ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.169.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 169/2011-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. dubna 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2010 sp. zn. 3 To 337/2010, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 107/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný M. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 71 T 107/2009 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., jehož se dopustil tím, že dne 17. 7. 2009 v době kolem 22. 15 hod. v M. O. na ulici T. na chodníku před domem veden zištným záměrem fyzicky napadl poškozeného J. V., kterého nečekaně zezadu udeřil nezjištěným předmětem do zátylku, v důsledku čehož začal poškozený padat na zem, kdy v tomto okamžiku poškozeného kopl nohou do oblasti žeber vpravo, načež mu z levé ruky vytrhl černou pánskou peněženku, obsahující finanční částku nejméně 16 828,- Kč, síťovou nabíječku na mobil zn. LG, občanský průkaz a průkaz pojištěnce VZP vystavené na jméno poškozeného a další listiny, načež z místa činu utekl, kdy uvedeným jednáním způsobil poškozenému J. V. škodu na majetku v celkové výši nejméně 17 308,- Kč a zranění spočívající ve zhmoždění hrudníku v podpažní čáře vpravo, zhmoždění měkkých tkání hlavy ve spánkové krajině vpravo s pohmatovou bolestivostí, zhmoždění nosu projevující se otokem a krvácením z nosu a dále zhmožděním palce levé ruky, kterážto zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného za účelem observace do 20. 7. 2009 a léčení v celkové době 10 - 14 dnů, a to přestože obviněný byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. 3 T 68/2000 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2000 sp. zn. 3 To 783/2000 odsouzen pro dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9-ti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, který vykonal dne 31. 1. 2009.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista za použití §42 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby uhradil poškozenému J. V., škodu ve výši 17 308,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl pak jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Krajská pobočka pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště O., S., O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 12. 7. 2010 sp. zn. 3 To 337/2010 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný je vinen, že dne 17. 7. 2009 v době kolem 22. 15 hod. v M. O. na ulici T. na chodníku před domem veden zištným záměrem fyzicky napadl poškozeného J. V., kterého nečekaně zezadu udeřil nezjištěným předmětem do zátylku, v důsledku čehož začal poškozený padat na zem, kdy v tomto okamžiku poškozeného kopl nohou do oblasti žeber vpravo, načež mu z levé ruky vytrhl černou pánskou peněženku, obsahující finanční částku nejméně 16 828,- Kč, síťovou nabíječku na mobil zn. LG, občanský průkaz a průkaz pojištěnce VZP vystavené na jméno poškozeného a další listiny, načež z místa činu utekl, kdy uvedeným jednáním způsobil poškozenému J. V. škodu na majetku v celkové výši nejméně 17 308,- Kč a zranění spočívající ve zhmoždění hrudníku v podpažní čáře vpravo, zhmoždění měkkých tkání hlavy ve spánkové krajině vpravo s pohmatovou bolestivostí, zhmoždění nosu projevující se otokem a krvácením z nosu a dále zhmožděním palce levé ruky, kterážto zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného za účelem observace do 20. 7. 2009 a léčení v celkové době 10 - 14 dnů, čímž spáchal zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Za to byl obviněný odsouzen s přihlédnutím k tomu, že byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. 3 T 68/2000 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2000 sp. zn. 3 To 783/2000 odsouzen pro dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, který vykonal dne 31. 1. 2009, k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby uhradil poškozenému J. V., škodu ve výši 17 308,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Krajská pobočka pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště O., S., O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2010 sp. zn. 3 To 337/2010 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovoláním přitom napadl rozsudek soudu druhého stupně v celém rozsahu, a to jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu.
Konkrétně dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Proto jsou skutečnosti tvrzené v odvolání z velké části shodné se skutečnostmi, ve kterých dovolatel spatřuje důvody dovolání.
Podstatou výhrad dovolatele se stalo tvrzení, že soud prvního stupně neprovedl řádně dokazování a nezjistil řádně skutkový stav věci. Největší pochybení obviněný spatřuje v tom, že soud neprovedl osobní výslech poškozeného V. a ani neopatřil znalecký posudek ohledně věrohodnosti tohoto poškozeného. Na těchto důkazech ale obhajoba trvala a i nadále trvá, protože má zato, že svědecká výpověď poškozeného je natolik rozporuplná, že na jejím základě nelze učinit závěr o vině obviněného. Vzniklé rozpory měl poškozený osobně objasnit u hlavního líčení. Obviněný nesouhlasí s tvrzením krajského soudu o tom, že soud vyčerpal všechny procesní možnosti k zajištění účasti poškozeného u hlavního líčení. Soud prvního stupně přitom sám považoval výslech poškozeného za důležitý, když se opakovaně pokoušel účast poškozeného u hlavního líčení zajistit. Čtení výpovědi poškozeného u hlavního líčení nakonec bylo až jakousi z nouze ctností, která ale nemůže suplovat přímou výpověď svědka v situaci, kdy se svědek pouze ze subjektivního důvodu odmítl zúčastnit řízení.
Pokud jde o konkrétní přetrvávající rozpory mezi výpověďmi svědků, ostatními důkazy a výpovědí poškozeného, dovolatel upozornil na následující.
Jedná se o rozpory mezi výpovědí poškozeného a záznamem z kamerového systému z bistra, kdy podle kamerového záznamu si poškozený přišel sednout v bufetu k obviněnému, a tudíž obviněný za poškozeným nestál při placení, což tvrdí poškozený. Dále poškozený tvrdil, že měl celou dobu od placení v bufetu do odcizení svoji peněženku v ruce, ale z kamerového záznamu je zřejmé, že v bufetu si poškozený dával peněženku do kapsy u kalhot. Právě v této souvislosti žádal obviněný o opětovné přehrání kamerového záznamu, neboť soud vycházel z výpovědi poškozeného, která je v rozporu s jiným důkazem v podobě kamerového záznamu, jenž se nachází ve spise.
Takto popisované jednání je navíc v rozporu se svědeckou výpovědí A. S., kterou ale soud k tíži obviněného hodnotí jako zcela nevěrohodnou. Tato tvrdila, že poškozený kulhal, byl podnapilý a zabalancoval, což by vysvětlovalo způsob jeho zranění.
Dále poškozený tvrdil, že od východu šel na tramvaj a odjel na S. tramvají se dvěma vozy. V tramvaji jel sám, ti dva z nádražního bistra tam nebyli. Později nastoupili dva mladíci, šli na S., ale ti dva R. to nebyli. Svědek K. naopak uvedl, že spolu s obviněným nastoupili do tramvaje, kde obviněný s poškozeným hovořil.
Posléze poškozený uvedl, že vystoupil na S. a viděl na chodníku stát cikána v bílém triku, který na něj volal, že už mu neuteče. Poškozený se poté otočil a podle svých slov odešel směrem k podchodu u V. a prošel skrz podchod na druhou stranu. Poškozený si nevšiml, že by za ním někdo šel, podchodem šel proto, aby se podíval, co hrají v kině. Poté se dal doprava. Tuto výpověď poškozeného ale vyvrací výpověď svědka K., který tvrdí, že poškozený nešel podchodem ke kinu V., ale po ulici M. Kromě toho odporuje logice, aby se člověk, jenž se bojí, vydával do tmavého v noci neosvětleného podchodu, aby se podíval, co hrají v kině.
Ze svědecké výpovědi poškozeného dále vyplývá, že u kina byl nějaký chlap, který na toho cikána volal, že to má vrátit, a jenž poté seskočil z okna a běžel za tím cikánem. V daném případě není ze spisu zřejmé, o jaké okno a který dům se vlastně mělo jednat a zda jsou vůbec u místa činu byty umístěny v takové výšce, aby z okna mohl někdo vyskočit. Navíc v daných místech jsou okna vysoko, protože v přízemí se nacházejí obchody, restaurace a poliklinika, a tudíž nejde o obytné budovy.
Pro výše uvedené rozpory není podle dovolatele přípustné, aby soud prvního stupně četl svědeckou výpověď poškozeného J. V. s odůvodněním, že se nezdařilo svědka k hlavnímu líčení předvolat nebo předvést, ač mu bylo k prvnímu hlavnímu líčení doručeno a poškozený se nedostavil z obavy o svůj život. Taková situace, kdy se svědek odmítne dostavit k hlavnímu líčení, není důvodem pro čtení jeho výpovědi u hlavního líčení, a to zejména ne v případě, kdy se mezi výpovědí poškozeného z přípravného řízení a ostatními důkazy vyskytuje tolik rozporů.
V situaci, kdy si poškozený v přípravném řízení vymyslel příběh, který je evidentně nepravdivý, což bylo Policii ČR i soudům známo, je nutno trvat na tom, aby byl poškozený u hlavního líčení osobně vyslechnut a byl opatřen znalecký posudek o jeho věrohodnosti, též s ohledem na to, že poškozený byl krátce před incidentem propuštěn z psychiatrické léčebny. Tento znalecký posudek však přes opakované žádosti obhajoby zpracován nebyl a obviněný proto považuje poškozeného za nedůvěryhodného a postup soudu podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. za nezákonný.
Rovněž se nezakládá na pravdě, že výpověď poškozeného a svědka K. koresponduje se záznamem bezpečnostní kamery společnosti ČEZ na ulici M., protože poškozený podle svého tvrzení po M. nešel. Z kamerového záznamu přehraného u hlavního líčení pak není zcela zřejmá podoba a identifikace zachycených mužských postav, což ostatně připouští i soud prvního stupně. Podle obhajoby není na tomto záznamu možné zachycené postavy vůbec identifikovat. Proto obhajoba navrhovala opětovné přehrání záznamu a také žádala o zjištění, zda se jednalo o povolený záznam bezpečnostní kamery společnosti ČEZ, tedy o důkaz získaný zákonným způsobem.
Soud se navíc vůbec nezabýval tím, že poškozený nechal podle svědkyně S. v bistru igelitovou tašku. To je ale podle obviněného zásadní skutečnost, protože je pravděpodobnější, že poškozený nechal svou peněženku a nabíječku v igelitové tašce v bufetu spolu se zakoupenou bagetou, než aby poškozený nesl peněženku z bufetu až na místo přepadení v ruce. Je zcela absurdní, že by měl poškozený v malé koženkové peněžence 10 x 10 cm se sponou na hřbetu k sepnutí umístěn obnos 16 828,- Kč sestávající z velkého množství bankovek a mincí včetně nabíječky mobilního telefonu a dalších listin. Soud se též nevypořádal s obsahem zapomenuté igelitky poškozeného, jenž obsahovala i jeho věci, a ani s jejím dalším osudem poté, kdy poškozený opustil bistro hlavního nádraží v O.
Poškozený byl předtím hospitalizován v psychiatrické léčebně pro poruchy motoriky, a to pro disociativní poruchu chůze a v době činu měl v krvi 1, 71 promile alkoholu. Podle odvolacího soudu byl alkoholem ovlivněn tak zásadně, že v bistru samovolně spadl ze židle. Soud prvního stupně ale ohledně téhož dospěl k závěru, že míra ovlivnění alkoholem nebyla tak velká, aby vysvětlila případná zranění poškozeného při volném pádu. Z toho dovolatel dovozuje absurdnost učiněných závěrů, pokud poškozený byl natolik opilý, aby sám spadl ze židle, ale nebyl natolik opilý, aby při chůzi s disociativní poruchou upadl na zem nebo narazil do značky, která stála v místě údajného incidentu. Pro úplnost obviněný uvádí, že disociativní porucha chůze se projevuje zejména poruchou koordinace pohybů, chůze a neschopností stát bez cizí pomoci.
Kromě toho nikdo ani poškozený neviděl obviněného útočit na poškozeného. Svědek K. byl za rohem a obviněný měl vést útok zezadu.
Soudy se vůbec nevypořádaly s tvrzením svědka K., že se ozval náraz jakoby do sloupku. Tento zvuk mohl pocházet z nárazu podnapilého poškozeného do značky, kde se měl incident stát. Svědek ale neviděl u obviněného nic, co by mohlo takový náraz způsobit. Pokud uvedený svědek viděl u obviněného po údajném incidentu peněženku, vůbec nemuselo jít o peněženku poškozeného, protože do peněženky poškozeného byla podle poškozeného uložena i spousta dalších věcí včetně nabíječky mobilního telefonu, a proto musela mít uvedená peněženka vysloveně bizardní tvar, jehož by si zajisté svědek K. všiml, pokud by vůbec poznal, že jde o peněženku. Zde se nabízí možnost vyšetřovacího pokusu, kdy by byl do malé peněženky rozměrů 10 x10 cm napěchován příslušný finanční obnos, uváděné listiny a nabíječka. Ani takovýto vyšetřovací pokus prověřující reálnost tvrzení poškozeného však proveden nebyl.
Dále dovolatel namítl, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, a to soudkyně Okresního soudu v Ostravě JUDr. Jana Bochňáková, která byla dříve obhájkyní dovolatele v jiné věci.
V závěru podaného dovolání obviněný zdůraznil, že je velice pravděpodobné a tato možnost nebyla soudy obou stupňů vyloučena, že podnapilý poškozený s projevy disociativní chůze ve tmě sám narazil do dopravního značení a poté upadl na zem. Kromě toho je také pravděpodobné, že poškozený svou peněženku i nabíječku mobilních telefonů zanechal na nádraží v igelitové tašce, kterou tam zapomněl.
Na základě výše uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu zrušil a vrátil věc soudům nižších stupňů k dalšímu řízení podle §265l odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva a k věci se vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolání je podle státního zástupce sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné námitky směřují výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění.
Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je podle státního zástupce dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu dle §265b tr. ř. být nemohou.
Pokud jde podle státního zástupce o námitku rozhodování vyloučenou soudkyní, pak touto námitkou se nelze zabývat, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl v dovolání uplatněn.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., přičemž navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2010 sp. zn. 3 To 337/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí současně posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou obsahové správnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí však dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. ( Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy a neodstranily mezi nimi vzniklé rozpory. Výhrady obviněného se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti. Konkrétně obviněný napadá závěr soudů zejména v tom, zda poškozený vůbec měl předmětnou peněženku při sobě, neboť nebylo dokazováním vyloučeno, že ji zapomněl v igelitové tašce v nádražním bufetu a peněženka, kterou měl posléze obviněný v ruce, vůbec nemusela být peněženka poškozeného. Kromě toho poškozený byl v době incidentu významně ovlivněn alkoholem a trpí tzv. disociativní poruchou chůze, která se projevuje vrávoráním a nestabilitou, takže nelze podle obviněného vyloučit, že poškozený narazil do sloupku sám a poté spadl na zem. Obviněného též nikdo neviděl na poškozeného útočit, protože údajný útok měl být spáchán zezadu a svědek K. byl v té době za rohem.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svoji verzi průběhu skutkového děje. Obviněný tak ve skutečnosti v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů a nezákonnému provedení důkazu čtením svědecké výpovědi poškozeného z přípravného řízení, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů.
Z obsahu spisu je zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
D ovolací námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným B., nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují.
Obviněný zároveň v obsahu svého dovolání namítl, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně Okresního soudu v Ostravě. Důvodem k jejímu vyloučení byla podle dovolatele skutečnost, že jmenovaná soudkyně dříve jako advokátka obhajovala obviněného v jiné trestní věci. Obviněný ovšem výslovně dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v písemném vyhotovení svého dovolání neoznačil. Přesto se Nejvyšší soud uvedenou námitkou zabýval.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podle §30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Podle §30 odst. 3 tr. ř. z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.
Podle §30 odst. 4 tr. ř. z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
Za vyloučený orgán ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. se považuje soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u nichž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohou nestranně rozhodovat. Povinností orgánu, jehož se důvod vyloučení týká, je pak rozhodnout podle ustanovení §31 odst. 1 tr. ř. o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodů uvedených v §30 tr. ř., a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát i bez návrhu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Jinými slovy řečeno, musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci (samé) rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, které má být podaným dovoláním podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadeno. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tedy nepostačuje, označí-li dovolatel za podjatého v dané věci např. soudního zapisovatele, státního zástupce nebo policejní orgán. To znamená, že k úspěšnému uplatnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje, jestliže z úkonů v trestním řízení by byla vyloučena pouze kterákoli další osoba vyjma soudce (např. státní zástupce, atd. ).
Z dikce tohoto dovolacího důvodu je patrné, že zákon možnost podat dovolání z tohoto důvodu spojuje s naplněním dvou podmínek, které musejí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z těchto podmínek představuje to, že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. To jinými slovy znamená, že druhá podmínka, která musí být současně splněna ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., spočívá v tom, že o důvodech k vyloučení soudce, který rozhodl ve věci samé, dovolatel buď nevěděl v době konání původního řízení, anebo tuto okolnost dovolatel namítl ještě před rozhodnutím soudu druhého stupně, ale nebylo mu vyhověno. Jestliže tedy dovolatel byl toho názoru, že soudce, který ve věci meritorně rozhodl, je podjatý, a tuto okolnost nenamítl v předchozím řízení, nýbrž až v podaném dovolání, nelze úspěšně uplatňovat dovolací důvod podle citovaného ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu shledal, že obviněný (resp. jeho obhájce), námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Jany Bochňákové v předchozím řízení nevznesl. Nejvyšší soud byl proto nucen řešit otázku, zda obviněnému či jeho obhájci byla namítaná okolnost před jednáním odvolacího soudu známa či nikoliv. Podstatou uplatněné námitky obviněného se stalo tvrzení, že ho soudkyně Okresního soudu v Ostravě JUDr. Jana Bochňáková, jako obhájkyně v jiné trestní věci dříve zastupovala . O této skutečnosti však musel obviněný z podstaty věci vědět již od počátku hlavního líčení, jehož se podle obsahu spisového materiálu osobně účastnil, a mohl tudíž uvedenou námitku podjatosti vůči projednávající soudkyni vznést u probíhajícího hlavního líčení do protokolu, či ji jinak uplatnit, např. písemným podáním adresovaným okresnímu soudu. To však obviněný podle obsahu spisového materiálu neučinil, a to ani v rámci odvolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovolatel po celou dobu řízení před soudem prvního stupně věděl o důvodu, který podle jeho názoru mohl založit podjatost soudkyně – projednávající předsedkyně senátu soudu prvního stupně, ale tuto okolnost nenamítl v původním řízení, nýbrž až v podaném dovolání, nemohl úspěšně uplatnit dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a to ani v případě, že by ho v dovolání výslovně citoval odkazem na toto zákonné ustanovení.
Zároveň je též třeba uvést, že samotná okolnost, že jmenovaná soudkyně v době minulé obviněného zastupovala v jiné věci v postavení obhájkyně (z podstaty věci je vyloučeno, aby v té době již zastávala funkci soudkyně), nezakládá automaticky důvod k jejímu vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Dovolatel totiž ničím nedoložil ani nespecifikoval konkrétní poměr soudkyně a obviněného, jenž by mohl navodit pochybnost o tom, že soudkyně ve věci nemůže nestranně rozhodovat. Tvrzená okolnost pak rovněž nezakládá vyloučení uvedené soudkyně z jiných důvodů obsažených v ustanovení §30 odst. 2, 3, 4 tr. ř.
Na základě shora uvedeného lze učinit závěr, že dovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z již zmíněných důvodů podřaditelné pod zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak konkrétně uplatnil pouze námitky skutkového charakteru, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují. Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. pak obviněný výslovně necitoval odkazem na toto zákonné ustanovení, zároveň jej nenaplnil zákonu zcela odpovídajícími a obsahově přiléhavými námitkami a současně nesplnil zákonné podmínky, které uplatnění takového dovolacího důvodu podmiňují.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c