ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4549.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4549/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15, 500 02, proti žalované V. Š. , zastoupené Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se sídlem v Trutnově, Bulharská 66, 541 01, o zaplacení částky 295.851,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 156/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2010, č. j. 26 Co 98/2010-237, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Dovolání žalobce se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 10.446,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Jelínka, advokáta zastupujícího žalobce.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání žalobce.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 17. 4. 2007 domáhal po žalované zaplacení částky 295.851,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že je výlučným vlastníkem domu č.p. 55 situovaného na stavební parcele č. 63, stavební parcely č. 63 a pozemku parc. č. 111/1, vše v katastrálním území Z. (dále jen „předmětných nemovitostí“). Předmětné nemovitosti žalobce užíval společně s žalovanou a jejich dětmi až do léta roku 2005, kdy se žalobce pro rozpory v manželství se žalovanou odstěhoval. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 5. 2006, č.j. 5 C 192/2005-38 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. 26 Co 465/2006 (právní moc nastala ke dni 6. 11. 2006). Dále žalobce uvedl, že žalovaná nepřistoupila na dohodu navrhovanou žalobcem ani nesdělila, jakou cenu za užívání předmětných nemovitostí by byla schopna hradit. Za období od 7. 11. 2006 do 12. 4. 2007 vyčíslil žalobce dluh žalované za užívání předmětných nemovitostí žalovanou na částku 66.600,- Kč, dále rozšířil žalobu o náhradu za užívání od května do srpna roku 2007 v částce 12.000,- Kč měsíčně a za období od září do prosince 2007 v částce 7.000,- Kč měsíčně, tj. bez náhrady za užívání pozemku parc. č. 111/1, zahrady, když žalované bylo předběžným opatřením soudu uloženo zdržet se jejího užívání. Protože žalovaná i přes zákaz zahradu nadále užívala, rozšířil žalobce posléze žalobu o náhradu za užívání zahrady za období od září 2007 do prosince 2007 a o náhradu za užívání všech předmětných nemovitostí za období od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2009, neboť dne 1. 7. 2009 žalovaná předmětné nemovitosti vyklidila.
Žalovaná namítala, že předmětné nemovitosti užívala na základě předchozího manželského soužití s žalobcem. Uvedla, že s ohledem na judikaturu soudů měla právo předmětné nemovitosti užívat do zajištění odpovídající bytové náhrady, přičemž žalobce do jejího práva zasahoval, ničil majetek v jejich společném jmění, nezajistil adekvátní bytovou náhradu a ani v rámci vypořádání neposkytl finanční prostředky, aby si mohla zajistit stabilní bydlení pro sebe a pro děti. Z uvedených důvodů navrhla žalobu zamítnout.
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, č.j. 5 C 156/2007-189, žalobě částečně vyhověl a žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 172.282,- Kč (výrok I.); ve zbytku, tj. v částce 123.569,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, uvedl, že žalovaná se realizací svého práva bydlení obohatila na úkor žalovaného, čímž je dán základ žalobou uplatněného nároku. Náhradu za užívání zahrady žalobci nepřiznal s ohledem na probíhající výkon rozhodnutí formou ukládáním pokut žalované za porušování soudního zákazu vstupu na předmětnou zahradu. Soud naproti tomu odmítl námitku žalované, že nároky žalobce byly uplatněny v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k rozsahu bezdůvodného obohacení za bytové prostory dospěl soud prvního stupně k závěru, že výši obvyklého nájemného zjištěného na základě znaleckého posudku je třeba modifikovat úvahou soudu dle §136 o.s.ř., a to s přihlédnutím ke sníženému komfortu užívání bytu v důsledku odvozu sporáku a v důsledku častých návštěv žalobce provázených konflikty se žalovanou.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 7. 2010, č.j. 26 Co 98/2010-237, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 17.522,- Kč, změnil tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá (výrok I.); a ve zbývající části výroku I., kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 154.760,- Kč, jakož i v části výroku II., kterou byla žaloba v částce 98.324,- Kč zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním názorem, že v souzené věci nepředstavuje realizace vlastnického práva žalobce výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Narozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že v souzené věci nelze aplikovat §136 o.s.ř. způsobem, jakým jej použil soud prvního stupně, a že je třeba posoudit žalobcem uplatněné nároky, tj. náhradu za užívání zahrady a náhradu za užívání jednotlivých částí domu, zvlášť. Ve vztahu k bytovým prostorám situovaným v přízemí domu vyšel odvolací soud z výše obvyklého nájemného zjištěného znaleckým posudkem, přičemž tuto výši obvyklého nájemného modifikoval za analogického použití §687 odst. 1 obč. zák. volnou úvahou dle §136 o.s.ř., neboť žalovaná v důsledku častých a konfliktních návštěv žalobce neměla zajištěn plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Ve vztahu k užívání zahrady odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná sice zahradu užívala, ale současně jí v užívané části udržovala způsobem, který zajišťoval, že nedošlo k jejímu chátrání. Na základě této úvahy posléze odvolací soud dovodil, že uplatnění práva na náhradu za užívání zahrady žalobcem je za dané situace výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
1. Dovolání žalobce
Žalobce svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 77.083,- Kč. Přípustnost dovolání spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž měl za to, že odvolací soud přes potvrzující výrok posoudil nárok žalobce po právní stránce jinak. Ve svém dovolání dále namítal, že v případě nároku na náhradu za užívání zahrady není aplikace §3 odst. 1 obč. zák. namístě. Připomněl, že žalovaná užívala zahradu přes soudem vyslovený zákaz a že od počátku věděla a opakovaně byla žalobcem upozorněna, že nesouhlasí s tím, aby nadále na zahradu vstupovala či aby ji udržovala v řádném stavu.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
2. Dovolání žalované
Žalovaná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v části výroku II., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 154.760,- Kč, a ve výroku III. Přípustnost dovolání spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí opírala o přesvědčení, že vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (§237 odst. 3 o.s.ř.). Ve svém dovolání namítala, že za situace, kdy byl předmětný dům pořízen a zrekonstruován za trvání manželství ze společných finančních prostředků a kdy se žalovaná na následném rozvratu manželství nepodílela, měl odvolací soud aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. i ve vztahu k nároku žalobce na náhradu za užívání domu. Žalovaná rovněž uvedla, že v případě stanovení slevy dle §687 obč. zák. nemohl soud vycházet z volné úvahy dle §136 o.s.ř., ale měl za tímto účelem vyjít z důkazu znaleckým posudkem.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce. Uvedl, že dovolání žalované není přípustné, neboť otázky vznesené žalovanou nelze považovat za otázky zásadního právního významu. Zdůraznil, že otázka jednání v rozporu s dobrými mravy byla v judikatuře a literatuře opakovaně řešena, např. v rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 1842/2000, 20 Cdo 263/2001, II. ÚS 249/97. Ve vztahu k souzené věci pak uvedl, že jím uplatněný nárok nelze chápat jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť vyplývá z omezení vlastnického práva, které byl žalobce po celé rozhodné období nucen trpět. Ohledně námitky nesprávné aplikace ustanovení §136 o.s.ř. poukázal žalobce na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1404/2009, sp. zn. 30 Cdo 5252/2007) a současně upozornil, že i z prohlášení soudního znalce vyplynulo, že slevu z nájmu zapříčiněnou konfliktními návštěvami žalobce nebyl schopen ocenit.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání jsou včasná, podaná oprávněnými osobami, řádně zastoupenými a splňují formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolatelé prostřednictvím podaného dovolání napadají rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I., II. a III.
Ve vztahu k výroku III. rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně napadenému prostřednictvím dovolání žalované), kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů žalobci, není dovolání přípustné, neboť napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř. (srov. též usnesení ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Jelikož je výrok III. výrokem akcesorickým (§142 o.s.ř.), rozhodnutí o něm se podle §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. striktně odvíjí od posouzení správnosti výroků I. a II., kterými bylo rozhodnuto ve věci samé.
Ve vztahu k napadeným výrokům I. a II. rozhodnutí odvolacího soudu nejprve dovolací soud posoudil otázku, zda je dovolání žalobce přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je měnícím takové rozhodnutí odvolacího soudu, které odlišně vymezuje obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, příp. odlišně stanovuje jejich práva a povinnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999). V souzené věci soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru v tom směru, že žalobci nevzniklo právo na náhradu za užívání zahrady žalovanou. Svá právní posouzení však založili na zcela protichůdném právním posouzení. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo na náhradu žalobci nevzniklo, když mělo být dle názoru soudu vyloučeno povinností žalované platit za užívání zahrady pořádkové pokuty, odvolací soud dospěl k závěru, že právo žalobce na náhradu za užívání má, jeho výkon by však byl v rozporu s dobrými mravy. Za této situace se z hlediska obsahového vymezení a určení práv a povinností jedná o rozhodnutí měnící (srov. přiměřeně závěr rozhodnutí ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000, publikovaného v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 190/2003) a dovolání žalobce je tak přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (viz dále část D. tohoto rozhodnutí).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, kterým soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jejího názoru zakládají přípustnost jím podaného dovolání:
a) Je s ohledem na skutečnost, že předmětný dům byl pořízen ze společných prostředků účastníků za trvání jejich manželství, které zaniklo rozvodem v důsledku jeho rozvratu, na němž se žalovaná nepodílela, oprávněné, aby po ní žalobce požadoval náhradu za užívání tohoto domu zejména s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák.?
Předně je nutné poukázat, že podle konstantní judikatury má bývalý manžel, jemuž svědčí po skončení nájmu bytu ve vlastnictví druhého manžela právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady, povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003). Subjekt bydlení poskytující má vůči osobě, která bydlení konzumuje, právo na jeho úhradu z důvodu bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Podle konstantní judikatury netvoří dobré mravy uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení §1 o.s.ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, konstatoval, že „zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem.“ Z povahy věci tak posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Jestliže v souzené věci odvolací soud ve svém odůvodnění jasně uvedl, že při posouzení námitky rozporu s dobrými mravy vznesené žalovanou, vycházel ze závěrů vyslovených v rozsudku Krajského soudu v Hradci č.j. 26 Co 197/2007-66, podle kterého žalovaná za užívání bytu odmítala nejen platit žalobci náhradu, ale i dohodnout se na režimu bydlení, čímž hrubě zasahovala do ústavně zaručeného vlastnického práva žalobce, pak dovolací soud zjevné nepřiměřenosti v úvahách odvolacího soudu neshledal.
b) Je možné stanovit výši slevy z náhrady za užívání domu (dle analogie k §687 odst. 1 obč. zák.) postupem dle §136 o.s.ř., tedy volnou úvahou soudu, a nikoliv znaleckým posudkem.
Podle ustanovení §136 o.s.ř. „lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.“ Konstantní judikatura Nejvyššího soudu přitom dovodila, že úvaha soudu ve smyslu §136 o.s.ř. se uplatní zejména při oceňování bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výkonech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 53/2000 civ., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 687/2009). V souzené věci odvolací soud vlastní úvahou (§136 o.s.ř.) ocenil slevu z nájemného, které mělo žalované vzniknout v důsledku častých a konfliktních návštěv žalobce. Dovolací soud pak dospívá k závěru, že v souzené věci se jedná o typickou situaci, na níž ustanovení §136 o.s.ř. dopadá. Ocenění výše snížení komfortu užívání bytu v důsledku konfliktních návštěv třetí osoby nemůže být, jak dovolatelka namítá, předmětem znaleckého dokazování již z toho důvodu, že současná úroveň vědeckého poznání neumožňuje pomocí zavedených odborných metod či postupů takové údaje zjistit či kvantifikovat. Takovou skutečnost je naopak nutné posoudit především z hlediska lidské individuální roviny. Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že znalecký posudek (§127 o.s.ř.) není pro soud závazný z hlediska zjišťování skutečností relevantních pro soudní rozhodnutí. Znalecký posudek je jen důkazním prostředkem, tj. určitým vodítkem, z něhož soud vychází, přičemž právě v těchto intencích je nutné vykládat i ustanovení §136 o.s.ř. (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 33/1995 civ.).
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v části napadené dovoláním žalované zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://www.nsoud.cz ). Proto dovolání žalované bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
D. Důvodnost
Dovolání žalobce není důvodné.
1. Dle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.“
2. Dovolací soud opakovaně připomíná, že dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je proto třeba posuzovat v každém případě individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení §1 o.s.ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Dále dovolací soud v souladu s částí C. tohoto rozhodnutí odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, v němž konstatoval, že „zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem.“ Z povahy věci tak posouzení otázky rozporu s dobrými mravy přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
3. Dovolací soud následně dospěl k závěru, že v souzené věci se odvolací soud zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah nedopustil. Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že úkolem soudců v podmínkách materiálního právního státu je nalézání řešení, které by zajišťovalo realizaci práv účastníků sporu a není-li to možné, rozhodnout v souladu s ideou spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Odvolací soud zjistil a vzal za prokázané, že žalovaná spolu se žalobcem za trvání manželství zahradu vybudovala a pečovala o ni i po zániku manželství. Dále odvolací soud výslovně uvedl, že žalovaná evidentně zahradu udržovala, čímž zajistila, aby nedošlo k jejímu chátrání, a proto považoval uplatnění nároku na vydání náhrady za užívání zahrady za výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy. Za této situace se odvolacímu soudu v souzené věci otevřela možnost aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a dovolací soud nemá důvod se závěrem odvolacího soudu polemizovat.
Protože dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobci účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v řízení o dovolání žalované rozhodováno o části nároku ve výši 154.760,- Kč, se sestávají z odměny advokáta ve výši 8.405,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 20% DPH (§21 odst. 1 a odst. 5 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.). Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Ve vztahu k dovolání žalobce je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu