ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.617.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 617/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Horizont marketing – finance – logistika, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Slezské Ostravě, Bohumínská 788/61, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby 25894749, zastoupené Mgr. Gabrielou Kaprálkovou (dříve Smetanovou), advokátkou, se sídlem ve Slezské Ostravě, Občanská 18, proti žalované OPOP spol. s r. o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Zašovská 750, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 47674105, zastoupené JUDr. Igorem Zmydleným, advokátem, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 94, o zaplacení částky 246.584,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 10/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2009, č. j. 7 Cmo 448/2008-95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2009, č. j. 7 Cmo 448/2008-95, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. září 2008, č. j. 7 Cm 10/2006-70, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 246.584,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 22. července 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), ohledně dalšího tam specifikovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako nájemce uzavřela dne 28. července 1999 se společností První finanční a leasingová a. s. jako pronajímatelem leasingovou smlouvu č. 922, jejímž předmětem byl odmašťovací, oplachový (fosfátový) a sušící stroj a jíž se žalovaná zavázala zaplatit pronajímateli celkem 36 měsíčních leasingových splátek ve výši 30.823,- Kč, daň z přidané hodnoty a pojištění. První finanční a leasingová a. s. smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 28. září 1999 postoupila pohledávku na zaplacení těchto leasingových splátek, bez daně a pojištění, společnosti IPB, a. s., a dne 4. října 1999 oznámila postoupení žalované. Na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi IPB, a. s., a ČSOB, a. s. (správně Československá obchodní banka, a. s.), přešla pohledávka vůči žalované s účinností od 19. června 2000 na ČSOB, a. s. Smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou dne 22. května 2001 získala část podniku společnosti První finanční a leasingová a. s. zabývající se poskytováním leasingu společnost BONETT CZ s. r. o. Ta dopisem doručeným dne 27. září 2001 oznámila žalované, že na ni přešla práva a povinnosti pronajímatele z leasingové smlouvy č. 922, od leasingové smlouvy odstoupila pro prodlení s placením leasingových splátek a vyzvala žalovanou k jednání za účelem smírného řešení. ČSOB, a. s., dopisem ze dne 18. prosince 2001 žalované sdělila, že v případě dohody o zrušení leasingové smlouvy č. 922 ke dni 20. prosince 2001 a po úhradě veškerých dlužných již splatných leasingových splátek a po vypořádání úroků z prodlení budou žalované vráceny veškeré zajišťovací instrumenty a ČSOB, a. s., bude zbylou část neuhrazených postoupených pohledávek vymáhat od leasingového pronajímatele. V dohodě o zrušení leasingové smlouvy č. 922 uzavřené dne 20. prosince 2001 se BONETT CZ s. r. o. s žalovanou dohodla o zrušení leasingové smlouvy s tím, že ke dni účinnosti této dohody zanikají veškerá práva a povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy, a to zejména veškeré případné finanční nároky. Žalovaná dne 20. prosince 2001 předala předmět leasingu společnosti BONETT CZ s. r. o. ČSOB, a. s., smlouvou ze dne 26. března 2004 postoupila předmětné pohledávky žalobkyni, což oznámila žalované dne 22. července 2004. Žalovaná leasingové splátky č. 29 – 36, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá, neuhradila.
Soud prvního stupně dovodil, že postoupením pohledávky přešlo oprávnění s ní nakládat na jejího nabyvatele a dohoda o zrušení leasingové smlouvy uzavřená mezi žalovanou a společností BONETT CZ s. r. o., která tuto pohledávku „nevlastnila“, nemohla vést k zániku pohledávky. Totéž platí i o odstoupení uvedené společnosti od leasingové smlouvy. Námitku promlčení soud prvního stupně vyhodnotil jako nedůvodnou, neboť neplatné odstoupení od smlouvy nemohlo přivodit okamžitou splatnost leasingových splátek. Jako neopodstatněnou posoudil též námitku, že výkon práva žalobkyně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Dovodil, že jestliže právní předchůdce žalobkyně tvrdil žalované, že po ní požaduje pouze uhrazení leasingových splátek splatných do doby uzavření dohody o zrušení leasingové smlouvy, následně však přehodnotil situaci a pohledávku postoupil, nejde o výkon práva v rozporu s poctivým obchodním stykem, nýbrž o obvyklé uplatnění práva disponovat s pohledávkou; zejména nelze vykládat jako výkon práva v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku chybné právní posouzení, neboť nesprávné právní posouzení není nepoctivostí.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. září 2009, č. j. 7 Cmo 448/2008-95, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body I a III potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se v zásadě i s jeho právními závěry. Shodně s ním usoudil, že závazek žalované zaplatit zbytek ceny leasingu (předmětné leasingové splátky) dohodou o zrušení leasingové smlouvy nezanikl, neboť společnost BONETT CZ s. r. o. nebyla věřitelem předmětné pohledávky a dohoda o zrušení práv a povinností z leasingové smlouvy, kterou uzavřela s žalovanou, se těchto leasingových splátek nemohla týkat. Vyjádřil názor, že dohoda o zrušení závazku k úhradě leasingových splátek podle ustanovení §572 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) mohla být platně uzavřena jen mezi subjekty závazkového vztahu, o nějž se jedná, tedy mezi žalobkyní (jejími právními předchůdci) a žalovanou. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně též v závěru, že následné přehodnocení situace ze strany ČSOB, a. s., a postoupení pohledávky nikterak nepřekročilo rámec podnikání vymezený zásadami poctivého obchodního styku, neboť je právem majitele s pohledávkou volně disponovat, byť jeho chování mohlo případně druhé straně naznačit postup jiný.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Zásadní právní význam zakládající přípustnost dovolání dovolatelka spatřovala v tom, že soudy nesprávně vyložily ustanovení §572 odst. 2, 3 obč. zák. Zpochybnila závěr, že dohoda o zrušení leasingové smlouvy, kterou uzavřela se společností BONETT CZ s. r. o., nemohla zrušit její závazek k zaplacení leasingových splátek. Podle jejího mínění bylo prokázáno, že ČSOB, a. s., od ní obdržela návrh na zrušení leasingové smlouvy a kladla si podmínky, za nichž má být smlouva o zrušení leasingové smlouvy uzavřena, načež jí dovolatelka uhradila dlužné leasingové splátky ve výši 270.399,- Kč a ČSOB, a. s., jí vrátila všechny zajišťující instrumenty – směnky. Z toho dovolatelka dovozuje, že stanoviskem ze dne 18. prosince 2001 ČSOB, a. s., jako majitel pohledávky dohodu o ukončení leasingové smlouvy písemně akceptovala, s podmínkami, které dovolatelka splnila. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že tato dohoda je třístranným právním úkonem uzavřeným mezi majitelem pohledávky, leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem.
Dovolatelka podrobila kritice též závěr odvolacího soudu v otázce porušení zásad poctivého obchodního styku. Argumentovala, že leasingovou smlouvu byla nucena předčasně ukončit a předmět leasingu vrátit pod tlakem ze strany První finanční a leasingové a. s., později BONETT CZ s. r. o., a též ČSOB, a. s., které chtěly obchodní případ ukončit. BONETT CZ s. r. o. odstoupila od leasingové smlouvy a chtěla vrátit předmět leasingu a jak tato společnost, tak ČSOB, a. s., požadovaly dlužné splátky. ČSOB, a. s., nadto jednoznačně deklarovala, že zůstatek pohledávky bude vymáhat po společnosti BONETT CZ s. r. o., po třech letech je však pohledávka vymáhána po dovolatelce v situaci, kdy byla nucena ukončit leasingovou smlouvu, vrátila předmět leasingu a doplatila ČSOB, a. s., požadované splátky včetně příslušenství.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 1 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Otázka, zda dohoda o zrušení leasingové smlouvy v režimu obchodního zákoníku, uzavřená mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem, může přivodit zánik pohledávky z titulu práva na zaplacení v budoucnu splatných leasingových splátek, jež byla postoupena třetí osobě, zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemůže, neboť byla vyřešena rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněným pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovolatelkou zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je shodné se závěry, které Nejvyšší soud v této otázce přijal.
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, tj. která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, in www.nsoud.cz ). K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí tedy nemůže vést ani argumentace, že dohoda o zrušení leasingové smlouvy je třístranným právním úkonem, jehož účastníkem byl též postupník (jeho právní nástupce), neboť odvolací soud tuto otázku neřešil a její řešení tedy není pro napadené rozhodnutí určující. Pro úplnost lze dodat, že dopis Československé obchodní banky, a. s., ze dne 18. prosince 2001 rozhodně nelze posoudit jako právní úkon ve smyslu ustanovení §34 obč. zák., jímž tato banka projevila vůli přistoupit k dohodě o zrušení leasingové smlouvy a o vypořádání vzájemných nároků (v té době ostatně ještě neuzavřené) jako její další účastník.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však zakládá dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu v otázce souladu postupu žalobkyně a jejího právního předchůdce se zásadami poctivého obchodního styku, neboť odvolací soud při řešení této otázky nerespektoval účel ustanovení §265 obch. zák., jak je vykládán v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), svazek CD-2/2006, pod č. C 3243, Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §265 obch. zák. předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (obdobně též např. rozhodnutí ze dne 1. února 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, uveřejněné v Souboru, svazek CD-2/2006, pod č. C 3249, a rozhodnutí ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, in www.nsoud.cz ). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Odo 359/2007, uveřejněném v Souboru, svazek CD-9/2009, pod č. C 6969, pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, in www.nsoud.cz , pak dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že žalovaná dohodu o zrušení leasingové smlouvy uzavřela na základě ujištění tehdejšího věřitele postoupené pohledávky, že v případě uzavření takové dohody a po úhradě dlužných leasingových splátek a úroků z prodlení bude zbylou neuhrazenou část postoupené pohledávky (tj. předmětné v budoucnu splatné leasingové splátky) vymáhat po leasingovém pronajímateli. Žalovaná tedy přistoupila k uzavření dohody o zrušení leasingové smlouvy v dobré víře, že jí bude leasingový vztah co se týče její osoby vypořádán ve všem všudy. Jestliže - za těchto okolností - tento věřitel poté v rozporu se svým ujištěním pohledávku postoupil žalobkyni a ta ji vůči žalované uplatnila, jeví se tento postup žalobkyně a jejího právního předchůdce, byť z hlediska formálního je po právu, i z pohledu specifické etiky podnikatelského prostředí jako do té míry nekorektní a z hlediska zásad poctivého obchodního styku nepřijatelný, že si – z pohledu požadavku na prosazování principu ekvity v rozhodování soudů - poskytnutí soudní ochrany nezaslouží. Ospravedlnit jej nemůže ani tvrzená skutečnost, že jeho důvodem byla změna v právním posouzení, zejména když právě od právního předchůdce žalobkyně, od banky, lze vyžadovat vysokou míru profesionality, zdůrazňovanou soudy nižších stupňů, ovšem toliko ve vztahu k žalované. Odůvodnil-li pak odvolací soud svůj závěr, že následné přehodnocení situace ze strany Československé obchodní banky, a. s., a navazující postoupení pohledávky žalobkyni nepřekročilo rámec podnikání vymezený zásadami poctivého obchodního styku, prostřednictvím argumentace, že je právem majitele s pohledávkou volně disponovat, pak dovozuje soulad hodnoceného jednání se zásadami poctivého obchodního styku právě jen ze skutečnosti, že toto jednání není protiprávní; takový přístup účelu (smyslu) ustanovení §265 obch. zák., jak byl vyložen v citované judikatuře, neodpovídá.
Neřešil-li odvolací soud tuto otázku správně, je dovolání nejen přípustné, nýbrž též důvodné, neboť – byť jen z pohledu jedné z dovolacích námitek - byl dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu