ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1594.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 1594/2011 -15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2011 o dovolání podaném obviněným J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 4 To 238/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 45/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. 92 T 45/2011, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „v období od 26. 7. 2010 do 1. 8. 2010 jako řidič firmy V. S. autodoprava v B. na provozovně na ul. O. přebíral proti svému podpisu a evidenčnímu záznamu finanční prostředky za účelem hrazení nákladů služebních cest, přičemž dne 5. 8. 2010 při rozvázání pracovního poměru a po provedené inventuře nevrátil přebytek převzatých finančních prostředků v celkové výši 5.120,- Kč a 100 EUR, tedy v přepočtu na Kč částku v celkové výši 7.596,- Kč, kterou použil pro vlastní potřebu, čímž firmě V. S. autodoprava, se sídlem ul. A. S., S., způsobil škodu v celkové výši 7.596,- Kč, a takto jednal přesto, že byl rozhodnutím Městského soudu v Brně, sp. zn. 4 T 120/2008, ze dne 23. 7. 2008 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., přičemž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12ti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který částečně vykonal, neboť 19. 1. 2010 byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn“. Za to byl podle §206 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud současně uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti V. S. autodoprava na náhradě škody částku 6.453 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 4 To 238/2011, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 8. 2011 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu napadl obviněný J. H. následně dovoláním , které současně směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, neboť nenaplňuje veškeré zákonné znaky trestného činu (přečinu). Především zde chybí tzv. subjektivní stránka činu (úmyslné zavinění). Soud druhého stupně měl za tohoto stavu důvodně podanému odvolání vyhovět. Dovolatel je přesvědčen, že mu v trestním řízení nebyl prokázán úmysl přisvojit si cizí svěřenou věc. Poukázal na to, že každá dispozice s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou - byť i proti příkazu oprávněné osoby - nutně nemusí být považována za zpronevěru. V daném případě navíc v rozporu s vůlí zaměstnavatele nejednal. Nikdy nepopíral, že od zaměstnavatele (poškozeného) obdržel částky 5.120,- Kč a 100 EUR na provozní účely. K těm je také skutečně použil. Konkrétně se jednalo o nákup pohonných hmot a jídla na služebních cestách, neboť diety byly propláceny společně s výplatou v měsíci následujícím za měsíc předcházející zpětně. Částku 100 EUR pak musel zaplatit v Německu jako pokutu za přetížený kamion, což bylo ovšem v důsledku pochybení na straně zaměstnavatele. Pohonné hmoty řádně vyúčtoval a příslušné doklady předal zaměstnavateli. Ačkoli navrhoval důkaz těmito doklady, soud zaměstnavatele k jejich předložení nevyzval. Ohledně možnosti použití svěřených prostředků byl informován dispečerem H., přičemž k použití částky 2.000,- Kč pak dokonce obdržel výslovný souhlas přímo od V. S. Peníze za jídlo chtěl následně zaměstnavateli vrátit z diet, jejichž výše ke dni ukončení pracovního poměru činila 3.369,- Kč, a mzdy, která činila 1.820,- Kč. Poškozený mu měl také uhradit práci přesčas ve výši 527,- Kč. Dovolatel tedy věděl, že inkriminovanou částku bude moci vrátit. V úvahu mělo být rovněž vzato, že zaměstnavatel mu srazil částku 5.189,- Kč ze mzdy protiprávně a nedůvodně za neomluvenou absenci, k níž ovšem ve skutečnosti nedošlo. Pro dovolatelovu vůli k úhradě dlužné částky pak podle něj svědčí i skutečnost, že poškozenému dal jako protihodnotu svůj mobilní telefon a poškozený jej přijal a užíval.
Dovolatel zároveň vyslovil názor, že ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k závažnému porušení zásady oficiality, neboť nepostupovaly v řízení z úřední povinnosti a nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud pochybil tím, že neprovedl důkazy navržené obhajobou v odvolání ze dne 1. 7. 2011. Navíc vůbec nereflektoval na to, že odvolání bylo doplněno dne 8. 8. 2011 o další zásadní skutečnosti, z nichž jednoznačně vyplývá, že dovolatel se žádného trestného činu nedopustil a že jeho bývalému zaměstnavateli žádná škoda nevznikla. Ten v trestním řízení totiž uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 6.453,- Kč, zatímco sám je dosud v prodlení se zaplacením shora uvedené mzdy, cestovních náhrad a s proplacením práce přesčas, což v celkové výši činí 7.822,- Kč s příslušenstvím. Z výše uvedeného tak lze dovodit, že v daném případě neexistuje jeden ze základních znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, a to objekt, který by jednáním obviněného (dovolatele) mohl být ohrožen. Dovolatel navíc ke dni 8. 8. 2011 podal u Okresního soudu Brno - venkov žalobu na zaplacení částky 7.822,- Kč i návrh k Oblastnímu inspektorátu bezpečnosti práce v Brně na prošetření porušení pracovněprávních předpisů bývalým zaměstnavatelem. Vzhledem k těmto skutečnostem pak podle jeho názoru nemělo být jeho jednání předmětem trestního řízení, ale mělo být s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip „ultima ratio“ z ní vyplývající řešeno v rámci civilního (pracovněprávního) soudního řízení, případně řízení přestupkového.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 4 To 238/2011, zrušil podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. a svým rozhodnutím ho sám zprostil podané obžaloby v celém rozsahu.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle nějž argumentaci obviněného přisvědčit nelze. V převážné míře totiž směřuje mimo deklarovaný hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný své námitky buduje na odlišných skutkových tvrzeních a opírá se o jiný skutkový stav věci, než jaký zjistily soudy obou stupňů. Teprve na takto deformovaném skutkovém základě pak buduje své námitky právní, což však akceptovat nelze. Pokud jde o věcnou podstatu uplatněných námitek, lze podle názoru státního zástupce plně odkázat jak na podrobně odůvodněný rozsudek soudu prvního stupně, tak i na hodnotící závěry odvolacího soudu, který se zabýval i námitkou obhajoby stran využití institutu zadržovacího práva. Především však zůstává skutečností, že obviněný převzal od svého zaměstnavatele k plnění úkolů v rozsudku vymezené finanční částky, které ovšem nevyúčtoval a užil je jiným způsobem, než pro který mu byly svěřeny. Takto jednal s vědomím, že se svěřenými peněžními prostředky nakládá jinak, než jak byl oprávněn, respektive povinen, a tím naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku v podobě přímého úmyslu. Na tom ničeho nemění jeho pozdější jednání či zástava v podobě mobilního telefonu nebo signalizovaná občanskoprávní žaloba. Pokud jde o procesní námitku neprovedení některých obviněným navrhovaných důkazů, i ta směřuje mimo rámec vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S obviněným nelze podle státního zástupce souhlasit ani potud, že v jeho trestní věci měl být zohledněn princip „ultima ratio“ a spor se zaměstnavatelem měl být řešen v rámci jiného právního odvětví. Nelze totiž odhlédnout od faktu, že obviněný je speciálním recidivistou, který byl již opakovaně ve výkonu trestu pro obdobné protiprávní jednání. Nyní posuzovaného skutku se dopustil ve zkušební době podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rovněž pro trestné činy podvodné povahy. Jeví tak zjevně soustavnou tendenci k páchání majetkových deliktů, a proto i společenská škodlivost jeho jednání popsaného ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně dosahuje míry, kdy je věc třeba hodnotit především z pohledu trestního práva a princip „ultima ratio“ se zde nemůže uplatnit.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně ani řízení jemu předcházející netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl , protože je zjevně neopodstatněné, přičemž část vznesených námitek neodpovídá žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí bylo za podmínek uvedených v ustanovení „§265r odst. 1 tr. ř.“ učiněno v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v daném případě nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Brně rozhodl o řádném opravném prostředku obviněného ve veřejném zasedání, a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a zpochybňuje skutková zjištění soudů, pokud jde o průběh skutkového děje a otázku existence (resp. neexistence) jeho úmyslu přisvojit si cizí věc (zde peněžní prostředky svěřené mu zaměstnavatelem k určitému účelu). Nedostatek subjektivní stránky (zavinění) totiž dovolatel primárně opřel o vlastní skutkovou verzi celého případu, podle níž jednak použil svěřené finanční prostředky v souladu s jejich účelem (platby za pohonné hmoty resp. zaplacení pokuty ve Spolkové republice Německo za přetížený kamion), což zaměstnavateli řádně dokladoval, a pokud už je již použil pro vlastní potřebu (jídlo), činil tak se svolením zaměstnavatele a v úmyslu vrátit je z očekávané mzdy, která mu měla být vyplacena v následujícím měsíci. Takové námitky se ovšem primárně týkají procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování .
V nyní posuzované trestní věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že u dovolatele nebyl dán (zjištěn) úmysl přisvojit si cizí věc, tj. finanční prostředky svěřené mu zaměstnavatelem - poškozenou firmou V. S. autodoprava - k úhradě provozních nákladů, jinak dostatečně vyplývající z jednání podrobně popsaného v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy k dané otázce ve svém rozsudku vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti (úmyslnému jednání) za prokázané. Náležitě a přesvědčivě vysvětlil, proč považoval obhajobu obviněného za účelovou a neodpovídající skutečnosti. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, plně navázal. Zabýval se obdobnou obhajobou, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku (dovolání), a v napadeném rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí (§134 odst. 2 tr. ř.) vyložil, proč závěry soudu prvního stupně o tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, považoval za správné (viz str. 2, 3 usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů zjišťovaly skutkový stav povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
K otázce rozsahu provedeného dokazování, resp. námitce obviněného stran neprovedení některých důkazů (materiálů předložených odvolacímu soudu) při veřejném zasedání o odvolání, Nejvyšší soud považuje za nezbytné jako obiter dictum v obecné rovině zmínit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Za klíčový je přitom třeba považovat požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Výše uvedené zásady dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje, neboť ten na str. 2 odůvodnění vysvětlil - byť stručně - proč neshledal důvody pro doplnění „skutkových zjištění“ , jinými slovy pro provádění dokazování v širším rozsahu, než jak učinil soud prvního stupně. Za daných okolností tak nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by zcela opomenul důkazní návrhy obviněného a v tomto směru by si počínal v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že jeho jednání ani v podobě, kterou zjistil soud prvního stupně, nedosáhlo té míry společenské škodlivosti, aby bylo možno vyvozovat jeho odpovědnost v trestně právní rovině, resp. že v daném případě měly soudy v souladu s principem ultima tratio vycházet z principu subsidiarity trestní represe, neboť předmětné jednání nevybočilo z mezí soukromoprávních odpovědnostních vztahů.
Této námitce však Nejvyšší soud nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku (ultima ratio) jen v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pro společnost škodlivé činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoníku (§12 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského či obchodního práva nebo jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. V případě vzniku škody není trestní řízení primárně pojato jako pouhá saturace této škody poškozenému, ale má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Výše uvedeným teoretickým východiskům napadená rozhodnutí soudů obou stupňů neodporují.
Soudy při hmotně právním posouzení jednání dovolatele vycházely ze skutkových zjištění, že dovolatel jakožto zaměstnanec (řidič) společnosti V. S. autodoprava přebral proti svému podpisu v období od 26. 7. 2010 do 1. 8. 2010 od zaměstnavatele finanční částky v celkové výši 5.120,- Kč a 100 Eur, tedy v přepočtu částku 7.596,- Kč. Tuto dne 5. 8. 2010 při rozvázání pracovního poměru a po provedené inventuře nevrátil, neboť ji předtím použil pro vlastní potřebu. Poškozený poté po zápočtu jeho mzdy ve výši 1.143 Kč uplatnil nárok náhradu škody ve výši 6.453 Kč. Pro posouzení jednání dovolatele jako pachatele přečinu zpronevěry je pak podstatné především to, že věděl, že svěřené finanční prostředky jsou určeny výhradně k provozním účelům a že je musí zaměstnavateli vyúčtovat. Přesto tak neučinil a zacházel s nimi v rozporu s účelem svěření, když je podle zjištění soudů použil pro potřeby vlastní. Bez významu není ani skutečnost, že se dopustil inkriminované činnosti v době podmínečného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008, za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009). Lze tedy uzavřít, že jednání dovolatele se v daném případě vymyká z běžného rámce standardních pracovněprávních vztahů a užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že dovolatel se dodatečně pokouší zpochybnit zákonnost postupu zaměstnavatele při rozvázání pracovního poměru, který byl navíc ukončen ve zkušební době, kdy lze pracovní poměr zrušit bez udání důvodu, případně se domáhá doplacení finančních částek, na které mu dle jeho přesvědčení vznikl nárok. Ostatně odvolací soud se námitkou obviněného stran uplatnění retenčního práva podle §175 občanského zákoníku zabýval a v odůvodnění napadeného usnesení zcela přiléhavě vysvětlil, proč jí nelze přiznat důvodnost.
Za výše uvedených (tzn. soudy zjištěných) skutkových okolností je možno dovodit, že obviněný (dovolatel) byl přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uznán vinným právem.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného J. H. bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a v jeho - z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným, nebylo možno přiznat opodstatnění ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler