ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.162.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 162/2011-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2011 o dovolání obviněného R. V. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 3 To 399/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 156/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. V. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. 31 T 156/2009 uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, jehož se dopustil tím, že v období od 1. 5. 2009 do 1. 9. 2009 na území města Č. B. obcházel rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2009 č. j. 32 T 36/2009 – 248 a rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 10. 3. 2008 č. j. Ž – 01/08/03188//III. - Va tím, že na základě uzavřené smlouvy o dílo ze dne 27. 4. 2009 se společností P. V. T. P. i nadále fakticky provozoval podnikatelskou činnost v oboru taxislužby, a to nejprve vozidlem tovární značky Peugeot 605, a následně s motorovým vozidlem tovární značky Opel Astra, označenými znaky taxislužby, v nichž soustavně prováděl přepravu osob za úplatu, a to přestože byl trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2009 č.j. 32 T 36/2009-248, který nabyl právní moci dne 1. 5. 2009, odsouzen pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu provádět podnikatelskou činnost v oboru taxislužba na dobu 2 let, a přestože mu bylo rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice, Obecního živnostenského úřadu ze dne 10. 3. 2008 č.j. Ž-01/08/03188//III – Va, které nabylo právní moci dne 10. 4. 2008, zrušeno živnostenské oprávnění fyzické osoby k provozování podnikatelské činnosti s předmětem podnikání „taxislužba“ osvědčené koncesní listinou č.j. Ž/00/98/00881/II ze dne 21. 4. 1998 vydanou Okresním živnostenským úřadem České Budějovice.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 3 let.
Proti uvedenému rozhodnutí podali odvolání obviněný i státní zástupce a ve věci poté rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který usnesením ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 3 To 399/2010 obě podaná odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 3 To 399/2010 následně obviněný prostřednictvím obhájkyně napadl dovoláním, přičemž je opřel o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel konkretizoval, že k trestnosti činu podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. je třeba úmyslného zavinění. Zavinění jako obligatorní znak trestného činu je vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem ( úmysl přímý ), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn ( úmysl nepřímý ). Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. minimálně v úmyslu eventuálním podle §4 písm. b) tr. zák.
Naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu by bylo možné podle dovolatele dovodit, jestliže by bylo z provedených důkazů zřejmé, že obviněný chtěl porušit uložený trest, popř. byl srozuměn s porušením uloženého trestu. V tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nejsou zahrnuty skutkové okolnosti, které by byly relevantní z hlediska právního závěru o formě zavinění. Ačkoliv soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí konstatují, že obviněný se trestného činu dopustil nejméně v úmyslu nepřímém, nelze jejich argumenty označit za dostačující a přesvědčivé. Žádný ze soudů neuvedl konkrétní okolnosti a důkazy svědčící ve prospěch závěru, že obviněný chtěl porušit uložený zákaz činnosti, popř. že byl srozuměn s jeho porušením.
Obviněnému byl v minulosti uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu provádět podnikatelskou činnost v oboru taxislužba, ale nikoliv v zákazu pracovat jako řidič taxislužby pro jiného. Krajský soud v Českých Budějovicích však nesprávně dovodil, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že porušuje zákaz udělený mu v trestním příkazu, pokud provozuje taxislužbu pro cizí účely, a rovněž nesprávně dovodil, že ani jako zaměstnanec nemohl obviněný provozovat taxislužbu, protože ztratil bezúhonnost a nemohl získat příslušné osvědčení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se obviněný snažil zákonným způsobem pracovat a na internetu objevil nabídku pana V. pracovat na základě dohody o provedení práce v rozsahu max. 150 hod. ročně. To znamenalo, že na základě využití této nabídky obviněný nepodnikal na vlastní koncesi, ale byl oprávněn jezdit jako řidič taxislužby jiného provozovatele. Obviněný proto s panem V. uzavřel v dubnu 2009 smlouvu o provedení práce, která byla pouze chybně označena jako smlouva o dílo. Tento nedostatek byl však následně zhojen.
Obviněný tedy jezdil jako řidič taxislužby, když průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby byl vydán Městským úřadem Černošice dne 24. 3. 2009. Provozovatelem byl právě P. V. Obviněný ale v žádném případě tuto činnost neprovozoval soustavně, samostatně, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, přičemž aby šlo o podnikání, musí být všechny tyto znaky naplněny současně.
Dovolatel zároveň poukazoval na nelogičnost celého procesu, kdy obviněný složitě vstoupil do smluvního vztahu s panem P. V. a přitom si zároveň měl být podle soudu vědom, že stejně porušuje zákon a dopouští se v době podmíněného odsouzení další trestné činnosti. To vše v situaci, kdy pan V. hradil srážkovou daň a dále hradil společnosti TAXI – Budějovice s. r. o. na základě smlouvy o spolupráci paušální měsíční odměnu a pohyblivou částku podle počtu a obsazení odjetých směn. Zúčtování směn proběhlo na konci roku.
Z hlediska subjektivní stránky se musí úmysl vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu, tj. jak k jednání, tak i k následku trestného činu a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. V daném případě se soudy zabývaly otázkou úmyslného zavinění, ale úmysl nijak neprokázaly. Je všeobecně známo, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména prokazování zavinění, je velmi složitou záležitostí, protože stojí na složce vědění a na složce vůle. Zvláště nesnadné je pak prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku a tedy srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah odehrávající se v psychice pachatele je navenek seznatelný pouze tím, že o něm slovní informaci poskytne sám pachatel, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Úmysl pachatele nelze v trestním řízení předpokládat, ale je nutno jej prokázat. Pokud chybí doznání pachatele, lze učinit závěr o nepřímém úmyslu z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, popř. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit ve vzájemné souvislosti a nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich. Dovolatel zde poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 85/2001 a poté i na rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že závěry o zavinění nesmí mít povahu presumpcí.
V projednávané trestní věci podle dovolatele neexistoval žádný důkaz o nepřímém úmyslu. Takový závěr nelze automaticky dovozovat z pouhé skutečnosti, že se obviněný snažil dále vykonávat práci řidiče taxislužby a už vůbec nelze uzavřít, že obviněný vědomě obcházel rozhodnutí o zákazu provádět podnikatelskou činnost v oboru taxislužba. Proto je závěr soudů o nepřímém úmyslu obviněného vykonávat podnikatelskou činnosti v taxislužbě spekulativní a obviněný tedy nemohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009.
V závěru podaného dovolání bylo navrženo, aby Nevyšší soud zrušil napadené usnesení stejně jako i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby dále sám rozhodl, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., protože stíhaný skutek není trestným činem a rovněž není důvod k jinému rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva a k věci se vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta zdůraznila, že závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněný se trestné činnosti dopustil úmyslně, minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák., nepovažuje za správný a domnívá se, že otázku zavinění bylo třeba řešit z pohledu negativního právního omylu.
Omylem se v trestním právu rozumí neshoda pachatelova vědění, tedy jeho vnímání a představ se skutečností, ať již proto, že si pachatel vůbec neuvědomil existenci určité právně významné skutečnosti, anebo proto, že měl o takové skutečnosti nesprávnou představu. V souvislosti s posuzováním trestní odpovědnosti je zde negativní právní omyl za situace, kdy pachatel neví, že jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tedy pokud se domnívá, že jeho jednání neporušuje právní normy a není trestně postižitelné, přestože je tomu naopak, a pachatel ve skutečnosti páchá trestný čin. Podle převažující trestní praxe je pro posouzení důsledků negativního právního omylu rozhodující skutečnost, v obsahu jaké právní normy se pachatel zmýlil, tedy zda jde o omyl ohledně norem trestních nebo mimotrestních. Jestliže se omyl pachatele týkal trestní normy, zejména obsahu trestního zákona, a pachatel tedy nevěděl, že svým jednáním páchá trestný čin, nezbavuje ho takový negativní právní omyl trestní odpovědnosti, neboť se uplatní tradiční pravidlo, podle něhož neznalost zákona neomlouvá. Shodně je třeba hodnotit situaci, kdy má pachatel mylnou představu, nebo vůbec neví, o mimotrestní právní normě, které se však trestní zákon dovolává, a to především ve svých odkazovacích nebo blanketních skutkových podstatách. Odlišný závěr platí pro omyl v obsahu ostatních mimotrestních norem, kterých se trestní zákon nedovolává, ani na ně neodkazuje. Pouze pro takový omyl se užijí zásady stanovené pro posuzování negativního skutkového omylu, tzn. je vyloučeno zavinění pachatele v podobě úmyslu a vědomé nedbalosti, ale v úvahu přichází jen zavinění z nevědomé nedbalosti, pokud k trestnosti činu postačuje.
Vyskytují se názory, že nedostatek vědomí trestnosti nebo nebezpečnosti činu pro společnost, popřípadě nedostatek možnosti takového vědomí nepochybně snižuje takovou měrou stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, že to může mít podle obecných zásad za následek i beztrestnost. V takovéto souvislosti však jsou významné důvody takové neznalosti a jejich povaha, tedy například, zda šlo o omyl pachateli vytýkatelný, zda se ho mohl pachatel vyvarovat, či nikoliv.
Motivem k uzavření smluv s P. V. a později prostřednictvím P. V. se společností TAXI – Budějovice, v. o. s, nyní s. r. o., se obviněný pokoušel zabránit tomu, aby se dopustil trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Jednání obviněného tedy vedlo nikoli k tomu, aby se trestné činnosti dopustil, ale k tomu, aby se další trestní odpovědnosti za své jednání vyhnul. Pokud se obviněný domníval, že uzavřením předmětných smluv nebude podnikat v oboru taxislužby, jednal v negativním právním omylu, tedy v představě, že jeho jednání není trestné. Obviněný tedy správně nevyhodnotil právní podstatu věci a fakticky podnikatelskou činnost v oboru taxislužby provozoval a skutečně tak došlo k obcházení zákona, avšak snahou obviněného nebylo zákon přímo obcházet, ale naopak jednat v mezích zákona. To vylučuje jeho úmyslné zavinění, a to jak ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., tak úmyslu nepřímého ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák.
Současně je podle státní zástupkyně třeba odmítnout právní názor odvolacího soudu, ve kterém dovozuje, že obviněný si musel být svého nesprávného postupu vědom, neboť porušoval ustanovení živnostenského zákona a zákona o silniční dopravě, neboť taxislužbu nemohl provozovat ani v rámci pracovního poměru. Zákon o silniční dopravě č. 111/1994 Sb., který upravuje podmínky pro provozování silniční dopravy silničními motorovými vozidly prováděné pro vlastní a cizí potřeby za účelem podnikání, jakož i práva a povinnosti právnických a fyzických osob s tím spojené a pravomoc a působnost orgánů státní správy na tomto úseku totiž v §9 stanoví povinnosti podnikatele v silniční dopravě, mezi něž patří zajistit, aby práci řidiče taxislužby vykonávala pouze osoba starší 21 let, bezúhonná, spolehlivá, která má průkaz o způsobilosti řidiče vykonávat taxislužbu. Podnikateli, který práci řidiče taxislužby svěří takové osobě, může být za porušení předmětného ustanovení uložena podle §35 odst. 1 písm. g) citovaného zákona pokuta do výše 100.000,- Kč od dopravního úřadu nebo Ministerstva dopravy. Pokud obviněný nebyl bezúhonný a navíc ve smyslu ustanovení §9 odst. 3 zákona o silniční dopravě ani spolehlivý, pak takové předpisy porušil především P. V. a nikoliv obviněný. Obviněný se mohl i domnívat, že splňuje podmínky pro práci řidiče taxislužby, neboť dne 24. 3. 2009 mu byl vydán Městským úřadem v Černošicích průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby, a to přestože v uvedené době již nesplňoval podmínku spolehlivosti, kterou nesplňuje osoba, která v posledních třech letech provozovala silniční dopravu pro cizí potřeby neoprávněně. ( V uvedené době obviněný ještě splňoval podmínky bezúhonnosti ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 455/1991 Sb., neboť trestní příkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2009 sp. zn. 32 T 36/2009, kterým byl obviněný odsouzen pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., nabyl právní moci až dne 1. 5. 2009 ).
Neodhlédnutelnou skutečností je podle státní zástupkyně i fakt, že obviněný uvedeným způsobem „podnikal“ pouze po dobu tří měsíců. Jeho jednání mu tedy bylo svým způsobem umožněno i prostřednictvím pochybení státního orgánu a prostřednictvím P. V., který rovněž nesprávně zhodnotil situaci, pokud obviněného utvrzoval v tom, že na jeho koncesi může provozovat taxislužbu a nedopustí se tak trestného činu, když jej V. podle svých představ „zaměstnal“, i když nesplňoval podmínky ani pro práci řidiče taxislužby. Uvedené skutečnosti zcela zřetelně snižují společenskou nebezpečnost trestného jednání obviněného.
Státní zástupkyně z výše uvedených důvodů v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v prvé řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 3 To 399/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání ( pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musel taktéž posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03 ). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ( Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 ).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí ( tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění ), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch jiným dovolatelem v rámci tohoto dovolacího důvodu musí být uplatněno tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tak spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Pokud v dovolání obviněného byl označen i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , je třeba připomenout, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který naplnil dvěma právními námitkami, a to tvrzenou absencí úmyslného zavinění ve formě eventuálního úmyslu a argumentem, že činnost obviněného nenaplňovala formální znaky podnikání ve smyslu příslušného ustanovení obchodního zákoníku. Jak je však níže rozvedeno, Nejvyšší soud z tohoto dovolacího důvodu dovolání neshledal opodstatněným, a proto nebyly splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §256b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Pokud jde o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), toho se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Z obsahu spisového materiálu plynou následující skutečnosti.
Obviněný je stíhán za činnost, kterou provozoval v období od 1. 5. 2009 do 1. 9. 2009.
Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice, Obecního živnostenského úřadu ze dne 10. 3. 2008 č.j. Ž – 01/08/03188//III – Va, které nabylo právní moci dne 10. 4. 2008, bylo obviněnému zrušeno živnostenské oprávnění fyzické osoby k provozování podnikatelské činnosti s předmětem podnikání taxislužba osvědčené koncesní listinou čj. …… ze dne 21. 4. 1998 vydanou Okresním živnostenským úřadem České Budějovice.
Trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2009 sp. zn. 32 T 36/2009, který nabyl právní moci dne 1. 5. 2009, byl obviněný odsouzen pro trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu provádět podnikatelskou činnost v oboru taxislužba na dobu 2 let.
Obviněný jako vykonavatel uzavřel s objednatelem P. V. smlouvu o dílo ze dne 27. 4. 2009, kde bylo jako předmět zakázky sjednáno, že na základě písemné objednávky objednatele vykonavatel vykoná přepravu osob na vrub objednatele v celkovém objemu 150 h ročně. Nad rámec této smlouvy může vykonavatel vykonávat na přidělené licenci objednatele a evidenčním čísle přiděleném živnostenským úřadem i ostatní služby spojené s přepravou osob - taxislužbou ve vlastní režii.
Pokud šlo i finanční toky, podle čl. 4 uvedené smlouvy, objednatel obdrží od vykonavatele částku určenou a vybíranou dispečinkem za využívání koncesní listiny, splatnou vždy nejpozději k 25. dni měsíce hotovostně na měsíc následující. Veškeré platby za uskutečněné jízdy si ponechává vykonavatel vyjma jízd, které uskuteční vykonavatel pro objednatele na základě písemné nebo telefonní objednávky. Z těchto jízd je vykonavateli stržen 10% poplatek, který mu bude vyúčtován 1x v měsíci oproti daňové faktuře. Objednatel vystaví vykonavateli 1x měsíčně fakturu za uskutečněné jízdy na základě měsíčního výjezdu z taxametru. Sociální a zdravotní pojištění platí sám za sebe vykonavatel. Objednavatel souhlasí a touto smlouvou potvrzuje svůj souhlas, aby vykonavatel poskytoval taxislužbu i pro jiné osoby nebo společnosti vyjma společnosti E. T.
Z výpovědi svědka P. V. v hlavním líčení vyplynulo, že obviněného považuje za svého zaměstnance, smlouvu o dílo vypracoval právník, ale správně se mělo jednat o dohodu o provedení práce, kterou následně opravdu s obviněným uzavřel a podle této dohody odváděl finančnímu úřadu srážkovou daň. Jiné zákonné odvody za obviněného svědek neplatí. Svědek V. zajišťoval obviněnému průkaz způsobilosti v taxislužbě, o čemž svědčí kopie tohoto průkazu na č. l. 98 spisu vystaveného na jméno R. V. pro dopravce P. V. a vydaného dne 24. 3. 2009.
Do spisu byla v této souvislosti zařazena dohoda o provedení práce malého rozsahu uzavřená mezi P. V. a obviněným R. V. dne 25. 11. 2009, která není pro posouzení jednání obviněného rozhodná, neboť obviněný je stíhán za své jednání z období od 1. 5. 2009 do 1. 9. 2009. Soud prvního stupně považoval skutečnost, že taxikaření obviněný v této době provozoval, za prokázanou na základě knihy jízd za toto období a dále i z výpovědí samotného obviněného a svědkyně N. S., dispečerky taxislužby.
Ve veřejném zasedání v řízení před odvolacím soudem byl vyslechnut svědek J. K., pracovník Magistrátu města České Budějovice, odboru dopravy a silničního hospodářství, z jehož výpovědi bylo zjištěno následující. Na tento odbor bylo doručeno rozhodnutí živnostenského úřadu o zrušení koncese na taxislužbu obviněného V. z důvodu ztráty bezúhonnosti. Proto byl obviněný obeslán, aby vrátil průkaz řidiče taxislužby. Obsílku obviněný nepřevzal, ale 23. 5. 2008 byl obviněný osobně na odboru dopravy, kde mu byla předmětná obsílka oproti podpisu předána včetně kopie rozhodnutí živnostenského úřadu, o kterém obviněný tehdy na odboru dopravy tvrdil, že jej neobdržel a že mu není tudíž známo. Svědek K. v této souvislosti obviněného rovněž poučil, že vzhledem ke ztrátě bezúhonnosti nemůže nadále vykonávat práci řidiče taxislužby ani v zaměstnaneckém poměru, a to vzhledem k ustanovení §9 odst. 2 písm. e) zákona o silniční dopravě č. 111/1994 Sb. Do data konání veřejného zasedání o odvolání obviněného dne 30. 8. 2010 ale obviněný průkaz neodevzdal.
Podle výpisu z živnostenského rejstříku založeného ve spise na č. l. 124 měl obviněný zapsán jako předmět podnikání v živnostenském rejstříku taxislužbu s datem zahájení provozování živnosti dne 19. 4. 1993 do zániku živnostenského oprávnění dne 10. 4. 2008.
Tolik pokud jde o skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení jednání obviněného z hlediska jeho shora uvedených dovolacích námitek. Jestliže je tedy namítáno, že jednání obviněného v rozhodném období od 1. 5. do 1. 9. 2009 nebylo z formálního hlediska podnikáním, protože obviněný předmětnou činnost neprovozoval soustavně, samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku, Nejvyšší soud k tomu uvádí následující.
Definici podnikání obsahuje obchodní zákoník v §2 odst. 1, v němž stanoví, že podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Odst. 2 téhož ustanovení pak zakotvuje, že podnikatelem podle tohoto zákona je: a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu.
Z uvedené definice je zřejmé, že aby byla určitá činnost podnikáním, musí být prováděna podnikatelem. Smysl uvedené podmínky je pak podle obchodního práva v tom, že podnikáním je jen činnost vykonávána oprávněně. Jestliže někdo provádí činnost, jinak vykazující znaky podnikání neoprávněně, tedy nikoliv na základě živnostenského nebo jiného oprávnění, nelze považovat takovou činnost za podnikání ve smyslu obchodního zákoníku. (Srov. Štenglová, I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník, Komentář, 10. podstatně rozšířené vydání. Praha C. H. Beck 2005 str. 6).
Pokud tedy obviněnému zaniklo ke dni 10. 4. 2008 živnostenské oprávnění v oboru taxislužba, nebyl z formálního hlediska podnikatelem ve smyslu uvedeného ustanovení obchodního zákoníku a jeho činnost nebyla z hlediska obchodního práva podnikáním ve vlastním slova smyslu.
Jestliže ale obviněný přesto vykonával shora uvedenou činnost, pak sice oprávněně nepodnikal z formálního obchodně právního hlediska, nicméně z této formálně právní definice obchodního zákoníku nelze při posuzování případu obviněného rigidně a paušálním způsobem vycházet. Je tomu tak proto, že pokud pachatel trestného činu byl za své úmyslné v pořadí první jednání v souvislosti s podnikáním odsouzen, již tímto odsouzením ztratil bezúhonnost ve smyslu živnostenského zákona a jakýkoliv trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v určitém oboru by nemělo smysl ukládat, pokud by mělo být důsledně vycházeno z formální definice podnikání podle obchodního zákoníku. Pachatel by byl totiž v takovém případě postižitelný pouze tehdy, pokud by provozoval neoprávněné podnikání ve větším rozsahu, a to na základě ustanovení §118 tr. zák., ale nikoliv na základě skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Jednou ze všeobecných podmínek provozování živnosti fyzickými osobami podle §6 odst. 1 živnostenského zákona je totiž bezúhonnost a podle §6 odst. 2 živnostenského zákona za bezúhonnou se pro účely tohoto zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena.
Trestní zákon (č. 140/1961 Sb.) ve svém ustanovení §118 odst. 1 chrání společnost před neoprávněným podnikáním, pokud je provozováno ve větším rozsahu. Podle tohoto ustanovení trestního zákona je neoprávněným podnikáním každé poskytování služeb nebo provozování výrobního nebo jiného výdělečného podnikání, pokud se tak děje v rozporu s živnostenským zákonem nebo v rozporu s jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro jeho provozování.
V projednávaném případě ovšem nebyl obviněný postižen za neoprávněné podnikání ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 tr. zák., nýbrž za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., protože podle rozhodnutí soudů vykonával podnikatelskou činnost v oboru taxislužba, která mu byla v rámci vysloveného trestu zákazu činnosti trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2009 sp. zn. 32 T 36/2009 zakázána.
Z obsahu učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný nebyl v kritické době držitelem příslušného živnostenského oprávnění a jeho posuzovaná činnost nebyla z hlediska živnostenského zákona činností dovolenou, a proto nešlo o podnikání podle shora uvedené definice obchodního zákoníku. Obviněný ovšem v zásadě po „živnostensku“ v kritické době tuto činnost fakticky provozoval, resp. podnikal. To proto, že sice formálně jezdil pod licencí svědka V., nicméně podle smlouvy, kterou s ním měl uzavřenu, si obviněný ponechával veškeré tržby, jichž dosáhl, hradil si sám sociální a zdravotní pojištění a svědku V. měl za to, že může jezdit na jeho koncesní listinu, platit určitý poplatek stanovený ve smlouvě v ustanovení čl. 4. Tento druh činnosti obviněného v podstatě připomíná jakousi „franchízu“, kdy jeden subjekt – fyzická osoba využívá obchodního názvu – označení jiného subjektu, za což mu platí určitou částku, ale jinak si veškerý svou činností dosažený zisk ponechává a hradí svým jménem příslušné odvody, tj. daň z příjmů i sociální a zdravotní pojištění.
Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je pak rozhodující nikoliv formálně právně vykázaný stav, nýbrž stav skutečný, kdy obviněný fakticky vykonával (v podstatě po „živnostensku“) taxislužbu na koncesní listinu jiné osoby a porušoval tak zákaz činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oboru taxislužba tím, že se snažil uvedený zákaz obejít. Obviněný tak činil podle názoru Nejvyššího soudu proto, že podle příslušných ustanovení zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, nemohl být jako řidič taxislužby ani zaměstnán, neboť podle §9 odst. 2 písm. e) tohoto zákona může práci řidiče taxislužby vykonávat pouze osoba starší 21 let, bezúhonná a spolehlivá, která má průkaz o způsobilosti řidiče vykonávat taxislužbu. O této skutečnosti obviněného prokazatelně zpravil svědek K.
V této souvislosti lze poukázat na již existující judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na jeho usnesení ze dne 28. 12. 2004 sp. zn. 7 Tdo 1389/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sv. 11//2005 pod T 753. V tomto usnesení bylo vysloveno, že pachatel, jemuž byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v určitém oboru, se dopustí trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., když v období zákazu činnosti vykonává činnost, která je obsahově totožná s podnikáním, jež mu bylo zakázáno, třebaže ji formálně vykonává na základě pracovní smlouvy jako zaměstnanec jiného podnikatele.
Z obsahu této právní věty je zřejmé, že i v tomto Nejvyšším soudem judikovaném případě došlo k obcházení zákazu činnosti, který spočíval ve snaze vyloučit pro osobu obviněného důsledky závazného zákazu činnosti záměrným použitím formálně právních prostředků, které nejsou samy o sobě zákonem ani zákazem činnosti zakázány. Takové jednání ale představuje postup, kdy se dotyčný snaží po formální stránce chovat podle práva, ale zároveň tak, aby dosáhl výsledku, který mu byl právní normou, resp. vysloveným zákazem činnosti zapovězen.
Aplikací uvedeného právního názoru na projednávaný případ obviněného V. nezbývá než dospět k závěru, že i v tomto případě obviněný v období zákazu činnosti vykonával činnost, která je obsahově totožná s podnikáním, jež mu bylo zakázáno, třebaže ji formálně vykonával pod koncesí jiného podnikatele, a to zejména když si ponechával až na malou část většinu tržeb a sám měl odvádět ze své činnosti daně a sociální a zdravotní pojištění, což jsou základní povinnosti, resp. charakteristiky práce osob samostatně výdělečně činných, resp. podnikajících.
Pokud obviněný v dovolání tvrdí, že k takovému cíli nesměřoval jeho úmysl a závěr soudů o jeho nepřímém úmyslu je závěrem spekulativním, nemohl se Nejvyšší soud ani s takovouto námitkou obviněného ztotožnit.
Obviněný provozoval v minulosti jako živnostník podnikatelskou činnost v oboru taxislužba po dlouhou dobu a to od roku 1993 do roku 2008, tj. cca 15 let. Muselo mu proto být naprosto zřejmé, co ve své podstatě podnikání v tomto oboru představuje, a to jak po stránce faktické, tak po stránce formálně právní. Zejména pak obviněný musel být zcela jistě obeznámen s tím, že jako podnikatel - živnostník si ponechává utržené peníze a z těchto prostředků uhrazuje náklady na své podnikání, ze zisku odvádí daň z příjmů fyzických osob a hradí si sociální a zdravotní pojištění. Pokud ve smlouvě o dílo uzavřené mezi obviněným a svědkem V. bylo obsaženo, že si obviněný bude nechávat převážnou část tržeb a sám si uhradí sociální a zdravotní pojištění, nemohl obviněný v žádném případě pochybovat o tom, že jeho spolupráce se svědkem V. vykazuje na jeho straně jednoznačné rysy činnosti osoby samostatně výdělečně činné, a tudíž v sobě nese rysy podnikání, byť legálně obviněný v kritické době podnikat nemohl. Za tohoto skutkového stavu obviněný musel být a nepochybně i byl minimálně srozuměn s tím, že pokud naváže shora uvedenou formu spolupráce se svědkem V., dopustí se porušení zákazu činnosti a tím i trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve smyslu ustanovení §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Tedy i podle názoru Nejvyššího soudu lze konstatovat, že obviněný věděl, že svým jednáním může předmětné porušení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím i srozuměn. Absence doznání obviněného zde rozhodně nemůže být na překážku závěru, že v jeho případě se jednalo minimálně o formu nepřímého úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud se tudíž ztotožnil s názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích a pokládá z výše uvedených důvodů námitky vznesené dovolatelem za zcela zjevně neopodstatněné.
V této souvislosti Nejvyšší soud zároveň podotýká, že právě s ohledem na výše uvedené skutečnosti a argumenty svědčící o znalosti obviněného samotné podstaty podnikání, nemohl přisvědčit názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že obviněný jednal v negativním právním omylu, a to pokud jde o mimotrestní normy, na které trestní zákon výslovně neodkazuje. Jestliže totiž obviněný dříve po dobu cca 15 let vykonával živnost taxislužby, jako osoba samostatně výdělečně činná, zcela jistě byl i seznámen se základními právními normami upravujícími živnostenské podnikání včetně navazujících daňových povinností a povinností na úseku sociálního a zdravotního pojištění. Obviněný tak musel být též schopen rozpoznat, že jeho činnost dohodnutá se svědkem V. a následně takto i provozovaná, fakticky vykazuje určité významné a nezpochybnitelné znaky podnikání v oboru, ve kterém mu to pravomocným rozhodnutím soudu bylo zakázáno. Z tohoto důvodu nepřicházelo v úvahu, že by obviněný R. V. nevěděl, že se dopouští porušení platných právních norem včetně zákazu vyplývajícího ze soudního rozhodnutí, jak to státní zástupkyně naznačovala ve svém vyjádření k podanému dovolání.
Na základě všech shora rozvedených důvodů a argumentů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( 265n tr. ř. ).
V Brně dne 26. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec