ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.932.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 932/2011 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný M. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, č. j. 4 To 487/2010-175, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 88/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 9. 2010, č. j. 15 T 88/2010-152, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „dne 24. března 2010 kolem 21.10 hodin v baru D. v Ž., okres L., v silně podnapilém stavu několikrát znenadání udeřil dlažební kostkou do hlavy obsluhu baru, vietnamskou státní příslušnici N. N. B., kterou i srazil na zem, kde ji dále tloukl, tato utrpěla oděrky a podlitiny u levého oka a ve vlasové části hlavy a podlitiny a oděrky na pravém bérci, této se podařilo vytrhnout se, z baru uprchla a zavřela i elektricky ovládanou mříž, která se zamkla, obžalovaný uvnitř mezitím prohledával šuplíky u baru a její kabelku, zůstal však v baru uzamčen a byl zde pak zadržen policií“. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 12. 2010, č. j. 4 To 487/2010-175, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 12. 2010 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. S. následně dovolání , které zároveň směřovalo i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že z provedených důkazů, zejména pak ze záznamu z bezpečnostní kamery v baru, je zřejmé pouze to, že nejprve komunikoval s obsluhou (poškozenou) a poté na ni zaútočil, aniž by vůči ní před samotným napadením užil jakoukoli pohrůžku násilím, nebo po ní vyžadoval dobrovolné vydání peněz či jiných věcí. Pokud soudy jeho úmysl směřující ke spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dovodily z toho, že nahlížel za bar a prohledával prostory herny a kabelku poškozené, toto své jednání dle svého názoru logicky vysvětlil tím, že byl v herně uzamčen, a proto hledal klíče k odemčení mříže, aby se dostal ven. Kabelku pak odnesl k mřížím v přesvědčení, že v ní klíče najde venku stojící poškozená a otevře mu sama. Prokázáno podle dovolatele nebylo ani to, že by si sám do herny přinesl kámen, který použil k útoku. A konečně, jeho obhajobu, že neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci, podle něj potvrzuje i zjištění týkající se škody, která měla být trestným činem způsobena. Podle názoru dovolatele pak důkazní situace - pokud jde o právní kvalifikaci skutku - dovoluje v daném případě posuzovat jeho jednání toliko v intencích přečinu ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2010, č. j. 4 To 487/2010-175, a též rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 29. 9. 2010, č. j. 15 T 88/2010-152, a podle §265l tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Lounech k opětovnému projednání a rozhodnutí, nebo aby v předmětné věci rozhodl sám.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V úvodu svého vyjádření předeslal, že při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Podle soudy zjištěného skutkového stavu věci dovolatel dne 24. 3. 2010 kolem 21.10 hodin v baru D. v Ž., okres L., v silně podnapilém stavu, několikrát znenadání udeřil dlažební kostkou do hlavy obsluhu baru, vietnamskou státní příslušnici N. N. B., kterou srazil na zem, kde ji dále tloukl, tato utrpěla oděrky a podlitiny u levého oka a ve vlasové části hlavy a podlitiny a oděrky na pravém bérci; poškozené se nakonec podařilo vytrhnout, z baru uprchla a aktivovala i elektricky ovládanou mříž, která se zamkla. Obviněný (dovolatel), který mezitím uvnitř prohledával jednotlivé zásuvky a též kabelku poškozené, zůstal v baru uzamčen a byl zde později zadržen policií. Soudy navíc vycházely ze zjištění, že v době, kdy obviněný prohledával prostory baru, mu ještě nebylo známo, že jej poškozená v objektu uzavřela. Podle státního zástupce lze skutková zjištění soudů shrnout tak, že dovolatel nejprve násilím eliminoval odpor poškozené (která by mu patrně na požádání bez dalšího žádné věci či peníze nevydala) a poté směřoval své jednání k tomu, aby si sám vzal některé věci nalézající se v baru (herně). Jeho primárním záměrem tedy nepochybně bylo zmocnění se cizí věci a nikoli „pouhé“ fyzické napadení poškozené, které by samo o sobě jinak nemělo žádný reálný smysl. Pokud dovolatel tvrdil, že v herně a v kabelce poškozené hledal klíče od mříže s cílem dostat se ven, výrazně tím modifikuje soudy učiněné zjištění, podle kterých v inkriminované době o uzamčené mříži vůbec nevěděl. Státní zástupce rovněž připomněl, že není podmínkou trestnosti loupeže ani jejím běžným jevem, aby pachatel nejprve vůči poškozenému uplatnil pohrůžku bezprostředního násilí či požadoval dobrovolné vydání věci s tím, že snad teprve poté (v případě nesouhlasu poškozeného) může přistoupit k přímému násilí.
Své vyjádření k dovolání obviněného poté uzavřel tím, že v rámci hmotně právní kvalifikace skutku lze v posuzované věci jednoznačně dovodit, že obviněný (dovolatel) jednal záměrně, konkrétně v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl odcizit věci poškozené, a učinil tak cíleně za pomoci násilí. Takový skutek je nepochybně zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli - jak tvrdí dovolatel - pouze přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Protože státní zástupce shledal podané dovolání zjevně neopodstatněným, navrhl, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl . Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto rozhodnutí bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, kterou uplatnil dovolatel, by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo dovolatelem namítaným nesprávným právním posouzením skutku či jiných relevantních hmotně právních skutečností, tzn. vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod namítl absenci subjektivní stránky (úmyslu) ve vztahu k zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, avšak tuto obecně hmotně právní námitku ve skutečnosti z valné části uplatnil na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně a popsán v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku a především rozveden v jeho odůvodnění. Podaný mimořádný opravný prostředek totiž založil primárně na tvrzení, že poškozenou fyzicky nenapadl s cílem zmocnit se cizí věci, a námitce, že opačný závěr z obsahu provedeného dokazování nelze spolehlivě dovodit. Současně předložil vlastní skutkovou verzi, podle níž po ukončení fyzického útoku na poškozenou prohledával zásuvky v baru a též její kabelku jen z toho důvodu, aby našel klíče potřebné k otevření ochranné mříže, kterou poškozená po svém napadení uzamkla a v objektu jej uzavřela. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti přitom respektuje názor Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhaného trestného činu (zločinu) nebylo dovolateli prokázáno. Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 3 rozsudku). Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) neměl ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav při rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného plně navázal, přičemž své úvahy v tomto směru rovněž v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnil (viz str. 2, 3 napadeného usnesení). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně pouze námitkou, že pokud před útokem na poškozenou po ní výslovně nežádal dobrovolného vydání tržby herny či jiných věcí a v této souvislosti vůči poškozené nesměřoval jakoukoli pohrůžku násilím ani samotné (následně) vykonané násilí, nemohlo se jednat o zločin loupeže, ale pouze o přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
Tuto námitku však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Dovolatel totiž pomíjí skutečnost, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci užije buď násilí , nebo pohrůžku bezprostředního násilí. Z hlediska dokonání činu přitom není rozhodné, jestli se pachatel věci skutečně zmocní či nikoliv. Podle dikce ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku je současně zřejmé, že zákon nepožaduje , aby pachatel loupeže předtím, než přistoupí k přímému násilí či alespoň jeho pohrůžce, vznesl vůči napadenému výslovný požadavek na vydání věci, anebo aby mu dal svůj loupežný záměr jiným způsobem zřetelně najevo. Podstatné a rozhodující však je, že pachatelovo jednání musí být vedeno úmyslem překonat skutečný či předpokládaný odpor napadeného a pachatel zároveň ví, že útok na napadeného (tj. užité násilí či pohrůžka jeho bezprostředního použití) mu slouží jako prostředek ke zmocnění se cizí věci . V posuzovaném případě tento úmysl (§15 odst. 1 tr. zákoníku) soudy u obviněného (dovolatele) zcela logicky a správně dovodily z jeho počínání před i po napadení poškozené N. B. N., kdy nejprve dotazem zjišťoval, kdy se vrátí mužská obsluha baru a přitom za bar opakovaně nahlížel. Následně poškozenou znenadání napadl údery kamenem (dlažební kostkou) do hlavy a poté, co ji srazil na zem (tzn. násilím překonal její předpokládaný odpor), začal prohledávat zásuvky v baru i kabelku poškozené, nepochybně ve snaze přisvojit si tržbu herny či alespoň její vlastní peníze, případně jiné cennosti. To, že je v baru uzamčen a že se mu zřejmě nepodaří dostat se z něj ven, dovolatel (viz rozhodnutí soudů) zjistil až později.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání obviněného M. S. bylo dílem opřeno o námitky, které nejsou podřaditelné pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno jakkoliv opodstatněným. Jestliže nebylo zjištěno, že by předcházející řízení bylo zatíženo vadou předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze přiznat opodstatnění ani dalšímu uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Proto Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler