ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.882.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 882/2011-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný L. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 9 To 94/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 9/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. R. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný L. R. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 22. 7. 2009 sp. zn. 52 T 9/2008 ve skupinové věci uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 al. 1 ve vztahu k §143 tr. zák. (č. 140/1961 Sb. v platném znění), jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době koncem roku 2004 převzal od obžalovaného R. D. 1 ks bankovky nominální hodnoty 100,- € a koncem léta roku 2005 celkem 50 ks bankovek nominální hodnoty 100,- € v bytě v L. ul. č. v H., okr. L., ač věděl, že se jedná o padělky, v úmyslu je použít při nákupu osobního vozidla.
Za to byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků.
Tento rozsudek krajského soudu byl napaden i odvoláním obviněného L. R. Ve věci následně jednal Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 9 To 94/2009 též z podnětu odvolání tohoto obviněného zrušil napadený rozsudek krajského soudu a sám pak znovu rozhodl tak, že obviněného L. R. uznal vinným, že koncem léta roku 2005 od obžalovaného R. D. převzal nejméně 50 ks bankovek nominální hodnoty 100,- € v bytě v L. ul. č. v H., okr. L., ač věděl, že se jedná o padělky. Toto jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako přečin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 za použití §238 tr. zákoníku, za což byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V dovolání kromě citace předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i obsahu dříve podaného odvolání je opětovně poukazováno na okolnost, že proti obviněnému, vyjma výpovědi hlavního spoluobžalovaného R. D., neexistuje žádný usvědčující důkaz. V průběhu řízení před soudem prvního stupně se ukázalo, že obžalobou tvrzené skutečnosti, že je usvědčován dalšími důkazy, se nepotvrdily a to i ohledně svědka V. Jediným přímým důkazem je výpověď spoluobžalovaného D., která ale není hodnověrná. Dále nepřímý důkaz v podobě výpovědi svědka M., který ale měl zprostředkovanou informaci od obžalovaného D. Nikdy u něho nebyly nalezeny žádné bankovky a nebylo prokázáno, že by je předal někomu jinému. V této situaci měl být aplikován princip in dubio pro reo a měl být zproštěn obžaloby.
Taktéž zastává názor, že mu byl odvolacím soudem uložen přísnější trest. Soud prvního stupně mu za účinnosti trestního zákona uložil v sazbě od 2 do 8 let trest odnětí svobody na 2 roky, tedy na samé spodní hranici. Odvolací soud jeho jednání překvalifikoval podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a v sazbě od 1 do 5 let odnětí svobody mu rovněž uložil trest v trvání 2 roků. Domnívá se proto, že pokud nebylo podáno odvolání státním zástupcem v jeho neprospěch, bylo povinností odvolacího soudu mu uložit trest na samé spodní hranici sazby, tedy v trvání 1 roku. Takto uložený přísnější trest pokládá za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten kromě jiného zejména poukázal na to, že obviněný v dovolání brojí proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů, o které byl opřen pravomocný závěr, že svým jednáním naplnil zákonem požadované znaky přečinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku, konkrétně proti způsobu hodnocení výpovědí obviněného R. D. a svědků L. V. a M. M. Obviněný tedy v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a domáhá se zjištění jiných, pro něho příznivějších, než ke kterým dospěl soud nalézací a se kterými se v podstatě ztotožnil i soud odvolací. Žádnou z výhrad uplatněných dovolatelem tak nelze pod uvedený dovolací důvod subsumovat.
Pokud jde o další z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak nelze pod něj podřadit výhradu obsaženou v podaném dovolání, spočívající v konečném tvrzení, že soud druhého stupně při určení výše trestu odnětí svobody obviněnému postupoval nesprávně. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu lze napadat pouze hmotně právní pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Nelze se tak dovolávat nesprávného procesního postupu při ukládání trestu.
Podle státního zástupce tak dovolatel napadenému rozsudku nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. včetně těch, o něž opřel svůj mimořádný opravný prostředek. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal o podaném dovolání rozhodnout jinak, než navrženým způsobem, případně podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil z pověření nejvyšší státní zástupkyně souhlas, aby i takové rozhodnutí (viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.) bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 9 To 94/2009 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nepostačuje ale pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud proto nejprve musel posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu předchozího trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch jiným dovolatelem v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že obviněný měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. ( tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti takové právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Nejvyšší soud se námitkami vznesenými dovolatelem zabýval a dospěl k závěru, že jejich podstatou jsou výhradně tvrzení a závěry odlišné od skutkových zjištění učiněných nalézacím, respektive následně odvolacím soudem. V dovolání (stejně jako již v předchozím odvolání) je především vedena polemika s hodnocením provedených důkazů, jak je učinily soudy nižších stupňů, a v návaznosti na to se správností skutkových zjištění, vyjádřených ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Celkově lze konstatovat, že v dovolání je pouze opakována obhajoba obviněného, uplatněná již v předchozím řízení, přičemž naprostá většina výhrad byla obsažena v podaném odvolání a odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi ve svém rozhodnutí.
Podle Nejvyššího soudu lze konstatovat, že obviněný v dovolání předložil svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž v dovolání neuplatnil relevantní námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím a taktéž odvolacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají výhradně povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. V dovolání je též namítáno neobjektivní vyhodnocení provedených důkazů, což zapříčinilo, že soudy svá skutková zjištění stanovily nesprávně. Takto formulované námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Z obsahu předloženého spisu je navíc zřejmé, že nalézací soud a po něm i odvolací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, když odvolací soud mj. odstranil a napravil některá dílčí pochybení ve skutkových závěrech nalézacího soudu. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli podstatným výtkám na adresu konečného meritorního rozhodnutí, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jednotlivých rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. Je tak možné uzavřít, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Pokud se jedná o druhý z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tak zde je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu je podle zákona nepřípustný či výměra trestu byla určena mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Je proto zcela zřejmé, že dovolací námitka obviněného, opírající se o jeho tvrzení, že mu odvolací soud nezákonně uložil trest odnětí svobody v trvání 2 roků v sazbě přečinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku, která umožňuje uložit tento druh trestu od 1 do 5 let, je zcela mimo rámec a znění uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud přesto pokládá za potřebné alespoň stručně reagovat na tvrzení obviněného, že mu odvolací soud uložil v rozporu se zákonem trest přísnější, než soud nalézací, byť státní zástupce v jeho neprospěch odvolání nepodal.
S takovýmto závěrem dovolatele souhlasit nelze. Obviněnému byl krajským soudem uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 3 roků. Rozsudkem vrchního soudu mu pak následně byl uložen tentýž druh trestu na 2 roky, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 let. Z uvedeného je zcela patrné, že obviněnému byl odvolacím soudem uložen stejný trest odnětí svobody co do jeho výměry, ale zkušební doba podmíněného odkladu byla zkrácena o 1 rok. Nejedná se tedy rozhodně o zpřísnění trestu, jak se dovolatel mylně domnívá, ale o jeho zmírnění. Bylo právem odvolacího soudu uložit obviněnému trest odnětí svobody ve stejné výměře (2 roky) a to i v rámci snížené trestní sazby, jestliže to příslušné ustanovení trestního zákoníku umožňovalo a odvolací soud to pokládal za opodstatněné, přičemž v konečném důsledku nebylo zhoršeno postavení obviněného. V daném případě tak nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius.
V samotném závěru tedy nelze než uvést, že d ovolací námitky tak, jak byly koncipovány a uplatněny dovolatelem, nejsou z výše uvedených důvodů podřaditelné pod zákonné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a stojí mimo jejich rámec. Dovolatel totiž na jedné straně deklaroval zákonné dovolací důvody podle citovaných ustanovení, avšak konkrétně uplatnil pouze námitky, které tyto dovolací důvody svým obsahem nenaplňují. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c