ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.308.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 308/2011-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. května 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. L. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 6 To 450/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 76/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. L. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 1 T 76/2010 uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že spolu s odděleně stíhaným M. H., dne 6. 2. 2010 kolem 18:00 hod. po předchozí domluvě společně s odděleně stíhaným T. Z., vylákali poškozeného P. J., do P., ul. J., aby mu odcizili mobilní telefon, kde měl mít kompromitující video záznam, poškozeného napadli tak, že obv. M. H. se jej pokusil srazit, když se mu však poškozený vysmekl, obv. M. L. ho zezadu chytil kolem krku a strhl ho na zem, přičemž poškozený ve snaze zabránit odcizení mobilního telefonu Nokia 5800, tento telefon odhodil, obviněný H. jej však sebral, poškozeného uhodil pěstí do zad, a poté oba obvinění společně utekli, poškozenému P. J., způsobili škodu ve výši 7 000,- Kč.
Za to byl obviněný M. L. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. J., bytem N., P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o kterém rozhodoval Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 6 To 450/2010 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný M. L. je vinen, že spolu s odděleně stíhaným M. H., dne 6. 2. 2010 kolem 18:00 hod. po předchozí domluvě společně s odděleně stíhaným T. Z., který vylákal poškozeného P. J., do P., ul. J., se záměrem, aby obviněný M. L. se samostatně stíhaným M. H. se mohli zmocnit mobilního telefonu poškozeného P. J., kde měl mít kompromitující video záznam, poškozeného obv. M. L. se samostatně stíhaným M. H. napadli tak, že obv. M. H. se jej pokusil srazit, když se mu však poškozený vysmekl, obviněný M. L. ho zezadu chytil kolem krku a strhl ho na zem, přičemž poškozený tento mobilní telefon zn. Nokia 5800 odhodil, obv. M. H. jej však sebral, poškozeného uhodil pěstí do zad, a poté společně oba obvinění utekli s telefonem, jehož se zmocnili.
V tomto skutku obviněného M. L. odvolací soud spatřoval zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. J., bytem N., P. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 6 To 450/2010 podal obviněný L. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Podstatu pochybení spatřuje dovolatel v tom, že zjištěným skutkem nebyly naplněny ze strany obviněného znaky trestného činu loupeže. Posuzované jednání nebylo motivováno zištností, resp. úmyslem získat cizí věc ( mobilní telefon ) a poškozenému nebylo obviněným vyhrožováno a nebylo proti němu použito ze strany obviněného ani síly ani pohrůžky bezprostředního násilí v příčinné souvislosti se získáním mobilního telefonu.
Obviněný zdůraznil, že z jeho podnětu zrušil odvolací soud rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu, protože rozsudek nalézacího soudu obsahoval skutečnosti, které byly evidentně v rozporu s obsahem důkazů provedených před nalézacím soudem. Odvolací soud však svým následným postupem zjištěné vady neodstranil, ale již vzniklé pochybení naopak prohloubil. Pokud jde o popis skutku, odvolací soud provedl od začátku trestního stíhání v pořadí již třetí úpravu, když skutková zjištění uvedená ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání jsou v rozporu s tehdy existující důkazní situací. Obžaloba pak dílem opravila zjevné vady a dílem některé vady prohloubila, což se odrazilo v právním názoru odvolacího soudu, protože nalézací soud bez ohledu na provedené důkazy skutková zjištění z obžaloby pouze mechanicky opsal do výroku o vině obviněného. Policie, státní zastupitelství i soudy obou stupňů neměly již předem pochybnosti o vině obviněného, přičemž soud prvního stupně konstatoval zcela v rozporu s principem nestranného rozhodování, že péče o dokonalost popisu skutku záleží na aktivitě obžaloby a nikoliv na aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného.
Pro rozhodnutí o podaném dovolání je podle dovolatele rozhodující otázka, zda skutek popsaný ve výroku o vině a skutková zjištění rozvedená v odůvodnění příslušného rozhodnutí skýtají dostatečný podklad proto, aby mohl být obviněný M. L. uznán vinným trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Městský soud v Praze popsal jednání obviněného L. tak, že podstatu skutku spatřuje v tom, že spolu s odděleně stíhaným M. H. s předem domluveným loupežným záměrem zmocnit se mobilního telefonu napadli poškozeného P. J. K žádné předchozí dohodě však podle dovolatele nedošlo, protože obviněný L. a odděleně stíhaný Z. od počátku trestního stíhání nesporně tvrdí, že k žádné dohodě tak, jak ji popisuje odvolací soud, nedošlo, když oba shodně od počátku trestního stíhání vypovídají, že záměrem bylo vymazat videonahrávku z mobilního telefonu poškozeného. Před nalézacím soudem obviněný L. tvrdil, že cílem jejich jednání bylo přemluvit nebo přimět J., aby to video smazal. Tuto výpověď nalézací soud interpretoval tak, že se chtěli zmocnit mobilního telefonu poškozeného, kde měl mít kompromitující videonahrávku. V odůvodnění přitom odvolací soud uvedl, že prvotním záměrem obviněného L. bylo zmocnit se mobilního telefonu za účelem vymazání videonahrávky a nikoliv přisvojení si mobilu ve smyslu jeho odcizení, kdy v tomto směru bylo odvolání obviněného shledáno jako důvodné.
Odvolací soud tedy sám považuje loupežný úmysl za neprokázaný, když jednání a úmysl obviněného spojuje nepochybně pouze s vymazáním videonahrávky. Klíčovým v dané věci tedy nepochybně bylo prokázání úmyslu při naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku. V daném případě obhajoba obviněného od počátku tvrdí, že právě tato část v zákonné konstrukci trestného činu loupeže chybí, resp. loupežný úmysl zmocnit se cizí věci za užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebyl obviněnému žádným z použitelných důkazů ani prokázán a ani prokazován. Nalézací soud se v této souvislosti spokojil s tvrzením, že bez fyzického odebrání mobilního telefonu nebylo vymazání nahrávky proveditelné.
Dovolatel dále tvrdí, že v rozporu s použitelnými důkazy je i popis jednání obviněného a odděleně stíhaného H., z něhož odvolací soud dovodil použití násilí za účelem získání cizí věci a tedy soulad mezi hmotně právním posouzením skutku a zjištěným skutkovým stavem.
Podle dovolatele skutková zjištění odvolacího soudu nejsou správná, protože jsou vytržená z kontextu výpovědí obviněných a poškozeného a především jsou s nimi ve vážném rozporu. Poškozený totiž uvedl, že jeden obviněný ho chytil kolem krku se slovy dej sem ten mobil, načež poškozený mobil odhodil, druhý obviněný mobil vzal a zdrhal pryč. Obviněný L. i odděleně stíhaný H. zcela ve shodě uvedli, že to byl H., kdo se rozběhl za poškozeným a dostal se s ním do fyzického kontaktu dříve, než stačil obviněný L. začít poškozeného přemlouvat, aby to video smazal. Poškozený tak podle obviněného L. potvrdil, že k odhození mobilního telefonu došlo již po prvním fyzickém kontaktu poškozeného s obviněným H. a když se obviněný L. dostal do fyzického kontaktu s poškozeným, měl již H. telefon ve své moci. Zároveň nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že jeho pád a pád poškozeného byly způsobeny zamrzlým terénem. Navíc pak zcela postrádá logiku, aby H. uhodil ležícího poškozeného do zad poté, co již měl telefon ve své moci.
Popsaný skutek obviněného L. v rozsudku soudu druhého stupně podle dovolatele nenaplňuje zákonný znak toho, že obviněný L. užil vůči jinému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Tento zákonný znak především není naplněn zjištěním, že poškozený odhodil mobilní telefon při prvním střetu s H., přičemž se sluchátky v uších s metalickou hudbou je vyloučeno, aby poškozený slyšel jakoukoli výzvu k vydání věci. Skutková věta totiž nevyjadřuje nic o tom, jakým jednáním se obviněný, resp. obvinění dopustili toho, co je charakterizováno slovy „užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“. To jinými slovy znamená, že ze skutkové věty nevyplývá, čím obvinění poškozenému hrozili a jak svou pohrůžku dali najevo. Proto skutková zjištění týkající se popisu násilného jednání obviněného nemají za situace rozporných tvrzení jednoznačnou oporu v opatřených důkazech.
Dovolatel dále namítl, a to mimo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že v řízení byla poškozena i procesní práva obviněného. To bylo uváděno již v odvolacím řízení, ale odvolací soud tyto námitky nepřijal. Bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a proto apeluje na dovolací soud, aby byla odstraněna níže uvedená pochybení způsobující, že proces vedený proti němu nelze považovat za spravedlivý.
K prvnímu porušení práva na spravedlivý proces došlo před soudem prvního stupně, když došlo k vyloučení věci spoluobviněného H. k samostatnému projednání a rozhodnutí podle §23 odst. 1 tr. ř. Důvodem neúčasti obviněného H. u hlavního líčení byla návštěva lékaře, o které věděl nalézací soud dopředu. Proto mohl bez problémů jednání odročit. To však neučinil, rozhodl o vyloučení věci obviněného H. k samostatném projednání a rozhodnutí, čím původně spoluobviněné postavil proti sobě jako svědky, což ve svém důsledku znamenalo zúžení jejich práva na společnou obhajobu v závažné trestní věci.
Dovolatel dále vyjádřil znepokojení nad bagatelizací namítaného porušení procesních práv ze strany soudů, ke kterému došlo v přípravném řízení. Jednalo se o to, že obviněnému nebyla poskytnuta přiměřená doba na zvolení obhájce, a že policejní orgán zneužil věku obviněného ( 18 let a 40 dní ) i jeho nezkušenosti, když opatřil důkazy k usvědčení obviněného bez adekvátní právní ochrany. Považuje samotné telefonické předvolání k podání vysvětlení k závažnému zločinu za nepřiměřené a neodůvodnitelné. Je logické, že písemné předvolání by M. L. umožnilo konzultovat celou záležitost s rodiči a od počátku mít při sobě svého obhájce. Obviněný se však dostavil na policii přímo ze školy ve 14. 45 hod. a ve 14. 51 hod. byl již vyslýchán, a proto jsou pochyby o tom, jak byl poučen o svých právech.
Taktéž bylo poukazováno na to, že ve spise nejsou uvedeny časy jednotlivých úkonů a některé provedené úkony ve spise chybí. Zejména bylo vytýkáno, že není zjistitelné, kdy bylo zahájeno trestní stíhání obviněného L. Tato skutečnost je vadou řízení pro porušení §55 tr. ř.
Obviněnému nebylo umožněno zvolit si vlastního obhájce, když na tuto volbu měl ve skutečnosti 1 hodinu a podle odvolacího soudu 2 hodiny. Obviněný ovšem neměl v té době jakýkoliv kontakt s rodinou a neměl ani možnost použít telefon. Obviněný byl v čase od 15. 45 do 18. 00 hod. odveden k odběru DNA, k odebrání otisků a k pořízení fotografií. O těchto skutečnostech nejsou ve spise žádné dokumenty a jejich absence včetně časového vymezení prováděných úkonů jen potvrzuje zmanipulování vyšetřovacího odpoledne v neprospěch obviněného, což bylo zneužitím jeho bezradnosti a nezkušenosti. Z uvedených skutečností vyplývá, že obviněnému nebyla policií poskytnuta žádná rozumná doba natož doba přiměřená závažnosti sděleného obvinění ke zvolení obhájce a k řádné poradě s ním, a proto byl porušen zákon. Dovolatel je přesvědčen, že právě zvolený obhájce by se zabýval více předmětnou věcí a obhajobou obviněného a věnoval by jí zajisté větší prostor než obhájce ustanovený, jenž se věcí zabýval 10 minut. V protokolu o výslechu obviněného ze dne 18. 2. 2010 z 18 hod. chybí též poučení, že si obviněný může zvolit obhájce do …. hodin a rovněž zde není uvedeno, že si obviněný obhájce nezvolil. Dovolatel zde zdůrazňuje, že právo na zvoleného obhájce již od počátku trestního řízení je právem základním a nerespektování tohoto práva zakládá nezákonnost nejen přípravného řízení, ale i řízení následného. Jakékoliv odkazy na běžnou policejní praxi jsou nebezpečné a nezákonné.
Dále je namítáno porušení zásady subsidiarity trestní represe a to jako navazující zásady principu ultima ratio ( §12 odst. 2 tr. zákoníku ). Podstata této námitky je spatřována v tom, že v rozhodné době bylo obviněnému 18 let a 20 dní. Následné střetnutí se státní mocí v podobě vyšetřovatelů Policie ČR bylo prvním poznáním hranic osobního jednání a důsledků spojených s odlišným pohledem orgánů státní moci na projednávanou věc.
Dovolatel je přesvědčen, že na deliktní chování obviněného mělo být nahlíženo právě s ohledem na jeho nízký věk, jenž se blíží věku mladistvého, kdy bylo třeba ještě stále posuzovat úroveň jeho rozumové a mravní vyspělosti. Toto posouzení však v celém řízení zcela absentovalo a trestní odpovědnost obviněného byla automaticky ztotožněna s trestní odpovědností dospělých pachatelů.
Trestně právní řešení dané situace ale vybočilo z rámce nové kodifikace trestního práva, které pohlíží na trestně právní řešení z principu ultima ratio, tedy že na protiprávní jednání lze reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech, pokud právní prostředky jiných právních odvětví k jejich ochraně nepostačují.
V dané věci nedošlo k žádnému poškození zdraví jiného a nebyla způsobena větší škoda na majetku, mobilní telefon byl organizátorem Z. vrácen s omluvou dobrovolně krátce po incidentu. Ve skutečnosti nebylo použito proti poškozenému násilí v pravém slova smyslu a nebylo možné ani dovodit, že takový úmysl obviněný kdy měl.
Soudy ve svém názoru na výši trestu dospěly k závěru, že jde o trest výchovný. Důsledky spojené s právní kvalifikací jednání obviněného jako zločinu loupeže jsou spojeny s problémy při výběru budoucího povolání po ukončení střední průmyslové školy dopravní. V tomto směru oba soudy bagatelizovaly důsledky odsouzení obviněného pro jeho další život a nepřiměřeně k jeho jednání zasáhly do jeho života i do života jeho blízkých.
Dovolatel zde poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané nebo nevhodné. V případě obviněného bylo však přistoupeno k tvrdému postihu již při prvém životním pochybení. Proto se domnívá, že právní závěr soudu o spáchání závažného zločinu je v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva a k věci se vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř. ) ani jakákoli jiná procesní pochybení.
Námitky týkající se vyloučení věci spoluobviněného H. k samostatnému projednání a rozhodnutí a námitky týkající se údajně nezákonného postupu orgánů činných v přípravném řízení trestním směřují podle státního zástupce výlučně do procesní oblasti a deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce neodpovídají ani námitky týkající se absence zákonného znaku použití násilí. Tyto námitky totiž nevycházejí ze skutkových zjištění učiněných soudem a vymezených ve skutkové větě, které tomuto zákonnému znaku nepochybně odpovídají. Tato zjištění dovolatel na základě vlastního hodnocení důkazů označuje za nesprávná; jeho námitky týkající se absence znaku užití násilí pak vycházejí z jeho vlastní skutkové verze, podle které se poškozený zbavil mobilního telefonu již po prvním fyzickém kontaktu s obviněným H., jenž na poškozeného zaútočil bez předchozí domluvy s dovolatelem v situaci, kdy dovolatel toliko přemlouval poškozeného, aby odstranil videozáznam. Tato část dovolacích námitek tedy směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění.
Skutkového charakteru pak podle státního zástupce jsou částečně i námitky, kterými dovolatel namítá absenci subjektivních znaků souzeného trestného činu. Pokud dovolatel zdůrazňuje konstatování odvolacího soudu, podle kterého prvotním záměrem obviněných bylo zmocnit se mobilního telefonu toliko za účelem vymazání videonahrávky, pak patrně nesprávně vychází z toho, že zákonným znakem zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je přisvojení si cizí věci, resp. úmysl k tomu směřující. Tak tomu ovšem není, neboť úmysl pachatele uvedeného zločinu nemusí směřovat k tomu, aby si cizí věc přisvojil, tj. aby získal trvalou dispozici s touto věcí. Úmysl zmocnit se cizí věci je naplněn i tehdy, když úmysl pachatele směřuje pouze k přechodnému užívání cizí věci. Odstranění záznamu z mobilního telefonu proti vůli jeho majitele při tom logicky a samozřejmě alespoň krátkodobou dispozici pachatele s touto věcí předpokládá. V předmětné trestní věci navíc nešlo o zcela krátkodobou, např. několikaminutovou dispozici pachatelů s cizí věcí, když obvinění s mobilním telefonem z místa činu uprchli a tento telefon až s určitým časovým odstupem poškozenému vrátil samostatně stíhaný Z. K tomu státní zástupce dodává, že sám dovolatel se po incidentu o další osud telefonu nezajímal a pokud došlo k jeho vrácení, nestalo se tak zřejmě jeho přičiněním. Subjektivní znaky zločinu loupeže tedy byly dovolatelem nepochybně naplněny a jeho námitky, pokud vůbec odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, nelze považovat za důvodné.
Za důvodné pak státní zástupce nepovažuje ani námitky týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe. Hledisko společenské škodlivosti zakotvené v ust. §12 odst. 2 tr. zákoníku má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od deliktů, které pouze zdánlivě naplňují znaky některé skutkové podstaty. Zejména je ho třeba užít u těch znaků trestných činů, které nemají jasnou spodní hranici (např. „hrubá neslušnost“). Jednání obviněného L. v podobě zjištěné soudy ovšem naplnilo všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a za této situace nelze odmítat trestní postih s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe.
V předmětné trestní věci podle státního zástupce nelze ani dovodit, že by formální znaky souzeného zločinu byly naplněny v extrémně nízké intenzitě, tj. že by např. předmětem útoku byla věc bezcenná nebo že by bylo použito násilí o výjimečně malé intenzitě. Způsobení újmy na zdraví není zákonným znakem uvedeného zločinu, stejně jako způsobení majetkové škody, a dovolatelem zdůrazňovaná absence těchto znaků je tudíž z hlediska existence podmínek §12 odst. 2 tr. zákoníku nerozhodná. (Poškozenému byl navíc telefon vrácen bez SIM karty, takže určitá - byť nevýrazná - majetková újma poškozenému vznikla.) Trestní odpovědnost počíná patnáctým rokem věku (§25 tr. zákoníku). Skutečnost, že se obviněný dopustil činu ve věku blízkém věku mladistvých je toliko polehčující okolností ve smyslu §41 písm. f) tr. zákoníku a nelze se na jejím podkladě domáhat vyloučení trestního postihu s odkazem na ust. §12 odst. 2 tr. zákoníku. Rovněž ani v tomto směru nebyla učiněna žádná zjištění o tom, že rozumová a mravní vyspělost obviněného by byla v nějakém směru snížena oproti jiným dospělým osobám ve věku těsně po dosažení osmnácti let.
Státní zástupce tudíž konstatoval, že dovolací námitky obviněného L. zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a z zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak státní zástupce souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. (§265r odst. 1 písm. c) tr. ř. )
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. 6 To 450/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel tudíž s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. ( Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud po prostudování dovolání obviněného a skutkové věty odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně učinil následující zjištění.
Podle skutkové věty rozsudku odvolacího soudu obviněný M. L. s M. H. po předchozí domluvě napadli poškozeného, aby se mohli zmocnit jeho mobilního telefonu tak, že H. se poškozeného pokusil srazit, když se mu však poškozený vysmekl, obviněný L. ho zezadu chytil kolem krku a strhl ho na zem, přičemž poškozený tento mobilní telefon zn. Nokia 5800 odhodil, H. jej sebral a poškozeného uhodil pěstí do zad, načež poté obviněný L. a H. oba utekli s telefonem, jehož se zmocnili.
Obviněný L. v podaném dovolání tvrdí, že událost se odehrála poněkud jinak, protože k žádné předchozí domluvě o zmocnění se telefonu nedošlo a cílem jednání obviněného L. a H. bylo pouze vymazání kompromitujících dat z předmětného telefonu poškozeného. Na základě tohoto obviněným tvrzeného skutkového stavu je pak dovozována absence loupežného úmyslu obviněného, směřujícího ke zmocnění se cizí věci za užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.
Dovolatel ve svém dovolání zároveň konstruuje i skutkový závěr, že poškozený odhodil mobilní telefon již po prvním fyzickém kontaktu se samostatně stíhaným H. a v době, kdy se obviněný L. dostal do fyzického kontaktu s poškozeným, měl již H. telefon ve své moci. Na základě takto upraveného skutkového stavu dovolatel namítá, že když v době útoku obviněného L. na poškozeného již ten žádný telefon u sebe neměl, jelikož se jej již zmocnil H., nebyl naplněn znak skutkové podstaty zločinu loupeže ve znaku užil vůči jinému násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.
Podle dovolatele je též vyloučeno, aby poškozený slyšel jakoukoli výzvu k vydání věci, když v době incidentu poslouchal ve sluchátkách metalickou hudbu.
Po vyhodnocení takto uplatněných námitek ze strany dovolatele byl Nejvyšší soud nucen konstatovat, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti těmito námitkami nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně zhodnotily provedené důkazy. Těmito námitkami se výhrady dovolatele soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný skutečně dopustil vytýkaného jednání, a nikoli proti tomu, zda soudy zjištěné jednání obviněného naplňuje všechny požadované znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání uvedenými námitkami uplatnil svoji verzi průběhu skutkového děje. Obviněný tak ve skutečnosti v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu popsanými námitkami fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Nejvyšší soud přesto pokládá za potřebné a to z hlediska úplnosti zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, přičemž z obsahu spisu je zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Lze tudíž zároveň i uvést, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Jinak bylo třeba pohlížet na dovolací námitku obviněného spočívající v tvrzení, že posouzení skutku obviněného jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku bylo porušením ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které se týká principu subsidiarity trestní represe v souvislosti se zásadou ultima ratio. Podstatou této námitky dovolatele se stalo tvrzení, že trestní represe neměla být v podobě, v jaké byla, vůči obviněnému vůbec uplatněna, neboť obviněný byl v době incidentu ve věku blízkém věku mladistvých, když mu bylo jen lehce přes 18 let, a jednalo se u něj o první kontakt s trestním právem a státním aparátem určeným k jeho realizaci. Proto i trestně právní řešení dané situace vybočilo z rámce nové kodifikace trestního práva, které na použití trestního práva pohlíží z principu ultima ratio, tedy že na protiprávní jednání lze reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech, kdy právní prostředky ochrany z jiných právních odvětví k ochraně oprávněných zájmů a práv již nepostačují. V této souvislosti byl dovolatelem relativizován stupeň použitého násilí uplatněného vůči poškozenému a bylo i poukazováno na to, že mobilní telefon byl krátce po incidentu vrácen poškozenému.
Takto uplatněná dovolací námitka obsahově naplnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud k ní zaujal následující stanovisko.
Podle §12 odst. 1 tr. zákoníku jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestně právní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestně právní řešení pak představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Původně šlo zejména o princip omezující zákonodárce v tom směru, že trestně právní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k deliktní právní úpravě civilní a správně právní, nicméně v současné době je v zásadě všeobecně uznáváno, že princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Ústavní soud v této souvislosti ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou již vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. ( Srov. rozhodnutí č. 40 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR z roku 2005). Pravidla liberálního demokratického státu pak vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného zákona, nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Tento přístup Ústavního soudu pak plně koresponduje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. ( Srov. K. proti Ř., C. proti F. ).
Lze tudíž v obecné rovině shrnout, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. ( Srov. Šámal a kol.: Trestní zákoník I. , §1 – 139, Komentář, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 92 – 93).
Bude-li shora uvedené obecné vymezení principu ultima ratio při aplikaci trestního práva uplatněno na projednávaný případ, lze dospět k následujícím závěrům.
Obviněný M. L. se podle skutkové věty dopustil jednání, které naplňovalo znaky trestného činu, resp. zločinu uvedeného v trestním zákoníku pod ustanovením §173 odst. 1 a zároveň bylo i společensky škodlivé. Je tomu tak proto, že obviněný L. mohl ohledně jednání, jehož se dopustil, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to nejen s ohledem na obsah tehdy platného a účinného trestního zákoníku, ale i proto, že je obecně známo, že fyzicky napadat jiné osoby za účelem zmocnění se věcí, které tyto osoby mají při sobě, je v civilizované společnosti nepřijatelné a postižitelné. Nelze proto připustit, aby docházelo k vyřizování byť ryze osobních konfliktů mezi občany takovýmto způsobem.
Princip „ultima ratio“ bezpochyby platí a nelze jej zpochybňovat, což ale zároveň neznamená, že by bylo vyloučeno vyvozovat trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Sama existence jiné právní normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným sama o sobě ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestně právních institutů. V uvedeném případě navíc civilní právo nedisponuje takovým prostředkem, který by zpětně dokázal reparovat porušení svobody poškozeného, která byla jednáním obviněného (pachatelů) zasažena.
Zde je nutno především poukázat na to, že celý skutek vykazuje známky trestné činnosti proti lidské svobodě a teprve poté proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana svobody rozhodování osob. Z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V takové situaci je naopak potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně a nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního či správního. V takovém případě by se totiž jednalo o nepochopení principu ultima ratio. Popsaným skutkem obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž nelze konstatovat, že by znaky souzeného zločinu byly naplněny pouze hraničním způsobem, kdy by předmětem útoku byla věc téměř bezcenná, popř. že by byla použita minimální míra násilí. Zde navíc byla celkově proti poškozenému uplatněna fyzická převaha vyplývající z většího počtu útočníků, mezi nimiž byl i obviněný L. Proto i vzhledem ke způsobu jednání, na němž se podílel jmenovaný obviněný, je dána i jeho odpovídající společenská škodlivost a uplatnění trestněprávní represe je tudíž zcela proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně. Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jako je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit navrácení hodnot, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
Kromě toho akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu - účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový. Smyslem trestního řízení je mj. i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P.,Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C.H. Beck 2005, str. 4)
Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu. To posiluje právní vědomí veřejnosti, že trestný čin a jeho pachatel nezůstanou utajeni, že je volán k trestní zodpovědnosti, přičemž trestní řízení je současně zaměřeno i na zjišťování a odstraňování příčin trestné činnosti. Vlastní odhalování trestných činů, stíhání a spravedlivé potrestání pachatelů je spolehlivou zárukou umožňující předcházet a zamezovat trestné činnosti, (k dané problematice zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. 4 Tdo 398/2009).
Nejvyšší soud se tak neztotožnil s názorem obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi. Za situace, kdy čin (skutek) obviněného zásadním způsobem vybočil z rámce běžných civilních (občanskoprávních) vztahů a dostal se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, (jak již uvedeno, obviněný jím naplnil všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku) , bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. (Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1037/2010).
Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že obviněný byl v době činu ve věku blízkém věku mladistvých, neboť tato skutečnost nemá vliv na základy trestní odpovědnosti požadované na straně jeho subjektu, které jsou představovány věkem a příčetností, ale může ovlivnit až následek základů trestní odpovědnosti, a to u zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve výši uloženého trestu. ( Srov. ustanovení §41 písm. f) tr. zákoníku).
Na oprávněnosti aplikace ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku na skutek obviněného L. pak nemůže nic změnit ani skutečnost, že jeho jednáním nebyla způsobena škoda na zdraví, a že způsobená škoda byla odstraněna dobrovolně samostatně stíhaným obviněným Z. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného ohledně absence společenské škodlivosti jednání obviněného vztažené k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádné opodstatnění.
Obviněný M. L. v rámci svého dovolání uvedl rovněž námitky, které pod žádný dovolací důvod nepodřadil a výslovně uvedl, že se tyto jeho námitky týkající porušení práva obviněného na spravedlivý proces k uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahují. Nejvyšší soud shledal, že svým obsahem se tyto uplatněné námitky týkají okolností, za kterých si měl obviněný při zahájení trestního stíhání zvolit obhájce a dále způsobu, jakým byl obviněný předvolán k policejnímu orgánu včetně tempa posloupnosti následujících vyšetřovacích úkonů. Obviněný se rovněž v rámci skupiny těchto námitek ohradil proti postupu soudu, když vyloučil věc původně spoluobviněného H. k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že přezkumná činnost Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení je, jak bylo shora uvedeno, silně formalizovaným procesem, striktně vázaným na zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř., zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je možné tyto obviněným výslovně pod uplatněný dovolací důvod nepodřazené námitky podřadit pod některý jiný ze zákonem uvedených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto námitky žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají, a proto nebyl ani oprávněn se jimi po věcné stránce zabývat.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný ve svém dovolání částečně uplatnil dovolací námitky, které nebylo možné podřadit pod žádný ze zákonem zakotvených dovolacích důvodů, a kdyby bylo dovolání podáno jen na základě takovýchto námitek, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Jelikož ale obviněný v podaném dovolání uplatnil i námitku stran aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou formálně naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho právně relevantní námitka byla po obsahové stránce Nejvyšším soudem shledána jako zjevně neopodstatněná, bylo dovolání obviněného M. L. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c