ECLI:CZ:NS:2011:4.TDO.886.2011.2
sp. zn. 4 Tdo 886/2011-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2011 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 4 To 196/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 20 T 5/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 4 To 196/2011. Současně se zrušují i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 2. 2011 sp. zn. 20 T 5/2011 uznán vinným v bodě I., že 1) v přesně nezjištěné době, pravděpodobně od 16.50 hod. do 17.15 hod. dne 9. 11. 2010, před domem v ul. S. ve S. a následně cestou z ulice S. do ulice L. ve S., před domem ul. L. ve S., po předchozích vulgárních urážkách, vyhrožoval usmrcením a jinou těžkou újmou J. K. tak, že na něj křičel, že ho zabije a dále jej a B. K. vulgárně napadal a následně se ji pokusil udeřit rukou do obličeje, čemuž J. K. zabránil tak, že mu zachytil ruku, když toto jednání u poškozeného J. K. mohlo vzbudit důvodnou obavu o život a zdraví, ke zranění osob nedošlo,
2) v přesně nezjištěné době okolo 20.00 hod. dne 11. 11. 2010 na chodbě a schodišti vedoucímu do prvního patra domu v ul. S. ve S., chytil zezadu za mikinu a tlačil směrem ke schodům a dále do prvního patra B. K. a vulgárně ji napadal, pak poškozenou chytil za vlasy a tlačil ji směrem ze schodů, kde se chytla zábradlí u schodiště tak, že ji nemohl odtáhnout, proto následně ji natlačil na dveře do výtahu, kde ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, přes nos a pusu, když po této ráně upadla na záda na zem, kde se převalila na břicho, protože se bála o hlavu, na což reagoval tak, že na ní křičel stejné nadávky a přitom ji dvakrát kopl nohou do pravého stehna a jednou do pravého ramene, přičemž byl vyrušen sousedkou, která na něho začala křičet, aby odešel, že zavolá policii, na což reagoval útěkem, a ke zranění poškozené nedošlo.
V bodě II., že v souvislosti s podaným trestním oznámením B. K. a jí uděleným souhlasem k trestnímu stíhání jeho osoby podle §163 tr. ř. ze dne 15. 9. 2010 vedeného pod č. j. KRPC-1615/TČ-2010-020714, poškozenou jako svědkyni nutil k zpětvzetí tohoto souhlasu a ke změně výpovědi tak, že ji v místě trvalého bydliště na adrese L., S. a v bydlišti její matky na adrese S. ve S., v přesně nezjištěné době od 15. 9. 2010 do 27. 10. 2010 vyhrožoval tím, že jestli půjde sedět, tak to má dopředu spočítané, že má známé v P., že tam má skiny, že má kamarády, kteří by se za něho pomstili, když by šel sedět a dále poškozené vulgárně nadával, dále ji tahal za vlasy a křičel na ni, že jestli kvůli ní půjde sedět, že se jí pomstí, že si sežene devítku i s náboji, když poškozená z obavy, že své výhrůžky splní, dne 27. 10. 2010 na Obvodním oddělení Policie ČR Strakonice vzala zpět udělený souhlas s trestním stíháním jmenovaného ve smyslu ust. §163 tr. ř.
V bodě III. týkající se skutku původně vedeného pod sp. zn. 20 T 171/2010, že v době od 18.00 hodin do 18.20 hodin dne 15. 9. 2010 před T. b. v ulici L. ve S. a následně v ul. S. ve S., vulgárně urážel K. U., a svou manželku B. K., které dále vyhrožoval tím, že ji zabije a zastřelí, přičemž tato výhrůžka v ní mohla vzbudit důvodnou obavu o svůj život a zdraví.
V uvedených skutcích byly okresním soudem spatřovány ad I.,1) přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku; ad I.1, 2) přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku; ad II. zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku; ad III. přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 4 To 196/2011 podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Z odůvodnění dovolání pak vyplývá, že obviněný vznáší námitky výhradně proti té části výroku o vině, jíž byl uznán vinným v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Konkrétně poukazuje na to, že jeho jednání spočívající v nucení B. K. k zpětvzetí souhlasu k trestnímu stíhání jeho osoby, nebylo podle této přísnější právní kvalifikace posouditelné. Spáchání zločinu vydírání podle uvedené právní kvalifikace předpokládá, že se pachatel dopustí takového jednání na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Dovolatel v této souvislosti zdůrazňuje rozdílnost procesních úloh svědka a poškozeného, kdy pouze poškozenému, a nikoli svědkovi, přísluší za určitých okolností právo udělovat souhlas k trestnímu stíhání pachatele a tento souhlas odvolávat. Poukaz odvolacího soudu na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2001 vykládajícího pojem „svědek“ nepokládá dovolatel za případný. Projednávané jednání obviněného totiž nesměřuje vůči svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinností. Na tom nemůže nic změnit ani to, že okresní soud v rozporu se zásadou totožnosti skutku a v rozporu s vlastními závěry ve výroku rozsudku popsal skutek slovy „nutil k zpětvzetí tohoto souhlasu a ke změně výpovědi“, aniž by uvedl, k jaké změně výpovědi mělo toto nucení vést. Soud se tak chtěl přiblížit k přísnější kvalifikaci a odchýlil se tak od původního popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě („poškozenou jako svědkyni nutil k zpětvzetí tohoto souhlasu“) a tím i od totožnosti skutku, v čemž odvolací soud neshledal žádné pochybení. Původní popis skutku sice nedává smysl, ale rozhodně nevyjadřuje, že by obviněný nutil poškozenou ke změně svědecké výpovědi. V postupu okresního soudu se nejedná o pouhé „dvouslovné zpřesnění vyjádření záměru obviněného v popisu skutku“, jak uvedl odvolací soud, jelikož nucení svědka ke změně výpovědi je zcela jiným skutkem, než nucení poškozeného k odvolání souhlasu s trestním stíháním.
Jestliže se tedy obviněný dopustil jednání spočívající v nucení poškozené, aby odvolala svůj souhlas k jeho trestnímu stíhání, pak takové jednání nemohlo být popsáno jako nucení ke změně svědecké výpovědi a zejména nemohlo být kvalifikováno v přísnější skutkové podstatě, tedy podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve zopakoval znění odsuzujícího rozsudku okresního soudu i usnesení soudu odvolacího. Pokud pak dovolatel napadá z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. závěry soudů, když jeho jednání právně posoudily jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř., státní zástupce připomíná, že v dovolacím řízení se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani správnosti jimi provedeného dokazování. Dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily tyto předchozí soudy. Mezi to náleží i okolnost, že obviněný poškozenou nutil i ke změně výpovědi.
Dále se státní zástupce vyjadřuje k námitce dovolatele ohledně nezachování totožnosti skutku ze strany soudů nižších stupňů a uvádí, že tato námitka neobstojí, neboť jednak není zcela podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, a taktéž proto, že soudy bylo rozhodováno v podstatných rysech o shodném jednání i shodném následku, pro jaké byl obviněný obviněn a posléze obžalován, a které soud prvního stupně pro účely výroku o vině pouze upřesnil. Nelze tudíž přisvědčit dovolateli, že obviněný nenaplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V této souvislosti poukazuje na odvolacím soudem zmíněné závěry publ. pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr. ohledně výkladu pojmu svědek v materiálním smyslu. Z toho dovozuje, když zároveň připouští rozdílnosti v právech a povinnostech mezi postavením svědka a poškozeného, byť by šlo o jednu a tutéž osobu, že soudy postupovaly správně při vyhodnocení podstaty celého skutkového děje. Tou byla snaha obviněného donutit B. K. k přehodnocení svého postoje k dříve podanému trestnímu oznámení na obviněného, kterým ho usvědčovala z jiné trestné činnosti, tak aby případné negativní následky pro obviněného ve formě trestního postihu byly odstraněny. Jmenovaná podlehla, což se projevilo především zpětvzetím jejího souhlasu jako poškozené s trestním stíháním obviněného stran zmíněné trestné činnosti. Současně ale obviněný atakoval i svobodu jejího rozhodování jako svědkyně, neboť mezi její povinnosti podle §97 tr. ř. by jinak patřilo i pravdivě sdělit vše, co jí je známo o obviněném jako pachateli a o okolnostech důležitých pro trestní řízení, tedy i o skutečnosti, že byla obviněným v rámci tohoto řízení násilně nucena k určitému procesnímu postupu. Soudům tedy nelze ničeho vytknout pokud rozhodly výše uvedeným způsobem. V závěru proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně dal souhlas k vydání i jiného rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům .
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 4 To 196/2011 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je obecně dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006 .
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Je tomu tak proto, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Navíc čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. ř. Proto není důvodná námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou totiž i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv, přičemž tento závěr nijak nenarušuje povahu dovolání, jako výjimečného opravného prostředku (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 sp. zn. I. ÚS 55/04).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené přezkoumal předmětná rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ve vztahu k námitkám uvedeným v dovolání obviněného pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v tom směru, zda odsouzení obviněného za jednání napadené dovoláním je možno považovat za rozhodnutí učiněné v souladu s čl. 36 Listiny s důrazem na to, zda u tohoto skutku nedošlo v průběhu soudního řízení k extrémnímu nesouladu vyslovených právních závěrů v konfrontaci s učiněnými skutkovými zjištěními a s obsahem provedených důkazů. Tento přístup dovolacího soudu vychází z výše uvedené ústavním soudem mnohokrát judikované povinnosti soudů všech stupňů chránit základní práva a svobody obviněných do té míry, aby jejich odsouzení nebylo ve svém důsledku v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vztahujícím se k právu na spravedlivý proces.
Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takový čin spáchal na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.
Z výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ohledně skutku pod bodem II. lze zjistit, že jednání obviněného vůči B. K. (jeho manželce) spočívalo v nucení pohrůžkami násilí poškozené jako svědkyně k zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním jeho osoby, které bylo vedeno v jiné věci a ke změně výpovědi . Z příslušné části odůvodnění tohoto rozsudku je patrné, že B. K. při svém svědeckém výslechu v hlavním líčení v podstatě prohlásila, že její předchozí výpověď z přípravného řízení není pravdivá, neboť se chtěla obviněnému – svému manželovi pomstít. Pozdější prohlášení o zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním ohledně skutku pod bodem III. učinila dobrovolně a nikdo ji k tomu nenutil. Okresní soud změněné výpovědi svědkyně neuvěřil a proto vycházel z její výpovědi učiněné v přípravném řízení, kterou v hlavním líčení přečetl. V této svědecké výpovědi učiněné po zahájení trestního stíhání obviněného, po řádném poučení o jejích právech a povinnostech poškozené a svědka, v přítomnosti obhájce obviněného uvedla, že po podání trestního oznámení na obviněného M. K. pro jednání, kterého se vůči ní dopustil v polovině září 2010, a po jeho výslechu na policii jí začal vyhrožovat násilím a dokonce použitím střelné zbraně, jestliže „půjde sedět a pokud by to nestáhla“ . Z obavy, že své výhružky splní šla vzápětí na policii a svůj souhlas s trestním stíháním jeho osoby vzala zpět.
V usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného M. K. ze dne 12. 11. 2010 (č. l. 1 – 3 spisu) je předmětný skutek pod bodem II. popsán tak, že obviněný (zde uvedenými pohrůžkami násilí) poškozenou jako svědkyni nutil k zpětvzetí souhlasu (s jeho trestním stíháním). V podstatě totožným způsobem je slovně vyjádřen tento skutek (II.) i v podané obžalobě ze dne 13. 1. 2011. Jak policejní orgán, tak státní zástupce v tomto jednání obviněného spatřovaly zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V obžalobě stejně jako v odsuzujícím rozsudku je u tohoto skutku uvedena následující právní věta: „Jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a čin spáchal na svědkovi.“ Státní zástupce, tak i okresní soud opomněli, že zákon ve skutečnosti spojuje tuto právní kvalifikaci s naplněním znaků „ ... a čin spáchal na svědkovi v souvislosti s plněním jeho povinnosti “.
Okresní soud si navzdory této formální chybě byl evidentně vědom nedostatečnosti popisu předmětného skutku vyjádřeného v podané obžalobě a proto do odůvodnění svého rozhodnutí mj. napsal. Obviněný poškozené vyhrožoval pro případ svého odsouzení (bude-li „sedět“). Jeho jednání směřovalo nejen k tomu, aby poškozená vzala svůj souhlas s jeho trestním stíháním zpět, jak bylo uvedeno v obžalobě, nýbrž zároveň i k tomu, aby působil na její celkový postoj a vystupování v trestním řízení, tedy i na její svědeckou výpověď, v důsledku níž by mohl být uznán vinným z žalovaných jednání. Úmyslem obviněného bylo přinutit poškozenou k zpětvzetí souhlasu s trestním stíháním a zároveň ji odradit od toho, aby podala pravdivou svědeckou výpověď. Soud proto skutkovou větu v tomto směru při zachování totožnosti skutku doplnil.
Krajský soud se pak s postupem a závěry soudu prvního stupně ztotožnil a z pozice soudu odvolacího předmětnou problematiku skutku pod bodem II. řešil zejména z hlediska pochyb obviněného o zachování totožnosti skutku. V souvislosti s podaným odvoláním též poukázal na znění stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 303/2001, zabývajícího se pojmem „svědek“. Jeho konečný závěr byl ve vztahu k rozsudku okresního soudu souhlasný a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Pokud se týká polemiky dovolatele s postupem nalézacího soudu a s tím související problematikou zachování totožnosti skutku, Nejvyšší soud konstatuje, že taková námitka se nachází mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přesto pokládá za nutné zdůraznit, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu, neboť postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, takže soud může nepřesný popis obžaloby upřesnit, avšak za podmínky, že se nezmění podstata skutku, a tudíž v rozhodnutí nesmí být zahrnuty takové okolnosti, které již tvoří skutek jiný. Totožnost skutku bude tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí jsou alespoň částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.
Pokud by tedy ze strany okresního soudu došlo k opodstatněnému a důkazně podloženému upřesnění skutku v tom smyslu, jak to bylo v odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedeno, lze prohlásit, že výše konstatované zásady by byly i v tomto případě zachovány. Totožnost posuzovaného skutku by totiž v konkrétním případě byla udržena částečně shodným následkem při částečné shodě jednání v podstatných okolnostech. Těmito by bylo jednání obviněného spočívající v pohrůžkách násilí a nucení manželky k tomu, aby učinila před orgány policie taková prohlášení, která by v konečném důsledku vedla k neodsouzení obviněného.
To by ale mohlo platit pouze za podmínky, že by skutečně bylo možné z provedených důkazů dovodit, že obviněný na poškozenou působil násilnými výhrůžkami nejenom proto, aby vzala zpět svůj souhlas s jeho trestním stíháním pro jiný trestný čin, ale též aby nedostála některé z povinností svědkyně, např. účelově změnila svoji výpověď v jeho prospěch. To sice okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uváděl, ale jeho závěry nelze než označit za spekulativní. Z jediného použitelného důkazu, kterým je kromě výpovědi obviněného, jenž celou záležitost popřel, svědecká výpověď B. K. z přípravného řízení, totiž nic takového nevyplývá. Jmenovaná zde v žádném případě neuvádí nic, z čeho by bylo možné zjistit, že jí obviněný (její manžel) vyhrožoval násilím a nutil ji např. ke změně již učiněné svědecké výpovědi, nebo k porušení jiné povinnosti svědka (viz §§97; 99 odst. 2; 101 odst. 1, 4; 93 odst. 1, 2, 103 tr. ř.). V učiněné výpovědi se B. K. zmiňuje výhradně o tom, že požadavkem obviněného, jenž podepřel vyslovenými násilnými pohrůžkami, bylo, aby svůj vyslovený souhlas s trestním stíháním jeho osoby vzala zpět, což se také posléze stalo.
K takovému postupu je oprávněna pouze poškozená osoba za podmínek stanovených v ustanovení §163 odst. 1, 2 tr. ř., nikoli svědek (byť by se jednalo o totožnou osobu). Je třeba si uvědomit, že jde o výsadní právo poškozeného, kdežto ustanovení §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku hovoří o svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti . Tedy nestačí pouhá skutečnost, že obviněný např. nutí pohrůžkou násilí svědka, aby něco (cokoli) konal, ale musí se tak logicky dít v souvislosti s jeho povinnostmi , které pro něho jako svědka vyplývají ze zákona. Zaměňovat právo poškozeného za povinnost svědka není namístě. Nemělo tudíž ani dojít k tomu, aby okresní soud bez jakýchkoli důkazů vyložil jednání obviněného, směřující k násilnému přinucení manželky k odvolání souhlasu s jeho trestním stíháním, současně za jednání, kterým ji potenciálně měl nutit i ke změně svědecké výpovědi. Takové jednání obviněného by muselo být dostatečně důkazy potvrzeno, což se nestalo. Právo poškozeného vzít zpět svůj dříve udělený souhlas s trestním stíháním totiž vůbec není vázáno na nutnost změnit i svoji již učiněnou svědeckou výpověď. Jde o zcela samostatné instituty a lze si bez problémů představit, že poškozená osoba vezme zpět souhlas s trestním stíháním, ale svoji dříve učiněnou usvědčující svědeckou výpověď nezmění. I přesto musí orgán činný v trestním řízení v takovém případě trestní stíhání obviněného zastavit, pokud se jedná o trestný čin uvedený v ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. a jsou splněny i ostatní podmínky v něm obsažené.
Jestliže tedy obviněný v konkrétním případě nutil poškozenou pohrůžkou násilí k zpětvzetí souhlasu s jeho trestním stíháním v jiné věci, tak takové jednání obviněného bez jakékoli pochyby naplnilo znaky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění zákonných znaků (že se tak zároveň stalo vůči svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti), které jsou podmínkou právní kvalifikace podle odst. 2 písm. e) tohoto ustanovení trestního zákoníku, ale tímto jednáním obviněného nedošlo. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že poškozená byla ve smyslu §163 odst. 1, 2 tr. ř. oprávněna i u tohoto skutku pro trestný čin podle §175 odst. 1 tr. zákoníku odmítnout udělit souhlas s trestním stíháním obviněného, popř. již udělený souhlas vzít zpět. Předmětný souhlas by v daném případě nebyl potřeba pouze tenkrát, pokud by z okolností bylo zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhružkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností (§163a odst. 1 písm. d) tr. ř.).
Přezkoumávané jednání obviněného M. K. obsažené ve skutku pod bodem II. tudíž bylo nedůvodně a v rozporu se zákonem kvalifikováno, jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, což v konečném důsledku nemělo ujít pozornosti odvolacího soudu. Ten ale se zjevně účelovou konstrukcí a popisem skutku ze strany soudu prvního stupně, obsaženými ve výroku a v odůvodnění jeho rozhodnutí a neopírající se o relevantní důkazy, vyslovil souhlas a opodstatněné odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Zde je pak třeba poznamenat, že závěry vyslovené ve zmiňovaném stanovisku Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr. nejsou s tímto názorem v jakékoli kolizi. Předmětné stanovisko se totiž zabývá výhradně výkladem pojmu svědek, ale v žádné z jím vyslovených souvislostí nevyplývá, že by bylo možné volně zaměňovat postavení svědka a poškozeného, resp. práva či povinnosti, které pro ně ze zákona z těchto postavení vyplývají.
Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání částečně důvodným. Zrušil proto napadené usnesení odvolacího soudu, přičemž rozsudek soudu prvního stupně ponechal nezměněn. Nejvyšší soud je toho názoru, že vytčené pochybení, k němuž došlo již v odsuzujícím rozsudku okresního soudu, může bez potřeby rozsáhlejšího dokazování napravit přímo soud odvolací. Zároveň pak byla zrušena i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu ( viz §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud tedy následně přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (viz §265 l odst. 1 tr. ř.). To konkrétně znamená, že vzhledem k obsahu protokolu sepsaného na Okresním státním zastupitelství ve Strakonicích dne 11. 1. 2011 (č. l. 155 - 156 spisu) zjistí, zda trvá úmysl poškozené B. K. vzít zpět souhlas s trestním stíháním obviněného i pokud jde o trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (skutek ad II.). Podle výsledku tohoto zjištění pak zákonu odpovídajícím procesním způsobem o tomto skutku obviněného rozhodne. Dále pak rozhodne i o trestu za trestné činy spáchané obviněným, na něž odvolaný souhlas poškozené s jeho trestním stíháním nedopadá.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění nařízené Nejvyšším soudem.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c