ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1557.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1557/2011 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. prosince 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. H ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 8 To 48/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pod sp. zn. 56 T 10/2009, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 8 To 48/2011, zrušuje.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný T. H. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. 3. 2011, č. j. 56 T 10/2009-512, byl obviněný T. H. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. na skutkovém základě, že „v Č. L. dne 3. 10. 2008 v přesně nezjištěné době kolem 06.00 hodin v prostoru bývalého autobusového nádraží na sídlišti L. u spojky se silnicí u obchodního střediska H. strčil do poškozeného R. F., oběma dlaněmi do oblasti prsou velkou silou tak, až poškozený spadl na zem na záda, kde zůstal ležet v bezvědomí, a obžalovaný mu poté z bundy odcizil mobilní telefon zn. Nokia N 70 v hodnotě nejméně 3.000,- Kč, peněženku v hodnotě 250,- Kč a finanční částku ve výši 14.000,- Kč, vzápětí nato z místa utekl a poškozený v důsledku toho utrpěl tržnězhmožděnou ránu délky 7 cm na hranici temenní a týlní krajiny vpravo vzadu, vpáčenou zlomeninu kosti lební klenby v místě tržnězhmožděné rány s centrálním úlomkem velikosti 3 cm s vpáčením dovnitř do hloubky 7 mm, drobný krevní výron do prostoru pod tvrdou mozkovou plenou v místě zlomeniny, krvácení pod měkké mozkové pleny, povrchní zhmoždění mozkové tkáně na protilehlé straně mozku s přechodným lehkým ochrnutím levostranných končetin a otřes mozku s bezvědomím s dobou léčení nejméně 4 týdnů“. Za to byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost nahradit VZP ČR, Krajské pobočce, Územní pracoviště Č. L., škodu ve výši 40.866,- Kč.
O odvolání obviněného, který je podal pouze do výroku o způsobu výkonu uloženého trestu, a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „státní zástupkyně“), jež se odvolala v neprospěch obviněného do výroků o vině i trestu, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 8 To 48/2011, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek zrušil. Za podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. poté ve věci nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na upřesněném skutkovém základě, že obviněný „dne 3. 10. 2008 v přesně nezjištěné době kolem 06.00 hodin v Č. L. v prostoru bývalého autobusového nádraží na sídlišti L. u spojky se silnicí u obchodního střediska H. využil silné opilosti poškozeného R. F., s nímž se předtím téhož dne krátce před 02.00 hod. náhodně seznámil, navštívil s ním noční bary, kde požívali alkoholické nápoje, kdy útratu platil poškozený, o němž tedy věděl, že má u sebe vyšší finanční částku; proto jej po rozloučení u restaurace C. následoval ulicí M., a když jej na shora uvedeném místě dostihl, strčil ho velkou silou oběma dlaněmi do oblasti prsou tak, až poškozený spadl na zem na záda, a poté mu z bundy odcizil mobilní telefon zn. Nokia N 70 v hodnotě nejméně 3.000,- Kč, peněženku v hodnotě 250,- Kč a finanční částku ve výši 14.000,- Kč, přičemž poškozený v důsledku toho utrpěl tržnězhmožděnou ránu délky 7 cm na hranici temenní a týlní krajiny vpravo vzadu, vpáčenou zlomeninu kosti lební klenby v místě tržnězhmožděné rány s centrálním úlomkem velikosti 3 cm s vpáčením dovnitř do hloubky 7 mm, drobný krevní výron do prostoru pod tvrdou mozkovou plenou v místě zlomeniny, krvácení pod měkké mozkové pleny, povrchní zhmoždění mozkové tkáně na protilehlé straně mozku s přechodným lehkým ochrnutím levostranných končetin a otřes mozku s bezvědomím s dobou léčení nejméně 4 týdnů“. Za výše uvedený trestný čin obviněného podle §234 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. O nároku poškozené VZP ČR, Krajské pobočky, Územní pracoviště Č. L., rozhodl stejně jako soud prvního stupně. Odvolání obviněného pak výrokem podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. 6. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. H. následně dovolání , přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů obou stupňů v jeho trestní věci. Připomněl, že byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Výrok rozsudku byl přitom náležitě odůvodněn a vycházel z řádně provedeného dokazování, které bylo soudem logicky zhodnoceno. Soud vylíčil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a na základě jakých zjištění dospěl k závěru, že se obviněný dopustil právě výše uvedených trestných činů. Zejména zdůraznil, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by obviněný jednal v úmyslu přisvojit si násilím peníze a věci poškozeného.
Odvolacímu soudu pak dovolatel vytkl, že na podkladě zcela shodných skutkových zjištění právně kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Takto postupoval přesto, i když sám konstatoval, že soud prvního stupně zajistil dostatečné důkazní podklady, které náležitě zhodnotil, a na jejich základě učinil správné skutkové závěry. Pokud však v dané situaci stanovil odlišnou právní kvalifikaci skutku, nedodržel podle dovolatele podmínky uložené mu ustanovením §254 tr. ř. Právní úprava rozhodování odvolacího soudu totiž výslovně stanoví, v jakých případech se soud může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně a které limity překročit nesmí. Platí, že odvolací soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede žádné důkazy a měnil by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen proto, že jinak hodnotí důkazy provedené v hlavním líčení. Pokud by chtěl důkazy vyhodnotit jiným způsobem a na základě tohoto jiného hodnocení měnit skutkový stav věci, musel by rozhodující důkazy provést znovu. Pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může totiž odvolací soud přihlížet jen k těm důkazům, které předtím provedl ve veřejném zasedání, a při jejich hodnocení musí navazovat na důkazy provedené a vyhodnocené soudem prvního stupně. Takto ovšem Vrchní soud v Praze v daném případě nepostupoval, neboť přestože ve veřejném zasedání neprovedl žádné důkazy, v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil úvahy, jimiž vyjádřil pochybnosti nejen o správnosti právní kvalifikace skutku, ale ve skutečnosti také o způsobu hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně. Dovolatel zásadně nesouhlasí s tím, že odvolací soud „pouze zvolil odlišnou právní kvalifikaci“. Jeho hodnotící úvahy totiž vedly k zásadnímu posunu ve skutkových zjištěních oproti soudu prvního stupně, a to zejména pokud jde o subjektivní stránku trestného činu.
Právě absence subjektivní stránky byla předmětem druhé části dovolací argumentace obviněného. Obviněný i nadále trvá na tom, že poškozeného nenapadl v úmyslu zmocnit se násilím jeho věcí. Jeho výpověď se s výpovědí poškozeného v mnoha ohledech neshodovala, přičemž poškozený se vzhledem k výpadku paměti k okolnostem napadení ani nemohl přesněji vyjádřit. Obhajoba dovolatele vztahující se k nedostatku loupežného úmyslu nebyla dosud ničím spolehlivě vyvrácena a odvolací soud z ní měl proto při posuzování subjektivní stránky trestného činu vycházet, což neučinil.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle 265k odst. 1 tr. ř. napadené „usnesení“ Správně mělo být uvedeno „rozsudek“. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K první námitce dovolatele, že odvolací soud dospěl ke svému rozhodnutí způsobem neodpovídajícím procesním předpisům, uvedl, že tato pod rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Dovolatel jí totiž napadl jednak procesní postup odvolacího soudu a jednak mu vytkl nesprávnost skutkových zjištění, takže ani v jednom směru se nejedná o oblast hmotně právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení. Dovolateli navíc podle státního zástupce nelze přisvědčit ani z věcného hlediska. Vrchní soud totiž do popisu skutku neuvedl žádnou novou skutečnost, která by nebyla známa z dokazování provedeného před soudem prvního stupně. Pouze modifikoval popis skutku tak, aby plně vystihoval všechny zásadní a z hlediska trestního práva relevantní prvky protiprávního jednání obviněného, a na tomto základě provedl nové právní posouzení skutku, který byl jinak zcela bezpečně objasněn již soudem prvního stupně. V popisu skutku se navíc téměř doslovně přidržel skutkové věty uvedené v obžalobě, kterou naopak soud prvního stupně nedůvodně upravil ve prospěch obviněného.
Pokud jde o posouzení subjektivní stránky (zavinění), státní zástupce v plném rozsahu odkázal na argumentaci odvolacího soudu obsaženou v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle jeho názoru nelze akceptovat ani námitku, že při absenci jiných přímých důkazů mělo být na subjektivní stránku usuzováno pouze z tvrzení obviněného. Takovýmto způsobem by totiž až na výjimky nebylo možno prokázat úmyslné zavinění téměř nikdy. Povahu subjektivní stránky činu je zde nutno vyvodit ze stránky objektivní, tedy ze souhrnu všech provedených důkazů a jejich výkladu, což také v posuzovaném případě odvolací soud učinil. Jeho vývody jsou zcela logické a odpovídají průběhu skutkového děje i jeho konsekvencím.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce tím, že pokud dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl námitkami uvedenými v dovolání potvrzen, nemůže být naplněn ani souběžně uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě (když první alternativa z povahy věci nepřipadá v úvahu). Podmínkou vady odpovídající tomuto důvodu je totiž zjištění existence některého z dalších důvodů dovolání ve smyslu písm. a) až k) citovaného ustanovení již ve stadiu řízení před projednáním věci ve druhém stupni. Takový důvod zjištěn nebyl.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy podle státního zástupce netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného T. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné a z části bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí učinil Nejvyšší soud za podmínek uvedených v ustanovení „§265r odst. 1 tr. ř.“ v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
Obviněný T. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný jednak uznán vinným a byl mu uložen trest, a jednak jím byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nepřichází v úvahu, neboť Vrchní soud v Praze rozhodl o řádných opravných prostředcích obviněného a státní zástupkyně ve veřejném zasedání, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
Určitý průlom do výše uvedených zásad však představuje judikatura Ústavního soudu, podle níž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, a to v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování , či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Nejvyšší soud v posuzovaném případě dovodil, že argumenty uplatněné v dovolání týkající se absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. lze z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za právně relevantní . Protože zároveň neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Pokud jde o skutkovou stránku věci, soud prvního stupně po provedeném dokazování popsal ve výroku rozsudku zjištěný skutkový stav (tzv. skutková věta) tak, že obviněný dne 3. 10. 2008 v době kolem 06.00 hodin v Č. L. v prostoru bývalého autobusového nádraží na sídlišti L. strčil do poškozeného R. F. oběma dlaněmi do oblasti prsou tak, až poškozený upadl na zem na záda, kde zůstal ležet v bezvědomí, a poté mu z bundy odcizil mobilní telefon zn. Nokia N 70 v hodnotě nejméně 3.000,- Kč, peněženku v hodnotě 250,- Kč a finanční částku ve výši 14.000,- Kč a z místa činu utekl. Poškozený v důsledku jeho jednání utrpěl zranění popsaná ve výroku rozsudku. Na tomto skutkovém základě pak soud jednání obviněného právně kvalifikoval jako trestné činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť na rozdíl od obžaloby nevzal za prokázané , že by obviněný cíleně sledoval poškozeného až na opuštěné místo, kde proti němu užil násilí právě s tím úmyslem, aby mu odcizil finanční hotovost, případně další věci, které měl při sobě. Jestliže k odcizení věcí přesto došlo, stalo se tak podle soudu „přinejmenším proto, že obžalovaný využil příležitosti, kdy poškozený nehybně ležel a když uviděl část peněženky“ (v podrobnostech viz str. 3, 4 odůvodnění rozsudku).
Odvolací soud z podnětu řádného opravného prostředku podaného státní zástupkyní v neprospěch obviněného napadený rozsudek zrušil a obviněného nově uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Při svém rozhodování vycházel na jedné straně z toho, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu (§2 odst. 5 tr. ř.) a poté důkazy náležitě v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. řádně vyhodnotil. Na druhé straně však dospěl k závěru, že soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci je třeba právně hodnotit jinak, protože veškerá tvrzení obviněného učiněná ve snaze zabránit posouzení jeho jednání jako trestný čin loupeže jsou ostatními důkazy vyvrácena. Poté sám učinil významný posun ve skutkových zjištěních , který následně vyjádřil i ve skutkové větě výroku svého odsuzujícího rozsudku tak, že obviněný (dovolatel) využil silné podnapilosti poškozeného R. F., o němž věděl, že má u sebe vyšší finanční hotovost, a proto jej po rozloučení u restaurace C. bar následoval ulicí M., kde ho velkou silou strčil do oblasti prsou tak, až poškozený upadl na zem na záda, kde zůstal ležet v bezvědomí, a poté mu z bundy odcizil mobilní telefon zn. Nokia N 70 v hodnotě nejméně 3.000,- Kč, peněženku v hodnotě 250,- Kč a finanční částku ve výši 14.000,- Kč a z místa činu utekl. Odvolací soud tedy de facto dovodil, že důkazy provedené před soudem prvního stupně svědčí - pokud jde o zavinění obviněného - pro podstatně jiný skutkový závěr, než k jakému dospěl prvoinstanční soud, protože je odlišně vycházeno z toho, že obviněný poškozeného fyzicky napadl právě s cílem zmocnit se násilím cizí věci (tedy nikoliv s nějakou jinou motivací), tzn. že úmyslně jednal způsobem předpokládaným v ustanovení §234 tr. zák. o trestném činu loupeže.
Takovou změnu ve skutkových zjištěních, odůvodňující odlišné právní posouzení jednání obviněného a rozhodnutí ve věci novým rozsudkem, však mohl odvolací soud učinit teprve poté, jestliže by sám zopakoval důkazy z hlediska skutkových zjištění podstatné, které byly provedeny již v hlavním líčení, případně provedl důkazy, které v hlavním líčení provedeny nebyly (§259 odst. 3 písm. a/, b/ tr. ř.). Zásadně totiž platí, že pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, a při jejich hodnocení musí navazovat na důkazy provedené před soudem prvního stupně v hlavním líčení.
Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání na č. l. 543 a násl. předloženého spisu, Vrchní soud v Praze podle shora uvedených zásad nepostupoval, neboť sám ve veřejném zasedání žádné důkazy neprováděl.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání obviněného T. H. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 8 To 48/2011, a podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit v zasedání veřejném.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat řádné opravné prostředky (odvolání) obviněného a státní zástupkyně a rozhodnout o nich. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde především o to , aby Vrchní soud v Praze postupoval v souladu s procesními ustanoveními trestního řádu o způsobu rozhodování odvolacího soudu. Jestliže dospěje k závěru, že napadený rozsudek soudu prvního stupně nemůže obstát a že je nutno jej zrušit, aniž by poté použil ustanovení §259 odst. 1 tr. ř., pak ve svém novém rozhodnutí (rozsudku) se může od skutkového zjištění soudu prvního stupně, že obviněný vůči poškozenému neužil násilí v úmyslu zmocnit se jeho peněz a dalších věcí a že situace, kdy se poškozený po jeho útoku nacházel v bezvědomí na zemi, toliko využil k následné krádeži, odchýlit jedině na základě postupu podle §259 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Podle zjištění Nejvyššího soudu vykonává obviněný T. H. k dnešnímu dni trest odnětí svobody v trvání šesti let uložený mu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 8 To 48/2011, ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 56 T 10/2009, ve věznici.
Protože Nejvyšší soud výše uvedený rozsudek zrušil , nelze již pokračovat ve výkonu uloženého trestu a vykonatelný zároveň není ani předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 3. 2011, sp. zn. 56 T 10/2011, který nenabyl právní moci, protože o podaných opravných prostředcích bude odvolací soud (Vrchní soud v Praze) rozhodovat znovu.
O vazbě obviněného T. H. rozhodl Nejvyšší soud podle §265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se nebere do vazby , když z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by v nynějším stadiu řízení zakládaly některý z důvodů vazby podle ustanovení §67 písm. a) nebo b) tr. ř. Pokud jde o vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř., Nejvyšší soud z opisu rejstříku trestů založeného v připojeném procesním spisu zjistil, že obviněný sice byl v minulosti opakovaně soudně trestán, nicméně ani jednou pro závažnou násilnou trestnou činnost (zde - dosud sporný - trestný čin loupeže spojený s těžkou újmou na zdraví). Proto nedospěl k závěru, že by u obviněného byla dána důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler