ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1121.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1121/2011 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 31. srpna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 9 To 142/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 170/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 3 T 170/2010, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „dne 30. 10. 2009 v době od 16:00 hodin do 16:10 hodin v P., R. ul. před domem napadl fyzicky poškozeného Z. Š., tak, že ho udeřil pěstí do obličeje, do levé ruky a do levé nohy tak, že mu způsobil zranění – zhmoždění dolní čelisti vlevo, omezenou hybnost prsteníku na levé ruce a šikmou zlomeninu 3. kosti zánártní na pravé noze bez známek vychýlení kostních úlomků, přičemž tato zlomenina musela být ošetřena sádrovou dlahou a toto zranění si vyžádalo pracovní neschopnost v době od 30. 10. 2009 do 18. 1. 2010“. Za to byl podle §221 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost nahradit poškozené VZP ČR, se sídlem P., N. P., částku 3.656,- Kč. Poškozený Z. Š. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 9 To 142/2011, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 27. 4. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání , kterým zároveň napadl v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. V této souvislosti namítl, že formulace skutku, zejména pak popis způsobu jeho spáchání, neodpovídá kritériím uvedeným v §120 odst. 3 tr. ř., když z něj nelze dovodit zejména techniku provedení činu ani naplnění subjektivní stránky dovolatelova jednání (úmyslné zavinění). Dovolatel namítl, že v popisu skutku především nebylo vyjádřeno jeho srozumění s následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného. Popis skutku je však nejasný i z dalších důvodů. Podle dovolatele v něm není explicitně vyjádřeno, které z tam citovaných zranění vlastně mělo charakter těžké újmy na zdraví. Toliko z odůvodnění odsuzujícího rozsudku i ze spisového materiálu lze dovodit, že soud za ně považoval šikmou zlomeninu 3. kosti zánártní na pravé noze, neboť tato zlomenina musela být ošetřena sádrovou dlahou a vedla k pracovní neschopnosti poškozeného od 30. 10. 2009 do 18. 1. 2010. V popisu skutku však byla všechna zranění poškozeného uvedena jako celek a nelze tak jednoznačně dovodit, zda právě všechna zranění v jejich souhrnu nebo jen zranění posledně uvedené bylo následkem podřaditelným pod kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 §221 tr. ř. Další vadu v popisu skutku spatřuje dovolatel v absenci výslovného závěru, že napadl poškozeného proto, aby mu způsobil zranění, případně že byl se způsobením takového následku při napadení minimálně srozuměn. Skutek tak, jak byl popsán, totiž může být např. i projevem nutné obrany. To znamená, že popis skutku v odsuzujícím rozsudku nepodává obraz o skutečném ději tak, jak je nutné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu. V důsledku toho pak došlo ve výroku rozsudku k nesouladu tzv. věty skutkové s větou právní.
Zmiňované vady výroku o vině jsou podle dovolatele projevem výsledků ve věci provedeného dokazování, když totiž bylo mj. zjištěno, že to byl právě on, kdo byl napaden poškozeným Z. Š. a jeho bratrem, a právě jemu byla způsobena těžká újma na zdraví v podobě zlomené paže. Přitom rozhodně neměl v úmyslu v žádném okamžiku střetu s poškozeným způsobit mu jakoukoli újmu na zdraví. Pokud už k takové újmě došlo, jednalo se o důsledek jeho sebeobrany, resp. nešťastného šlápnutí na nohu poškozeného při ústupu nebo snaze se vymanit z jeho sevření. V žádném případě mu nemohl způsobit zranění na noze způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, podle nějž měl poškozeného udeřit do nohy pěstí. Formulační nedostatky v popisu skutku konečně konstatoval i odvolací soud, avšak ani přes výtku dovolatele je nenapravil.
V další části dovolání obviněný provedl vlastní rozbor ve věci provedených důkazů a na tomto základě zdůraznil, že úmysl, ať už přímý nebo nepřímý, způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, mu nebyl prokázán. Vzhledem k povaze a intenzitě svého jednání, kdy se pouze bránil útoku poškozeného a jeho bratra, takový následek nemohl ani předvídat jako reálný. Je toho názoru, že jeho jednání (resp. skutek v podobě zjištěné soudy) mohlo být posouzeno nejvýše jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. pak dovolatel spatřuje v tom, že Městský soud v Praze jako soud druhého stupně nesprávně zamítl jeho důvodně podaný řádný opravný prostředek (odvolání), ačkoliv již v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na shora uvedené důvody proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 9 To 142/2011, zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 3 T 170/2010, a věc vrátil tomuto prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 28. 7. 2011. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 3. 8. 2011 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podaného dovolání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo namítaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh skutkového děje, zejména pak okolnosti, za kterých došlo k fyzického konfliktu s poškozeným. Nedostatek subjektivní stránky (zavinění) dovolatel opřel především o tvrzení, že se v inkriminovanou dobu bránil fyzickému napadení ze strany poškozeného a jeho bratra, kdy pohnutkou jeho jednání byla obrana vlastní osoby, nikoliv tedy úmysl někoho poranit či mu snad dokonce způsobit těžkou újmu na zdraví. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že se zřetelem k výsledkům dokazování (skutkovým zjištěním) měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti nebylo dovolateli prokázáno, resp. že dovolatel nebyl tím, kdo jako první vyvolal potyčku s poškozeným, ale pouze se bránil jeho fyzickému útoku. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst.1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Dostatečně vysvětlil, proč měl za prokázanou verzi skutkového děje předkládanou poškozeným a svědky z jeho okolí a naopak neuvěřil obhajobě obviněného podporované svědeckou výpovědí jeho matky (viz zejména str. 4 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil. V napadeném rozhodnutí vyložil, proč ani on neuvěřil verzi obviněného, že se poškozený zranil buď sám, nebo šlo o bezděčné ublížení na zdraví při probíhající potyčce (viz str. 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Za právně relevantní z hlediska hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze považovat ani procesní námitku dovolatele, že popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá kritériím uvedeným v §120 odst. 3 tr. ř., pokud v něm není přesně specifikováno, které z tam uvedených zranění bylo klasifikováno jako těžká újma na zdraví ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., a dále, pokud v něm není uvedena jinak provedenými důkazy zjištěná okolnost, že zranění 3. zánártní kosti na pravé noze poškozeného obviněný způsobil dupnutím patou a nikoliv úderem pěstí.
Přestože si lze jistě představit přesnější a výstižnější formulaci předmětného skutku, zejména pokud jde o mechanismus vzniku poranění nohy poškozeného, než jak to ve výrokové části rozsudku učinil soud prvního stupně, z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že obviněný (dovolatel) byl útočníkem a v důsledku fyzického násilí vykonaném na poškozeném mu způsobil jednotlivě specifikovaná zranění, včetně šikmé zlomeniny 3. kosti zánártní, která musela být ošetřena sádrovou dlahou, a že „toto zranění si vyžádalo pracovní neschopnost v době 30. 10. 2009 do 18. 1. 2010.“ Právní závěr soudu o tom, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. (delší dobu trvající porucha zdraví) však do popisu skutku - tzv. do skutkové věty výroku rozsudku - nepatří.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že z popisu skutku ani odůvodnění rozhodnutí, potažmo z provedeného dokazování nevyplývá jeho úmysl (a to ani eventuální) způsobit poškozenému Z. Š. těžkou újmu na zdraví. Jinými slovy, že v jeho případě nebyla dána subjektivní stránka (úmyslné zavinění) ve vztahu k těžšímu následku ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák. Proto bylo podle něj namístě zjištěný skutek právně posoudit (maximálně) jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.
Dovolatel při své právní argumentaci totiž přehlíží skutečnost, že v případě právního posouzení skutku jako úmyslného trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. musí být kvalifikovaný následek v podobě těžké újmy na zdraví (zde podle §89 odst. 7 písm. ch/ tr. zák.) způsoben pouze z nedbalosti (srov. §6 písm. a/ tr. zák.). Toto zjištění soudy učinily i v nyní posuzovaném případě. Pokud by totiž obviněnému - jak se namítá v dovolání - přičítaly úmysl (byť eventuální) též ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví, bylo by nutno skutek právně kvalifikovat podstatně přísněji, a to jako trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1 tr. zák.
Dovolateli tedy nelze přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně byla založena na jím vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného J. P. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler