ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.625.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 625/2011 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. května 2011 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2010, č. j. 6 To 381/2010-331, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 79/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2010, č. j. 2 T 79/2006-312, byl obviněný J. J. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) a neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 8. 3. 2006 ve 02.15 hod. v D. na ulici D., ve směru na D. řídil vozidlo zn. Renault Megane Scenic, a přejel na vozovce ležícího Z. V., který utrpěl mnohočetná zranění, kterým na místě podlehl, v místě nehody nezastavil a neposkytl Z. V. první pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, porušil ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. b), §47 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“ . Za to byl podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného do výroků o vině i trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí na Labem rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, č. j. 6 To 381/2010-331, jímž z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. obviněného nově uznal vinným v bodě 1) trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a v bodě 2) trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. na částečně modifikovaném skutkovém základě, že obviněný ad 1) „dne 8. 3. 2006 v 02. 15 hod. v D., na ulici D., ve směru na D. řídil osobní automobil zn. Renault Mégane Scenic, při jízdě v důsledku nepozornosti přehlédl na zemi ležícího poškozeného Z. V., kterému přejetím způsobil rozsáhlá poranění, přičemž na pohmoždění a otok mozku při mnohočetných zlomeninách lebečních kostí krátce po příjezdu rychlé záchranné služby na místě zemřel“, a ad 2) „ dne 8. 3. 2006 po 02.15 hod. na stejném místě poté, co způsobil výše popsanou dopravní nehodu, ač si byl vědom přejetí na zemi ležícího chodce, nezastavil, z místa nehody odjel a neučinil žádný úkon směřující k záchraně života a zdraví účastníka nehody poškozeného Z. V.,“. Za to obviněnému podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně mu podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Odvolání státního zástupce pak výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 10. 2010 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně dovolání pouze obviněný J. J., přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutky, pro které byl uznán vinným, nevykazují všechny znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., resp. trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. V této souvislosti zpochybnil především skutkové závěry, k nimž po provedeném dokazování dospěly soudy obou stupňů. Krajskému soudu vytkl, že závěr o jeho vině opřel o svědecké výpovědi spolujezdců - zejména pak svědka P. - ač tyto mezi sebou vykazují značné rozpory. Svědci navíc v rozhodnou dobu požívali ve větší míře alkoholické nápoje, byli podnapilí a tudíž nemohli být schopni řádně sledovat situaci v silničním provozu. Jejich výpovědi tedy podle názoru dovolatele v žádném případě nemohly soudům posloužit jako dostatečný důkazní podklad pro závěr o tom, že svým vozidlem přejel člověka, kterému poté neposkytl potřebnou pomoc. Další ve věci provedené důkazy ostatně jeho účast na dopravní nehodě vylučovaly. Ani při podrobné prohlídce především nebyla zjištěna na jeho vozidle žádná krevní stopa poškozeného a soudní znalec MUDr. Fialka ve své výpovědi jednoznačně uvedl, že nemůže jednoznačně určit, zda byl poškozený přejet jedním nebo více vozidly. Se stanoviskem odvolacího soudu, že námitka obhajoby týkající se možnosti přejetí poškozeného více vozidly je čistě hypotetická, tak podle dovolatele nelze souhlasit. Za dané důkazní situace měla být v pochybnostech aplikována zásada in dubio pro reo a měl být podle §226 tr. ř. zproštěn obžaloby.
Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání - pokud by se jej skutečně dopustil - jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Při právním posouzení skutku bylo totiž třeba přihlížet k tomu, že následek předmětné dopravní nehody ve značné míře spoluzavinil svým chováním samotný poškozený Z. V., který v důsledku těžké opilosti ležel v kritickém okamžiku ve vozovce. K nehodě došlo v noci a poškozený byl oblečen do tmavého oblečení. Tyto okolnosti podle dovolatele jednoznačně svědčí o jeho výrazném spoluzavinění, které mělo být soudem zhodnoceno v rámci úvah o stupni nebezpečnosti inkriminovaného činu pro společnost podle §88 odst. 1 tr. zák. To znamená, že dovolatel měl být správně uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., tedy pouze v jeho základní skutkové podstatě.
S ohledem na výše uvedené důvody proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyhověl jeho dovolání a aby z jeho podnětu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 6 To 381/2010, v celém rozsahu. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud „rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř. a zprostil ho z obou trestných činů“, nebo aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem. Součástí dovolání byl i podnět předsedkyni senátu soudu prvního stupně, aby Nejvyššímu soudu navrhla přerušení výkonu uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný dovolání sice podal s odkazem na hmotně právní důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak převážná část jeho námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů. Dovolatel tedy napadá ve věci učiněná skutková zjištění a soudům vytýká vady procesního charakteru, které však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka, že jednání obviněného nemohlo naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zák., neboť spoluzavinění poškozeného podstatně snižuje stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost.
Státní zástupkyně připustila, že soud prvního stupně se spoluzaviněním poškozeného na dopravní nehodě nezabýval, ač tak učinit měl. Odvolací soud nicméně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že na celé tragédii měl nezanedbatelný podíl sám poškozený a tuto okolnost pak zhodnotil ve prospěch obviněného v rámci výroku o trestu, neboť mu za předmětnou trestnou činnost uložil trest odnětí svobody, který nebyl spojen s přímým výkonem.
Podle státní zástupkyně ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že i poškozený Z. V. spoluzavinil předmětnou dopravní nehodu, neboť i on sám porušil povinnosti účastníka silničního provozu podle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o pozemních komunikacích, podle kterého je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní. Poškozený se v rozhodnou dobu nacházel ve stavu těžké opilosti a ze svědecké výpovědi jeho přítelkyně vyplynulo, že předtím navíc kouřil i marihuanu. Poškozený byl tedy jak pod vlivem alkoholu, tak pod vlivem marihuany. Míra jeho ovlivnění těmito látkami byla zřejmě taková, že přestal vnímat realitu a tím i míru nebezpečí, které pro něho vzniklo tím, že zůstal ležet na vozovce. Dále ovšem bylo nutno přihlížet i k tomu, že v době dopravní nehody poškozený ležel na dobře osvětlené komunikaci v blízkosti benzinové pumpy a bylo ho možno včas rozpoznat.
Dovolatel, který podle státní zástupkyně navíc před jízdou požil alkoholické nápoje, byl prokazatelně svědkem Z. P., který seděl vedle něho jako spolujezdec, v dostatečné vzdálenosti od poškozeného upozorněn na to, že v jejich jízdní dráze leží člověk. Na uvedenou informaci dovolatel nereagoval ani brzděním ani změnou směru jízdy a ležící postavu přejel. Přestože tedy byl na ležícího člověka upozorněn a mohl nějakým způsobem na danou situaci reagovat, neučinil ničeho. To znamená, že se evidentně nejen nevěnoval odpovídajícím způsobem řízení motorového vozidla, ale dokonce ani nevyhodnotil výstrahu spolujezdce Z. P., že na silnici před nimi leží člověk. Za těchto okolností byl právem uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu bylo v daném případě třeba považovat za naplněné nejen po stránce formální, ale i po stránce materiální. V dovolatelův neprospěch hovoří podle státní zástupkyně rovněž ta skutečnost, že jde o neukázněného řidiče, který byl v minulosti vícekrát postižen pro dopravní přestupky.
Vzhledem k tomu, že byl předmětný nehodový děj dle jejího názoru právně kvalifikován odpovídajícím způsobem, uzavřela státní zástupkyně své písemné vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z výše uvedeného pak lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádnému jinému z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř.) neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudů při hodnocení provedených důkazů a zpochybňuje jejich skutkový závěr, že v důsledku nepozornosti při řízení motorového vozidla přejel a usmrtil poškozeného Z. V. ležícího v jeho jízdním pruhu a následně, přestože si byl vědom přejetí na zemi ležící osoby, nezastavil, z místa nehody odjel a neučinil žádný úkon směřující k záchraně jejího života či zdraví. Dovolatel soudům vytkl, že v jeho neprospěch porušily zásadu in dubio pro reo , když při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy v pochybnostech nikoliv v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži, ač tak učinit neměly. Především s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní verze skutkového děje, podle níž nikoho vozidlem nepřejel a nebyl tedy důvod, aby jako účastník nehody někomu poskytoval pomoc, pak ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., ačkoliv výsledky provedeného dokazování to dle jeho názoru nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání z části uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaných trestných činů nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy k okolnostem a průběhu dopravní nehody vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 3, 4 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) měl k hodnocení důkazů soudem prvního stupně výhradu toliko potud, že jeho úvahy stran věrohodnosti výpovědí svědků jako stěžejních usvědčujících důkazů byly příliš stručné. Po bedlivém posouzení obsahu těchto výpovědí však potvrdil, že soud prvního stupně nepochybil, pokud tyto svědecké výpovědi vzal za základ svých skutkových zjištění a měl za prokázané rovněž to, že obviněný byl spolucestujícím P. na osobu ležící ve vozovce včas upozorněn a že po následné nehodě (tj. střetu s poškozeným) jím byl marně vyzýván k zastavení vozidla (str. 5 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou, že jeho jednání s ohledem na výrazné spoluzavinění poškozeného mělo být právně kvalifikováno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť nebyly splněny podmínky podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Této námitce však Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů nepřiznal dovolatelem přisuzované opodstatnění.
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt , jestliže tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Pod pojmem porušení důležité povinnosti uložené podle zákona pak nelze zahrnovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající ze zákona (právní normy), nýbrž jen takové povinnosti, s níž je spojeno nebezpečí pro lidský život nebo zdraví a v tomto smyslu výrazně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu. Při porušení důležité povinnosti v dopravě (zde silniční) se tedy vyžaduje, aby účastník silničního provozu zaviněně (srov. §5 tr. zák.) porušil zákonem uloženou povinnost (srov. zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích) do té míry významnou a takovým způsobem, že toto porušení zpravidla vede k závažným dopravním nehodám, při kterých dochází k těžkým zraněním či k usmrcení osob.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak podle soudy zjištěného skutkového stavu, poměrně stručně a zjednodušeně popsaného ve výroku napadeného rozsudku, avšak dostatečně rozvedeného v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, se obviněný (dovolatel) jako řidič osobního automobilu zcela nedostatečně věnoval jeho řízení a dokonce nereagoval ani na výslovné upozornění spolujezdce - svědka P. - na osobu viditelně ležící na silnici, čímž nepochybně porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. V důsledku toho na poškozeného Z. V. najel a způsobil mu tak rozsáhlá poranění, na která poškozený na místě nehody zemřel. Svým jednáním porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, neboť porušení shora citovaného ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. má za následek mimo jiné i střetnutí motorových vozidel s osobami vyskytujícími se ve vozovce, tzn. že často vede k nebezpečným dopravním nehodám, jež mívají zpravidla velmi závažné až fatální následky, jak tomu konečně bylo i v nyní posuzovaném případě.
Se zřetelem k argumentaci uplatněné dovolatelem je zapotřebí zároveň poukázat na to, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (k tomu přiměřeně srov. např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby . Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou .
Pokud dovolatel ve svém řádném i mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že předmětnou dopravní nehodu spoluzavinil poškozený svým nezodpovědným chováním, protože ležel na silnici v nočních hodinách ve stavu po požití alkoholu a marihuany a blížící se automobil zřejmě vůbec nebral na vědomí, je z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že tuto skutečnost nepřehlédl (viz str. 6 odůvodnění rozsudku). Zcela správně jí však nepřikládal dovolatelem zdůrazňovaný význam, když ji promítl pouze do výroku o trestu. Je totiž nesporné, že p rimární příčinou předmětné dopravní nehody bylo to, že dovolatel jako řidič osobního automobilu závažným způsobem porušil své řidičské povinnosti, když zcela nedostatečně sledoval situaci v silničním provozu. Přitom pokud by věnoval patřičnou pozornost řízení, musel by poškozeného ležícího na dobře osvětlené vozovce uvidět, a zároveň měl - vzhledem ke vzdálenosti, na kterou ho mohl spatřit - dostatek času, aby i při mírném brzdění před ním pohodlně zastavil nebo se mu vyhnul, jak vyplynulo z provedené rekonstrukce a výpovědi znalce z oboru silniční doprava (viz str. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Z hlediska zavinění se jednalo o vědomou nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., jež v posuzovaném případě zahrnuje jak dovolatelovo jednání, tak způsobený následek a zároveň i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Dovolatel tedy svým jednáním naplnil po formální stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen (srov. rozhodnutí pod č. 34/1976 – I. SbRt.).
V posuzovaném případě je z hlediska stupně spoluzavinění poškozeného významné to, že obviněný (dovolatel) mohl na vozovce ležící postavu spatřit v dostatečné vzdálenosti před pozdějším místem střetu, avšak za předpokladu, že by se - jak bylo jeho povinností - plně věnoval řízení nebo alespoň vyhodnotil jako reálné upozornění svědka P. V takovém případě (viz shora) mohl na ležící postavu reagovat buď zastavením nebo změnou směru jízdy a tragický následek nezodpovědného jednání poškozeného by tak snadno a bez nebezpečí pro sebe či osádku vozidla snadno odvrátil. Nic z toho však v důsledku naprosté ignorance situace v silničním provozu neučinil a přejel člověka, který na následky utrpěných poranění zemřel. Přehlédnout pak nelze ani to, že obviněný je charakterizován jako neukázněný řidič. V minulosti byl vícekrát projednáván pro přestupky v silničním provozu, v sedmi případech dokonce spojené s řízením pod vlivem alkoholu. Byl mu již dvakrát uložen zákaz řízení motorových vozidel, ale ani to ho nevedlo ke zvýšené odpovědnosti při řízení. Jeho opakovaná nekázeň v silniční dopravě nakonec vyústila v neodčinitelný následek – smrt poškozeného. Zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. tak obviněný (dovolatel) zjevně naplnil i po stránce materiální . N apadené rozhodnutí odvolacího soudu lze tudíž považovat za věcně správné.
Protože dovolání obviněného J. J. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho relevantně uplatněné části nebylo v dovolatelem vytýkaném směru shledáno jakkoliv opodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o žádost, přesněji podnět dovolatele k přerušení výkonu trestu zákazu činnosti, Nejvyšší soud (resp. předseda senátu) neshledal důvody, aby sám v projednávané věci postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání procesně relevantního návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu Okresního soudu v Děčíně však v projednávané trestní věci takový postup nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler