ECLI:CZ:NS:2011:5.TZ.11.2011.1
sp. zn. 5 Tz 11/2011-21
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Roušalové a soudců JUDr. Františka Púryho a Prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D., stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. B. proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 144/2010, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 144/2010,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §314e odst. 1 tr. ř., §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného M. B.
Napadený trestní příkaz Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 144/2010, se zrušuje .
Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Domažlicích se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. B. byl trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 144/2010, uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a odsouzen podle §152 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené společnosti OAZA, o. s., Žitná 1575/79, Praha 1, škodu ve výši 4.428,- Kč a společnosti Intergram, o. s., Na Poříčí 27, Praha 1, škodu ve výši 20.028,- Kč. Toto občanské sdružení pak soud odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 12. srpna 2010.
Proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 144/2010, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. B. stížnost pro porušení zákona. Podle přesvědčení ministra spravedlnosti neposkytoval spisový materiál dostatečné podklady pro dosažení spolehlivých skutkových zjištění v dané věci. Konkrétně vytkl orgánům činným v trestním řízení, že neprověřily obhajobu obviněného ve vztahu k jeho vědomí o povinnosti hradit příslušné odměny ještě dalším oprávněným subjektům kromě Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, o. s. (dále jen OSA), s nímž licenční smlouvu pro rozhodné období uzavřel. Obviněný totiž uvedl ve své výpovědi, že ze strany této společnosti byl ujištěn, že z hlediska respektování autorských práv obviněnému postačí uzavření smlouvy pouze s tímto subjektem. Dále ministr spravedlnosti poukázal na to, že v přípravném řízení nebyl vyslechnut odpovědný zástupce provozovny, v níž byl instalován televizor a projektor, V. L. Tato vada nemohla být napravena ani v řízení před soudem, neboť soud rozhodl trestním příkazem, tedy nekonal ve věci hlavní líčení. Zjištění obsahu smluvního ujednání mezi obviněným jako provozovatelem baru a jeho odpovědným zástupcem může mít podle názoru ministra spravedlnosti zásadní význam pro určení případné trestní odpovědnosti obviněného a to především ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, který vyžaduje úmysl a dále k posouzení společenské nebezpečnosti, případně škodlivosti jednání. V tomto postupu spatřoval ministr spravedlnosti porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §314e odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného.
Další vadu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení spatřoval ministr spravedlnosti v porušení ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného. Vyslovil názor, že pokud obviněný neuzavřel licenční smlouvy s občanským sdružením Intergram, Nezávislou společností výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 27 (dále jen sdružení Intergram) ani s občanským sdružením OAZA, Ochrannou asociací zvukařů – autorů, se sídlem v Praze 1, Žitná 49, (dále jen sdružení OAZA), nemohl oběma jmenovaným sdružením způsobit škodu. Na jeho straně tak mohlo dojít pouze k bezdůvodnému obohacení, jež je povinen vydat, avšak o takové povinnosti nelze rozhodovat v adhezním řízení, přestože by bylo důsledkem spáchaného trestného činu.
V závěru podané stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích, ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 144/2010, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §314e odst. 1 tr. ř. a §228 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného M. B. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. trestní příkaz zrušil včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Domažlicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení jemu předcházející. Nejvyšší soud přitom shledal, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného M. B., a to v podstatě z těch důvodů, na které ministr spravedlnosti poukázal.
Podle §314e odst. 1 tr. ř. může samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i ve zjednodušeném řízení konaném po zkráceném přípravném řízení, jako tomu bylo v případě obviněného M. B. Současně platí podle §2 odst. 5 tr. ř., že orgány činné v trestním řízení, tj. i soudy, jsou povinny postupovat v trestním řízení v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v trestním řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž v přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, aniž by to zbavovalo soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Mezi další základní zásady trestního řízení dále patří ty, které jsou vymezené v §2 odst. 6 tr. ř. a ukládají orgánům činným v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Citovaným povinnostem však v posuzované trestní věci orgány činné v přípravném řízení ani soud nedostály, neboť nebyly náležitým způsobem objasněny všechny okolnosti významné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného M. B.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že v noci z 8. 5. 2010 na 9. 5. 2010 provedla hlídka Policie České republiky kontrolu některých nočních podniků v D., mj. i ve S. B., jehož provozovatelem byl obviněný M. B. Při této kontrolní činnosti bylo zjištěno, že bar byl provozován od 16. 4. 2009, v jeho prostorách se nacházel 1 ks televizoru a 1 ks promítacího projektoru. Na žádost policistů jim byla předložena licenční smlouva uzavřená mezi provozovatelem a občanským sdružením OSA, Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20 (dále jen sdružení OSA), na rok 2010. V úředním záznamu sepsaném o provedení tohoto úkonu je dále uvedeno, že „se společnostmi INTERGRAM a OAZA žádná smlouva uzavřena nebyla“ (viz úřední záznam na č. l. 2 – 3). Poté, co bylo obviněnému sděleno podezření ze spáchání trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. (dne 1. 7. 2010), byl vyslechnut a do protokolu o výslechu uvedl, že se necítí být vinen, neboť po uhrazení poplatků sdružení OSA byl ujištěn, že tím je pro něj splněna povinnost k právům autorů, a teprve od policejního orgánu se dozvěděl, že by měl hradit ještě další poplatky sdružením OAZA a Intergram. Podobným způsobem se vyjádřil i J. K., který pracoval ve S. B. jako barman. Byl přesvědčen o tom, že všechny záležitosti okolo licenčních smluv byly řádně vyřízeny a kromě úhrady sdružení OSA již žádné další poplatky placeny být nemusely.
Tvrzení obviněného podporovaná výpovědí jeho zaměstnance J. K. však v trestním řízení nebyla jakkoli prověřována. Ve spise se nenachází jediný důkaz, který by obhajobu obviněného M. B. vyvracel.
Jak správně upozornil ministr spravedlnosti, obviněný M. B. provozoval živnost s předmětem podnikání hostinská činnost na adrese K., D. – H. P., přičemž jako odpovědný zástupce byl v živnostenském rejstříku zapsán V. L. (viz č. l. 39). Odpovědný zástupce je fyzická osoba ustanovená podnikatelem, která odpovídá za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenských předpisů a je k podnikateli ve smluvním vztahu (§11 odst. 1 věta druhá zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů). Povaha funkce odpovědného zástupce tedy signalizuje, že se jedná o výrazně odbornou funkci, jež v sobě kumuluje činnosti technické, výrobní, právní, bezpečnostní aj. Shodně s ministrem spravedlnosti i Nejvyšší soud je toho názoru, že právě tato osoba, která měla podnikateli – obviněnému M. B. garantovat bezchybný provoz podniku, měla být k projednávané věci vyslechnuta, nejméně ke zjištění rozsahu informací ohledně otázky respektování příslušných autorských oprávnění souvisejících s instalací televizního přijímače a projektoru v provozovně baru. Výpověď tohoto svědka tak mohla přispět k objasnění subjektivní stránky, jejíž existenci v podstatě obviněný popřel a orgány činnými v trestním řízení dosud nebyla zkoumána v podstatě vůbec.
Z obsahu trestního spisu tak jednoznačně vyplývá, že v průběhu zkráceného řízení, v jehož režimu proběhlo trestní řízení proti obviněnému, orgány činné v přípravném řízení neobjasnily okolnosti významné pro naplnění jednotlivých znaků trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. v takovém rozsahu, aby mohlo být spolehlivě rozhodnuto o případné vině obviněného M. B. Okresní soud v Domažlicích v podstatě pouze formálně vyhověl návrhu na potrestání obviněného tak, jak jej podal náměstek okresní státní zástupkyně v Domažlicích, nekonal hlavní líčení, nemohl tak v rámci ústního jednání prověřit jakékoli důkazy a v podstatě převzal stav dokazování z přípravného řízení a vydal trestní příkaz. K otázce naplnění subjektivní stránky tj. úmyslu obviněného ve smyslu §4 písm. a) nebo b) tr. zák. se tak prakticky dosud nevedlo žádné dokazování, ačkoli obviněný ve své výpovědi popřel, že by mu byla známa další okolnost, jež bránila hudební a televizní produkci v prostoru baru. S ohledem na to, že návrh na potrestání ani trestní příkaz neobsahují odůvodnění, nelze zjistit, zda bylo vůbec zkoumáno naplnění znaku úmyslu orgány činnými v trestním řízení, event. z jakých úvah při rozhodování věci vycházely.
V každém případě je nepochybné, že v předmětné trestní věci nebyly splněny podmínky pro vydání trestního příkazu podle §314e odst. 1 tr. ř., neboť skutkový stav nebyl spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, jak ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Současně orgány činné ve věci nerespektovaly ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nehodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupovaly v podstatě jednostranně v neprospěch obviněného, jehož obhajobu se nesnažily ani prověřit. Za těchto podmínek nebyly respektovány základní zásady trestního řízení již ve stadiu přípravného řízení, orgány činné v přípravném řízení konaly ve věci pouze tzv. zkrácené řízení podle §179a a násl. tr. ř., ačkoli již z prvotních úkonů, zejména prověřování v místě baru, kde byl umístěn televizní přijímač a projektor, bylo zjevné, že se nejedná o jasný případ ignorace povinných osob respektovat příslušná oprávnění k používání obsahu televizního vysílání v rámci provozu baru pro jeho návštěvníky. Státní zástupce se spokojil s dokazováním ve stejném rozsahu, jak jej provedly policejní orgány bez pokynu k jeho doplnění, projevil tak formální přístup k otázce viny obviněného, aniž by splnil svou povinnost objasnit okolnosti svědčící ve prospěch obviněného ve všech souvislostech, mezi něž bylo nutné zařadit zejména uzavření licenční smlouvy se sdružením OSA a tvrzení obviněného, že byl ujištěn o tom, že nemusí činit další kroky k dodržení autorských práv.
Rovněž lze souhlasit s tou částí podané stížnosti pro porušení zákona, v níž ministr spravedlnosti poukázal na to, že orgány činné v trestním řízení v rámci prověřování podezření z trestného činu zcela pominuly významnou podmínku trestnosti činu a to hledisko materiální stránky ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. I při formálním naplnění znaků skutkové podstaty činu včetně subjektivní stránky, lze důvodně pochybovat, že by čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný. Takovému závěru nasvědčují dosud provedené důkazy, které naznačují zcela nadbytečné užití trestního práva na situaci typickou pro občanskoprávní vztah.
Nelze totiž přehlédnout, že kolektivnímu správci – sdružení OSA, o němž se obviněný domníval, že je výlučným subjektem, s nímž je povinen uzavřít licenční smlouvu, příslušné poplatky řádně hradil. Není jediný důvod domnívat se, že by se obviněný stejným způsobem nechoval i k dalším kolektivním správcům - sdružením OAZA a Intergram, pokud by věděl, že tak musí učinit, a pro případ, že tak nekonal, byl srozuměn s porušením zájmů chráněných trestním zákonem, jak je definován nejméně úmysl nepřímý v ustanovení §4 písm. b) tr. zák. V soukromoprávních vztazích je přitom naprosto běžné, že před sankcionováním např. ve formě penále (natož před podáním žaloby k soudu) je dlužník upomínán a teprve poté, co sám ani dodatečně neplní své povinnosti, bývá přistoupeno k přísnějším postihům. Ani samotný autorský zákon neřeší případy neoprávněných zásahů do kolektivně spravovaných práv primárně represivně. Naopak, pokud jsou splněny určité podmínky, umožňuje neoprávněnému uživateli zbavit se odpovědnosti za porušení autorského práva nebo práva chráněného autorským zákonem. Liberační důvody vymezuje ustanovení §100a odst. 1 autorského zákona dva a to, že uživatel řádně a bez zbytečných průtahů vede s kolektivním správcem jednání o uzavření smlouvy o poskytnutí souhlasu k užití předmětů ochrany, anebo že uživatel souhlasí s využitím zprostředkovatele ke sjednání takové smlouvy. Za těchto podmínek je ze zákona vyloučeno, aby kolektivní správce uplatňoval vůči uživateli zdržovací nárok, nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení. O možnosti využít liberačních důvodů podle autorského zákona se však obviněný ani nedozvěděl. Dne 25. 5. 2010 byly podle §158 odst. 3 tr. ř. zahájeny úkony trestního řízení ve věci obviněného M. B., který dne 30. 6. 2010 dobrovolně přerušil provozování živnosti, tj. předtím, než byla opatřena a do trestního spisu založena písemná vyjádření sdružení Intergram a OAZA, týkající se možnosti obviněného uzavřít s nimi licenční smlouvu na rok 2010 (viz č. l. 31 a násl. a č. l. 36). Za takové situace pak vyvstává otázka, zda orgány činné v trestním řízení předčasně nezasáhly do soukromoprávního sporu, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, ve smyslu zásady vigilantibus iura skripta sunt (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, publikovaný pod N 186/43 ve Sbírce nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu České republiky). Nejvyšší soud připomíná právní názor konstantní rozhodovací praxe soudů, že při trestně právním posuzování jednání, které má z občanskoprávního pohledu podobu sporu o zaplacení určité částky, je třeba na věc primárně nahlížet z pohledu práva občanského a zvažovat, zda jsou dány podmínky pro aplikaci krajního represivního prostředku – trestního práva. Respektování zásady subsidiarity trestní represe nabývá ještě většího významu po změně právní úpravy provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., který přímo ve svém ustanovení §12 odst. 2 omezuje vznik trestní odpovědnosti na případy společensky škodlivé, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Přestože v předmětné trestní věci nebyl aplikován trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, bylo za předcházející právní úpravy povinností orgánů činných v trestním řízení hodnotit i materiální podmínky trestnosti činu z hledisek příkladmo uvedených v §3 odst. 4 tr. zák., tj. zkoumat čin ve vztahu ke stupni společenské nebezpečnosti podle §3 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud tedy shledal vadným výrok o vině vyslovený v napadeném trestním příkazu, v důsledku toho pak nemohl obstát ani soudem vyslovený výrok o náhradě škody, jímž byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k úhradě finanční částky 20 028,- Kč sdružení OAZA a částky 4 428,- Kč sdružení Intergram a toto sdružení soud odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. V trestním řízení platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Ze zákonné dikce je patrno, že soud může za daných podmínek uložit obviněnému v tzv. adhezním řízení povinnost nahradit poškozenému majetkovou škodu v širším smyslu, tj. vyjádřitelnou v penězích. Soud si však v daném případě neujasnil, jaký důsledek měl neoprávněný zásah obviněného do autorských práv, který nemohl způsobit vznik škody ve smyslu, jak jej chápe trestní právo procesní. Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, změnil dosavadní koncepci povahy práva na autorskou odměnu, které již není považováno za součást absolutního autorského práva, nýbrž vyplývá z jednotlivých závazkových poměrů, kterými se autorské právo relativizuje. Autor, resp. jiná aktivně věcně legitimovaná osoba je podle současné právní úpravy oprávněn domáhat se jak náhrady vzniklé škody (skutečná škoda a ušlý zisk), tak i bezdůvodného obohacení. Charakteristickým znakem rozlišujícím oba soukromoprávní nároky je znak obohacení. Vždy, když dojde k obohacení na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, vzniká autorovi právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení, náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání příslušné licence (srov. §40 odst. 4 autorského zákona). Užívá-li někdo autorské dílo bez smluvní nebo zákonné licence, neplatí tak odměnu za její získání, a tím dochází k jeho obohacení. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniká bez ohledu na zavinění bezdůvodně obohaceného a podmínky pro vznik odpovědnosti za bezdůvodné obohacení neurčuje autorský zákon, nýbrž vyplývají z ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. (Srov. Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 432 a násl.).
Shodně s citovanými úvahami právní teorie přistupuje k řešení otázek souvisejících s nároky vyplývajícími z neoprávněných zásahů do práv autorů i soudní praxe. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil právní názor, že neoprávněným užitím díla bez potřebné licence vzniklo na straně obviněného bezdůvodné obohacení ve výši licenčního poplatku, resp. dvojnásobku odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v rozhodné době ve smyslu §40 odst. 3 autorského zákona. Ačkoli bylo bezdůvodné obohacení důsledkem trestného činu, není zásadně možné o něm rozhodovat v adhezním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 160/2005, uveřejněné pod č. T 775 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 13/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 4 Tz 124/2004).
V projednávané věci se jedná právě o případ neoprávněného nakládání s dílem, k jehož užití je nutná smluvní licence s příslušnými subjekty vykonávajícími kolektivní správu práv podle autorského zákona. Kolektivní správce je sice oprávněn (a zároveň povinen) domáhat se vlastním jménem nároků z uplatnění kolektivně spravovaných práv, tj. včetně těch nároků, jež vznikají neoprávněným výkonem těchto práv, nemůže tak ale činit v trestním řízení, v němž mu nelze přiznat postavení poškozeného, kterému vznikl proti obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem (viz §43 odst. 3 tr. ř.). Platné trestní právo procesní nedovoluje v rámci trestního řízení rozhodovat o povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení, i když k jeho vzniku došlo v příčinné souvislosti s trestným činem.
Nejvyšší soud po přezkoumání obsahu trestního spisu na podkladě stížnosti pro porušení zákona, podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného M. B. zjistil, že v posuzované trestní věci došlo k porušení zákona v rozsahu i z důvodů, jak je uplatnil ministr spravedlnosti. Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl tak, že trestním příkazem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 144/2010, byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., §314e odst. 1 tr. ř. a §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného M. B. Nad rámec návrhu ministra spravedlnosti Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v neprospěch obviněného i ohledně ustanovení §229 odst. 2 tr. ř., neboť Okresní soud v Domažlicích učinil v napadeném trestním příkazu i výrok, jímž odkázal sdružení Intergram se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle citovaného ustanovení trestního řádu. Dále Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Domažlicích, aby věc v potřebném rozsahu znova projednal a rozhodl.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepřinesly dosavadní výsledky dokazování takový rozsah podkladů, který je nezbytný pro řádné posouzení otázky trestní odpovědnosti obviněného při respektování všech ustanovení trestního zákona i pravidel trestního procesu. V opakovaném přípravném řízení bude především nutné zaměřit se na objasnění subjektivní stránky, za tímto účelem doplnit dokazování v nezbytné míře (např. výslech svědka V. L., nový výslech obviněného a zjištění osob, které jej měly poučit o tom, že nemusí obstarávat další licence, případně výslech takto označených osob aj.). Podle výsledků doplněného dokazování se bude třeba zabývat materiální stránkou trestného činu v intencích tohoto rozhodnutí samozřejmě poté, co si orgán činný v trestním řízení vyřeší otázku časové působnosti trestního zákona ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. (§2 odst. 1 trestního zákoníku). S ohledem na dosud zjištěné okolnosti, za nichž mělo dojít k protiprávnímu jednání v posuzované trestní věci, nelze zatím důvodně očekávat, že bude možné znovu postavit obviněného před soud. Teprve pokud by se objevily nové skutečnosti, jež by byly způsobilé odůvodnit podání obžaloby na obviněného, bude takový postup státního zastupitelství reálný. Vady, na které poukázal ministr spravedlnosti ve svém mimořádném opravném prostředku, mají svůj původ již v přípravném řízení a za takové situace neměl být návrh na potrestání obviněného podán. To vše vedlo Nejvyšší soud k tomu, že vrátil věc do stadia přípravného řízení a nikoli soudu prvního stupně, byť tento rovněž postupoval nesprávně. Pro další postup bude však zásadní vyřešit otázku nutnosti použití trestního práva vůbec, což mělo být prvořadým úkolem právě orgánů činných v přípravném řízení.
Podle §270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. května 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová