ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1206.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1206/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. Z. D. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Daňhelem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti žalovaným 1) M. K. , a 2) M. B. , zastoupeným JUDr. Jarmilou Marákovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Velké náměstí 112, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 269/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně ze dne 22. října 2009, č.j. 60 Co 167/2009-219, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.500,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jarmile Marákové, advokátce se sídlem v Kroměříži, Velké náměstí 112.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Kroměříži (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí třetím rozsudkem ze dne 2. února 2009, č.j. 7 C 269/2001-185, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že M. D., byla ke dni úmrtí vlastnicí nemovitostí domu č.p. 703 na pozemku p.č. 1237 a pozemků p.č. 1237 zastavěná plocha a nádvoří a p.č. 1238 zahrada, to vše v katastrálním území a obci K., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště K. na LV číslo 1804 (výrok I.). Dále zamítl žalobu kterou se žalobce po žalované 1) domáhal vyklizení v rozsudečném výroku I. blíže specifikovaných nemovitostí (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.) Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Dovodil, že zůstavitelka M. D. zemřelá dne 2.4.2002 nebyla ke dni úmrtí vlastnicí sporných nemovitostí, neboť je darovala smlouvou ze dne 10.11.1998 žalované 1) s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 12.11.1998. Za tohoto stavu pak žalobci k daným nemovitostem nesvědčilo ani právo, jež by ho ve smyslu ustanovení §126 opravňovalo k vyklizení předmětných nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání dovolatel v zásadě opakuje své odvolací námitky a především namítá neplatnost dotčené darovací smlouvy ze dne 10.11.1998 (dále jen „darovací smlouva“). V dovolání označil důkazy, které by měl dovolací soud v dovolacím řízení provést. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě i zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnily s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhly, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně právně významné, řeší-li právní otázku, jejíž posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe. Takovou otázku s judikatorním přesahem ovšem dovolání vůbec neobsahuje. Navíc odvolací soud se s námitkami dovolatele řádně vypořádal již v odvolacím řízení takže napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, neboť je v souladu s právem a dovolací soud se s ním ztotožňuje. Odkazuje-li dovolatel na judikaturu dovolacího soudu, se kterou by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu, je třeba uvést následující. Namítá-li dovolatel v ujednání v článku II. darovací smlouvy neurčitost vymezení „drobné stavby, která se neeviduje v katastru nemovitostí,“ jakož i „venkovních úprav“ a „trvalých porostů“, které jsou předmětem převodu, s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo sešitu 6, ročník 1998, str. 331, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněný pod č. 75/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 63/2003, rozsudku Nejvyššího soudu z 31.7.1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.1996, sp.zn. 3 Cdon 1053/1996 apod., potom v tomto směru závěr o neurčitosti připustil i odvolací soud. K tomu je třeba dodat, že „trvalé porosty“ tvoří součást pozemku (srov. §2 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.), a proto přechází na nabyvatele hlavní věci bez dalšího, tj. i když není tak výslovně uvedena a identifikována (individualizována) ve smlouvě o převodu hlavní věci. Z hlediska uvedeného nelze učinit závěr, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s dotčenou judikaturou. Brojí-li dovolatel proti závěru odvolacího soudu o tom, že částečná neplatnost darovací smlouvy týkající se drobné stavby, která se neeviduje v katastru nemovitostí, jakož i venkovních úprav a trvalých porostů, nemá vliv na platnost smlouvy v části týkající se nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, dále že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene jsou dle svého obsahu navzájem oddělitelné, a že z obsahu darovací smlouvy nevyplývá vzájemná podmíněnost těchto úkonů, poukazuje na rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12.9.2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněným pod č. 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku Nejvyšší soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní rozhledy. Z ustanovení §41 obč. zák. vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. K otázce částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, se dovolací soud opakovaně vyjádřil. Vyslovil názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahovém nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 44, ročník 1998, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006 nebo ze dne 15.6.2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008). V posuzovaném případě odvolacímu soudu nelze vytknout žádné pochybení při výkladu obsahu předmětné „darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene“, neboť postupoval v souladu se shora uvedenými zásadami (byť nemohl zjistit stanovisko ohledně vůle smluvních stran, protože dárkyně M. D. již zemřela), a správně dovodil, že neurčitost smlouvy smlouvy ohledně vymezení dotčené drobné stavby může být hodnocena pouze jako neurčitost dílčí, tedy pouze ohledně tohoto předmětu převodu, jenž ve svém důsledku není schopna založit neplatnost clelé darovací smlouvy, jako právního úkonu. Rovněž je správný i výklad odvolacího soudu, že dotčená smlouva obsahuje dva právní úkony – darovací smlouvu a smlouvu o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni – když jsou dle svého obsahu navzájem oddělitelné, pokud z obsahu smlouvy nevyplývá vzájemná podmíněnost těchto úkonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005). Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná 1) mohla ke dni podpisu darovací a smlouvy o zřízení věcného břemene disponovat do budoucna s majetkem, který na základě darovací smlouvy nabyla a jenž pak smlouvou o zřízení věcného břemene zatížila, přičemž rozhodující z právního hlediska je okamžik nabytí věcně právních účinků těchto smluv, spatřuje rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu z 25.2.1999, sp.zn. 2 Cdon 848/97 usnesením ÚS ČR sp. zn. IV. ÚS 48/97, nálezem ÚS ČR sp. zn. ÚS 332/96 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2000, sp. zn. 22 Cdo 871/2000. Odkaz na uvedenou judikaturu není případný, neboť dle ustálené judikatury dovolacího soudu je zcela běžné že při darování mezi blízkými osobami se různým způsobem převádějícím současně zajišťuje dosavadní (často neomezený) rozsah užívání převáděných nemovitostí nejčatěji smlouvou o zřízení věcného břemene (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2009, sp. zn. 30 Cdo 1300/2008, rosudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2005, sp. zn. 22 Cdo 2248/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005). Nedůvodná je rovněž námitka dovolatele, že pokud je v článku IV. darovací smlouvy uvedeno, že „Právo vlastnické a povinnosti s tím spojené přecházejí na obdarovanou dnem vkladu do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K.“, jedná se o nemožnou odkládací podmínku (dovolatel v tom směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1625/2001). Ani tento odkaz není případný, když podle ustálené judikatury soudů a závěrů Ústavního soudu k takovémuto ujednání nelze přihlížet (srov. obdobné věci se týkající nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I ÚS 331/98, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 233, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2477/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1402/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2008, sp. zn. 21 Cdo 843/2007). Důvodná není ani námitka dovolatele proti závěru odvolacího soudu, že v předmětném řízení nelze přezkoumávat postup Katastrálního úřadu v K. s poukazem na nález Ústavního soudu I. ÚS 279/95. Postup soudu, kdy rozhoduje ve věcech vkladu práva do katastru nemovitostí, je upraven v rámci části páté občanského soudního řádu, kterou však v posuzované věci nelze použít.
V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 8.450,- Kč [viz. ustanovení §5 písm. b), §7 písm. d) §10 odst. 3, §14 odst. 1, §17 písm. b), §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.750,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 10.500,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu