ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.1162.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1162/2011-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2011 o dovolání obviněných: 1) P. B. , 2) A. C. , 3) O. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 2 To 40/2011, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 4/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. C. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá.
Odůvodnění:
Je třeba uvést, že v této věci Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodoval již po čtvrté. Nejprve byli všichni tři obvinění rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2009 sp. zn. 10 T 4/2009 uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byli odsouzeni, obviněný B. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, obviněný C. k trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let a obviněný K. k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku. Tento rozsudek byl zrušen v celém rozsahu usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. 2 To 93/2009 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 10 T 4/2009, kterým byl obviněný K. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem ve formě spolupachatelství a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, obviněné C. a B. soud uznal vinnými pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství, za což uložil obviněnému B. souhrnný trest odnětí svobody na šest let a obviněnému C. trest odnětí svobody na pět a půl roku. Rovněž tento rozsudek Vrchní soud v Olomouci zrušil, a to usnesením ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 2 To 68/2010 a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Soud prvního stupně následně rozhodl rozsudkem ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 10 T 4/2009, jenž byl usnesením vrchního soudu opět zrušen a to usnesením ze dne 8. 12. 2010 sp. zn. 2 To 107/2010 a věc byla vrácena krajskému soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 18. 2. 2011 sp. zn. 10 T 4/2009 obviněné P. B., A. C. a O. K. uznal vinnými následujícími skutky:
obviněný O. K.:
dne 19. 9. 2008 v době mezi 19:00 a 20:00 hodin v B. na ulici P., v rekreační chatě bez čísla popisného chatové kolonie fyzicky napadl A. O., kterého se záměrem vážně ho zranit, opakovaně bil pěstmi do obličejové i vlasaté části hlavy a krátce poté poškozeného opětovně se záměrem vážně jej zranit napadl na přilehlé panelové cestě, a to tak, že jej nejméně 3 x udeřil pěstí na levou stranu hlavy, přičemž poškozenému způsobil vážná zranění, a to prokrvácení měkkých pokrývek lebních v levé temenní a spánkové krajině s prokrvácením spánkového svalu, ložiskové zhmoždění mozku a krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, otok měkkých pokrývek lebních s oděrkou a krevní podlitinou v zadní části temenní krajiny, krevní výrony a trhliny sliznice horního a dolního rtu, oděrky na nose a zlomeninu nosních chrupavek, krevní podlitinu kolem pravého oka s krvácením do skléry a s oděrkami na pravé tváři, drobné oděrky ve středu a v levé polovině čelní krajiny a oděrku v čelní krajině vpravo, kdy A. O. v důsledku zhmoždění mozku a krvácení pod mozkové obaly po několika hodinách zemřel.
obviněný P. B.:
dne 19. 9. 2008 v době mezi 19:00 a 20:00 hodin v B. na ulici P., v rekreační chatě bez čísla popisného bezprostředně poté, co se společně se spoluobviněným A. C. snažil zamezit konfliktu mezi spoluobviněným K. a poškozeným A.O., poté, co byl poškozeným slovně napaden, tohoto v úmyslu jej zranit udeřil pěstí do oblasti brady, kdy v důsledku tohoto úderu nedošlo ke zranění poškozeného.
obviněný A. C.:
dne 19. 9. 2008 v době mezi 19:00 a 20:00 hodin v B. na ulici P., v rekreační chatě bez čísla popisného bezprostředně poté, co se společně se spoluobviněným P. B. snažil zamezit konfliktu mezi spoluobviněným K. a poškozeným A. O. poté, co byl poškozeným slovně napaden, tohoto v úmyslu jej zranit udeřil pěstí do oblasti brady, kdy v důsledku tohoto úderu nedošlo ke zranění poškozeného.
Tím obviněný O. K. spáchal zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný P. B. spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců a to za uvedený trestný čin a sbíhající se trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 1 T 118/2008, přičemž v tomto rozsudku byl zrušen výrok o trestu. K výkonu souhrnného trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný A. C. spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. ve stádiu podle pokusu §8 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému O. K. uložena povinnost uhradit poškozeným: Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce Jihomoravský kraj, územní pracoviště Brno se sídlem Brno, B. škodu ve výši 1.555,50 Kč, K. O., škodu ve výši 177.880,75 Kč, L. O., škodu ve výši 177.880,75 Kč, H. Š., škodu ve výši 177.880,75 Kč a E. H., škodu ve výši 177.880,75 Kč.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně podali státní zástupce a obviněný O. K. odvolání, o nichž následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 2 To 40/2011 tak, že výrokem ad) I. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu uloženému obviněnému O. K. a současně ve všech výrocích vztahujících se k obviněným P. B. a A. C. Výrokem ad) II. podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného A. C. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že:
dne 19. 9. 2008 v době mezi 19:00 a 20:00 hodin v B., na ulici P., v rekreační chatě bez čísla popisného, bezprostředně poté, co viděl opakované napadení poškozeného A. O., pěstmi ze strany spoluobviněného O. K., na stejném místě a po slovním napadení ze strany A. O. tohoto v úmyslu vážně jej zranit udeřil pěstí do oblasti brady, kdy v důsledku tohoto úderu nedošlo ke zranění poškozeného,
za což obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou.
Obviněného P. B. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že:
dne 19. 9. 2008 v době mezi 19:00 a 20:00 hodin v B. na ulici P., v rekreační chatě bez čísla popisného bezprostředně poté, co viděl opakované napadení poškozeného A. O., pěstmi ze strany spoluobviněného O. K., jakož i následné napadení pěstí ze strany spoluobviněného A. C., na stejném místě a po slovním napadení ze strany A. O. tohoto v úmyslu vážně jej zranit udeřil pěstí do oblasti brady, kdy v důsledku tohoto úderu nedošlo ke zranění poškozeného,
za což obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců vzhledem k jeho předchozímu pravomocnému odsouzení za trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 1 T 118/2008 a k výkonu tohoto souhrnného trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň odvolací soud zrušil výrok o trestu ohledně tohoto obviněného v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 1 T 118/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněného O. K. pak nově odsoudil za skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Výrokem ad) III. odvolací soud současně rozhodl, že ve výrocích o vině a o náhradě škody zůstává rozsudek nalézacího soudu ohledně obviněného O. K. nezměněn a výrokem ad) IV. rozhodl, že odvolání obviněného O. K. se zamítá podle §256 tr. ř.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 2 To 40/2011 podali všichni tři obvinění dovolání.
Obviněný O. K. své dovolání podané prostřednictvím obhájkyně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Tento dovolací důvod obviněný především spatřuje v tom, že nejen odvolací soud, který se podle něj de facto ztotožnil s právním posouzením skutku spáchaného obviněným jako se správným a ještě uložený trest zpřísnil, ale současně i soud nalézací nesprávně zjistily skutkový stav, náležitě jej neobjasnily a neopatřily ani spolehlivý podklad pro rozhodnutí, jenž učinily, neboť důkazy ani podklady neexistovaly a soud prvního stupně je tak ani nebyl schopen zajistit. V posuzovaném případu se proto podle obviněného jedná o důkazní nouzi. Popsaný skutek, jenž měl obviněný spáchat, je nesprávně právně kvalifikován, neboť zde podle něj neexistuje plný soulad s příslušnými ustanoveními hmotného práva, když žalovaný skutek nebyl řádně objasněn a nebyl opatřen spolehlivý podklad pro rozhodnutí o jeho vině. Dovolatel následně interpretuje a hodnotí jednotlivé důkazy, jež byly provedeny v nalézacím řízení a soud prvého stupně je podle něj hodnotil nesprávně a dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Poukazuje především na jednotlivé rozporné výpovědi všech tří obviněných, které v průběhu trestního řízení měnili, protichůdné výpovědi svědků P. K., P. V. a M. W., z nichž podle obviněného nelze dovodit místo ani čas konfliktu na předmětné chatě, které konkrétní osoby u něj byly přítomny, kdo se konfliktu účastnil aktivně a kdo pasivně (viz krevní stopa na obuvi svědka F. K., která nebyla nikterak vzata v úvahu i přesto, že je tento svědek podle obviněného zcela nevěrohodný, měnil své výpovědi a zjevně lhal), ze strany kterého z obviněných a případně dalších osob byl poškozený napaden a jak a do jaké míry byl poškozený zraněn. Závěry nalézacího soudu ohledně střetu obviněného K. s poškozeným, časových údajů o přítomnosti obviněného v restauraci U D., skutečnosti, že to byl podle soudu právě a jen obviněný K., jenž způsobil poškozenému veškerá zjištěná závažná zranění, jsou nesprávné. A to i vzhledem ke znaleckým posudkům z oboru soudního lékařství, z nichž není zřejmé, které rány způsobily smrt poškozeného, doba vzniku zranění, skutečnost, že by obviněný K. zranil poškozeného v oblasti spánkové části na levé straně hlavy, přesný čas úmrtí poškozeného a zbytky nestrávené potravy v jeho žaludku nasvědčující tomu, že poškozený z místa činu skutečně odešel pryč. Nalézací soud se s těmito okolnostmi vypořádal nedostatečně a nesprávně a nevzal v potaz ani dobu, kdy mělo dojít ke konfliktu a dobu, kdy byl druhý den poškozený nalezen u chatky (s časovým úsekem mezi 20:00 hodinou večer a zhruba 10:00 hodinou druhý den ráno, když smrt nastala až cca kolem 18:00 druhý den). Nalézací soud podle obviněného přiřknul veškerá zjištěná zranění poškozeného na úkor obviněného K. bez ohledu na závěry znalců, alternativní množnosti vyplývající ze znaleckého posudku, rozpory ve výpovědích a dalších skutkových zjištěních. Obviněný se domnívá, že není svědek ani důkaz, který by jeho prvotní výpověď o třech ranách pěstí vedených do spánkové části hlavy poškozeného potvrdil a nepotvrzuje to ani znalecký posudek z oboru soudního lékařství. Nalézací soud tak dospěl ohledně obviněného k diametrálně odlišnému závěru, než jaký vyplývá z důkazů. Odvolací soud se dále rovněž nevypořádal s výpovědí svědka K. U., který se podle obviněného přihlásil zcela sám bez přičinění někoho dalšího, protože byl ve výkonu trestu ve Věznici Břeclav a taktéž s okolnostmi soudního sporu týkajících se svědků V. A. a P. P., kteří se přetahovali o svědectví poškozeného za úplatu a oba proto v soudním řízení uspěli. Poškozený byl jimi podle obviněného opakovaně atakován, jelikož oba měli zájem na tom, aby poškozený u soudu svědčil v jejich prospěch. Měli proto na poškozeném eminentní zájem. Obviněný taktéž poukazuje na to, že kapka krve poškozeného nalezená na oblečení obviněného K. mohla vzniknout v době, kdy poškozeného ve tmě odváděl z chaty cestičkou v křoví na panelovou cestu. Při způsobení vážnějších zranění by totiž podle obviněného poškozený zřejmě i více krvácel a zanechal více krevních stop (zejména na oblečení obviněného K.).
Dovolatel dále namítl, že v jeho případě nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle dle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, k prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného a k prokázání úmyslu obviněného K. způsobit následek, za nějž byl odsouzen. Taktéž nebyla objasněna časová souvislost útoku a následku (smrti poškozeného). Za těchto okolností tak není objektivně a spravedlivě možné přičíst způsobený následek, tzn. smrt poškozeného právě obviněnému K.
V posuzovaném případu podle obviněného nastávají vážné a důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci. Nabízí se více možných variant, jak a proč k trestnému činu došlo a za daných okolností by mělo dojít k užití zásady in dubio pro reo . K takovému závěru obviněného vede rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Tz 22/67 (publikovaného pod č. 22/68 Sb. s. r.) a sp. zn. 5 Tz 49/2001, když k naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §222 tr. zák. (jistě tedy „per analogiím i §145 tr. zákoníku“) nestačí, že pachatel jednal úmyslně, ale musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedeného v tomto ustanovení.
V závěru dovolání proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve vztahu k tomuto obviněnému zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání v potřebném rozsahu ve smyslu závazného stanoviska Nejvyššího soudu.
Obviněný P. B. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce a téhož dne svůj mimořádný opravný prostředek doplnil podáním označeném jako „doplnění dovolání“ o další skutečnosti, jímž podpořil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž své dovolání opřel.
Obviněný odvolacímu soudu vytýká především procesní pochybení spočívající v překročení jeho pravomoci v principu apelačním s prvky kasace, v postupu v příkrém rozporu s §259 odst. 3 tr. ř., se zásadou přímosti zakotvené v §2 odst. 11 tr. ř. a zásadou bezprostřednosti podle §2 odst. 12 tr. ř. Odvolací soud tak podle něj nahradil činnost soudu nalézacího, a to způsobem hraničícím s odejmutím práva na zákonného soudce. Odvolací soud porušil ustanovení §259 tr. ř., když nesouhlasil s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudu prvního stupně i přesto, že nalézací soud striktně postupoval v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a jeho skutkové závěry nepostrádají logiku, jak sám odvolací soud konstatoval na straně deset napadeného rozsudku a byl si tak vědom, že sám nemůže skutkové závěry a hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem měnit. I přesto však neoprávněně znovu „otevřel" dokazování a postupoval proto v rozporu s §259 tr. ř.
Při doplnění dokazování odvolací soud znovu vyslechl pouze obviněného C. a poté učinil odlišné skutkové a právní závěry i vůči obviněnému B., což je podle obviněného v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., protože soud musí hodnotit důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu. Odvolací soud měl proto z toho důvodu zopakovat i další důkazy (výslech obviněného B., soudního znalce, přečtení písemného znaleckého posudku, protokolu o prověrce na místě činu, protokolu o ohledání místa činu), neboť odvolací soud hodnocení těchto důkazů také zpochybnil na straně dvanáct napadeného rozsudku. Tyto důkazy měl pak konfrontovat s obsahem „opakované" výpovědi obviněného C. Tímto postupem odvolací soud nesprávně hodnotil všechny důkazy provedené v hlavním líčení, zejména výpověď obviněného B., který opakovaně uvedl, že neviděl a tedy ani nemohl vnímat rozsah konfliktu mezi poškozeným a ostatními obviněnými. Závěr odvolacího soudu o tom, že obviněný B. si musel být vědom důsledků těchto předchozích konfliktů, je proto nesprávný, neboť takový skutkový závěr odvolací soud nemůže učinit bez opakování výslechu tohoto obviněného během veřejného zasedání. O nutnosti opakovaného výslechu obviněného B. byla přesvědčena i vrchní státní zástupkyně, když jeho opakování i opakování jiných důkazů ve veřejném zasedání navrhovala, avšak odvolací soud její návrh zamítl. Odvolací soud proto podle názoru obviněného neprovedl opakované dokazování v rozsahu, v němž být provedeno mělo a muselo.
Odvolací soud dále podle obviněného obešel splnění podmínek podle §269 odst. 3 tr. ř., (pravděpodobně ale míněno ust. §259 odst. 3 tr. ř.) při jejichž splnění by mohl dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí, a to tím, že sice nenamítal nesprávnost hodnocení důkazů nalézacím soudem, ale nesprávnost právní kvalifikace. Takový postup a na něj navazující meritorní rozhodnutí odvolacího soudu se pak stává nejen nepředvídatelným, ale i nepřezkoumatelným (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 28.08.2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 a nález ze dne 14.11.2011, sp. zn. I. ÚS 109/11).
Na základě takto provedeného dokazování odvolací soud učinil nesprávné právní posouzení skutku, když dospěl k odlišné právní kvalifikaci, než jakou učinil soud prvního stupně, aniž by sám konstatoval naplnění všech zákonných znaků trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. spáchaného obviněným, a to ve formě spolupachatelství. V popisu skutku neuvedl, zda se jedná o čin dokonaný či nedokonaný a zda byl spáchán ve spolupachatelství či nikoliv. Takové závěry odvolacího soudu se ve výrokové části rozsudku nenachází nebo jsou nedostatečné a nepřesvědčivé. Odvolacímu soudu se také nepodařilo změnit popis skutku v napadeném rozsudku tak, aby obsahoval všechny zákonné znaky trestného činu těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, zejména aby obsahoval přesné a jednoznačné vymezení úmyslu obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Tento úmysl nelze dovodit pouze z výpovědi obviněného C., jak to učinil odvolací soud, obzvláště za situace, kdy se v části jednání na chatě výpověď obviněného C. liší od výpovědi obviněného B., s čímž se odvolací soud nikterak nevypořádal a ani se nevypořádal z věrohodností výpovědí. Taktéž neodůvodnil, proč při svém rozhodování dal přednost výpovědi obviněného C. před výpovědí obviněného B.
Obviněný taktéž namítá nesprávné použití „§8 odst. 1 tr. ř.“ odvolacím soudem a dále skutečnost, že odvolací soud prokazoval vinu obviněného, i když tato povinnost náleží podle obviněného výhradně státnímu zástupci.
Z ustálené soudní praxe podle obviněného vyplývá, že odvolací soud není oprávněn soudu prvního stupně udělovat závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů. Soud druhého stupně ho může pouze upozornit na to, čím se má znovu zabývat, případně jak má řízení doplnit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006, 4 Tz 45/2006, 2 Tzn 187/96 a jiné a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1922/09, I.ÚS 107/11 a jiné). Takový závazný pokyn se podle obviněného objevil již v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 8. 12. 2010, když se odvolací soud snažil směřovat soud prvního stupně, aby jeho hodnocení důkazů bylo v souladu s přesvědčením odvolacího soudu o skutkovém ději a důsledcích z toho vyplývajících. To potvrzuje i konstatování vrchní státní zástupkyně, že odvolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 12. 2010 „naznačil soudu prvního stupně, jakým způsobem by měl být skutkový děj uchopen", tedy k jakým skutkovým závěrům by měl tento soud dospět. Ke změně napadeného rozsudku týkající se obviněného B. pak došlo na základě přesvědčení odvolacího soudu o tom, že v úvahu přichází jiný výsledek a jiné skutkové závěry, i když nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, na čemž se shodl odvolací soud i obžaloba. Tvrzení vrchní státní zástupkyně o tom, že dokazování provedené soudem prvního stupně odporuje zásadě formální logiky tak, jak jej nově přednesla vrchní státní zástupkyně při veřejném zasedání, odvolací soud zcela nekriticky přijal a učinil jej zásadním argumentem pro zásah do nejen právních, ale i skutkových závěrů učiněných soudem nalézacím a na to navazujících změn ve výrokové části odsuzujícího rozsudku v části týkající se obviněných B. a C. Odvolací soud svůj důkazní postup rovněž vyčerpávajícím postupem nepopsal a logicky i věcně přesvědčivým způsobem neodůvodnil a neuvedl v něm, proč jsou závěry nalézacího soudu vadné a nesprávné. Nedostatky v odůvodnění i v popisu skutku pak způsobují nejen nepřezkoumatelnost rozsudku a tedy jeho podstatnou vadu, ale i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Další vadu řízení spatřuje obviněný v tom, že ze strany obžaloby došlo v odvolání k totální změně důvodů obžaloby, což vyplývá z odvolacího návrhu státní zástupkyně předneseného ústně při veřejném zasedání dne 10. 5. 2011, jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání. Tak zásadní změny stanovisek obžaloby měly být dle názoru obviněného učiněny pouze v průběhu lhůty stanovené pro odvolání a nikoliv po jejím marném uplynutí. V této lhůtě musí být podle §249 odst. 1 tr. ř. odvolání i odůvodněno. Změna odvolacích důvodů i jejich odůvodnění po marném uplynutí lhůt dle tohoto ustanovení tak podle obviněného není možná. Změna stanoviska obžaloby byla navíc překvapující a ve svých důsledcích mohla vést nejen k porušení §249 odst. 1 tr. ř., ale i práva obviněného na spravedlivý proces.
V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 2 To 40/2011 ve všech výrocích týkajících se obviněného B. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
Obviněný A. C. napadl předmětný rozsudek z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolání podal do všech výroků rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Obviněný se domnívá, že byl odsouzen nespravedlivě a dovolání mu poskytuje poslední možnost, jak dosáhnout spravedlnosti i za situace, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Obviněný poukazuje na předešlá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kdy opakovaně rušil rozsudky krajského soudu se stanovením různých připomínek a závazných pokynů, které byly poté nalézacím soudem v následném řízení bezezbytku implementovány do jeho rozhodnutí, což ostatně konstatuje i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Obviněný se domnívá, že již odvolání státního zástupce, které bylo podáno proti rozsudku nalézacího soudu, směřovalo pouze do hodnocení důkazů, což bylo během veřejného zasedání u odvolacího soudu zcela otevřeně a jasně konstatováno vrchní státní zástupkyní. Na to reagoval i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku na straně deset, když jeho předešlá zrušující rozhodnutí vytýkala nalézacímu soudu nedostatky v hodnocení provedených důkazů a zároveň nalézacímu soudu udělil pokyny ohledně toho, jak se má ještě provedeným dokazováním zabývat. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně na straně dvacet devět až třicet čtyři konečného rozhodnutí reaguje na každou předchozí uplatněnou výtku odvolacího soudu v rámci hodnocení důkazů, kterému již nelze vytknout, že by nyní některý z důležitých důkazů opomněl. Soud druhého stupně současně uvádí, že hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně nelze upřít ani jistou logiku a nejde tedy o hodnocení, které by mělo být přezkoumáváno odvolacím soudem. Pokud odvolací soud na návrh státní zástupkyně provedl doplnění dokazování přečtením výpovědi obviněného C. z přípravného řízení, jde o postup nesprávný, který účelově obchází zákonná ustanovení upravující odvolací řízení a možnosti odvolacího soudu, respektive rozdělení procesních rolí soudu nalézacího a odvolacího v trestním řízení ve vztahu k hodnocení provedeného dokazování. Takový postup odvolací soud podle obviněného zvolil jen proto, aby mohl znovu hodnotit důkazy, které byly již předtím opakovaně hodnoceny soudem prvního stupně, přičemž s tímto hodnocením se Vrchní soud v Olomouci, jak sám uvádí v odůvodnění rozhodnutí, ne zcela ztotožňoval. Postup odvolacího soudu při „otevření si cesty k novému hodnocení výpovědi obviněného" (jak je uvedeno v napadeném rozsudku) obchází ustanovení upravující přezkumnou úlohu odvolacího soudu a takové hodnocení provedeného dokazování vedoucí k užití jiné právní kvalifikace skutku není přípustné a ani právně správné.
Obviněný dodává, že odvolání proti rozsudku nalézacího soudu již nepodával, neboť strávil spoustu času ve vazbě. A to i přesto, že se domnívá, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl odsouzen. Nechtěl proto v trestním řízení pokračovat a byl připraven akceptovat toto rozhodnutí včetně uloženého trestu.
Odvolací soud podle obviněného učinil nesprávný právní závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu pokusu ublížení na zdraví v souladu s §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Obviněný se domnívá, že nebyl a nemohl být zjištěn jeho úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, když nic takového obviněný svým jednáním nezamýšlel a z jeho strany se skutečně jednalo pouze o snahu zklidnit opilého poškozeného O. v okamžiku, kdy se vulgárně a agresivně choval k obviněnému v okamžiku, kdy ho v chatce oddělovali od obviněného K. Odvolací soud vůbec nevzal v potaz významnou skutečnost, že poškozený byl přes předchozí incident s obviněným K. po zdravotní stránce zcela v pořádku, o čemž svědčí i jeho následné agresivní a útočné chování vůči obviněnému C. a pak i vůči obviněnému B. Obviněný je proto přesvědčen, že takto provedeným dokazováním není možné nade vší pochybnost konstatovat, že by měl kdykoliv v chatce v úmyslu (a to ani eventuálním) způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Dále odmítá, že by došlo k jakémukoli masivnímu napadení poškozeného ze strany všech obviněných, jak je to uvedeno v odůvodnění napadaného rozsudku, jelikož podle znaleckého posudku poškozený neměl v obličeji žádná zranění, která by mohla odůvodňovat soudem užitou právní kvalifikaci jednání obviněného C. podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a ve věci sám rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil obviněného C. obžaloby, případně jeho jednání správně právně kvalifikoval.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněných ve svém vyjádření uvedla, že dovolací důvod v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezuje rámec, podle něhož lze úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci dovolacího řízení je třeba zásadně vycházet ze skutkových zjištění učiněných v předcházejícím řízení a není v něm možno nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat toliko vady právní. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování atd. povahu právně relevantních námitek nemají. V souladu s takto koncipovaným dovolacím důvodem státní zástupkyně shledala, že dovolací námitky obviněných týkající se hodnocení důkazů soudem a zjištěného skutkového stavu nejsou způsobilé zmiňovaný dovolací důvod naplnit a obvinění v této části uplatnili dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K námitce obviněných týkajících se nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu z důvodu absence subjektivní stránky tohoto trestného činu státní zástupkyně uvedla, že subjektivní stránka trestného činu zahrnuje znaky týkající se psychiky pachatele a nejvýznamnější z nich je zavinění ve formě úmyslu nebo nedbalosti, přičemž zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a je nezbytné pro naplnění kterékoli skutkové podstaty trestného činu. Ostatní znaky subjektivní stránky (jako například pohnutka) jsou fakultativní a jsou znakem pouze některých trestných činů. Ze skutku zjištěného ve výroku rozsudku odvolacího soudu, jakož i z příslušných částí odůvodnění tohoto rozsudku je naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jímž byli shledáni vinnými obvinění C. a B., a zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku u obviněného K., podle ní zřejmé. Subjektivní stránka trestného činu v daném případě je podle státní zástupkyně jednoznačně naplněna skutkovými zjištěními, jakým způsobem a proti kterým částem těla poškozeného jednotliví obvinění útočili, když se jednalo o opakované údery pěstí do obličeje, brady a levé strany hlavy, přičemž v soudně lékařském znaleckém posudku byla popsána zranění, která poškozený utrpěl a v jejichž důsledku zemřel. Povahu útoku obviněného K. lze dobře usuzovat ze skutečnosti, že poškozeného opětovně s úmyslem vážně jej zranit, udeřil pěstí nejméně třikrát na levou stranu hlavy. Námitky obviněných ohledně absence subjektivní stránky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, proto státní zástupkyně hodnotí jako zjevně neopodstatněné.
Pokud pak obviněný B. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá pochybení odvolacího soudu v tom, že žádným způsobem nedoplnil či nezopakoval dokazování, lze podle státní zástupkyně konstatovat, že taková námitka není svojí podstatou způsobilá naplnit jím uplatněný dovolací důvod. Navíc poukázala na to, že odvolací soud rozhodoval na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných.
V závěru svého vyjádření k podaným dovoláním státní zástupkyně shrnula, že dovolání obviněných hodnotí jako zjevně neopodstatněná a navrhuje je z toho důvodu odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud by Nejvyšší soud učinil jiné rozhodnutí, souhlasila rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i takové rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněných O. K., P. B. a A. C. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 2 To 40/2011 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obviněný O. K. v první části svého dovolání namítal, že soud prvého i druhého stupně nedostatečně zjistily skutkový stav, když jej náležitě neobjasnily a nesprávně hodnotily provedené důkazy. Domnívá se, že se tak v jeho případě jedná o důkazní nouzi. Obviněný především nesouhlasí s vyhodnocením rozporných výpovědí všech tří obviněných i výpovědí svědků P. K., P. V., M. W., K. U., V. A. a P. P. Rovněž znalecký posudek z oboru soudního lékařství podle něj dostatečně nepodpořil skutkové závěry soudů o průběhu skutkového děje tak, jak jej soudy zjistily. Především namítá nedostatky ve skutkových zjištěních ohledně zranění poškozeného, doby jeho napadení ze strany obviněných, dobou smrti poškozeného, krevních stop zjištěných na místě činu, kdo z obviněných se jakou měrou podílel na zraněních poškozeného, které rány způsobily smrt poškozeného atd. Rovněž tvrdí, že soud dostatečně neprokázal příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí poškozeného.
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání obviněného O. K. shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy a provedené dokazování je podle něho nedostatečné, jelikož se jedná o důkazní nouzi. Výhrady obviněného se tedy v převážné části soustředily jen proti správnosti zjištění, že se dopustil jednání, za něž byl pravomocně odsouzen.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že obviněný v dovolání zejména uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje, ale neuvedl v podstatě žádné námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného oběma soudy a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů a neúplně provedeného dokazování. Takové námitky ovšem uplatněný dovolací důvod nenaplňují a dovolací soud se jimi ani není oprávněn zabývat.
Pokud obviněný K. projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která podle něj nemají oporu ve skutečném ději a samy si odporují, když nalézací soud nevzal v potaz řadu nesrovnalostí, které namítal již v odvolání, a sám v něm konstruoval průběh skutkového děje, je třeba konstatovat, že odvolací soud se jeho odvolacími námitkami náležitě zabýval a vypořádal se s nimi. Nejvyšší soud proto v tomto směru odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku nalézacího a zejména odvolacího soudu. Nejedná se tedy o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Jedinou relevantní hmotněprávní námitkou obviněného, kterou je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je jeho tvrzení, že jednáním popsaném ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť mu nebyl prokázán úmysl způsobit následek, tzn. smrt poškozeného. Obviněný se v této souvislosti odvolává na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001 sp. zn. 5 Tz 49/2001 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968 sp. zn. 2 Tz 22/67.
Podle §145 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.
Podle §145 odst. 3 tr. zákoníku bude pachatel potrestán odnětím svobody na osm až šestnáct let, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
U zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadováno, aby byl spáchán úmyslně , tzn. aby byl v souladu s §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán buď v přímém úmyslu , kdy podle písm. a) tohoto ustanovení pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo v nepřímém úmyslu , kdy podle písm. b) téhož ustanovení pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se podle odst. 2 tohoto ustanovení rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Následek smrti ve smyslu odst. 3 §145 tr. zákoníku, způsobený jednáním naplňujícím znaky zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, však lze způsobit pouze z nedbalosti , neboť v případě úmyslně způsobeného takového následku by bylo nutné posoudit skutek jako zločin vraždy podle §140 tr. zákoníku. Naproti tomu pokud není u pachatele dáno ve vztahu k tomuto těžšímu následku ani zavinění z nedbalosti, nelze použít vyšší trestní sazby a je mu možno přičítat jen trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku. Tak tomu například bude, jestliže k smrti poškozeného došlo v důsledku komplikací, které pachatel ani z nedbalosti nezavinil (např. poškozenému se nedostalo náležité lékařské pomoci, ač tomu nic nebránilo). Srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 1369. Zavinění ve formě úmyslu pak musí být náležitě posouzeno i ve vztahu ke způsobenému následku (smrti poškozeného), pro nějž musí být prokázáno, že byl způsoben nedbalostním jednáním, aby mohly být naplněny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto zvlášť závažného zločinu.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 musí být prokázáno nejen, že pachatel jednal úmyslně, ale soud musí rovněž náležitě prokázat, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr. a č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval ) a z pohnutky činu (srov. R II/1965). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. č. 16/1964 Sb. rozh. tr.), viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon, II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 1322.
Nejvyšší soud na tomto místě poukazuje, že totožnou argumentaci obviněný použil již ve svém řádném opravném prostředku, z něhož všechny své podstatné námitky vtělil i do dovolání (často doslovně i se stejnými chybami). V odvolání totiž mimo jiné také namítal s poukazem na shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, že při naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §222 tr. zák. (per analogiam k §145 tr. zákoníku) nepostačuje, že pachatel jednal úmyslně, ale musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedenému v tomto ustanovení. Odvolací soud k této námitce ve svém rozhodnutí uvedl, že vzhledem k tomu, jak se nalézací soud vypořádal s otázkou motivu jednání obviněného a otázkou, zda jeho jednání je jedním či dvěma skutky, je pak podle odvolacího soudu správné i řešení otázky právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, s tím, že právní kvalifikace byla posouzena korektně rovněž z hlediska časové působnosti trestních zákonů, když soud prvního stupně posoudil takové jednání podle pozdějšího zákona, jelikož byl pro obviněného příznivější. Soud prvního stupně dospěl ohledně úmyslu obviněného K. na straně třicet čtyři svého rozhodnutí k závěru, že obviněný útok vůči poškozenému zahájil v předmětné chatě, když jej opětovně bil pěstmi do obličejové i vlasaté části hlavy. V tomto jednání pokračoval krátce poté, kdy byl poškozený z této chaty vyveden a obviněný jej opětovně taktéž s úmyslem vážně poškozeného zranit udeřil nejméně třikrát pěstí na levou stranu hlavy. Takové jednání obviněného K. nalézací soud kvalifikoval jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. V této souvislosti zde poukázal na znalecký posudek z oboru soudního lékařství, podle něhož bylo na hlavu poškozeného působeno nejméně pěti útoky, které byly vedeny se značnou intenzitou, přičemž v důsledku jednoho z nich poškozený zemřel. Útoky vedené na bradu poškozeného (podle skutkových zjištění tyto útoky byly vedeny ze strany obviněného B. a C.) tento následek způsobit nemohly. Nalézací soud vzal taktéž za prokázané, že obviněný K. neměl v úmyslu poškozeného zabít, a tedy že tento těžší následek byl způsoben ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku pouze z nedbalosti.
Vzhledem k postavení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího a taxativně vymezených dovolacích důvodů zakotvených v trestním řádu není možné využít dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v odvolání jen proto, že obviněný není spokojen s výsledkem odvolacího řízení, pokud se s nimi odvolací soud dostatečně vypořádal. S poukazem na shora uvedené skutečnosti je patrné, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud nalézací, popřípadě soud odvolací a na základě podaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může pouze přezkoumat, zda nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a zda je soudy zjištěný skutkový stav dostatečnou oporou pro závěr, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen.
Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného spočívající v jeho tvrzení o nedostatečném naplnění subjektivní stránky jeho jednání jako zjevně neopodstatněnou a to i z následujících důvodů. Jednání spočívající v opakovaných úderech, které obviněný K. zasadil poškozenému do obličejové i vlasaté části hlavy v chatě a poté, co obvinění C. a B. poškozeného udeřili pěstí do brady, přičemž poškozený nebyl schopen vyjít sám z chaty ven a byl proto vyveden na panelovou cestu, kde jej opětovně obviněný K. třikrát udeřil do hlavy, nelze rozhodně označit za prosté úmyslu. Zároveň na základě takto zjištěného skutkového stavu je nutno učinit závěr, že vzhledem k četnosti, opakování úderů do oblasti hlavy (mj. i do oblasti spánkové a temenní oblasti), kde je umístěn mozek jako životně důležitý orgán, neobstojí tvrzení obviněného, že by jeho jednání nesměřovalo k úmyslnému způsobení následku těžké újmy na zdraví poškozeného, tedy že by obviněný K. nevěděl, nebo nebyl minimálně srozuměn s tím, že ji může poškozenému způsobit. Takové naplnění subjektivní stránky vyplývá i z faktu, že obviněný na poškozeného nezaútočil jen v chatě, ale jak sám doznal, bil ho zaťatou pěstí do hlavy i poté, co jej vyvedli spolu s obviněným B. na panelovou cestu a zde znovu obviněný K. směřoval svůj útok na hlavu poškozeného do oblasti spánkové krajiny, i když muselo být vzhledem k předešlým útokům ze strany všech tří obviněných na první pohled zřejmé, že je obviněný zraněn, což vyplývá i z rozsáhlých krevních stop zjištěných na zemi uvnitř předmětné chaty při ohledání místa činu a na pantoflích svědka F. K. a ze skutečnosti, že obviněného museli z chaty vyvést oba obvinění a přitom ho držet, protože by sám z chaty nevyšel. Pro značnou otrlost obviněného K. svědčí i to, že takto vážně zraněného poškozeného společně s ostatními obviněnými nechali ležet venku přes noc u chaty a druhý den ráno viděli, že zůstal ležet na totožném místě. Pokud vícekrát kontrolovali, jestli poškozený dýchá, manipulovali s ním, podložili mu hlavu a utírali obličej od zaschlé krve, jak vyplývá z výpovědí obviněných K., B., C. a svědkyně L. T., museli si všimnout, že je poškozený v obličeji silně zhmožděn a zakrvácen a proto je zjevně nelogické, že si mysleli, že poškozený stále jen spí z důvodu předešlé opilosti. Sám obviněný K. ve své výpovědi ze dne 23. 9. 2008 (viz protokol o výslechu obviněného č. l. 207 – 212) z přípravného řízení uvedl, že již po probuzení kolem 10:00 hodiny viděl, že poškozený stále leží u chaty, kde ležel na boku a nevnímá. Spolu s dalšími si sedl na verandu chaty, kde přemýšleli, zda mají zavolat záchrannou službu. Rozhodli se ale, že počkají. Obviněný K. poté ještě stihnul posbírat prázdné lahve a jít opakovaně do Billy nakoupit alkohol, rozebírat motory z vysavačů a jít na procházku s nezletilou dcerou svědkyně T. Záchrannou službu zavolali až v podvečer další den po útoku. Z takto prokázaného jednání obviněného zcela jasně vyplývá, že napadl poškozeného zcela úmyslně s tím, že mu chtěl způsobit těžké ublížení na zdraví, případně s jeho možným vznikem byl srozuměn. Následkem shora uvedeného jednání byla smrt poškozeného, který zemřel po utrpění mnohočetných poranění, když bezprostřední příčinou smrti bylo zhmoždění mozku a krvácení pod mozkové obaly. Jednalo se přitom o příčinu smrti úrazovou, násilnou a s ohledem na předběžnou zprávu o pitvě se musela na smrti poškozeného aktivně podílet druhá osoba, jak vyplývá z pitevního protokolu č. 1831/08 o soudní pitvě poškozeného O. (č. l. 457 - 487). Smrt poškozeného byla způsobena jako následek nedbalosti obviněného, když již samotná lokalita těla (převážně spánková a temenní oblast hlavy), kam obviněný výlučně a opakovaně směřoval své útoky, svědčí o tom, že tyto mohou způsobit poškozenému vážná zranění, případně i smrt poškozeného. To ostatně konstatoval i soud prvního stupně ve svém rozsudku na straně třicet čtyři, když zde uvedl, že obviněný K. neměl v úmyslu poškozeného zabít. V opačném případě by totiž pak soud nemohl užít právní kvalifikace podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ale musel by popsaný skutek posoudit jako trestný čin vraždy podle ustanovení §219 tr. zákoníku.
Z uvedeného je tak evidentní, že námitka obviněného K. ohledně údajného neprokázání subjektivní stránky trestného činu, za nějž byl odsouzen, je zcela neopodstatněná.
Obviněný P. B. shodně s obviněným A. C. ve svých dovoláních napadli procesní postup odvolacího soudu, který měl podle nich udělovat závazné pokyny soudu prvního stupně ke způsobu hodnocení důkazů, což je v příkrém rozporu s §259 tr. ř. Poté, co odvolací soud nebyl spokojen s hodnocením některých provedených důkazů, znovu vyslechl obviněného C., aby mohl hodnotit provedené důkazy odlišně než nalézací soud, a to i přesto, že nezopakoval i důkazy ostatní, jejichž hodnocení rovněž zpochybnil, a nekonfrontoval je s obsahem opakované výpovědi obviněného C. Na základě toho pak učinil odlišné skutkové i právní závěry než soud prvního stupně, což je nepřípustné, jelikož tak obešel přezkumné pravomoci odvolacího soudu a rozdělení procesních rolí soudu prvního a druhého stupně, jak je vymezuje trestní řád. Obdobně obviněný B. argumentuje procesním pochybením odvolacího soudu při jeho domnělém obejití splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř., při jejichž splnění by mohl dojít k vlastnímu meritornímu rozhodnutí, a to tím, že sice nenamítal nesprávnost hodnocení důkazů nalézacím soudem, ale nesprávnost právní kvalifikace. Obviněný dále poukazuje na další procesní pochybení odvolacího soudu co se týče „totální změny důvodů obžaloby”, kterou měla učinit vrchní státní zástupkyně během veřejného zasedání dne 10. 5. 2011 až po uplynutí lhůty pro odvolání podle §248 odst. 1 tr. ř., což je podle něj nepřípustné.
Zde je třeba uvést, že v souladu s ustanovením §249 odst. 1 tr. ř. sice musí být odvolání náležitě odůvodněno (ve lhůtě uvedené v §248 tr. ř. nebo v další lhůtě k tomu stanovené předsedou senátu ...), avšak zákonem není stanoveno, že není možné měnit rozsah, v němž je rozsudek nalézacího soudu napadán, jakož i důvody odvolání a to i po uplynutí této lhůty. Proto není vyloučeno výjimečně doplňovat odvolání i po uplynutí lhůty pro podání odvolání (srov. rozhod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 5. 2011 (č. l. 1826 – 1834) však nevyplývá, že by se podstatným způsobem změnilo stanovisko obžaloby. Navíc obviněný ani obhájce v odvolacím řízení tuto námitku nevznesli a objevuje se až v dovolání obviněného B. Takové námitky ale nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod nějž je obvinění subsumovali, neboť prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat jen hmotněprávní pochybení soudu například v posouzení skutku, nikoliv však porušení procesních předpisů. Proto se těmito námitkami Nejvyšší soud věcně nezabýval.
Tvrzení obviněného B. spočívající v tom, že odvolací soud prokazoval jeho vinu, i když tato povinnost podle obviněného náleží ryze státnímu zástupci, a že v popisu skutku soud neuvedl, zda trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. spáchaný obviněným B. ve stádiu pokusu (tedy jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání tohoto trestného činu, avšak k dokonání trestného činu nedošlo) byl dokonaný či nedokonaný, jsou irelevantní. Lze pouze poznamenat, že vlastní popis skutku v rozsudku je dostatečný a umožňuje užití té právní kvalifikace, která byla na čin obviněného aplikována.
Odmítnout je třeba i argumentaci dovolatele B., že z popisu skutku nevyplývá, zda byl spáchán ve spolupachatelství či nikoliv, když na straně třicet čtyři rozsudku soudu prvního stupně se uvádí, že jednání obviněných B. a C. v chatě nebylo kvalifikováno jako spolupachatelství, nýbrž jako samostatné útoky vůči témuž subjektu. Každopádně výrok o vině a trestu ohledně těchto obviněných byl zrušen rozsudkem odvolacího soudu, který na straně dvanáct konstatuje, že v případě obviněných C. a B. se jedná o samostatné skutky. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nejde o spolupachatelství, není žádného důvodu ke zmínění této skutečnosti v popisu skutku nebo ve výroku o vině či trestu.
Námitky obviněného B. o nesprávném hodnocení všech důkazů provedených v hlavním líčení (zejména jeho výpovědi); tvrzení obviněného C., že odvolací soud nevzal v potaz, že poškozený byl přes předchozí incident s obviněným K. po zdravotní stránce zcela v pořádku, o čemž svědčí i agresivní jednání poškozeného k obviněným B. a C., a že v chatě podle něj nedošlo k masivnímu napadení poškozeného, ve skutečnosti polemizují se skutkovými zjištěními soudů. Jak již bylo výše zdůrazněno, dovolací soud není v dovolacím řízení na základě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oprávněn se zabývat námitkami, jež jsou fakticky polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů zjištěnými v předchozím řízení.
Stejně jako obviněný O. K. i obvinění P. B. a A. C. tak uplatnili jedinou hmotněprávní námitku spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to absenci jejich úmyslu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí blíže nerozvedl, zda se u obviněného C. a B. jednalo o úmysl přímý nebo nepřímý, avšak posléze bylo jeho rozhodnutí odvolacím soudem ve všech výrocích vztahujících se k těmto obviněným zrušeno a v odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud úmyslem obou obviněných způsobit poškozenému následek, který je předvídán v ustanovení §222 odst. 1 tr. zák., náležitě zabýval. Na straně dvanáct odůvodnění rozsudku uvedl, že právní kvalifikace jednání obviněných B. a C., učiněná soudem prvního stupně jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neobstojí především vzhledem k tomu, že údery uštědřené poškozenému ze strany těchto obviněných musely být natolik důrazné, aby stačily na zklidnění značně agresivního poškozeného. Dále podle něj nelze pominout závažnou okolnost, že tyto údery následovaly až poté, co obviněný B. a C. vnímali, že poškozený byl jiným pachatelem nezávisle na tom důrazně bit pěstí do oblasti hlavy. Skutečnost, že pachatel udeří pěstí do obličeje poškozeného, avšak poté, co si byl vědom předchozího masivního útoku ze strany jiného pachatele, je velmi rozdílná od situace, kdy pachatel poškozeného udeří ojediněle jednou ranou. Současně je natolik závažná, že může významně ovlivnit právní kvalifikaci jednání obviněných B. a C., neboť byla prokázána jejich přítomnost na místě činu v době, kdy byl poškozený třikrát udeřen obviněným K. pěstí, až poškozenému tekla z nosu krev, přičemž oba také vnímali následné skutkově oddělené konflikty mezi poškozeným a jejich osobami. Tato skutková zjištění soud prvního stupně zcela pominul a nevzal v úvahu, že tyto ojedinělé rány pěstí postupně vstupují do kauzálního průběhu s možnými důsledky pro zdraví poškozeného a pachatel takového útoku musí vzít do úvahy jeho možné důsledky nejen izolovaně, ale i v souvislosti s násilím předcházejícím. Odvolací soud proto nesouhlasil s tím, že tito obvinění jednali v úmyslu poškozenému způsobit ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jak jejich jednání posoudil soud prvého stupně, ale dovodil jejich nepřímý úmysl ve vztahu k těžké újmě na zdraví ve smyslu ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. Právní kvalifikace je pro ně podle nového trestního zákoníku podle odvolacího soudu přísnější a soud druhého stupně proto posoudil trestnost činu podle trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu.
Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že pokud se obvinění B. a C. za předmětné situace zachovali výše popsaným způsobem, naplnili skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., neboť věděli a byli zároveň srozuměni s tím, že svým jednáním mohou způsobit následek těžké újmy na zdraví poškozeného a jejich úmysl k takovému následku směřoval, přičemž k dokonání těžkého ublížení na zdraví z jejich strany nedošlo. Stejně jako obviněný K. pak oba jmenovaní projevili notnou dávku otrlosti a bezohlednosti, pokud neposkytli poškozenému pomoc, přičemž věděli, že po celou řadu hodin ležel nehybně u chaty, jak bylo naznačeno výše. Pokud odvolací soud výroky o vině obviněných B. a C. v rozsudku soudu prvého stupně zrušil a sám nově vyslovil jejich vinu tak, že posoudil jejich jednotlivá jednání shora uvedeným způsobem, jedná se o právní kvalifikaci jejich skutků, která je souladná se zákonem.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěných skutků ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady všech obviněných nemají opodstatnění, neboť rozsudek odvolacího soudu a část rozsudku nalézacího soudu, která nebyla zrušena odvolacím soudem, vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a odvolací soud se svědomitě vypořádal se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných O. K., P. B. a A. C. jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c