Uvádí, že výpověď z nájmu bytu jí byla dána již v roce 1998 „po incidentu s plynem“, že však nejprve podal žalobu na neplatnost nájemní smlouvy, po jejím zamítnutí pak žalobu na přivolení k výpovědi. Poukazuje na to, že žalovaná měla možnost po smrti babičky pokračovat v bydlení v předmětném bytě a udržovat jej, neboť byl relativně dobře zařízen, místo toho jej vyklidila a pokoušela se pronajmout; pokud neměla dostatek finančních prostředků na zařízení bytu, neměla jej vyklidit. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že pobývala v cizině, neboť prokázány byly pouze krátkodobé výjezdy v letních měsících (od roku 1996 studovala na Pedagogické fakultě /jednalo se o denní studium/ a bydlela u rodičů), jakož i s tvrzením, že po roce 1998 řešila svoje bydlení uzavíráním jiných smluv. Poukazuje na to, že předmětný byt se nachází v lázeňské vile a že má zájem o jeho využití pro svou rodinu a pro potřebu svých příbuzných. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím s tím, že odvolací soud správně uzavřel, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. ke dni 9. 7. 2002 nebyl naplněn, přičemž skutkové a právní námitky žalobce se týkají prakticky výhradně období do ledna 1998, kdy vyměnil zámek, a jsou tedy bez významu. Navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, příp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence takovýchto vad nebyla dovolatelem namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel výslovně tento dovolací důvod uplatnil, z obsahu dovolání se však podává, že jeho naplnění spatřuje v (dle svého názoru) nesprávném hodnocení okolností rozhodných pro posouzení vážnosti důvodů neužívání bytu. Ve skutečnosti tak jeho dovolací námitky představují kritiku právního posouzení věci, tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu bez přivolení soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů nebo byt bez vážných důvodů užívá jen občas.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, a v rozsudku ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněném pod C 486 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. patří
– vzhledem k užitému slovnímu spojení “bez vážných, resp. závažných, důvodů” – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Obecně (z objektivního hlediska) lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti). Vážným důvodem neužívání bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné, resp. další, okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Pro úplnost zbývá dodat, že vždy musí jít o stav “přechodného” neužívání bytu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 31. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněné pod č. 14 v příloze časopisu Soudní judikatura 14/1998, a dále např. z 27. 10. 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98); je tedy třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že neužívání (občasné užívání) bytu nájemcem je “dočasné”. Na takovýto stav lze usuzovat nejen z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá; významné mohou být i další okolnosti, svědčící o tom, že jde o dočasné neužívání bytu, tedy že po odpadnutí překážky se nájemce hodlá do bytu vrátit a užívat jej (např. to, zda a jaká činí nájemce reálná opatření k tomu, aby se po odpadnutí překážky, pro níž byt neužívá, do bytu vrátil a užíval jej, zda má v místě, kde se zdržuje, zajištěno jiné vhodné bydlení apod.). Soud přitom posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a k tomuto okamžiku tedy posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26 v časopise Soudní judikatura 2/2002). V rozsudku ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod č. 144 v časopise Soudní judikatura 12/2000, a ze dne 27. 8. 2003, sp.zn. 26 Cdo 148/2003, pak Nejvyšší soud dovodil ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák, že se zřetelem k sankční povaze daného výpovědního důvodu nelze jeho uplatnění podmiňovat tím, že protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni doručení výpovědi; rozhodné je, že k uvedenému dni nájemce hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Uvedené platí i pro výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., který je taktéž sankční povahy (srov. rozsudek ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2091/2006). Dovolací soud přitom nevidí důvodu pro to, aby se od právních názorů zastávaných v těchto rozhodnutích odchýlil v projednávané věci.
V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. h) obč. zák. nebyl naplněn, jelikož žalovaná měla vážné důvody pro (dlouhodobé) neužívání bytu, spočívající v tom, že jí žalobce (pronajímatel) zamezil přístup do předmětného bytu. Je třeba zdůraznit, že skutečnost, že pronajímatel znemožňuje nájemci byt užívat, obecně může být vážným důvodem pro jeho neužívání, v dané věci se však o takový případ nejedná. Odvolací soud přehlédl, že (jak vyplynulo ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil) žalovaná byt neužívala ani v předchozím období (tj. v době, kdy jí v tom pronajímatelem nebylo nijak bráněno) a že skutečnost, že jí žalobce znemožnil přístup do předmětného bytu, nebyla prvotní příčinou, pro kterou byt neužívala. Názor odvolacího soudu, že okolnosti neužívání bytu před rokem 1998 jsou z hlediska naplnění výpovědního důvodu nerozhodné, není správný, neboť (jak vyplývá z výše uvedené judikatury) výpovědní důvod sice musí být ke dni dání (doručení) výpovědi naplněn, nemusí však v té době trvat jednání nájemce jej zakládající, spočívající v neužívání bytu bez vážných důvodů. Odvolací soud se pak náležitě nezabýval ani otázkou, zda žalovaná činila dostatečné kroky k tomu, aby byt mohla užívat. Přihlédl sice k tomu, že podala žalobu, kterou se domáhala, aby pronajímateli byla uložena povinnost umožnit jí užívání bytu, nezabýval se však otázkou, proč – jestliže měla k dispozici (a to již od roku 2002) pravomocné rozhodnutí ukládající pronajímateli povinnost umožnit jí užívání předmětného bytu – do doby vydání rozhodnutí odvolacího soudu v této věci (tj. do roku 2010) nepodala návrh na výkon toho rozhodnutí, resp. návrh na nařízení exekuce. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl použit opodstatněně.
Protože rozsudek odvolací soudu není správný, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu