ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2428.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2428/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců a) L. B. , b) J. T. , c) nezletilé N. V. B. , zastoupené zákonnými zástupci žalobci) a b), d) J. Č. , e) J. Č. , f) nezletilé V. N. Č. , zastoupené zákonnými zástupci žalobci d) a e), všichni žalobci právně zastoupeni JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Soběšická 151, proti žalované Nemocnici Třebíč , příspěvkové organizaci, se sídlem Třebíč, Purkyňovo náměstí 133/2, identifikační číslo osoby 00839396, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, identifikační číslo osoby 47116617, se sídlem v Praze 1, Templová 747, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 36/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2010, č.j. 1 Co 137/2009-481, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům a), b), c), d), e), f) na nákladech dovolacího řízení každému částku 7.860,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Igora Veleby, advokáta se sídlem v Brně, Soběšická 151.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali po žalované náhrady nemajetkové újmy v penězích - žalobce a) L. B. a žalobce d) J. Č. každý ve výši 2.000.000,- Kč, žalobkyně b) J. T. a žalobkyně e) J. Č. každá ve výši 3.000.000,- Kč, žalobkyně c) nezletilá N. V. B. a žalobkyně f) V. N. Č. každá ve výši 1.000.000,- Kč – s odůvodněním, že záměnou novorozenců ( nezletilých žalobkyň nezletilá N. V. B. a V. N. Č.) narozených u žalované shodně došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, a to konkrétně do práva na ochranu soukromí a rodinného života, jakož i do práva na určení jména dítěte.
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2009, č.j. 24 C 36/2008-372 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) a) L. B. částku 350.000,- Kč, žalobci d) J. Č. částku 800.000,- Kč, žalobkyni b) J. T. částku 700.000,- Kč, žalobkyni e) J. Č. částku 1.000.000,- Kč, žalobkyni c) nezletilé N. V. B. částku 150.000,- Kč a žalobkyni f) V. N. Č. částku 300.000,- Kč. Při určení výše finanční náhrady nemajetkové újmy soud prvního stupně zdůraznil její preventivně-sankční povahu, kdy takto poskytnutá částka nesmí být zřejmým bezdůvodným obohacením dotčených osob a by neměla být pro původce neoprávněného zásahu likvidační. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně dále vyložil, že mezi účastníky bylo nesporné, že k záměně obou nezletilých došlo v důsledku pochybení, za něž nese odpovědnost žalovaná. Odpovědnost žalovaná za zásah do osobnostních práv žalobců spatřoval soud prvního stupně v nedostatečném označení novorozenců po porodu, samotné fyzické záměně novorozenců, nedostatečném prošetření problémů s nesouhlasnými údaji ohledně váhy a míry novorozenců, nedostatečném vyřešení svévolných změn v zdravotnické dokumentaci nezletilých a v nezachycení zdravotního poškození dítěte žalobkyně e) po porodu ve zdravotnické dokumentaci. Namítanou spoluodpovědnost žalobců za záměnu dětí soud prvního stupně odmítl jako účelovou a nedovodil ji ani ze skutečnosti, že se obě matky jako prvorodičky spokojily s vysvětlením zdravotních sester o záměně vah novorozenců proto, že nefungovaly počítače, a že nepožadovaly ubezpečení od lékařů. Závěr o nemajetkové újmě – mimořádně intenzivní, rozsáhlé a současně nezvratné (protože zmeškanou dobu společného rodinného života žalobců prostým navrácením zaměněných dětí do původních rodin zhojit nelze) způsobené žalovanou žalobcům soud prvního stupně čerpal i ze znaleckých posudků znalců doc. PhDr. J. K. a MUDr. J. K. Uzavřel nicméně, že způsobená újma - rozlišitelná v různých kategoriích – nadto není u všech žalobců stejná. Nemožnost strávit první měsíce života s vlastním dítětem, jež jsou pro navázání bazálních vztahů mimořádně důležité, neshledal soud prvního stupně u žalobců B. a T., neboť tito nesou za trvání záměny dětí svůj díl odpovědnosti. Zde soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce L. B. měl již v dubnu 2007 k dispozici výsledky testů DNA vylučující jeho otcovství (a podporující tak variantu možné záměny dětí) avšak stav nejistoty, který soud prvního stupně kladl za vinu žalobcům a) a b) přetrvával až do září 2009, kdy vyšla záměna najevo. Rovněž trauma určité „Sophiiny volby“ spojené s vyřazením vychovávaného a milovaného dítěte, k němuž byly navázány plnohodnotné citové vazby, je - s odkazem na specifické biologické vlivy- dle hodnocení soudu prvního stupně silněji pociťováno u ženy než u muže. V tomto ohledu soud prvního stupně shledal rozdíly i mezi žalobkyněmi-matkami a žalobci-otci. Rozdílná újma byla seznána i v důsledku potíží spojených s navázáním plnohodnotného vztahu k vlastnímu dítěti. Tato újma je dle soudu prvního stupně vyloučena u žalobce L. B., protože ten již navázal plnohodnotný vztah se svojí biologickou dcerou. Konečně za poslední zásah do osobnostních práv rodičů soud prvního stupně označil vyloučení možnosti oslovovat vlastní dítě zvoleným jménem. Ve vztahu k nezletilým žalobkyním soud prvního stupně nevyloučil pravděpodobnost výskytu psychických problémů v podobě komplikací při separačních situacích, jako je např. nástup do školky, školy či rozchod s partnerem. Vliv na výši poskytnuté peněžité náhrady měla i skutečnost, že žalobci a) a b) opakovaně za medializaci svého případu pobírali honoráře a částečně si tak zajistili satisfakci svépomocí.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2010, č.j. 1 Co 137/2009-481 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci a) L. B. částku 350.000,- Kč změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci a) 250.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a co do požadavku na zaplacení částky 100.000,- Kč žalobu žalobce a) zamítl. V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud dále znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rovněž před soudem odvolacím tak, že povinnost k jejich náhradě uložil společně a nerozdílně žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované. Důvodem pro částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně bylo nedostatečné zohlednění aktivity žalobce a) k medializaci věci, rozsah a charakter medializace a snaha získat zveřejňováním majetkový prospěch. Odvolací soud hodnotil rozsáhlou úplatnou medializaci výrazněji v neprospěch žalobce a), neboť tato skutečnost nutně musí vést k závěru, že žalobce si takovým způsobem nechal poskytovat satisfakci a zájem a ochota věc takto medializovat nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí, svědčí podle odvolacího soudu o snaze využít celé situace k získání majetkového prospěchu. To ovšem podstatným způsobem snižuje nepříznivé důsledky zásahu do osobnostních práv žalobce a), protože u osoby medializující závažnou a vysoce intimní problematiku rodičovství a vztahů mezi rodiči i k dětem v době po porodu a současně sledující vlastní majetkový prospěch nelze učinit závěr, že dopad protiprávního zásahu a rozsah vzniklé nemajetkové újmy na osobnostní sféru žalobce a) byl obdobně závažný a hluboký jako u ostatních dospělých žalobců. Odvolací soud nicméně nekrátil náhradu u žalobkyně b), protože ta medializaci věci aktivně nevyvolávala a nepřijímala a sama se vyjádřila, že medializace ji obtěžovala. V části rozsudek potvrzující odvolací soud odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a co do právního posouzení odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.10.2009, sp.zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněném po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 98, ročník 2010.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též „dovolatelka“). Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyřešil následující právní otázky. 1) Byl dán u újmy ohledně všech žalovaných důvod k přiznání finančního zadostiučinění či zda postačovalo poskytnutí morálního zadostiučinění, tj. byl naplněn nezbytný předpoklad značné újmy dotčenosti osobnosti fyzické osoby pro přiznání finančního zadostiučinění? 2) Jsou přisouzené částky zadostiučinění v penězích za újmu způsobenou „záměnou dětí“ v souladu se zákonným požadavkem přiměřenosti a v souladu s funkcí finančního zadostiučinění? 3) Je zjištění spoluodpovědnosti třetích osob či samotných dotčených fyzických osob na prohlubování protiprávního zásahu (stavu) relevantní pro rozsah odpovědnosti původce zásahu? 4) Je možné srovnání výše finančního zadostiučinění vztahující se k „záměně dětí“ s finančním zadostiučiněním újmy založené na druhově jiném skutkovém základě a dále s odškodňováním škody (např. odškodněním za smrt)? Žalovaná připouští, že její zaměstnanci jsou původci neoprávněného zásahu nedbalostní povahy spočívající v záměně novorozenců v její porodnici, zdůrazňuje však, že po obdržení informace o záměně novorozenců sama přistoupila k vnitřnímu šetření případu, podání trestního oznámení, navázání osobního kontaktu (s žalobci), k předání písemné omluvy poté, co zjistila dostatečné informace, dále k ukončení pracovních poměrů několika zaměstnanců a také k zapojení svého zřizovatele do řešení záležitosti (nabídka odborné pomoci a finančního daru). Poukazuje i nato, že v rámci snahy o mimosoudní vyřešení věci žalovaná nabídla žalobcům finanční kompenzaci v celkové výši 600.000,- Kč. Tyto skutečnosti však zejména soud prvního stupně nejenže nezohlednil v prospěch žalované, ale v její neprospěch. U nezletilých žalobkyň žalovaná neshledává předpoklad značné míry dotčenosti osobnosti fyzické osoby, daný zejména věkem žalobkyň a charakterem zásahu, nevykazujícím znaky trvalosti. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv v odůvodnění opakovaně používá analogii právní úpravy náhrady škody, při komparaci újmy na osobnostních právech žalobců se škodou za úmrtí ji však zcela odmítá. Dovolatelka, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 5188/2007, má za to, že možnost komparace škody a nemajetkové újmy judikatura není vyloučena. Z toho dle dovolatelky plyne, že soud přizpůsoboval svoji argumentaci předem stanovenému výsledku a odůvodnění tak nepůsobí přesvědčivě. Pochybení žalovaná spatřuje i vtom, že soudy obou stupňů nepřihlédly k porušení prevenční povinnosti lékařů-gynekologů, neboť nesrovnalosti ve vahách mohly vést gynekologa k vyžádání si zdravotnické dokumentace z nemocnice, či navázání kontaktu s nemocnicí, což se však nestalo. Za nesprávný považuje postup soudu, který nepřipustil žalovanou navrhovanou komparaci způsobené újmy (z hlediska žalované nikterak závažné) s újmou zvlášť závažnou (např. týrání či úmrtí dítěte). I když se nezletilé žalobkyně časem – vinou medializace případu žalobci – dozví o své záměně, nepředpokládá žalovaná u těchto žalobkyň vznik újmy. Ta by mohla nastat v důsledku chování okolí, ale tak daleko odpovědnost žalované jít nemůže. Žalovaná poukazuje na celou řadu životních situací, kdy je narušen rodinný život dítěte a přitom lze sotva uvažovat o právně řešitelné újmě a její finanční kompenzaci ( pobyt rodiče ve vězení, adopce,utajený porod, zamlčení resp. určení otcovství atd.) a i proto nelze připustit, že dojde k odškodnění z důvodu jedinečnosti případu, jak dle přesvědčení žalované učinily soudy obou stupňů. S ohledem na medializaci případu žalobci a),b) není naplněn předpoklad značné míry dotčenosti osobnosti fyzické osoby a nutno je přihlédnout –jak nakonec soudy správně učinily- i ke svépomoci „odčinit“ si vlastní újmu. Dovolatelka má zde za to, že zásah do práva na rodinný život byl do určité míry kompenzován výchovou, byť defacto cizího dítěte. Rovněž u žalobců c), d) zůstává otázkou, zda je naplněn předpoklad značné míry dotčenosti osobnosti fyzické osoby, nezbytný pro přiznání finančního zadostiučinění. Ohledně namítané nepřiměřenosti částek finančního zadostiučinění žalovaná dodává, že odvolací soud vzal za výchozí sumy vytvořené volnou úvahou soudu prvního stupně (dle jejího názoru nesprávně založené na sankčním přístupu), aniž by sám ve smyslu zjištěných okolností případu tyto úvahy komplexně přehodnotil a provázal se základní satisfakční funkcí peněžitého zadostiučinění, neboť jinak si nelze vysvětlit zjevný nepoměr s odškodňováním daleko závažnějších neoprávněných zásahů do osobnostních práv, resp. práva na rodinný život. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I., III. i závislých výrocích IV. a V. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované uvedli, že dovolání představuje polemiku se skutkovými závěry soudů obou stupňů, která je však u dovolání založeného z důvodu uvedeného v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřípustná. Kupříkladu otázka zda byl naplněn nezbytný předpoklad značné míry dotčenosti osobnosti fyzické osoby pro přiznání finančního zadostiučinění se nachází na pomezí otázky skutkové a právní a nelze v ní nevidět polemiku se závěrem, jak silná a intenzivní skutečně byla újma utrpěná žalobci. Přitom tato otázka byla zodpovězena výpověďmi žalobců a znaleckými posudky. Stejnou polemikou je i názor žalované, že u nezletilých žalobkyň není důvod pro přiznání finančního zadostiučinění, protože vzniklá újma není dle dovolatelky té míry, jak byla zjištěna znaleckými posudky. K soudem prvního stupně užité analogie s náhradou škody žalobci uvádějí, že soud analogii užívá především k posouzení odpovědnosti původce neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti- žalované, nesplnění zakročovaní povinnosti žalované, spoluodpovědnosti žalobců atd., tedy v případě, kde právní úprava ochrany osobnosti zvláštní úpravu neobsahuje. Naopak analogie je odmítnuta při stanovení výše odškodnění, a to ve vztahu k §444 odst. 3 občanského zákoníku. Také argument o potlačení újmy tím, že žalobci vychovávali několik měsíců „nevědomky své dítě“ je dle žalobců dovedený ad absurdum. Újma žalobců spočívala právě ve skutečnosti, že nejenom že byli ochuzeni o možnost strávit prvé měsíce se svým biologickým dítětem, ale dále, že dítě kterému byla z jejich strany věnována láska jim bylo odebráno a vráceno jeho biologickým rodičům. Újmu prožívali až od okamžiku, kdy se o záměně dozvěděli, nikoliv (v podstatné části) před tímto okamžikem. Jistou míru svépomoci žalobců a),b) posuzoval již soud prvního stupně a také ji ve svém rozhodnutí zohlednil. Žalobci již v odvolacím řízení odmítli přerušení příčinné souvislosti mezi opomenutím žalované a vzniklou újmu, ke kterému mělo dojít v důsledku tvrzených pochybení gynekologů obou žalobkyň, neboť tito ze samotné skutečnosti rozdílných měr a vah nemohli dospět k domněnce, vykazující alespoň minimální stupeň pravděpodobnosti, že došlo k záměně novorozenců. Dovolatelkou zmiňovaná vnitřní opatření, přijatá po zjištěné záměně novorozenců, nepovažují žalobci za morální zadostiučinění. Přiznaná výše zadostiučinění není nepřiměřená, neboť při jejím určení byla vzata do úvahy všechna hlediska a okolnosti případu, jako je míra zavinění žalované, rozměr, rozsah, trvání újmy, charakter zasaženého osobnostního práva a další. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Vedlejší účastník na straně žalované ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že se s uplatněnými dovolacími důvody zcela ztotožňuje. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů upřednostnily sankční dopad zadostiučinění v penězích, potlačily jeho satisfakční a reparační funkci a všem žalobcům přisoudily nepřiměřeně vysoké částky. Navrhl proto rovněž, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích I., III. i závislých výrocích IV. a V. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.) nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Za potvrzující výrok je přitom třeba považovat i výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) L. B. částku 250.0000,- Kč, ačkoliv byl odvolacím soudem uveden jako výrok měnící. Je tomu tak proto, že odvolací soud v tomto rozsahu posoudil obsah práv a povinností shodně s soudem prvního stupně. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §11 občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Podle ustanovení §13 odst. 3 občanského zákoníku výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
První otázku zásadního právního významu vymezuje žalovaná jako otázku, zda byl dán u újmy ohledně všech žalovaných důvod k přiznání finančního zadostiučinění či zda postačovalo poskytnutí morálního zadostiučinění, tj. byl naplněn nezbytný předpoklad značné újmy dotčenosti osobnosti fyzické osoby pro přiznání finančního zadostiučinění. Dovolatelka se v této otázce jinými slovy dotazuje, zda byla naplněna hypotéza ustanovení §13 odst. 2 obč. zákoníku. S první otázkou bezprostředně souvisí i otázka druhá - zda jsou přisouzené částky zadostiučinění v penězích za újmu způsobenou „záměnou dětí“ v souladu se zákonným požadavkem přiměřenosti a v souladu s funkcí finančního zadostiučinění.
Zde je třeba si uvědomit, že dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. předpokládá omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních přepisů se pak jedná tehdy, jestliže buď soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V přezkoumávané věci odvolací soud odpovídajícím způsobem na daný případ aplikoval ustanovení §13 odst. 2 o.z., podle něhož pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Právní závěry odvolacího soudu ohledně užití ustanovení §13 odst. 2 obč. zákoníku odpovídají ustálené judikatuře soudů.
Podle ustálené judikatury soudů platí, že (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1993, sp. zn. 5 Co 18/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 1995) soud při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy musí mít prokázáno, že jsou tu okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák., a to zejména z hlediska intenzity, trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci vzhledem na postavení žalobce v rodině a společnosti. Finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, jestliže nebude postačující morální zadostiučinění a jestliže došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře jde, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003).
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.10.2009, sp.zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, číslo 98 (který odvolací soud cituje) zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
V rozsudku ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 3/2003 pod č. 35, Nejvyšší soud judikoval, že platná právní úprava nestanoví meze zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti formou náhrady nemajetkové újmy v penězích; soudy proto musí v každém jednotlivém případě vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se ke zjištěné míře zásahu do osobnostních práv postižené osoby. Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích pak zákon stanoví jako kritéria posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Jde nejen o okolnosti na straně samotného původce zásahu, ale i na straně dotčené fyzické osoby.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud při svém rozhodnutí o žalobci uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy závěry uvedené v citované judikatuře plně respektoval a vycházel z nich, přičemž správně vymezil zásah do dotčené složky osobnosti jednotlivých žalobců a současně přihlédl k okolnostem daného případu (§13 odst. 3 obč. zák.). Jestliže v řízení bylo prokázáno, že ze strany žalované došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv (u všech) žalobců chráněných ustanovením §11 obč. zák. tím, že došlo k záměně novorozenců, nelze ani v tomto ohledu vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že v daném případě jsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích pro každého ze žalobců, neboť morální zadostiučinění, kterého se jim dostalo omluvou původcem zásahu, se v daném případě nejeví postačujícím (§13 odst. 2 obč. zák.). Rovněž následná vnitřní opatření učiněná žalovanou k prevenci podobného zásahu nemohou ze své povahy takové morální zadostiučinění žalobcům poskytnout. Zjištěným neoprávněným zásahem do soukromí žalobců byl totiž jejich rodinný život, sociální, morální a citové vztahy narušeny tak, že morální zadostiučinění není dostačující k tomu, aby vyvážilo vzniklou nemajetkovou újmu. Závěr soudu prvního stupně, že způsobená újma je mimořádně intenzivní a rozsáhlá ( došlo ke dvojí ztrátě osoby blízké, i když ne definitivní) a současně nevratná ( zmeškanou dobu počátku společného rodinného života žalobců prostým návratem zaměněných dětí do původních rodin zhojit nelze) má oporu v provedeném dokazování. Je třeba si rovněž uvědomit, že respektování soukromého, resp. rodinného života ve smyslu čl. 8 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4.11.1950 (jenž byl neoprávněným zásahem žalované dotčen) sebou nese pozitivní závazek přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem, neboť jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet (Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ze dne 26. 2. 2002 ve věci Kutzner proti Německu, stížnost č. 46544/99, §61, srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 1.3.2000, sp.zn. II. ÚS 517/99). Rovněž úvahu odvolacího soudu o snížení přiznaného zadostiučiní žalobci a) L. B. (která vyústila v částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně, avšak tento měnící výrok nebyl dovoláním napaden) má oporu v předchozí judikatuře Nejvyššího soudu o porovnání míry dotčení osobnosti fyzické osoby a tomu odpovídajícího předpokladu přiměřenosti odpovídající satisfakce s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci suplován případnou „svépomocí“ poškozeného (srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 31.1.2001, sp.zn. 30 Cdo 2971/2000). Z výše uvedeného tak plyne, že tyto otázky nepředstavují otázku zásadního právního významu a není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rovněž třetí otázka položená dovolatelkou - je zjištění spoluodpovědnosti třetích osob či samotných dotčených fyzických osob na prohlubování protiprávního zásahu (stavu) relevantní pro rozsah odpovědnosti původce zásahu – není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je tomu tak proto, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) úvahu o výši poskytnutého zadostiučinění na případné spoluodpovědnosti samotných žalovaných či třetích osob, nezaložil. Soudy obou stupňů totiž neshledaly dostatečný skutkový základ, který by jim umožňoval takový závěr (o spoluodpovědnosti jiného subjektu než žalované) přijmout. Za tohoto stavu tak žalovanou nastolená třetí otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Protože se soudy obou stupňů otázkou případné spoluodpovědnosti žalobců a třetích osob zabývat nemohly, nemůže tak učinit ani dovolací soud a i zde je třeba přijmout závěr, že se nejedná o otázku zásadního právního významu.
Konečně ani čtvrtá otázka – zda je možné srovnání výše finančního zadostiučinění vztahující se k „záměně dětí“ s finančním zadostiučiněním újmy založené na druhově jiném skutkovém základě a dále s odškodňováním škody (např. odškodněním za smrt) – není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Při posuzování této otázky soudy obou stupňů správně vycházely ze zásad vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 4.5.2005, sp.zn. Pl.ÚS 16/04, vyhlášeném ve Sbírce zákonů pod č. 265/2005 Sb., v němž Ústavní soud mimo jiné vyslovil, že ustanovení §444 odst. 3 obč. zákoníku je natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Odvolací soud přesvědčivě vyložil (s odkazem na vykonaná zjištění soudu prvního stupně) proč jednorázovou výši náhrady škody stanovenou v ustanovení §444 odst. 3 obč. zákoníku nepovažuje za nepřekročitelnou. Těmito důvody je skutečnost, že došlo k zvlášť závažnému porušení osobnostních práv dvou rodin a to početnou sérií nedbalostních pochybení ze strany původce zásahu, přičemž (pro úvahu o možné morální satisfakci) zcela absentuje trestní postih viníků. Poukazuje dále na období kritické pro navázání bazálních vztahů mezi členy rodiny, po něž trval důsledek záměny novorozenců a zdůrazňuje i přítomnost okolností mimořádně závažných, spojených s množstvím hrubých nedbalostních pochybení žalované, jak v oblasti prevence, tak i v oblasti samotného řešení. Podle dovolacího soudu nelze rovněž odhlédnout od zjištění soudu prvního stupně, že ani soudní znalkyně Doc. PhDr. J. K. nedokázala ze svého odborného hlediska provést komparaci mezi újmou plynoucí ze záměny dětí na straně jedné a újmou vznikající při usmrcení osoby blízké na straně druhé, když ohledně intenzity traumatu zcela pochopitelně uvedla, že „se smrtí je objektivně nesrovnatelná, jedná se o zcela jiný typ traumatu“. Ke stejnému principu – byť v oblasti výkladu ustanovení §13 odst. 1 vět druhé a třetí, §31a, §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) a čl. II zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 160/2006 Sb.“). - se ostatně přihlásil Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13.4.2011, sp.zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, pod číslem 58, kde mimo jiné vyslovil, že při určování výše přiměřeného zadostiučinění nelze vycházet z toho, že přiznaná peněžní náhrada musí být nižší než částka, která je ve smyslu §444 odst. 3 obč. zák. stanovena jako jednorázové odškodnění pozůstalým za smrt osoby blízké.
S přihlédnutím k vyloženému, proto Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Rozhodoval bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly každému ze žalobců v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč [srov. §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 6.550,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobců osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 1.310,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby každému z žalobců náklady v celkové výši 7.860,- Kč nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu