ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.411.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 411/2011-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2011 o dovolání obviněného M. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 To 14/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 1/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 30 T 1/2008, byli obvinění M. V., K. P., A. R. M. a M. P. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“) ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který spáchali tím, že v době od měsíce července 2005 do prosince 2005 v D. n. B. a jinde s dalšími dosud neustanovenými osobami, společným jednáním obvinění M. V. jako jediný jednatel, K. P. jako mandatář a zmocněnec, od 19. 10. 2005 A. R. M. jako zmocněnec obchodní společnosti VERONA CZ, s. r. o., IČ 25847074, se sídlem Praha – Vinohrady, ul. Mánesova 1643/92, zaregistrované u Celního úřadu Praha 1 jako plátce spotřební daně s účinností od 25. 5. 2005 na základě osvědčení o registraci ke spotřební dani z minerálních olejů, č. j. 1663/05-1767-08, a obviněný M. P. jako osoba poskytující „výpomoc“ této společnosti na základě „dohody“ ze dne 2. 7. 2005, dováželi do České republiky naftu z Polské republiky od společnosti EMULZ, a. s., oddzial v Polsce, ul. Szkolna 15, Kedzierzyn – Kozle, Polsko, na základě smlouvy o prodeji uzavřené dne 20. 7. 2005 a „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“,
přičemž v úmyslu vyhnout se u tohoto zboží přiznání spotřební daně a daně z přidané hodnoty a odvedení těchto daní,
- jednak celkem v jedenácti případech požádali Celní úřad Praha 1 o vystavení „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“, které pak v devíti případech použili zfalšované tak, že
- na povolení číslo ………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 305.680 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 597.980 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 611.360 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ……… bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 611.360 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ……… bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 611.360 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 61.136 litrů na 1.216.513 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ……….. bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 1.216.100 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ……… bylo změněno množství povoleného dovozu z 61.136 litrů na 1.217.201 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 61.136 litrů na 1.214.103 litrů motorové nafty,
- a jednak si obstarali zcela falešná „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“ čísel ………… na 1.310.205 litrů a ………. na 1.216.903 litrů,
ačkoliv si byli vědomi povinností vyplývajících pro společnost VERONA CZ, s. r. o., z „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“, takto padělaná povolení předkládali obchodní společnosti EMULZ, a. s., oddzial v Polsce, od které odebrali nejméně 9.616.093 litrů motorové nafty, z toho nejméně 9.220.706 litrů mimo kontrolu a dohled správců daní, tuto následně prodali odběratelům v České republice, od části z nich obviněný M. P. inkasoval při prodeji na stáčištích v K. a Ž. n. S. hotovostní platby a od řidičů přebíral doklady, provázející dodávky motorové nafty, které pak potvrzené padělanými razítky českých celních orgánů předával dalším spoluobviněným k převozu do Polské republiky, aby vytvořili pro odesílatele zboží zdání řádně ukončené dopravy pod kontrolou správce daně,
dodávky včetně podání daňových přiznání v jednotlivých zdaňovacích obdobích vypadaly následovně:
- za červenec 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno až na výzvu správce daně opožděně, dne 24. 10. 2005, a to na spotřební daň ve výši 305.346,- Kč, odpovídající jedné dodávce, ač mělo být podáno do 25. 8. 2005 ve výši o 576.503,- Kč vyšší za 2 v té době před správcem daně utajené dodávky, které byly přiznány v dodatečném daňovém přiznání dne 4. 1. 2006 až pod reálnou hrozbou trestního stíhání.
- za srpen 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno až na výzvu správce daně opožděně, dne 24. 10. 2005, a to na spotřební daň ve výši 861.571,- Kč, odpovídající třem dodávkám, ač mělo být podáno do 25. 9. 2005 ve výši o 14.041.838,- Kč vyšší za 49 v té době před správcem daně utajených dodávek, které byly přiznány v dodatečném daňovém přiznání dne 4. 1. 2006 až pod reálnou hrozbou trestního stíhání,
- za září 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno včas, dne 24. 10. 2005, ale na spotřební daň ve výši 597.199,- Kč, odpovídající dvěma dodávkám, ač mělo být podáno ve výši o 13.482.648,- Kč vyšší za 46 v té době před správcem daně utajených dodávek, které byly přiznány v dodatečném daňovém přiznání dne 4. 1. 2006 až pod reálnou hrozbou trestního stíhání,
- za říjen 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno pozdě, dne 1. 12. 2005, a to na spotřební daň ve výši 863.760,- Kč, odpovídající třem dodávkám, ač mělo být podáno do 25. 10. 2005 ve výši o 22.809.679,- Kč vyšší za 78 v té době před správcem daně utajených dodávek, které byly přiznány v dodatečném daňovém přiznání dne 4. 1. 2006 až pod reálnou hrozbou trestního stíhání,
- za listopad 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno pozdě, dne 4. 1. 2006, a to již opětovně pod reálnou hrozbou trestního stíhání na spotřební daň ve výši 25.927.213,- Kč, odpovídající osmdesátidevíti dodávkám, ač mělo být podáno do 27. 12. 2005 ve výši o 254.202,- Kč vyšší za 1 v té době před správcem daně utajenou dodávku, která nebyla přiznána vůbec,
- za prosinec 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno včas, dne 4. 1. 2006, opětovně pod reálnou hrozbou trestního stíhání, na spotřební daň ve výši 15.321.408,- Kč, odpovídající padesátidvěma dodávkám, ač mělo být podáno do 25. 1. 2006 ve výši o 542.812,- Kč vyšší za 2 v té době před správcem daně utajené dodávky, které nikdy nebyly přiznány,
uvedením této motorové nafty do volného oběhu na daňovém území České republiky v rozporu s ustanovením §23 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zák. o spotřebních daních“), tak zkrátili spotřební daň obvinění M. V., K. P. a M. P. po odečtení částky 2.074.339,- Kč ve výši 90.881.964,- Kč, a obviněný A. R. M. ve výši 49.482.932,- Kč, nepodáním v souvislosti s těmito dovozy a zdanitelnými plněními, které jsou předmětem daně podle §2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zák. o DPH“), v tehdy platném znění, za uvedený daňový subjekt registrovaný jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty, příslušných daňových přiznání za zdaňovací období III. a IV. čtvrtletí roku 2005 správci daně Finančnímu úřadu v Praze 2, a nezaplacením daně v zákonné lhůtě, porušili ustanovení §§21 a 25 citovaného zákona, čímž zkrátili obvinění M. V., K. P. a M. P. daň z přidané hodnoty ve výši 36.184.745,- Kč a obviněný A. R. M. ve výši 19.665.843,- Kč, neodvedením spotřební daně a daně z přidané hodnoty způsobili českému státu společně obvinění M. V., K. P. a M. P. škodu ve výši 127.066.709,- Kč, a obviněný A. R. M. 69.148.775,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný M. V. odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, obvinění K. P. a M. P. byli odsouzeni podle §148 odst. 4 tr. zák. každý k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a obviněný A. R. M. byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, u všech obviněných se jednalo o odsouzení nepodmíněné, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli obvinění K. P., M. P. a A. R. M., a podle §39a odst. 3 tr. zák. obviněný M. V. zařazeni pro účely výkonu tohoto trestu do věznice s ostrahou. Obviněným M. V., K. P. a A. R. M. byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i zákaz výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech u obviněných M. V. a K. P. na dobu 7 (sedm) let a u obviněného A. R. M. na dobu 5 (pět) let.
Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněných M. V., K. P., A. R. M. a M. P., rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 To 14/2010, tak, že z podnětu odvolání jmenovaných obviněných podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 30 T 1/2008, zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné M. V., K. P. a M. P. uznal vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“) ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který spáchali tím, že v době od měsíce července 2005 do prosince 2005 v D. n. B. a jinde s dalšími dosud neustanovenými osobami, společným jednáním obvinění M. V. jako jediný jednatel, K. P., jako mandatář a zmocněnec obchodní společnosti VERONA CZ, s. r. o., IČ 25847074, se sídlem Praha – Vinohrady, ul. Mánesova 1643/92, zaregistrované u Celního úřadu Praha 1 jako plátce spotřební daně s účinností od 25. 5. 2005, na základě osvědčení o registraci ke spotřební dani z minerálních olejů č. j. 1663/05-1767-08, a obviněný M. P., jako osoba poskytující „výpomoc“ této společnosti na základě „dohody“ ze dne 2. 7. 2005, dováželi do České republiky naftu z Polské republiky od společnosti EMULZ, a. s., oddzial v Polsce, ul. Szkolna 15, Kedzierzyn – Kozle, Polsko, na základě smlouvy o prodeji, uzavřené dne 20. 7. 2005, a „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“,
přičemž v úmyslu vyhnout se u tohoto zboží přiznání spotřební daně a daně z přidané hodnoty a odvedení těchto daní,
- jednak celkem v jedenácti případech požádali Celní úřad Praha 1 o vystavení „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“, které pak v devíti případech použili zfalšované tak, že
- na povolení číslo ………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 305.680 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 597.980 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ……….. bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 611.360 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ………… bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 611.360 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo ………… bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 611.360 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo …………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 61.136 litrů na 1.216.513 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo …………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 30.568 litrů na 1.216.100 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo …………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 61.136 litrů na 1.217.201 litrů motorové nafty,
- na povolení číslo …………. bylo změněno množství povoleného dovozu z 61.136 litrů na 1.214.103 litrů motorové nafty,
- a jednak si obstarali zcela falešná „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“ čísel …………. na 1.310.205 litrů a ……………….. na 1.216.903 litrů,
ačkoliv si byli vědomi povinností vyplývajících pro společnost VERONA CZ, s. r. o., z „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“, takto padělaná povolení předkládali obchodní společnosti EMULZ, a. s., oddzial v Polsce, od které odebrali nejméně 9.616.093 litrů motorové nafty, z toho nejméně 9.220.706 litrů mimo kontrolu a dohled správců daní, tuto následně prodali odběratelům v České republice, od části z nich obviněný M. P. inkasoval při prodeji na stáčištích v K. a Ž. n. S. hotovostní platby a od řidičů přebíral doklady, provázející dodávky motorové nafty, které pak potvrzené padělanými razítky českých celních orgánů předával dalším spoluobviněným k převozu do Polské republiky, aby vytvořili pro odesílatele zboží zdání řádně ukončené dopravy pod kontrolou správce daně,
dodávky, včetně podání daňových přiznání v jednotlivých zdaňovacích obdobích vypadaly následovně:
- za červenec 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno až na výzvu správce daně opožděně dne 24. 10. 2005, a to na spotřební daň ve výši 305.346,- Kč, odpovídající jedné dodávce, ač mělo být podáno do 25. 8. 2005 ve výši o 576.503,- Kč vyšší za 2 v té době před správcem daně utajené dodávky, které byly přiznány v dodatečném daňovém přiznání dne 4. 1. 2006 až pod reálnou hrozbou trestního stíhání,
- za srpen 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno až na výzvu správce daně opožděně dne 24. 10. 2005, a to na spotřební daň ve výši 861.571,- Kč, odpovídající třem dodávkám, ač mělo být podáno do 25. 9. 2005 ve výši o 14.041.838,- Kč vyšší za 49 v té době před správcem daně utajených dodávek, které byly přiznány v dodatečném daňovém přiznání dne 4. 1. 2006 až pod reálnou hrozbou trestního stíhání,
- za září 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno včas dne 24. 10. 2005, ale na spotřební daň ve výši 597.199,- Kč, odpovídající dvěma dodávkám, ač mělo být podáno ve výši o 13.482.648,- Kč vyšší za 46 v té době před správcem daně utajených dodávek, které byly přiznány v dodatečném daňovém přiznání dne 4. 1. 2006 až pod reálnou hrozbou trestního stíhání,
- za říjen 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno pozdě dne 1. 12. 2005, a to na spotřební daň ve výši 863.760,- Kč, odpovídající třem dodávkám, ač mělo být podáno do 25. 10. 2005 ve výši o 22.809.679,- Kč vyšší za 78 v té době před správcem daně utajených dodávek, které byly přiznány v dodatečném daňovém přiznání dne 4. 1. 2006 až pod reálnou hrozbou trestního stíhání,
- za listopad 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno pozdě dne 4. 1. 2006, a to již opětovně pod reálnou hrozbou trestního stíhání na spotřební daň ve výši 25.927.213,- Kč, odpovídající osmdesátidevíti dodávkám, ač mělo být podáno do 27. 12. 2005 ve výši o 254.202,- Kč vyšší za 1 v té době před správcem daně utajenou dodávku, která nebyla přiznána vůbec,
- za prosinec 2005 bylo řádné daňové přiznání podáno včas dne 4. 1. 2006, opětovně pod reálnou hrozbou trestního stíhání, na spotřební daň ve výši 15.321.408,- Kč, odpovídající padesátidvěma dodávkám, ač mělo být podáno do 25. 1. 2006 ve výši o 542.812,- Kč vyšší za 2 v té době před správcem daně utajené dodávky, které nikdy nebyly přiznány,
uvedením této motorové nafty do volného oběhu na daňovém území České republiky v rozporu s ustanovením §23 zák. o spotřebních daních, tak zkrátili spotřební daň obvinění M. V., K. P. a M. P. po odečtení částky 2.074.339,- Kč ve výši 90.881.964,- Kč, nepodáním v souvislosti s těmito dovozy a zdanitelnými plněními, které jsou předmětem daně podle §2 zák. o DPH, v tehdy platném znění, za uvedený daňový subjekt, registrovaný jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty, příslušných daňových přiznání za zdaňovací období III. a IV. čtvrtletí roku 2005 správci daně Finančnímu úřadu v Praze 2 a nezaplacením daně v zákonné lhůtě porušili ustanovení §21 a §25 citovaného zákona, čímž zkrátili obvinění M. V., K. P. a M. P. daň z přidané hodnoty ve výši 36.184.745,- Kč, neodvedením spotřební daně a daně z přidané hodnoty způsobili českému státu společně obvinění M. V., K. P. a M. P. škodu ve výši 127.066.709,- Kč.
Za výše uvedený zločin byl obviněnému M. V. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků a 6 (šesti) měsíců a obviněným K. P. a M. P. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku každému uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo obviněným M. V., K. P. a M. P. uloženo vykonat tresty odnětí svobody ve věznici s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému M. V. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy, obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i zákaz výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech, na dobu 7 (sedmi) roků a obviněnému K. P. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu živnostenské činnosti s předmětem činnosti zprostředkování obchodu a služeb, na dobu 7 (sedmi) roků.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla tato trestní věc ohledně obviněného A. R. M. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 To 14/2010, podal obviněný M. P. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Marcely Neuwirthové dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), e) a g) tr. ř., neboť podle obviněného ve věci rozhodl vyloučený orgán, bylo proti němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž obviněný především tvrdí, že krajský soud zjištěný skutkový stav neprávně právně vyhodnotil. V podrobnostech k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel uvedl, že anonymní oznámení, které bylo konstatováno v průběhu veřejného zasedání dne 23. 6. 2010, muselo jednotlivé členy senátu, zejména předsedu JUDr. Rutara, ovlivnit při rozhodování o odvolání a vině obviněného, a to v jeho neprospěch. Tendenční postoj odvolacího soudu je patrný z odůvodnění napadeného rozsudku, kdy závěry o vině obviněného opírá o pouhou pravděpodobnost a předpoklady, namísto nezvratných důkazů, dále kdy svědecké výpovědi a další důkazy svědčící ve prospěch obviněného zcela pomíjí nebo je hodnotí v přímém rozporu se závěry znalců. K tomu obviněný dodal, že vzhledem ke skutečnosti, že z vykonávání úkonů trestního řízení jsou vyloučeni soudci nebo přísedící u nichž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká nebo k jejich obhájcům, nemohou nestranně rozhodovat, byl tento dovolací důvod zcela nepochybně naplněn.
Pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítal, že oba soudy nižších stupňů porušily ustanovení §220 tr. ř. a uznaly jej vinným pro skutek, ze kterého obviněný nebyl obžalován, což dovozuje ze srovnáním popisu skutku, jenž je zachycen v obžalobě a který je popsán ve výroku rozsudků obou soudů nižších stupňů, v důsledku čehož došlo k závažnému zásahu do základních práv obviněného, zejména pak do jeho práva na obhajobu a na spravedlivý proces.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že popis skutku, jak je proveden ve výrokové části napadeného rozsudku, je neurčitý a zmatečný, nejsou vymezeny jednotlivé dílčí činnosti jednotlivých obviněných, tedy kdo a jakým konkrétním jednáním jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu naplnil. Popis skutku ve vztahu k osobě obviněného neobsahuje popis skutkových okolností odůvodňujících závěr, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu, pro který byl uznán vinným. Opětovně poukázal na zcela odlišný rozsah jednání, vytýkaného mu obžalobou. Předmětem řízení před soudem mohl být jen skutek, pro který byl obviněný obžalován.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 To 14/2010, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. P. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tento dovolací důvod je dán tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Podle §30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Dovolatel jasně nespecifikuje, kterou část ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. má na mysli, podle použité argumentace však mají zřejmě důvody podjatosti spočívat v poměru soudců k osobě obviněného. Ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. by podjatost soudce z důvodů jeho poměru k obviněnému nebo jeho obhájci bylo možno dovozovat pouze v případě, že by mezi soudcem a obviněným, resp. obhájcem obviněného, existoval konkrétní osobní vztah (příbuzenství, silné osobní přátelství nebo naopak nepřátelství), pro který lze mít pochybnosti o schopnosti soudce ve věci nestranně rozhodovat. Existenci takovéhoto poměru nelze dovozovat pouze ze subjektivních pocitů nebo spíše spekulací dovolatele o tom, že soudci odvolacího soudu k němu zaujali negativní postoj na podkladě nějakého anonymního telefonátu. Žádné okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že JUDr. Rutar nebo některý jiný ze soudců odvolacího soudu skutečně měl k dovolateli nějaký osobní vztah, podatel neuvádí. V žádném případě pak nelze dovozovat podjatost soudců z toho, jakým způsobem ve věci meritorně rozhodli a jakým způsobem svoje rozhodnutí odůvodnili. Navíc přímo z textu dovolání vyplývá, že o předmětném anonymním telefonátu byl podatel informován již v průběhu veřejného zasedání; pokud se snad podatel domníval, že by tímto telefonátem mohla být ovlivněna objektivita soudců, mohl tuto okolnost namítnout ještě před rozhodnutím odvolacího soudu.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel neodkazuje na žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání v zákoně taxativně vypočtených, ale namítá porušení zásady totožnosti skutku zakotvené v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. Takovéto námitky se však nacházejí zcela mimo rámec formálně deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod v ustanovení §265b tr. ř. uvedený. Pro úplnost státní zástupce dodal, že podstata skutku je charakterizována jednáním pachatele a následkem relevantním z hlediska trestního práva. K zachování totožnosti skutku při tom postačuje alespoň částečná shoda jednání nebo následku. Ze srovnání popisu skutku v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku vyplývá, že podstata jednání přičítaného dovolateli a dalším obviněným obžalobou i odsuzujícím rozsudkem spočívala v tom, že v druhé polovině roku 2005 dováželi pod hlavičkou společnosti VERONA CZ, s. r. o., do České republiky motorovou naftu z Polska, kterou prodávali odběratelům v tuzemsku bez toho, že by u tohoto zboží řádně přiznali a odvedli spotřební daň a daň z přidané hodnoty. Je skutečností, že v obžalobě bylo jednání dovolatele vymezeno ne zcela přiléhavě a poněkud zúženě, když jeho účast na společném jednání byla výslovně zmíněna pouze v souvislosti s přebíráním hotovostních plateb od odběratelů a manipulací s doklady provázejícími dodávky. Soud v tomto směru vymezil jednání obviněného v širším rozsahu, přičemž ovšem opět byla výslovně zmíněna jeho účast na přebírání plateb a manipulaci s doklady. Následek spočívající v úniku na obou výše uvedených daních byl v obžalobě i v rozsudku vymezen shodně a rovněž konkrétní celková výše tohoto úniku se lišila pouze nepodstatně (134.403.913,- Kč podle obžaloby a 127.066.709,- Kč podle rozsudku). Byla tedy dána téměř úplná shoda následku a rovněž částečná shoda jednání. Námitky dovolatele tedy nejsou důvodné ani z věcného hlediska.
Ta část námitek, ve kterých podatel v rámci uvedeného dovolacího důvodu znovu vytýká porušení nikoli hmotněprávní, ale procesní zásady totožnosti skutku, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Další námitky uplatněné v rámci citovaného dovolacího důvodu lze pod tento dovolací důvod obsahově podřadit. Je však nutno konstatovat, že dovolatel, který mj. vytýká popisu skutku neurčitost, sám formuluje svoje námitky značně obecně a neprovádí konkrétní srovnání obsahu tzv. skutkových vět a zákonných znaků souzeného trestného činu. Státní zástupce proto konstatoval pouze tolik, že ve skutkových větách jsou vylíčeny skutkové okolnosti odpovídající jak objektivním znakům zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (jednání obviněných směřující k vyměření nižší daně než jaká měla být správně vyměřena a zaplacena, spočívající v podávání daňových přiznání pouze na malý zlomek skutečně uskutečněných dodávek motorové nafty, vyčíslení daňového úniku mnohonásobně přesahujícího dolní hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku), tak i subjektivní stránce trestného činu (úmysl obviněných vyhnout se podání přiznání spotřební daně a daně z přidané hodnoty u předmětného zboží a odvedení těchto daní). Činnosti jednotlivých obviněných jsou blíže rozvedeny v odůvodnění soudního rozhodnutí, zejména na str. 95 a násl. rozsudku soudu prvého stupně; zde nalézací soud mj. konstatoval, že to byl právě obviněný P., kdo inicioval uzavření kontraktu souvisejícího s dovozem nafty z Polska do ČR. Zjištění uvedená v odůvodnění soudního rozhodnutí jsou při tom nepochybně rozvinutím a konkretizací zjištění vymezených již ve výroku o vině, když podrobné vymezení činností jednotlivých obviněných již ve výroku o vině by vedlo k neúnosnému rozsahu a nepřehlednosti tohoto již tak značně obsáhlého výroku.
Vzhledem k uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že pouze dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek: ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel, věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval, namítal tuto skutečnost až v dovolání.
Na podkladě spisu bylo zjištěno, že dne 22. 6. 2010 byl zapsán úřední záznam předsedou senátu 3 To JUDr. Vladimírem Rutarem, v němž se uvádí, že dne 22. 6. 2010 ve 12:30 hod. mužským hlasem, který odmítal sdělit své jméno, byl jmenovaný soudce informován, že obviněný P. v posledních 14 dnech šíří zejména v restauračních zařízeních v O. a na K., že mu měl jako předsedovi senátu v souvislosti s trestním řízením, které proti němu u zdejšího soudu probíhá, prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Neuwirthové poskytnout úplatek, aby si tak zajistil příznivý výsledek odvolacího řízení (srov. č. l. 6997). Jak vyplynulo z protokolu o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Olomouci dne 23. 6. 2010, předseda senátu JUDr. Vladimír Rutar zahájil veřejné zasedání a přečetl úřední záznam z č. l. 6997. K tomuto se následně vyjádřila obhájkyně JUDr. Marcela Neuwirthová, která odmítla toto nařčení, a obviněný P. uvedl, že neví, co by k tomu dodal, do hospody nikde nechodí a nezakládá se to na pravdě (srov. č. l. 7002). Vzhledem k tomu, že obviněný ani jeho obhájkyně nevznesli námitku vztahující se k podjatosti předsedy senátu před rozhodnutím soudu druhého stupně, a to ani když byl čten úřední záznam z č. l. 6997, ani pokud bylo předsedou senátu uděleno podle §235 odst. 3 tr. ř. slovo ke konečným návrhům (srov. č. l. 7008), nelze v námitce obviněného spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Navíc úvahy obviněného o podjatosti členů senátu odvolacího soudu, zejména jeho předsedy JUDr. Vladimíra Rutara neodpovídají obsahu spisu a napadeného rozsudku, ve kterém odvolací soud postupoval náležitě ve smyslu §254 tr. ř., když přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku nalézacího soudu, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo a to z hlediska konkrétních vad vytýkaných v odvolání obviněného M. P. Dokonce k jeho návrhu byli v odvolacím řízení vyslechnuti přímo obhájkyní obviněného JUDr. Marcelou Neuwirthovou čtyři svědci, jejichž výpovědi pak odvolací soud ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. v odůvodnění rozsudku náležitě a logicky zhodnotil, a to v návaznosti na dokazování provedené již soudem prvního stupně (srov. str. 39 v návaznosti na č. l. 7004 p. v. až 7008 p. v.). Rovněž tak úvahy odvolacího soudu o procesních námitkách obviněného vznesených v odvolání ohledně totožnosti skutku, popisu skutku a nepřezkoumatelnosti rozsudku nalézacího soudu nevykazují ani tendenční přístup ve vztahu k obviněnému M. P., ani žádných známek podjatosti ze strany odvolacího soudu (předsedy senátu a soudců). Podjatost soudu, předsedy senátu a soudců členů odvolacího senátu není možné shledávat jen v tom, že nevyhodnotily důkazy a ostatní skutečnosti ve smyslu námitek uplatněných obviněným v odvolání z hlediska viny ve prospěch obviněného M. P., neboť jsou v tomto směru vázáni nikoli přáním obviněného, ale jen zákonem. Pokud pak postupují v tomto směru v souladu se zákonnými ustanoveními, náležitě a spravedlivě se vypořádají se všemi rozhodnými skutečnostmi i právními otázkami, včetně uplatněné obhajoby obviněného, a své závěry též dostatečně odůvodní, nelze v takovém postupu, byť konečné rozhodnutí nevyzní podle představ obviněného, shledávat známky podjatosti ve smyslu §30 tr. ř. Přitom nelze ani přehlédnout, že zatímco nalézací soud uložil obviněnému P. trest odnětí svobody v trvání sedmi let, odvolací soud mu, aniž by změnil rozhodné skutečnosti z hlediska jeho viny, snížil trest odnětí svobody s přihlédnutím k nižší sazbě v §240 odst. 3 tr. zákoníku o šest měsíců, když jej nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Za těchto okolností nelze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že by odvolací soud rozhodoval ve vztahu k obviněnému P. na základě negativního postoje v návaznosti na zmíněný anonymní telefonát. Nakonec ani sám obviněný mimo zmíněných obecných úvah, které navíc neodpovídají obsahu spisu a odůvodnění napadeného rozsudku, neuvádí žádné konkrétní okolnosti, ze kterých by vyplývalo, že JUDr. Vladimír Rutar nebo některý jiný ze soudců odvolacího soudu by skutečně měl nebo mohl mít k dovolateli negativní osobní vztah.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné, tedy že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení (v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo) nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku rozvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., namítá, že oba soudy nižších stupňů porušily ustanovení §220 tr. ř. a uznaly jej vinným pro skutek, pro který nebyl obžalován (v rámci této námitky současně srovnal popis skutku uvedený v obžalobě a ve výrocích rozsudků soudů nižších stupňů). Tato námitka však nepokrývá žádný z důvodů způsobujících nepřípustnost trestního stíhání, jak jsou vymezeny v §11 tr. ř. a §11a tr. ř., a tudíž ani nedopadá na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Obviněný navíc tuto shodnou námitku opětovně uplatnil i v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak o něm bude pojednáno níže.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále viz např. usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, III. ÚS 376/03 nebo IV. ÚS 554/10). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný M. P. vznesl právně relevantní námitku, spočívající v tom, že popis skutku, tak jak je soudem proveden ve výrokové části napadeného rozsudku, neobsahuje popis skutkových okolností odůvodňujících závěr, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu, pro který byl uznán vinným. Popis skutku je podle jeho názoru neurčitý a zmatečný, nejsou vymezeny konkrétní dílčí činnosti jednotlivých obviněných, tedy kdo a jakým konkrétním jednáním jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu naplnil. Současně opět odkázal na svou námitku uplatněnou již u dovolacího důvodu podle písm. e) §265b odst. 1 tr. ř., a to, že soudy nižších stupňů porušily ustanovení §220 tr. ř. a uznaly jej vinným pro skutek, pro který nebyl obžalován.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, jestliže takový čin spáchá ve velkém rozsahu. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně, cla, poplatku, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění a podobné povinné platby jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová (poplatková, celní a další) povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pokud jde o větší rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít vykládací pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 50.000,- Kč. Výši zkrácení představuje rozdíl mezi daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), kterou má poplatník (povinná osoba) podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní (poplatkem, clem, pojistným, jinou povinnou platbou), která mu byla vzhledem k trestné činnosti přiznána, vyměřena, stanovena, resp. kterou zaplatil (není-li podmínkou vyměření). Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000,- Kč. Za velký rozsah lze v tomto případě považovat celou daň (event. jinou povinnou platbu), jen jestliže nebyla v důsledku jednání pachatele vyměřena vůbec, jinak jde vždy o rozdíl mezi zkrácenou vyměřenou daní (event. jinou povinnou platbou) a daní (event. jinou povinnou platbou), která měla být podle zákona správně – nebýt jednání pachatele – vyměřena. Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
Podle ustálené judikatury je skutek základem celého trestního řízení. Trestní řád však tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákoník. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Obecně je možno pouze konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. v usnesení o zahájení trestního stíhání), a dále např. v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání. Obžalovací zásada vyžaduje, aby skutek, o kterém soud rozhoduje, byl totožný s tím, který je uveden v žalobním návrhu, a proto je třeba se zabývat tím, do jaké míry se může soud odchýlit od vylíčení skutku v obžalobě, aniž by porušil tuto zásadu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že teorie i praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se zahájením trestního stíhání) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Z jednotlivých ustanovení trestního řádu vyplývá, že se počítá s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena, když v tomto směru je možno poukázat např. na ustanovení §221 odst. 1 TrŘ, které umožňuje soudu vrátit věc státnímu zástupci k došetření, ukazují-li výsledky hlavního líčení na „podstatnou změnu okolností případu“. Jak již bylo shora uvedeno, podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy vůle pachatele ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (právních statků) chráněných trestním zákoníkem. Podle ustálené judikatury bude totožnost skutku v poměru obžaloby a odsuzujícího rozsudku zachována vedle naprosté shody jednání i následku také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02, publikované pod č. 21, ve sv. 27 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, C. H. Beck, str. 261).
Soud první instance se již na počátku odůvodnění svého rozhodnutí zabývá významem institutu obžaloby a zásadou obžalovací, když uvádí, že ve smyslu ustanovení §2 odst. 8 tr. ř. je možné trestní stíhání před soudy jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce, kdy v tomto zákonném ustanovení je vyjádřena tzv. zásada obžalovací. Zmíněná zásada je pak promítnuta zejména do ustanovení §220 tr. ř., podle něhož může soud rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu s tím, že právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán. Ze shora uvedeného vyplývá povinnost soudu rozhodovat toliko o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V rámci této zásady totožnosti skutku je soud limitován podanou obžalobou pouze v tom směru, že může rozhodovat jen o stejném skutku a stejném obžalovaném, tak jak je uvedeno v obžalobě. Tyto meze nesmí být překročeny (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud na straně 31 odůvodnění svého rozsudku vyjádřil, že byla zachována zásada totožnosti skutku a obžaloba byla podána pro skutek, který byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. str. 31 rozsudku odvolacího soudu). Tento svůj závěr poté detailně rozebral k prakticky totožné námitce obviněného M. P. uvedené v odvolání na stranách 39 až 42 odůvodnění rozsudku, kde konkrétně odvolací soud nejprve v teoretické rovině vyjádřil, že totožnost skutku nechápe náš trestní řad vždy jen jako naprostou shodu mezi okolnostmi vylíčenými v obžalobě a skutkovým dějem vylíčeným v rozhodnutí. Dovoluje přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem, a to bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují či zhoršují. Který skutek bude předmětem řízení před soudem, určuje státní zástupce v obžalobě, nicméně nemůže v rámci tohoto skutku stanovit meze, v nichž by se měl soud věcí zabývat. Požadavek trestního řádu, že soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, neznamená, že musí jít o naprostou shodnost žalobního návrhu a rozsudku. Některé součásti mohou přibýt, nesmí se však měnit podstata skutku. Ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. nebrání soudu, který rozhoduje o obžalobě, aby přihlédl k takovým změnám a doplňkům skutkového děje v žalobním návrhu popsaného, jež vyplynuly z výsledků hlavního líčení a totožnost skutku neporušují. Soud se tedy může odchýlit od vylíčení skutkového děje v obžalobě, avšak musí být přitom zachována totožnost skutku. Totožnost skutku zůstane tedy zachována, jestliže nepřesné, přibližné údaje obžaloby o takových okolnostech v hlavním líčení nahradí údaji přesnými (srov. str. 40 rozsudku odvolacího soudu). V návaznosti na to odvolací soud uvedl, že jak vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání proti tehdy obviněnému M. P. (č. l. 308 a násl.), je zde skutek, v němž je spatřováno spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., charakterizován naprosto shodnou dobou spáchání (červenec 2005 až prosinec 2005), je zde i shodné jednání obviněných, spočívající v zajištění dovozu motorové nafty z Polské republiky od firmy EMULZ, a. s., za využití povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně, na kterých bylo paděláno množství povolené, dovezené nafty, jakož i obstarání si zcela falešných povolení ve dvou případech a následný prodej této nafty odběratelům v České republice a je zde popsán i následek v podobě způsobení škody při neodvedení spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Popis tohoto skutku v obžalobě na č. l. 6226 a násl. je prakticky shodný s tím, co bylo uvedeno v popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a liší se pouze ve výpočtu způsobené škody zhruba o 17 milionů v neprospěch obviněných. Také skutková věta, uvedená ve výroku napadeného rozsudku, obsahuje shodný popis jednání tak, jak je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžalobě, včetně množství litrů motorové nafty, vztahující se k jednotlivým povolením shodných čísel, včetně obstarání si dvou zcela falešných povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně s tím rozdílem, že na rozdíl od předchozích zmíněných dokumentů je zde podrobný rozpis podaných daňových přiznání za jednotlivé měsíce s úpravou způsobené výše škody. Ve skutcích obsažených v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě, i v napadeném rozsudku, je naprostá shoda jak co do jednání obviněného (obviněných), tak i následků (srov. str. 41 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dodal, že shora popsanými skutečnostmi je také částečně zodpovězena další námitka, uvedená v odvolání obviněného P., a to, že rozsudek je ve vztahu k jeho osobě v celém rozsahu nepřezkoumatelný, popis skutku je proveden ve výrokové části napadeného rozsudku neurčitě a zmatečně. V popisu skutku nerozlišuje soud prvního stupně aktivity jednotlivých obviněných a je nutno skutkovou větu považovat za neurčitou a rozsudek v tomto směru za nepřezkoumatelný, zejména ve vztahu k osobě obviněného P. Ani s touto námitkou se odvolací soud neztotožnil, když v popisu skutku soudem prvního stupně, tak jak je prezentován ve výroku napadeného rozsudku, jsou diferencovány postavení a role jednotlivých obviněných, jakož i podíl na spáchané trestné činnosti, kdy podíl obviněného P. je postižen pasážemi, že jako osoba poskytující výpomoc společnosti VERONA CZ, s. r. o., na základě dohody ze dne 2. 7. 2005, se podílel na dovozu nafty z Polské republiky od společnosti EMULZ, a. s., tím, že inkasoval při prodeji na stáčištích v K. a Ž. n. S. hotovostní platby a od řidičů přebíral doklady provázející dodávky motorové nafty, které pak potvrzené padělanými razítky českých celních orgánů předával dalším spoluobviněným k převozu do Polska. Odvolací soud naopak vyjádřil mínění, že procesním soudem, na rozdíl od obžaloby a usnesení o zahájení trestního stíhání, byl skutek precizován a zprůhledněn (srov. str. 41 až 42 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k výše uvedenému shrnutí závěrů soudů obou instancí, s kterým se v zásadě ztotožňuje, považuje za nutné ještě dodat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení. Některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou v rozhodnutí soudu odpadnout, jiné mohou opět přibýt, může se změnit částka uvedená v žalobním návrhu, soud tedy může nepřesný popis z obžaloby konkretizovat tak, aby vystihoval správně podstatu věci, samozřejmě za předpokladu, že se tím podstata zažalovaného skutku nezmění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1962, sp. zn. 2 Tz 13/62, uveřejněné pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 1963, sp. zn. 6 Tz 21/63, publikovaný pod č. 19/1964 Sb. rozh. tr.). Rozšíření popisu skutku ve výroku nalézacího soudu oproti obžalobě ve vztahu k osobě obviněného M. P. spočívá v tom, že byl nově charakterizován jako osoba poskytující „výpomoc“ společnosti VERONA CZ, s. r. o., na základě dohody ze dne 2. 7. 2005, když se společným jednáním s dalšími obviněnými dopouštěli jednání, které již bylo shodně vyjádřeno v obžalobě, tedy že dováželi do České republiky naftu z Polské republiky, kdy v jedenácti případech požádali celní úřad o vystavení „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“ (dále jen „Povolení“), které v devíti případech použili a dále si obstarali dvě zcela falešná „Povolení“, kdy nalézací soud dále rozšiřuje popis skutku tím, že obvinění se svého protiprávního jednání dopustili, ačkoliv si byli vědomi povinností vyplývajících pro společnost VERONA CZ, s. r. o., z „Povolení“, aby vytvořili pro odesílatele zboží zdání řádně ukončené dopravy pod kontrolou správce daně, přičemž následně nalézací soud popsal, jak vypadaly dodávky včetně podání daňových přiznání v jednotlivých zdaňovacích obdobích červenec – prosinec 2005. V neposlední řadě nalézací soud ve výroku rozsudku oproti obžalobě upřesnil výše zkrácených daních. Jednotlivá zdaňovací období nalézací soud blíže rozebírá na stranách 85 až 87 odůvodnění rozsudku, kdy pro lepší přehled a maximální objektivizaci odkazuje na tabulku nacházející se na stranách 88 až 91 rozsudku. Celkové výši zkrácení daně se věnuje na straně 101 rozsudku. Co se týče prokázaného jednání obviněného M. P., toto nalézací soud shrnuje na straně 97 až 99 rozsudku. Aniž by byla změněna podstata skutku, nalézací soud pouze upřesnil popis skutku, jak byl zachycen konkrétně v žalobním návrhu v podané obžalobě státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, a své závěry následně velmi obsáhle a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že totožnost skutku je podle ustálené judikatury zachována nejen při úplné shodě jednání a následku posuzovaného trestného činu, ale i tehdy, jestliže je buď úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo jestliže je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jednání či následek, případně obojí, jsou v prvně dvou uvedených případech v podstatných okolnostech alespoň částečně shodné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/1994, uveřejněné pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Těmto opakovaně v ustálené judikatuře prezentovaným požadavkům bylo v projednávaném případě vyhověno a nelze dovodit, jak namítá obviněný, že soudy porušily ustanovení §220 tr. ř. a uznaly jej vinným pro skutek, pro který nebyl obžalován. Oba nižší soudy, jak nalézací, tak i následně odvolací soud postupovaly adekvátně při vědomí si a respektování toho, že si musí vždy ujasnit, co tvoří podstatu skutku, a dále v návaznosti na provedení dokazování posoudit, zda není třeba skutek s ohledem na výsledky provedeného dokazování upřesnit, ovšem vždy jen tak, že se tím podstata zažalovaného skutku nezmění. Z ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud vázán není. Tedy povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby popis skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/1999). Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Nejvyšší soud k tomu na podkladě citované judikatury jen dodává, že v obžalobě bylo jednání dovolatele vymezeno nikoli zcela přiléhavě a v celém rozsahu v návaznosti na konkrétní jednání jeho spolupachatelů. Po srovnání popisu skutku v žalobním návrhu obžaloby (č. l. 6226 až 6228 spisu) a ve skutkové větě výroku o vině konečného rozsudku odvolacího soudu (č. l. 7015 p. v. až 7016 p. v. spisu) považuje za nutné Nejvyšší soud zdůraznit, že v obžalobě státního zastupitelství Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočky v Ostravě bylo jednání obviněného M. P. vymezeno poněkud zúženě, když jeho účast na společném jednání byla výslovně zmíněna pouze v souvislosti s přebíráním hotovostních plateb od odběratelů a manipulací s doklady provázejícími dodávky. Soud v tomto směru vymezil jednání obviněného v poněkud širším rozsahu konkrétně shora uvedeném, přičemž ovšem opět byla výslovně zmíněna jeho účast na přebírání plateb a manipulaci s doklady. Následek spočívající v úniku na obou výše uvedených daních byl v obžalobě i v rozsudku vymezen v podstatě shodně a rovněž konkrétní celková výše tohoto úniku se lišila pouze nepodstatně (134.403.913,- Kč podle obžaloby a 127.066.709,- Kč podle napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci), přičemž zcela nepochybně se jednalo o v zásadě totožný následek vzešlý ze shora konkrétně uvedeného jednání obviněného M. P. ve spojení s jednáním obviněných M. V. a K. P. Byla tedy dána téměř úplná shoda následku a rovněž částečná shoda jednání, a to v podstatných rysech charakterizujících skutek jak pokud jde o jednání obviněného M. P., tak i pokud jde o následek, resp. účinek způsobený tímto jeho jednáním ve spolupachatelství s ostatními obviněnými M. V. a K. P. Ve světle užité judikatury a s ohledem na přezkum znění skutkové věty, jak je vyjádřena v obžalobě a rozhodnutích soudů nižších stupňů, nelze podle Nejvyššího soudu souhlasit s námitkou obviněného, že byl uznán vinným pro skutek, pro který nebyl obžalován.
Stejně tak nelze ve shodě s názorem odvolacího soudu dovodit ani správnost tvrzení obviněného ohledně neurčitosti a zmatečnosti popisu skutku, který podle jeho názoru neobsahuje popis skutkových okolností odůvodňujících závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu, pro který byl uznán vinným. Naopak popis skutku odvolacího soudu zachycuje jak objektivní, tak i subjektivní znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku slovy „společným jednáním obvinění M. V. … K. P. … a obviněný M. P. … dováželi do České republiky naftu z Polské republiky … na základě smlouvy o prodeji, uzavřené dne 20. 7. 2005, a „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“, přičemž v úmyslu vyhnout se u tohoto zboží přiznání spotřební daně a daně z přidané hodnoty a odvedení těchto daní, jednak celkem v jedenácti případech požádali Celní úřad Praha 1 o vystavení „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“, které pak v devíti případech použili zfalšované … a jednak si obstarali zcela falešná „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“ čísel …………. na 1.310.205 litrů a ………. na 1.216.903 litrů, ačkoliv si byli vědomi povinností vyplývajících pro společnost VERONA CZ, s. r. o., z „Povolení pro jednorázové přijetí vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu podmíněného osvobození od daně“, takto padělaná povolení předkládali obchodní společnosti EMULZ, a. s., oddzial v Polsce, od které odebrali nejméně 9.616.093 litrů motorové nafty, z toho nejméně 9.220.706 litrů mimo kontrolu a dohled správců daní, a tuto následně prodali odběratelům v České republice, přičemž od části z nich obviněný M. P. inkasoval při prodeji na stáčištích v K. a Ž. n. S. hotovostní platby a od řidičů přebíral doklady, provázející dodávky motorové nafty, které pak potvrzené padělanými razítky českých celních orgánů předával dalším spoluobviněným k převozu do Polské republiky, aby vytvořili pro odesílatele zboží zdání řádně ukončené dopravy pod kontrolou správce daně … uvedením této motorové nafty do volného oběhu na daňovém území České republiky v rozporu s ustanovením §23 zák. o spotřebních daních, tak zkrátili spotřební daň obvinění M. V., K. P. a M. P. po odečtení částky 2.074.339,- Kč ve výši 90.881.964,- Kč, nepodáním v souvislosti s těmito dovozy a zdanitelnými plněními, které jsou předmětem daně podle §2 zák. o DPH, v tehdy platném znění, za uvedený daňový subjekt, registrovaný jako čtvrtletní plátce daně z přidané hodnoty, příslušných daňových přiznání za zdaňovací období III. a IV. čtvrtletí roku 2005 správci daně Finančnímu úřadu v Praze 2 a nezaplacením daně v zákonné lhůtě porušili ustanovení §21 a §25 citovaného zákona, čímž společným jednáním zkrátili obvinění M. V., K. P. a M. P. daň z přidané hodnoty ve výši 36.184.745,- Kč, neodvedením spotřební daně a daně z přidané hodnoty způsobili českému státu společně obvinění M. V., K. P. a M. P. škodu ve výši 127.066.709,- Kč“. Takto učiněný popis skutku jednoznačně vypovídá o tom, že obvinění M. V., K. P. a M. P. společným jednáním v úmyslu dosažení nižšího výměru daně podáváním daňových přiznání, která neodpovídala rozsahu uskutečněných dodávek motorové nafty, způsobili daňový únik mnohonásobně přesahující hranici škody stanovené v ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku, čímž naplnili jak subjektivní, tak objektivní stránku projednávaného trestného činu. Z uvedeného popisu skutku je také zřejmé, jakým konkrétním jednáním jednotliví obvinění naplnili všechny znaky skutkové podstaty zločinu, pro který byli odsouzeni. Jednání obviněného M. P. bylo pak správně a dostatečně konkrétně popsáno, a to včetně naplnění skutkových okolností podřazených pod objektivní i subjektivní stránku zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to jak v rozsudku nalézacího, tak zejména odvolacího soudu, který pouze vypustil z popisu skutku popis jednání obviněného A. R. M., jehož trestní věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně. Za tohoto stavu věci jsou skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, v případě obviněného M. P. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jeho vině v rozsahu, v němž byl uznán vinným napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 To 14/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 30 T 1/2008.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 3 To 14/2010, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 30 T 1/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), e) nebo g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení a své závěry správně promítl do popisu skutku ve výroku svého rozsudku. Závěry nalézacího soudu posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněných, aniž by se dopustil jakéhokoliv procesního pochybení, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného M. P. uznal vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněnými M. V. a K. P. Pouze v případě obviněného A. R. M. postupoval podle §259 odst. 1 tr. ř., když trestní věc po zrušení rozsudku nalézacího soudu ohledně tohoto obviněného vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Z obsahu dovolání obviněného M. P. a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání (a to nejen v odvolání jmenovaného obviněného, ale také ostatních spoluobviněných), jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2011
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.