ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1339.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1339/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 672.356,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 189/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, č. j. 30 Co 467/2010 - 95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby a jejím upřesnění domáhala po žalované přiměřeného zadostiučinění ve výši 345.000,- Kč za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou dosud neskončeného řízení vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 347/93 a poté u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 C 666/97, a náhrady škody ve výši 327.356,- Kč, která měla žalobkyni vzniknout tím, že v důsledku nepřiměřené délky řízení byla nucena hradit úroky z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem zastavil řízení co do částky 3,000.000,- Kč, neboť žalobkyně vzala v tomto rozsahu svoji žalobu zpět, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 66.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, co do částky 606.356,- Kč žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze potvrdil napadený výrok III. a IV. rozsudku soudu I. stupně a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem I. stupně, který doplnil o dokazování rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, č. j. 33 Cdo 1911/2007-2040. V posuzovaném řízení se advokátka JUDr. J. Š. domáhá proti J. H. a dalším dvěma žalovaným zaplacení částky 79,548.326,70 Kč s příslušenstvím a částky 145.471,54 Kč s příslušenstvím z titulu odměny za poskytování právní služby v restitučních sporech. Řízení bylo zahájeno v roce 1993 u Obvodního soudu pro Prahu 10, který rozhodoval o předběžných opatřeních, kterými se zakazovalo žalovaným nakládat s nemovitostmi, a která byla k odvolání žalovaných rušena, dvakrát vyslovil svoji místní nepříslušnost, načež byla věc postoupena Okresnímu soudu ve Strakonicích. Znovu bylo rozhodováno o vydání předběžných opatření, dne 30. 7. 2004 byl vyhlášen mezitímní rozsudek, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2005. Rozsudek soudu I. stupně ze dne 14. 10. 2005 byl změněn rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2007 tak, že žalovaná J. H. je povinna zaplatit žalobkyni 202.465,- Kč s příslušenstvím. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl k dovolání žalobkyně zrušen s výjimkou částí výroků, jež se týkaly povinnosti J. H. zaplatit žalobkyni částku 202.465,- Kč s úroky z prodlení. V době rozhodování soudu I. stupně trvalo posuzované řízení 17 let.
V rámci předběžného projednání nároku vyplatila žalovaná žalobkyni částku 99.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v posuzované věci je přiměřeným zadostiučiněním za žalobkyni vzniklou nemajetkovou újmu částka 165.000,- Kč, jež je v souladu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva i obecných soudů České republiky. Odkázal rovněž na závěry Nejvyššího soudu, že zadostiučinění přiznané vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém rozhodnutí dospěl sám Evropský soud pro lidská práva. Za výchozí částku označil odvolací soud 12.500,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, čímž dospěl k částce 212.500,- Kč. Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že řízení bylo velmi složité jak po skutkové, tak po právní stránce, a proto základní částku snížil o 25 %. Posouzení dalších kritérií §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. pak odvolací soud k závěru svědčícímu pro případnou další úpravu výše základu odškodnění nevedlo, a proto považoval částku přiznanou soudem I. stupně za správnou. K nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup odvolací soud uvedl, že není dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a škodou žalobkyně. Příčina zaplacení úroků z prodlení spočívala v tom, že žalobkyně neplnila JUDr. Š. řádně a včas. Přitom je zcela bez významu, zda stran tohoto plnění probíhalo mezi ní a JUDr. Š. řízení před soudem. Dlužník je věřiteli povinen plnit řádně a včas, a délka řízení, byť nepřiměřená, nemůže mít na tuto povinnost žádný vliv. Předpoklady odpovědnosti žalované za škodu tedy splněny nebyly.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním, neboť má za to, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zároveň, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatnila tedy dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje žalobkyně způsob posuzování vzniku majetkové škody ve vztahu k nepřiměřeně dlouhému řízení. Dovolatelka se domnívá, že účastník řízení má nárok na to, aby stát z důvodu porušení své povinnosti uhradil účastníkovi řízení částku, kterou musel vynaložit právě z důvodu těchto průtahů, v jejím případě úroky z prodlení. Placení úroků z prodlení z důvodu neúměrně dlouho trvajícího řízení je dle žalobkyně porušováním jejího práva vlastnit a užívat svůj majetek ve smyslu Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Dovolatelka se domnívá, že je-li přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, musí soud samozřejmě přiznat i náhradu majetkové škody. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalobkyně dále ve stanovení výše nemajetkové újmy, neboť dle jejího názoru je třeba striktně postupovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Nesouhlasí s výpočtem částky, ke které odvolací soud dospěl, neboť již poníženou částku 12.500,- Kč za rok řízení nelze dále snížit s ohledem na složitost věci. Navrhla rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přestože dovolatelka tvrdí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku o nákladech řízení, z obsahu dovolání se podává, že napadá pouze výrok I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, proto se dovolací soud zabýval přípustností dovolání toliko ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou předestřené otázky nepředstavují otázky zásadního právního významu. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni nenáleží náhrada škody za vynaložené úroky z prodlení, se zakládá na závěru, že v posuzované věci nebyla dána podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Proti tomuto závěru odvolacího soudu však žalobkyně žádným způsobem nebrojí a formulace jejích námitek je spíše polemikou se závěry nalézacích soudů, než jasně formulovanou právní otázkou. Otázka příčinné souvislosti je nadto otázkou skutkovou, jež sama o sobě přípustnost dovolání v daných procesních poměrech založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Přesto lze uvést, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s judikatorní praxí Nejvyššího soudu, který se otázkou možnosti žádat po státu náhradu škody z titulu zaplacených úroků z prodlení účastníkem řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) zabýval např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 nebo v usnesení ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004. Citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Za přiléhavý nelze považovat ani argument žalobkyně, že bylo-li přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, měla by být přiznána i náhrada škody. Pro oba nároky shodně platí, že musí být kumulativně splněny zákonné podmínky odpovědnosti za škodu, a sice nesprávný úřední postup, vznik škody či nemajetkové újmy, a příčinná souvislost. Došlo-li v řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, vychází Nejvyšší soud jakož i Evropský soud pro lidská práva ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (srov. bod V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011, dále jen „Stanovisko“). Příčinnou souvislost v tomto případě tedy není třeba dokazovat. V případě nároku na náhradu škodu se však plně uplatní procesní povinnosti a břemena žalobce, včetně důkazního. O odděleném posuzování obou nároků svědčí i znění §31a OdpŠk, které stanoví, že zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu se poskytne bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Žalobkyně tedy ve vztahu k nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem nevymezila žádnou právní otázkou, kterou by bylo možno považovat za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka dále nesouhlasila s výší zadostiučinění, jež jí byla přiznána z titulu vzniklé nemajetkové újmy.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemá tak případný judikatorní přesah. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz ). V posuzované věci však dovolatelka konkrétně aplikaci či výklad některého ze kritérií §31a odst. 3 OdpŠk nenapadá, pouze uvedla, že odvolací soud snížil již poníženou částku a tento svůj závěr „zastřešil“ složitostí řízení. Ohledně posouzení kriteria složitosti řízení však dovolatelka nic dalšího neuvedla. Pravdivé není ani tvrzení, že by odvolací soud neodůvodnil, jak k výsledné částce zadostiučinění dospěl. Odvolací soud z judikatorní praxe dovodil základní částku ve výši 12.500,- Kč, kterou následně upravil s ohledem na složitost řízení. Přestože dovolací soud vychází ze základní částky o něco vyšší, nepovažuje částku přiznanou žalobkyni za zcela zjevně nepřiměřenou konkrétním okolnostem případu (ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění srov. bod VI. Stanoviska). Nejvyšší soud akceptuje, pokud jsou částky přiznávané na vnitrostátní úrovni nižší, než ke kterým by dospěl Evropský soud pro lidská práva, a to zejména s ohledem na výhody využití vnitrostátního prostředku nápravy, jež je pro účastníky bližší, dostupnější, řízení o něm je rychlejší a probíhá v jazyce poškozeného, tudíž lze snadněji dosáhnout nápravy utrpěné újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). K tomu lze přihlédnout i v posuzovaném případě, neboť žalobkyni byla vyšší část zadostiučinění přiznána žalovanou již v rámci předběžného projednání nároku, byť se nejednalo o částku konečnou.
Přestože dovolatelka výslovně uvedla jako dovolací důvod i vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., blíže ji nespecifikovala. Pouhou citaci textu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. však nelze považovat za řádně uplatněný dovolací důvod, který nadto v případě potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání sám o sobě nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání z výše uvedených důvodů podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. prosince 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu