ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.592.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 592/2011-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 10 To 134/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 1/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2010 sp. zn. 7 T 1/2010 uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009) k §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009), jehož se dopustil tím, že dne 7. 10. 2009 v době kolem 20.00 hod. v obci T., část P., ulice E., na ubytovně S., pod smyšlenou záminkou, že jí ukáže, kde budou mít bunkr, odvedl do sklepních prostor nezletilou poškozenou J. G., v úmyslu vykonat na ní pohlavní styk uzamkl za ní vstupní dveře a odvedl ji po schodech dolů, zde se snažil rozepnout jí mikinu, čemuž se poškozená bránila opakovaným odstrkováním jeho ruky a pláčem, poté jí obviněný sáhl rukou pod tričko na hrudník a na prsa, poškozená mu srazila ruce dolů, slovně se bránila, prosila, aby ji nechal, a brečela, obviněný si na to stáhl kalhoty a spodní prádlo pod kolena a vyzval poškozenou, aby vzala jeho pohlavní úd do ruky, poté jednou rukou masturboval pohlavní úd až do jeho ztopoření a požadoval po nezletilé, aby jeho pohlavní úd vzala do pusy, přitom ji jednou rukou chytil za krk a tlačil jí hlavu ke svému přirození, poškozená nadále brečela a zakřičela, neboť z venku slyšela chlapce z ubytovny, nato se obviněný oblékl a vyběhl ven zjistit, zda zde někdo není, po návratu opětovně uzamkl vstupní dveře, poškozená brečela, opětovně ho prosila, aby ji nechal, pokusila se utéci, obviněný ji chytil jednou rukou v zátylku za vlasy, druhou rukou za zápěstí levé ruky a táhl ji od vstupních dveří po schodech do sklepních prostor, verbálně se dožadoval, aby vzala jeho pohlavní úd do úst, poškozená nesouhlasila, brečela, obviněný ji okřikoval, aby byla zticha, přesvědčoval ji, aby o tom nikomu neříkala, poškozené se podařilo utéci, když obviněný odemkl dveře a zjišťoval, zda je někdo neslyšel, a takto se choval, přestože bezpečně věděl, že poškozené je 14 let.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s dozorem. Dále bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě v souladu s §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku (účinného od 1. 1. 2010).
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Praze, který je usnesením ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 10 To 134/2010, jako nedůvodné, podle §256 tr. ř. zamítl.
Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2010 sp. zn. 7 T 1/2010 bylo v dané věci v pořadí druhým rozhodnutím, kdy nejprve byl obviněný odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. 7 T 1/2010, který byl v odvolacím řízení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 10 To 83/2010 podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. Ten poté rozhodl výše uvedeným rozsudkem ze dne 26. 11. 2010 sp. zn. 7 T 1/2010.
Obviněný M. K. podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 10 To 134/2010 prostřednictvím obhájce Mgr. Miloše Znojemského dovolání, které opřel o dovolací důvody ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Konkrétně dovolatel uvedl, že jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona (účinného do 31. 12. 2009), jelikož u jednání zcela absentuje použití násilí nebo pohrůžka násilí směřující k vykonání pohlavního styku. Obviněný svůj požadavek, aby vzala poškozená jeho pohlavní úd do úst, tak jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nedoprovázel žádnou pohrůžkou bezprostředního násilí, takže je nutné posoudit, zda předmětné jednání obsahuje prvek přímého použití násilí. V tomto směru obviněný poukazuje na skutečnost, že vzhledem k jeho zásadní fyzické převaze nad poškozenou by její případný fyzický odpor snadno překonal, pokud by měl v úmyslu dosáhnout pohlavního styku. Ze skutkového stavu zjištěného soudem je podle obviněného patrné, že měl přesvědčovat poškozenou, aby s ním uskutečnila orální pohlavní styk, že se jí to bude líbit. Svůj požadavek však neprovázel žádným fyzickým násilím. Skutečnost, že by se měl vůči poškozené dopustit násilí, které by směřovalo k překonání odporu k uskutečnění jiného pohlavního styku než soulože, rozhodně popírá.
Z výpovědi poškozené (přičemž obviněný zcela odmítá výpovědi poškozené a dalších osob ze skupiny svědků, jež proti němu svědčí) vyplývá, že obviněný měl zjistit, jestli za dveřmi do sklepa někdo není a následně ji měl odstrkat od vstupních dveří do sklepních prostor. Po tomto jednání však podle poškozené žádné násilí z jeho strany nepokračovalo, neboť od tohoto okamžiku začal obviněný poškozenou verbálně přesvědčovat, že se jí orální pohlavní styk bude líbit. Z výše uvedeného je podle dovolatele patrné, že ze strany obviněného nedošlo k žádnému násilí směřujícímu k donucení poškozené k souloži. Byť by jednání obviněného, které sám popírá, bylo nevhodné, není přesvědčování k uskutečnění orálního pohlavního styku znásilněním ani ve stadiu pokusu. Pokud poškozená vypověděla, že ji tahal za vlasy nebo ji strkal, mělo se jednat o snahu obviněného zavést poškozenou do zadní místnosti. Poté, kdy se mu podařilo poškozenou zavést do zadní sklepní místnosti, přestal ji strkat a bez jakéhokoliv násilí ji slovně přesvědčoval, že se jí orální styk bude líbit.
Dovolatel také zdůraznil skutečnost, že trestný čin znásilnění nebyl dokonán, což ostatně konstatoval již nalézací soud. V této souvislosti opět poukazuje na značnou fyzickou převahu obviněného, kdy jeho hmotnost činí zhruba 120 kg a poškozená váží méně než 50 kg. K jednání mělo dojít v uzavřených prostorech, kde byli s poškozenou sami a odkud nemohla poškozená sama bez součinnosti obviněného odejít, a neměla u sebe ani žádný prostředek (např. paralyzér), kterým by případně fyzickou převahu obviněného vyrovnala. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně nedošlo ani k tomu, že by obviněný své jednání ukončil poté, kdy byl podle poškozené spatřen sourozenci B. K dokonání trestného činu by podle dovolatele došlo v okamžiku, kdy by obviněný docílil toho, že by se poškozená dotkla ústy jeho přirození. K tomuto dokonání však nedošlo, protože obviněný zkrátka nevyužil své fyzické převahy, jelikož poškozená by se při jeho případné snaze o uskutečnění orálního pohlavního styku neměla možnost ubránit. K dotyku úst poškozené a přirození obviněného nedošlo výlučně z toho důvodu, že obviněný zcela dobrovolně upustil od jednání, které by směřovalo k dokonání trestného činu znásilnění. Na základě toho podle dovolatele zanikla trestnost pokusu trestného činu znásilnění v souladu s §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., neboť obviněný zcela dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu.
Druhý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel opírá o námitku, že v případě obviněného nebyly naplněny podmínky pro uložení trestu odnětí svobody. Dovolává se závěrů znaleckého posudku Psychiatrické léčebny B., z nichž vyplývá, že vzhledem k sexuální anomálii obviněného s poruchou celistvosti sexuálně motivačních stavů disponující jej k násilí na ženách, mohl obviněný v době spáchání trestného činu rozpoznat nebezpečnost svého jednání, ale jeho schopnost jednání ovládnout byla podstatně snížena. Podle posudku pak ochranné léčení v ústavní formě zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Dovolatel je proto přesvědčen, že soudy obou stupňů byly povinny vycházet ze závěrů kolegia znalců a není možné, aby takový jednoznačný závěr bagatelizovaly a rozhodly o uložení vysokého trestu odnětí svobody navzdory závěru znalců o nevhodnosti jeho uložení. Jelikož obviněný si nebyl vědom duševní poruchy a jeho schopnost ovládat jednání byla podstatně snížena, jak vyplývá ze závěrů tohoto posudku, obviněný jednal ve své podstatě pod vlivem poruchy, což podstatně snižuje odpovědnost za daný skutek. Uložení takového trestu navzdory odlišnému závěru znaleckého ústavu je nutno vykládat jako porušení základních práv obviněného a je třeba z tohoto důvodu vyhovět podanému dovolání, protože není na místě trestat pachatele přísným trestem za situace, kdy znalci uvádí, že své jednání víceméně nedokáže ovládnout a současné k nápravě pachatele a k ochraně společnosti postačí uložení ochranného léčení.
V závěru mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, ke kterému dospěly oba soudy, jakož i s tím, že nebyla provedena rekonstrukce a další navržené důkazy.
Na základě uvedených námitek navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 10 To 134/2010 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Prostřednictvím svého druhého obhájce JUDr. Tomáše Máchy obviněný podal dne 10. 6. 2011 k Nejvyššímu soudu „doplnění dovolání odsouzeného proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 134/2011-1035 ze dne 25. ledna 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 7T 1/2010-963 ze dne 26. listopadu 2011“. V tomto podání se uvádí, že doplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel v něm poukázal na to, že aby byla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, je třeba zkoumat, zda se děj tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku, mohl odehrát. Aby bylo možné vzít za prokázané, že se skutek tak, jak jej popsala poškozená, stal, je nutné vzít v úvahu „nejen geometrii prostoru, ale i fyzickou vyspělost aktérů“. Nalézacímu soudu tak měly být podle jeho názoru předloženy takové důkazy, které by nadevší pochybnost umožňovaly učinit hmotně právní závěr, že ke skutku došlo a mohl být proveden. Nalézací soud měl také zkoumat subjektivní stránku trestného činu, tedy úmysl, který obviněného k danému skutku vedl. Soudu prvního stupně však nebyl předložen ze strany obžaloby vyjma tvrzení poškozené a zprostředkovaného tvrzení bratří B., či dalších příbuzných, jakýkoli důkaz, který by prokázal, že k danému skutku mělo dojít. Aby mohlo dojít k naplnění skutkové podstaty pokusu trestného činu znásilnění, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, muselo by místo činu přinejmenším prostorově odpovídat popisu skutku. Dovolatel dále uvedl, že „při dobré víře nelze jakýmkoli způsobem popřít fyzikální zákony dané prostorem a fyzickým vzhledem postav, které se v něm pohybují. Tak, jak je skutek popsán v rozsudku, však není v daném místě a prostoru z fyzikálního hlediska proveditelný,“ což je podle obviněného důvodem, proč Policie ČR, státní zástupce, ani soudce nalézacího soudu nechtěli vyhovět navrhované rekonstrukci, aby jejím provedením bylo prokázáno, zda mohlo k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu dojít. Aby mohlo dojít k jejímu naplnění tak, jak je popsána ve výroku rozsudku, musí tomu odpovídat nejen tvrzení poškozené, ale i prostor, výška a hmotnost aktérů. Tuto skutečnost přirovnává obviněný k tomu, že „krychli rozměru strany 20 cm nelze vměstnat do krychle o rozměru strany 10 cm“. Na závěr taktéž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství využil svého práva a k věci se vyjádřil následovně.
Dovolatel v dovolacích důvodech z části uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, avšak s tím rozdílem, že pod tíhou důkazů ustoupil od svého dřívějšího tvrzení, že se s poškozenou vůbec nesetkal a že spolu nebyli na místě činu. K námitkám vzneseným v rámci dovolání obviněného je třeba podle státního zástupce uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu. Řízení o dovolání naprosto nenabízí nějakou možnost opakovat odvolání či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před obecnými soudy. Většinou námitek obviněného, které uvádí v dovolání, se náležitě a velmi podrobně zabýval již soud odvolací. Vzhledem k tomu, že řízení o dovolání v žádném případě nenabízí možnost opakovat odvolání či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni a závěry soudu druhého stupně jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, lze na ně bez dalšího odkázat. Proběhlo-li přezkumné řízení ve druhém stupni řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je opakuje jen proto, že není spokojen s výsledkem odvolacího řízení.
Obviněný především namítá, že se vůči poškozené nedopustil žádného násilí, což je však v příkrém rozporu se skutečnostmi zjištěnými soudem, z nichž zcela jednoznačně vyplývá, že poškozená s jednáním obviněného nesouhlasila a podle svých sil se bránila, jak verbálně, tak odstrkáváním jeho rukou a dalšími možnými způsoby. S tímto odporem očividně obviněný počítal, když sám uvádí, že ji odvedl do uzavřeného prostoru, kde byli sami dva a bez jeho svolení nemohla poškozená sama odejít. Pokud by byla poškozená s obviněným v dané místnosti dobrovolně, není jasné, proč ji obviněný opakovaně znemožňoval odchod ze sklepa tím, že uzamykal dveře a násilím (držením za ruku či vlasy) jí bránil odtud odejít.
Co se týče druhé skupiny námitek obviněného ohledně jeho tvrzení, že dobrovolně upustil od dokonání činu, čímž trestnost pokusu znásilnění zanikla, má státní zástupce za to, že důvod nedokončení zamýšleného trestného jednání je taktéž popsán ve skutkové větě výroku o vině. Jde o to, že obviněný odvozuje své námitky od jiných skutkových okolností, než které soud určil jako skutečný stav věci, tudíž obviněný vykládá provedené důkazy jinak než soud, jak ostatně sám výslovně uvádí v závěru dovolání. Takto formulované výhrady a námitky však nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci, nýbrž pouze opticky vyhovují podstatě tvrzeného dovolacího důvodu, ale ve skutečnosti obviněný napadá jen způsob hodnocení důkazů a skutkové závěry, k nimž odvolací soud dospěl.
K poslední námitce obviněného ohledně jeho tvrzení, že odvolací soud byl povinen rozhodnout v souladu se závěry znaleckého posudku Psychiatrické léčebny B., státní zástupce uvedl, že taková námitka neodpovídá podstatě důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který postihuje pouze případy uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu vymykajícího se rozpětí zákonné trestní sazby. O žádný z těchto případů však v této věci nejde. Upuštění od potrestání v případě, kdy soud dospěje k závěru, že ochranné léčení zajistí dostatečnou nápravu pachatele podle §25 tr. zák., je postupem fakultativním, který je závislý na uvážení soudu. Pokud tak soud nepostupoval, nelze to vykládat ani jako chybu v jiném hmotně právním posouzení. Tato námitka proto nemůže naplnit ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Výhrady uplatněné dovolatelem tak podle státního zástupce nejsou důvodné, napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možné a nutné napravit v řízení o dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, když převážná část uplatněných námitek neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2011 sp. zn. 10 To 134/2010 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a pokud jde o dovolání podané prostřednictvím obhájce JUDr. Znojemského i ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o dovolací námitky obsažené v doplnění dovolání ze dne 10. 6. 2011, v němž obviněný prostřednictvím druhého z obhájců JUDr. Máchy deklaruje, že jde o doplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale fakticky jimi napadá pouze zjištěný skutkový stav a konstatuje, že nalézací soud měl provést další důkazy, které by „nadevší pochybnost umožňovaly učinit hmotně právní závěr, že ke skutku došlo a mohl být i proveden“, nelze než konstatovat, že se ve skutečnosti jedná o změnu rozsahu podaného dovolání, což je podle §265f odst. 2 tr. ř. přípustné pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Jelikož je z obsahu spisu zřejmé, že obviněný tímto způsobem své dovolání doplnil až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání, která uplynula dnem 24. 4. 2011, Nejvyšší soud se obsahem takto doplněného dovolání nezabýval.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. pak nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch jiný dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný opřel dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o dvě právní námitky, a to absenci použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a zánik trestnosti pokusu trestného činu znásilnění.
Podle §241 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.
Podle §241 odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než patnáct let.
Podle §8 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §8 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo podle písm. b) téhož ustanovení učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku.
Za násilí ve smyslu §241 odst. 1 tr. zák. se považuje užití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Výsledkem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí je, že tato osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího odporu pro svoji vyčerpanost či zřejmou beznadějnost.
Obviněný v dovolání namítá, že skutková podstata trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. nebyla naplněna, neboť obviněný nepoužil násilí ani pohrůžky násilí. Konkrétně poukazuje na skutečnost, že měl pouze verbálně přesvědčovat poškozenou, aby s ním uskutečnila orální pohlavní styk, aniž by svůj požadavek vynucoval fyzickým násilím. Dále poukazuje na svou jasnou fyzickou převahu, z níž vyplývá, že pokud by chtěl poškozenou znásilnit, nic by mu v tom nezabránilo, když je zřejmé, že se mu poškozená nemohla ubránit a její případný fyzický odpor by snadno překonal. Pokud měl poškozenou tahat za vlasy nebo ji strkat, mělo se jednat o snahu obviněného zavést poškozenou do zadní místnosti. Jakmile se zde ocitli, od tohoto jednání ustoupil a nadále poškozenou přesvědčoval pouze slovně.
Především je na místě uvést, že obviněný argument absence násilí uplatnil již v rámci předchozího řízení, když v podstatě totožný obsah dovolacích námitek téměř doslovně uvedl již ve svém odvolání (č. l. 1011-1012). S těmito námitkami se odvolací soud náležitě vypořádal, když dospěl k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná a pochybení neshledal ani v právním posouzení jednání obviněného. Podle soudu druhého stupně bylo bezpečně prokázáno, že se obviněný dopustil násilného jednání. Použité násilí je podle odvolacího soudu nutno spatřovat ve svlékání poškozené, která se bránila, odstrkávala jej a dávala mu jasně najevo (slovně i pláčem), že s jeho chováním nesouhlasí. Za prvek násilí nutno považovat i to, že poškozenou chytil za krk a následně za vlasy a tlačil jí hlavu ke svému obnaženému a ztopořenému přirození a to vše za situace, kdy poškozenou zamkl ve sklepních prostorách, čímž jí znemožnil volný odchod. Jeho jednání směřovalo k tomu, aby poškozenou přinutil k tomu, aby vzala jeho pohlavní úd do úst.
Nejvyšší soud rovněž zastává názor, že naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění ve stádiu pokusu plyne již z jednání uvedeného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z níž vyplývá, že obviněný záměrně vylákal poškozenou do sklepních prostor, kam ostatní obyvatelé ubytovny S. neměli přístup. Podle výpovědi matky obviněného L. K. v hlavním líčení (č. l. 506) tento sklep využívala pouze rodina K., do sklepa nechodil nikdo vyjma jejich údržbáře nebo otce obviněného M. K. st. Jak vyplývá z protokolu o ohledání místa činu ze dne 9. 10. 2009 (č. l. 281- 283) a připojené fotografické dokumentace (č. l. 284 – 294), jednalo se o uzavřené prostory, z nichž bylo možné odejít jen po úzkém schodišti. Ihned poté, co obviněný zavedl poškozenou do sklepa, snažil se ji svléci. Když mu poškozená dala opakovaně najevo, že s jeho jednáním nesouhlasí (odstrkováním ruky, pláčem), chytil ji za krk a tlačil jí hlavu ke svému genitálu. Dále potom, co vyšel ze sklepa zkontrolovat, zda je někdo nesleduje a poškozená se snažila ze sklepa uniknout, opět ji násilím chytil jednou rukou za zápěstí levé ruky a druhou v zátylku za vlasy, aby jí znemožnil ze sklepa utéci a táhl ji zpět dolů, aby poškozenou přiměl k orálnímu pohlavnímu styku. Jak sám uvedl v dovolání, poškozená se mu vzhledem k jeho značné fyzické převaze nemohla ubránit a ze sklepa mohla vyjít jen na základě součinnosti obviněného, což svědčí v neprospěch obviněného vzhledem k tomu, že mu musely být všechny tyto okolnosti zřejmé již v okamžiku, kdy poškozenou do sklepa vylákal se záměrem donutit ji k orálnímu pohlavnímu styku. Poškozenou totiž několik let znal, věděl tak o své fyzické převaze a taktéž musel předpokládat, že pokud sklepní prostory uzamkne zevnitř, poškozená by odtud mohla odejít jen s jeho svolením. Ze shora uvedeného je zcela zjevné, že obviněný užil fyzické síly (svlékání, držení za krk, tahání za vlasy, držení za ruku) k tomu, aby překonal nebo zamezil vážně míněný odpor poškozené (pláč, odstrkování rukou, přemlouvání, aby obviněný jednání zanechal, opakovaný pokus o útěk ze sklepních prostor) a chtěl tak dosáhnout jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli, přičemž spáchání trestného činu znásilnění skončilo ve stádiu pokusu.
Z uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že výhrady dovolatele ohledně absence násilí se soustředily primárně proti správnosti skutkových zjištění v tom směru, že obviněný odmítá, že se dopustil skutku tak, jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a v dovolání uplatňuje svou verzi skutkového stavu. Z těchto okolností je tak zřejmé, že dovolatel fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy. Výhrady ohledně absence násilí se tedy ve skutečnosti soustředily proti správnosti zjištění, že se obviněný dopustil vytýkaného jednání, a nikoli proti právnímu posouzení tohoto jednání.
Obviněný tudíž uvedenou argumentací neuplatnil námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému oběma soudy, protože z charakteru námitek dovolatele je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku.
Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že pokud obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů obou soudů, jakož i s tím, jak předestírá v dovolání, že v takové závažné trestní věci, jakou je případ obviněného, nebyla provedena rekonstrukce a další obhajobou navržené důkazy, tak i touto jeho námitkou se zabýval již soud prvého stupně. Na straně 30 svého rozhodnutí, na nějž Nejvyšší soud odkazuje, uvádí, z jakých konkrétních důvodů navrhované důkazní prostředky neprovedl. Důsledně se tak vypořádal se všemi navrhovanými důkazy v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., podle něhož musí být z odůvodnění rozsudku patrné, jakým způsobem se soud vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. V žádném případě se tak nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejedná se tedy o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Pokud jde o druhou námitku dovolatele spočívající v tom, že podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu znásilnění zanikla, neboť obviněný dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu, je možno konstatovat, že tato námitka naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zároveň je ale nutné prohlásit, že i tuto námitku obviněný v doslovném znění jako v dovolání použil již ve svém odvolání (č. l. 1012) a odvolací soud se s ní náležitě vypořádal. Odvolací soud na straně 9 svého rozhodnutí uvádí, že k samotnému obdobnému pohlavnímu styku nedošlo pouze z toho důvodu, že obviněný byl ve svém jednání vyrušen bratry B., odemkl dveře, aby zjistil situaci, čehož poškozená využila a z místa utekla. Jednání obviněného tak zůstalo pouze ve stádiu pokusu, z čehož plyne, že nelze dospět k závěru, že by obviněný svého jednání zanechal dobrovolně.
Teorie trestního práva a rozhodovací praxe soudů při určení, zda došlo k zániku trestnosti pokusu trestného činu podle §8 odst. 3 tr. zák., rozlišuje, zda se jedná o tzv. neukončený pokus či tzv. pokus ukončený.
O neukončený pokus půjde tehdy, jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu; tím, že dobrovolně v jednání nepokračuje, současně odstraňuje i nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání trestného činu (viz. č. 16/1979 Sb. rozh. tr.).
O ukončený pokus jde, jestliže pachatel učiní vše, co pokládá za nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §8 odst. 3 písm. a), resp. b) tr. zák. Možnost splnit tyto podmínky u ukončeného pokusu má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takovém případě nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu, popř. je třeba dobrovolně učinit o pokusu oznámení v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem (viz. též č. 16/1979 Sb. rozh. tr.).
K zániku trestnosti pokusu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. v případě, že by se jednalo o neukončený pokus, by mohlo dojít za situace, kdy by se obviněný dobrovolně zdržel dalšího jednání, které považoval za potřebné k dokonání trestného činu, tzn. že by obviněný nadále nepokračoval v násilném jednání vůči poškozené v případě, že by si byl vědom, že mu k dokonání trestného činu nic nebrání. Avšak obviněný se na poškozené opětovně násilím dožadoval orálního pohlavního styku i poté, kdy byl vyrušen nezletilými bratry B., kteří sledovali jednání obviněného vůči poškozené z venku otvorem pod střechou. Obviněný proto vyšel nahoru po schodech ze sklepa, aby se ujistil, že je někdo nesleduje a vrátil se zpět do sklepa, protože bratři B. mezitím z místa utekli. Když se poškozená snažila po schodech ze sklepa utéct, obviněný jí v útěku zabránil chycením za zápěstí levé ruky a druhou rukou ji uchopil v zátylku za vlasy a od vstupních dveří poškozenou táhl po schodech zpět do sklepa. Za situace, že v popsaném jednání pokračoval, i když byl vyrušen a poškozené násilím znemožnil útěk ze sklepa, jednoznačně vyplývá, že obviněný se naopak snažil učinit vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu a trestný čin znásilnění chtěl dokonat i přes výskyt shora uvedených překážek. O dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu znásilnění tak nemohlo jít v případě, kdy obviněný ve svém jednání pokračoval i přes zjevný nesouhlas poškozené a přes výskyt výše uvedených překážek, kdy poškozenou násilím nutil (držením za krk a za ruce, taháním za vlasy) k orálnímu pohlavnímu styku a k dokonání činu nedošlo jen proto, že byl ve svém jednání vyrušen a poškozená využila momentu, kdy se jí následně naskytla možnost z místa činu utéct.
Obviněný se výše uvedeným jednáním snažil trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. dokonat a učinil vše, co pokládal za nezbytné k jeho dokonání (opětovně užil násilí vůči poškozené k zabránění jejímu útěku ze sklepa, pokračoval v jednání i přes vyrušení bratry B.), přičemž ani poté rozhodně nedal svým počínáním najevo, že již v uskutečnění svém záměru (přinutit poškozenou k felaci) nehodlá pokračovat. Z toho jasně vyplývá, že se v posuzovaném případě jednalo o ukončený pokus znásilnění.
Trestnost tohoto ukončeného pokusu by zanikla jen v případě, že by obviněný dobrovolně a aktivně zasáhl k odvrácení nebezpečí hrozícímu zájmu chráněnému trestním zákonem na ochraně práva nezletilé poškozené na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě, což zjevně neučinil. Oznámení orgánům činným v trestním řízení v době, kdy by bylo ještě možné vzniklé nebezpečí odstranit v konkrétním případě v úvahu nepřicházelo. Nemohly tak být splněny podmínky podle §8 odst. 3 tr. zák. k tomu, aby mohlo dojít k zániku trestnosti ukončeného pokusu trestného činu znásilnění.
Jelikož obviněnému byl znám věk poškozené (krátce na to měla dosáhnout čtrnáctého roku), což nebylo ani dovoláním nikterak zpochybňováno, obviněný naplnil současně i zákonný znak vedoucí k právní kvalifikaci trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák, ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
V podaném dovolání byl rovněž uplatněn dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro uložení trestu odnětí svobody, protože znalci v posudku Psychiatrické léčebny B. dospěli k závěru, že ochranné léčení v ústavní formě zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Dovolatel je proto přesvědčen, že soudy obou stupňů byly povinny ze závěrů tohoto posudku vycházet, ne je bagatelizovat a v rozporu s ním rozhodnout o uložení vysokého trestu odnětí svobody.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu je podle zákona nepřípustný či výměra trestu byla určena mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Je proto zcela zřejmé, že dovolací námitka obviněného opírající se o jeho tvrzení, že s ohledem na závěry znaleckého posudku postačilo uložení ochranného léčení a soud tak nemohl uložit současně trest odnětí svobody, nespadá pod tento dovolací důvod, protože v posuzovaném případě obviněnému nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a nebyl mu uložen ani takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Protože byl obviněnému vedle ochranného léčení uložen i trest odnětí svobody, Nejvyšší soud se podrobněji zabýval otázkou jeho výměry a možnostmi jeho uložení současně s ochranným léčením.
Lze konstatovat, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku pečlivě zabýval všemi okolnostmi rozhodnými pro určení druhu a výměry trestu, přičemž vycházel z následujících úvah vztahujících se zejména ke zjištěné společenské nebezpečnosti pokusu trestného činu znásilnění, hodnocení osoby obviněného a možnosti jeho nápravy. Především poukázal na skutečnost, že obviněný se dopustil trestné činnosti ve zkušební době dřívějšího podmíněného odsouzení za obdobnou trestnou činnost. V posuzovaném případě se sice jedná o pokus trestného činu znásilnění, během něhož měl obviněný podstatně snížené ovládací schopnosti, ale vzhledem k předchozímu podmíněnému odsouzení, které se podle názoru soudu prvního stupně zjevně minulo výchovným účinkem a nevedlo obviněného k řádnému životu, je nutné na obviněného působit důrazněji. Proto nalézací soud dospěl k závěru, že obviněnému uloží trest v dolní polovině trestní sazby v trvání sedmi let.
Při uložení sexuologického ochranného léčení v ústavní formě vzal nalézací soud v potaz to, že se obviněný dopustil násilné sexuálně motivované trestné činnosti již podruhé. Souhlasil s názorem znalců Psychiatrické léčebny B., že bez náležitého odborného léčení reálně hrozí, že se obviněný obdobného jednání dopustí i v budoucnu a jeho pobyt na svobodě je tudíž nebezpečný, zároveň ale vyslovil, že vedle tohoto léčení je na obviněného též nutno působit výchovně a dát mu na vědomí, že jeho jednání bylo protizákonné, a proto mu vedle ochranného léčení uložil i přiměřený trest.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nalézací soud uložil obviněnému zcela zákonný trest odpovídající jeho účelu podle §23 odst. 1 tr. zák., který taktéž odpovídá vyhodnocení stupně společenské nebezpečnosti i možnostem nápravy pachatele podle §31 odst. 1 tr. zák. Jelikož obviněný byl již za obdobné jednání v minulosti odsouzen a předmětného jednání se dopustil ve lhůtě podmíněného odsouzení, musel si být předem vědom následků takového jednání. Obviněný již od počátku jednal naprosto cíleně, lstí vylákal poškozenou do uzavřených opuštěných prostor a zde okamžitě přistoupil k sexuálnímu ataku proti vůli poškozené, i když byl poučen o následcích obdobného jednání v rámci předchozího trestního stíhání. Zjištěná sexuální anomálie obviněného, podle které nemohl zcela ovládnout své jednání, se projevila až ve sklepních prostorách, kde došlo k prvnímu kontaktu s poškozenou. Avšak v předchozí fázi, kdy vylákal poškozenou do sklepa s tvrzením, že jí ukáže, kde budou mít bunkr, jednal obviněný zcela promyšleně a cíleně, a nelze proto takové jednání vztáhnout pod předmětnou sexuální anomálii.
Ze závěrů Posudku ústavu o duševním stavu a sexuální orientaci M. K. vyhotoveného Psychiatrickou léčebnou B. (č. l. 808) vyplynulo, že obviněný v době spáchání pokusu trestného činu znásilnění sice netrpěl duševní poruchou, ale trpěl sexuální anomálií s poruchou celistvosti sexuálně motivačních stavů disponující jej k násilí na ženách a obviněný si není této anomálie vědom. Obviněný mohl v době spáchání pokusu trestného činu rozpoznat nebezpečnost svého jednání, ale jeho schopnost toto jednání ovládnout byla zjištěnou anomálií podstatně snížena. Jelikož znalci nemohli vyloučit opakování sexuálně motivovaného deliktu ani v budoucnosti a jeho pobyt na svobodě tedy zůstává podle jejich názoru společensky nebezpečný, navrhli soudu, aby bylo obviněnému uloženo sexuologické ochranné léčení v ústavní formě, které by mělo zajistit nápravu obviněného a ochranu společnosti lépe než trest.
Soud prvního stupně obviněnému uložil trest odnětí svobody v délce sedmi let, tedy v rozmezí zákonem stanovené trestní sazby od pěti do dvanácti let podle §241 odst. 3 tr. zák. a současně mu uložil ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku (účinného od 1.1.2010).
Na základě závěrů ústavního znaleckého posudku je zřejmé, že obviněný pokus trestného činu znásilnění spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti, jelikož měl podstatně snížené ovládací schopnosti. Za zmenšenou příčetnost se považuje chorobný stav, v němž byla v důsledku duševní poruchy výrazněji snížena (oslabena) schopnost pachatele rozpoznat, že spáchaný trestný čin je nebezpečný pro společnost, nebo schopnost pachatele ovládat své jednání (anebo byly sníženy zároveň obě uvedené schopnosti); nemusí se jednat o duševní chorobu (srov. č. 61/1971-I. Sb. rozh. tr.). Soud prvého stupně tak mohl podle §25 tr. zák. upustit od potrestání obviněného, pokud by měl za to, že ochranné léčení, které zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že soud při zvážení všech rozhodných okolností může, avšak nemusí od potrestání upustit. Důvody, proč tak soud prvního stupně neučinil, jsou podrobně zdůvodněny v odsuzujícím rozsudku a Nejvyšší soud se s nimi ztotožňuje. Nalézací soud také v souladu s ustanovením §32 odst. 1 tr. zák. přihlédl ke zmenšené příčetnosti obviněného při stanovení trestu a jeho výměry a důvod, proč nepostupoval podle §32 odst. 2 tr. zák. a nesnížil trest pod dolní hranici trestní sazby, taktéž vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Trest, jenž byl soudem prvního stupně uložen a odvolací soud se s ním ztotožnil, byl uložen v souladu se zákonem a při uvážení všech rozhodných skutečností, které v řízení vyšly najevo, přičemž soud prvního stupně velmi podrobně a pečlivě v odsuzujícím rozsudku uvedl vše, čím se při určení druhu a výměry trestu řídil.
Námitka, že uložení trestu odnětí svobody vedle ochranného léčení není možné v případě, že podle závěru ústavního znaleckého posudku postačí pouze uložení ochranného léčení, je zjevně neopodstatněná, protože závěry znaleckého posudku jsou rozhodné k určení skutečnosti, zda obviněný mohl v době spáchání trestného činu rozpoznat nebezpečnost spáchaného trestného činu či zda byl schopen své jednání ovládnout. To znamená, že znalecký posudek slouží k odbornému posouzení duševního stavu obviněného. Otázka, zda byl obviněný v době spáchání trestného činu příčetný, či zda byla jeho příčetnost zmenšena, je však již otázkou právní, jejíž posouzení náleží soudu, který je jako jediný oprávněn rozhodnout o vině a trestu obviněného. Odborný znalecký posudek je opatřován jako důkazní prostředek, kterým je nutno prokázat skutečnosti shora uvedené a soud jej musí zhodnotit v celé šíři všech dalších provedených důkazů, což učinil. Rozhodnutí o případném uložení trestu odnětí svobody a jeho výměře, ukládaného současně vedle ochranného opatření, tak spočívalo pouze na úvaze soudu prvního stupně, kterou náležitým způsobem zdůvodnil. Nelze rozhodně přijmout tvrzení dovolatele, že v daném případě byl nalézací soud povinen obviněnému uložit pouze ochranné léčení, ale trest nikoli.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady dovolatele nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c