ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.457.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 457/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. května 2011 o dovolání, které podal obviněný K. H. E.-H. , , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 13 To 548/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 122/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. H. E.-H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. H. E.-H. byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 9. 2010 sp. zn. 1 T 122/2010 uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 6. 4. 2010 kolem 21.00 hod. v místě společného bydliště v domě v L. n. S., okres H. B., obviněný E.-H. zprvu poškozené S. E.-H., nadával do lhářky a nečisté ženy, posléze ji napadl opakovanými údery pěstí a kopy do různých částí těla, přičemž ji vyhrožoval tím, že jejich syna odveze do E. a ona ho již nikdy neuvidí, kdy poškozená v důsledku napadení obviněným utrpěla mnohočetná povrchová poranění včetně podlitin na obličeji, krku, v bederní krajině, pod levou lopatkou a na pravém rameni, která si vyžádala ošetření v Nemocnici Havlíčkův Brod, přičemž k fyzickému napadání a slovnímu urážení a ponižování poškozené obviněným docházelo opakovaně již od počátku měsíce února 2009, a to se vzrůstající intenzitou od jednoho napadení měsíčně do tří útoků za měsíc; k fyzickým útokům mimo úderů pěstí či dlaní ruky obviněný využíval i opasku, prodlužovací šňůry, hadice od vysavače, násady od koštěte a hole, přičemž opakované údery byly vedeny na obličej, ruce, nohy či záda poškozené, kdy S. E.-H. se v důsledku jednání H. E.-H. cítila ponížená, měla z obviněného strach a obavy, aby v jednání nepokračoval i do budoucna, když v uvedené době i v důsledku vlivu obviněného nevyhledala lékařské ošetření.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu.
Tento rozsudek okresního soudu obviněný napadl odvoláním. To podala proti předmětnému rozhodnutí ve prospěch obviněného i jeho manželka RNDr. S. E.-H. Ve věci následně jednal Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, který usnesením ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 13 To 548/2010 odvolání obviněného i jeho manželky, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 13 To 548/2010 podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dovolání se uvádí, že obviněný svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu zločinu podle §199 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Bylo totiž jednoznačně prokázáno pouze napadení ze dne 6. 4. 2010. Kromě toho ze znaleckého posudku vyplynulo kladné hodnocení osobnosti obviněného, přičemž znalec vyhodnotil posuzované jednání obviněného jako reakci hněvu v důsledku dlouhodobě náročné životní situace a nikoliv jako obvyklý projev jeho osobnosti. Obviněný není podle znaleckého posudku agresivním jedincem. Znalec vidí problém v chápání postavení manžela v rodině jako živitele. Obviněný se snažil ze všech sil svému postavení dostát a o rodinu se plně hospodářsky postarat, ovšem jeho snaha nebyla okolím a především manželkou plně akceptována a podporována. To mělo negativní vliv na sebepohled, sebevědomí i sebeúctu obviněného. Obviněný není narušenou osobností, a proto není případným trestem co napravovat. Svého jednání se dopustil ve stavu emocionálního rozrušení a nejednalo se tudíž o týrání ve vlastním slova smyslu, kdy by se obviněný choval jako trýznitel nezávisle na kvalitě vztahu. U týrání ve vlastním slova smyslu jde totiž trýzniteli jen o týrání, ponižování a násilí samo o sobě a není tudíž cíleno k vyřešení nějakého problému.
Manželka obviněného má i jako poškozená k obviněnému pozitivní vztah, chce pokračovat ve společném soužití, nechce se obviněného zbavit a chce synovi zachovat úplnou rodinu. Navíc u manželky obviněného nebyl zjištěn syndrom týrané osoby. Kromě toho jmenovaná měla snahu soudu vysvětlit, že byla v přípravném řízení poučena v tom smyslu, že může vzít trestní oznámení kdykoliv zpět. Toto poučení se později ukázalo jako nepravdivé, soud jí neuvěřil a vzal jako pravdivou její výpověď z přípravného řízení. Obdobně pak soud postupoval při hodnocení výpovědi svědka S. L.
Poškozená pravidelně navštěvovala obviněného ve vazbě i s malým synem a byla to ona, kdo inicioval žádost o propuštění obviněného z vazby. Poté podala ve prospěch obviněného i odvolání.
Dovolatel shrnuje, že soudy neposoudily všechny okolnosti případu ve vzájemných souvislostech a zcela ignorovaly snahu manželů o vytvoření fungující rodiny. Tato snaha se díky orgánům činným v trestním řízení změnila v zoufalý boj o zachování manželství a rodiny, neboť případ byl medializován a každý z okolí věděl, o koho se jedná. Obviněný v důsledku trestního stíhání ztratil zaměstnání a nyní je nucen hledat práci v anonymní Praze a za synem dojíždět pouze na víkendy. V důsledku nesprávného poučení vyšetřujícího orgánu a následného nesprávného právního posouzení skutku pak byla proti vůli manželů trestním řízením potrestána celá rodina.
V závěru dovolání bylo navrženo, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 13 To 548/2010 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 9. 2010 sp. zn. 1 T 122/2010 a sám obviněného zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce využil svého práva a k věci se vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho stanoviska obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování, nesprávný postup při provádění důkazů, apod. Dovolání podané s odkazem na tento dovolací důvod je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska procesních předpisů. V jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu nemá. Myslí se tím skutek, jak byl zjištěn soudem, z čehož vyplývá, že v rámci tohoto dovolacího důvodu nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost dokazování.
V konkrétní trestní věci je podle státního zástupce zřejmé, že soud vyšel ze svědecké výpovědi poškozené S. E.-H. učiněné v přípravném řízení, kde podrobně popsala způsob soužití s obviněným, jeho útoky včetně četnosti a předmětů, jichž k napadání používal. Tato výpověď je potvrzována i výpovědí svědka S. L., kterému se poškozená svěřovala o napadání obviněným. Poškozená i svědek u hlavního líčení výpověď oproti přípravnému řízení změnili, ve snaze jednání obviněného bagatelizovat, rozpory ve svých výpovědích však adekvátně nevysvětlili. Taktéž svědkyně V. H. potvrzuje, že obviněný poškozenou po delší dobu pravidelně bil. Svědkyně potvrdila, že jí poškozená ukazovala podlitiny a říkala, že ji obviněný bije např. švihadlem. Z výpovědi znalce PhDr. Jaroslava Veselého vyplynulo, že v době vyšetření měla poškozená z obviněného strach a oznámení věci policii považovala za poslední varování obviněnému, ale její představa o výsledku trestního řízení nebyla v souladu s objektivní realitou, v důsledku čehož bagatelizovala následně při výslechu u hlavního líčení jeho jednání. V tomto směru je možno odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Stanovisko znalce podporuje i žádost poškozené, sepsaná advokátem Mgr. Danielem Miličem o poskytnutí informace v případě propuštění obviněného z vazby, odůvodněná reálným nebezpečím hrozícím jí i dítěti v případě propuštění obviněného z vazby. Dne 9. 4.2010 taktéž podala návrh soudu na zákaz styku otce s nezletilým. Je tedy zřejmé, že i těmito kroky poškozené je odůvodněn závěr znalce PhDr. Veselého o skutečném, nikoli předstíraném strachu poškozené z obviněného, i když znalec připustil nerozvinutí syndromu týrané osoby. Výpověď poškozené v přípravném řízení byla realizována v přítomnosti obhájkyně obviněného a soud podrobně vysvětlil, proč uvěřil právě této výpovědi.
Státní zástupce konstatuje, obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudem, jeho námitkám však nelze přiznat povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Pokud obviněný dále namítá, že v předmětné trestní věci nebylo prokázáno, že by se svým jednáním dopustil zločinu, je třeba k tomu podle státního zástupce zmínit následující. Zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku spáchá ten, kdo týrá osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu. Pod pojmem „týrání“ soudní praxe považuje zlé nakládání s osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti i určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. ( Může jít o tělesné poškozování, ale i psychické násilí, vydírání nebo zneužívání či vyhrožování. ) Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné, po delší dobu trvající, ale může jít i o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří, (zde poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 20/1984 a č. 20/2006 Sb. rozh. tr. ).
Pokud tedy obviněný v místě společného bydliště po dobu více jak jednoho roku, čímž je naplněn znak dlouhodobosti, opakovaně napadal svoji manželku, jak slovně různými urážkami a ponižováním, tak fyzicky, kdy ji bil pěstmi i za pomoci různých předmětů, v důsledku čehož se poškozená cítila ponížená, měla z obviněného strach a obavy, aby v jednání, jež se s větší intenzitou stupňovalo, nepokračoval i do budoucna, měla strach o své zdraví i o syna, je nepochybné, že tímto jednáním obviněného byly podle státního zástupce naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Námitky uvedené obviněným v dovolání podle státního zástupce stojí obsahově mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, přestože je v něm formálně deklarován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadená rozhodnutí netrpí podle státního zástupce žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Dovolání obviněného proto státní zástupce navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Státní zástupce současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu pak státní zástupce rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 13 To 548/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Současně Nejvyšší soud dodává, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musel dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu předchozího trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch jiným dovolatelem v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud se námitkami obviněného zabýval a dospěl k závěru, že jejich podstatou je tvrzení odlišné od skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Obviněný tvrdí, že jeho napadení poškozené bylo pouze jednorázového charakteru a odehrálo se dne 6. 4. 2010. V jeho případě se jednalo vyloženě o jednorázovou emocionální reakci hněvu, spojenou s agresí, jež vznikla jako důsledek dlouhodobě náročné životní situace. Toto jednání obviněného pak nemělo charakter týrání, protože bylo situační a jednoznačně směřovalo k vyřešení konkrétního vzniklého problému, přičemž obviněnému v žádném případě nešlo o bití a ponižování poškozené jako takové, které by bylo jediným cílem jeho jednání. Tvrzení obviněného je podpořeno tím, že poškozená netrpí syndromem týrané ženy.
Podle Nejvyššího soudu lze uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů, když soudy ve skutkových zjištěních konstatovaly, že k napadání poškozené docházelo po dobu delší 1 roku opakovaně s gradující intenzitou a četností útoků, kdežto obviněný tvrdí, že se jednalo pouze o výjimečnou jednorázovou situační záležitost, k čemuž soudy podle něj měly dospět na základě správného hodnocení důkazů. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud ani není oprávněn se jimi zabývat.
Taktéž není možné se v dovolacím řízení zabývat námitkami spočívajícími v tom, že poškozená byla nesprávně poučena o možnosti vzít zpět trestní oznámení, chce zachovat rodinu, obviněného navštěvovala ve vazbě a podala v jeho prospěch odvolání, ani že byla trestním stíháním obviněného potrestána celá rodina. Tyto námitky svým obsahem totiž ani zdánlivě nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle ustanovení §265b tr. ř. Zde je na místě poznamenat, že institut trestního oznámení a v důsledku jeho podání i zahájení trestního řízení (viz §12 odst. 10 tr. ř.), nelze chápat jako nějaký varovný či výhružný prostředek poškozeného, který je výhradně v jeho rukou (až na výjimky vyplývající z ustanovení §163 tr. ř. a násl.) a poté co je dosaženo, byť i zdánlivě požadovaného efektu, může být pouze na základě jeho jednostranného prohlášení trestní oznámení odvoláno a věc je pak automaticky odložena, případně trestní stíhání obviněného zastaveno. Klasický instrument soukromoprávní žaloby v našem trestním právu užíván není a poškození si musí být vědomi, že v případě shledání důvodnosti jimi podaného trestního oznámení již orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti.
Zde je třeba též zdůraznit, že na základě obsahu předloženého spisu bylo shledáno, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Podle skutkové věty rozsudku obviněný zkráceně řečeno déle než 1 rok opakovaně fyzicky i slovně napadal svou manželku, vyhrožoval jí únosem syna do E. a zabráněním kontaktu s ním, čímž ji ponižoval a vyvolával v ní obavy z budoucnosti. Toto jeho jednání blíže popsané ve skutkové větě a dále rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jednoznačně naplnilo skutkovou podstatu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy že obviněný týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchal po delší dobu. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Aplikovaná právní kvalifikace jednání obviněného je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. ( Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, 8 Tdo 105/2008, 6 Tdo 1110/2009).
Z obsahu spisu je zřejmé, že se nalézací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli podstatným výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
D ovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny obviněným, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tento dovolací důvod svým obsahem nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř. )
V Brně dne 24. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c