ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.34.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 34/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně MgA . K. Š., zastoupené JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, proti žalovanému T. P. , o zaplacení částky 109.101,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 265/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2009, č. j. 54 Co 282/2008-205, takto:
Dovolání proti části rozsudku Městského soud v Praze ze dne 7. 1. 2009, č. j. 54 Co 282/2008-205, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2008, č. j. 8 C 265/2006-124, tak, že žaloba byla zamítnuta do částky 52.998,- Kč, se zamítá, ve zbytku se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 8 C 265/2006-124, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 109.101,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Obvodní soud konstatoval, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení (§451 a násl. obč. zák.), když ještě před tím, než došlo ke splnění dohody o výměně bytu uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, žalobkyně za něj hradila nájemné za byt (původně obývaný žalovaným), jež byl předmětem výměny, přestože k zániku původního nájemního vztahu došlo až realizací výměny, a povinnost platit nájemné až do tohoto okamžiku stíhala žalovaného.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 7. 1. 2009, č. j. 54 Co 282/2008-205, změnil tak, že žalobu co do částky 52.998,- Kč zamítl, ve zbytku rozhodnutí zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovaným a konstatoval, že žalobkyně si byla vědoma všech rozhodných skutečností již od zaplacení první platby, a již tímto okamžikem tedy počala běžet subjektivní promlčecí doba ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. v případě jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého touto platbou. Právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého dalšími platbami se pak rovněž počalo promlčovat již od okamžiku jejich provedení. Došla-li žaloba soudu dne 7. 11. 2006, je třeba právo na vydání bezdůvodného obohacení, odpovídající platbám realizovaným před 7. 11. 2004 v souhrnné částce 52.998,- Kč, považovat za promlčené. Na základě této úvahy přistoupil odvolací soud k částečnému zamítnutí žaloby. Ve zbytku shledal odvolací soud závěry soudu prvního stupně nedostatečně skutkově podložené, pročež jeho rozsudek v tomto rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jež označila za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V dovolání, sepsaném přímo dovolatelkou, s nímž se však soudem ustanovená advokátka ztotožnila, byly obsáhle zrekapitulovány osobní poměry žalobkyně a okolnosti, jež provázaly výměnu bytu. Dovolatelka označila jednání žalovaného za vědomé a úmyslné a navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Uvedla-li dovolatelka, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, a tedy i tu část jeho rozhodnutí, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je třeba uvést, že §237 o. s. ř. umožňuje napadnout ta rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž bylo změněno či potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (tedy učiněná odvolacím soudem na základě postupu dle §219 nebo §220 o. s. ř.), nikoliv však ta rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (tj. rozhodnutí učiněná podle 219a o. s. ř.). Proti této části rozhodnutí odvolacího soudu tedy není možno považovat dovolání za přípustné, pročež je Nejvyšší soud v tomto rozsahu podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V části, v jaké bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a žaloba byla do částky 52.998,- Kč zamítnuta, je možno přípustnost dovolání dovozovat z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval důvodností dovolání v tomto rozsahu. Ve svém přezkumu je přitom dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. vázán dovolacími důvody a jejich skutkovým vymezením (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 185/2005), tak jak byly předestřeny v podání dovolatelky učiněném v zákonem stanovené dovolací lhůtě. Dovolací soud tedy nemohl nijak přihlížet k dovolacím důvodům uvedeným v podání učiněném advokátkou dovolatelky po uplynutí dvouměsíční lhůty od právní moci usnesení o jejím ustanovení (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.). Přestože dovolatelka uplatnila ve svém podání řadu tvrzení, za námitku směřující ke zpochybnění správnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat pouze tvrzení o úmyslném jednání žalovaného, jejímž prostřednictvím by bylo možno zpochybnit délku trvání promlčecí doby. Jelikož však závěr odvolacího soudu o částečném promlčení práva žalobkyně se v dané věci opírá o uplynutí subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák., na jejíž běh nemá úmyslnost jednání žalovaného vliv, nejde ani v tomto případě o námitku způsobilou zpochybnit správnost posouzení odvolacího soudu. Nadto lze podotknout, že z pouhé vědomosti obohacovaného o rozhodných skutečnostech, tvrzené dovolatelkou, nelze usuzovat na úmyslnost jeho jednání, jež je i v případě bezdůvodného obohacení vykládána obdobně jako v trestním právu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002) a k jejímuž naplnění je zapotřebí, aby žalovaný byl minimálně srozuměn s tím, že se platbami dovolatelky bezdůvodně obohacuje na její úkor, k čemuž žádná konkrétní tvrzení učiněna nebyla. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání nelze považovat za důvodně podané ani v části, v jakém je lze považovat za přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Jelikož řízení v dané věci doposud nebylo ukončeno a v řízení o části žalovaného nároku bude pokračováno před soudem prvního stupně, bude o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodnuto soudem v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. září 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu