ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1036.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1036/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2011 dovolání, které podal obviněný R. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 To 476/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 1 T 51/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 51/2010, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. [v bodech 1) – 3) výroku], a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 5 T 27/2007, maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 4 T 26/2007, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 4 T 169/2006, maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 7 T 83/2006, podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 1 T 620/2007, byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 5 T 27/2007, trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 4 T 26/2007, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 4 T 169/2006, trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 7 T 83/2006, rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 1 T 620/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Rovněž bylo podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Proti konstatovanému rozsudku obviněný podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 To 476/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného R. K. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí popsáno.
Za uvedený trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 5 T 27/2007, maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 4 T 26/2007, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 4 T 169/2006, maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 7 T 83/2006, podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 1 T 620/2007, podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 1 T 92/2006, byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 5 T 27/2007, trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 4 T 26/2007, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 4 T 169/2006, trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 7 T 83/2006, rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 1 T 620/2007, rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 1 T 92/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (poznámka: ve výroku o vině a trestu byl aplikován trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Dále byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným J. H., škodu ve výši 177.530,43 Kč, Ing. P.H., škodu ve výši 91.872,- Kč, V. B., škodu ve výši 192.953,77 Kč, Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu, a to všechny výroky, obviněný R. K. napadl prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v podrobnostech připomněl dosavadní průběh trestního řízení. Konstatoval, že právní kvalifikace skutků byla soudy obou stupňů použita z důvodu, že od dlužníka Ing. L. J. vymohl peníze určené jednak na svou odměnu a jednak poškozeným, které si však ponechal pro vlastní potřebu a do konce roku 2006 je spotřeboval. Poznamenal, že již v řízení před prvostupňovým soudem, stejně jako v podání vysvětlení podle §158 tr. ř. i při svém výslechu uváděl, že nepopírá, že ke skutkům, jak jsou v obžalobě uvedeny, došlo; nesouhlasil však s tím, že si svěřené prostředky ponechal zaviněně (podle názoru soudu dokonce úmyslně) pro vlastní potřebu. Zdůraznil, že J. Š., nyní H., vymožené prostředky předal, jak bylo uvedeno ve smlouvě o prodeji pohledávky, která byla s jmenovanou uzavřena. Ve vztahu ke zbylým dvěma poškozeným předmětné finanční prostředky na základě smluv o postoupení pohledávek vymohl, ovšem v mezidobí došlo k zadržení jeho osoby a následně se ocitl ve výkonu trestu odnětí svobody. Nebylo tudíž objektivně v jeho silách, aby vymožené prostředky poškozeným V. B. a Ing. P. H. vydal. Proto nemohl smlouvám o postoupení pohledávek dostát z objektivních důvodů, tj. nezávislých na jeho vůli. V návaznosti na to obviněný dovodil, že jeho jednáním nebyl spáchán žádný trestný čin, a to ani zpronevěry nebo podvodu. Podotkl, že teorie trestního práva, jako prostředku „ultima ratio“, je postavena na individuální subjektivní trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin – odpovědnost za zavinění. V rámci skutkových podstat trestných činů podvodu i zpronevěry je trestním zákonem vyžadováno zavinění pachatele ve formě úmyslu.
Dále obviněný konstatoval, že subjektivní stránka trestného činu podvodu spočívající v úmyslu musí být naplněna již na samém počátku jednání pachatele. V daném případě by tedy musel jednotlivé smlouvy o postoupení pohledávky, případně smlouvy o prodeji pohledávky uzavírat v úmyslu, že jsou pouhou zástěrkou za účelem získání majetkového prospěchu. Namítl, že toto jednání z jeho chování nevyplývá a nebylo prokázáno ani v rámci svědeckých výpovědí. Konstatoval, že uzavřel řádné smlouvy a následně finanční prostředky od dlužníka vymohl. V případě J.H. vymáhal finanční prostředky od dlužníka již jako své vlastní plnění, neboť již při podpisu smlouvy nárok jmenované vyplatil. Rovněž v případě V. B. a Ing. P. H. finanční prostředky vymohl, ovšem podle podmínek smlouvy byl oprávněn s nimi nakládat po dobu tří let, přičemž v mezidobí byl dodán do výkonu trestu odnětí svobody. Jak z výpovědí poškozených shodně vyplynulo, tito chápali přechodné období tří let úplně stejně jako on. Navíc se v době uzavírání smluv a vymáhání finančních prostředků nenacházel ve špatné finanční situaci, což mimo jiné vyplynulo i z jeho výpovědi.
Jak obviněný připomněl, je u skutkové podstaty trestného činu zpronevěry vyžadován úmysl. Odmítl, že měl s vymoženými prostředky naložit tak, že si je poté, co byly v jeho dispozici, úmyslně pro svou potřebu přisvojil a použil na jiné účely. Zopakoval, že finanční prostředky byly jednak, a to J. H. vyplaceny při podpisu smlouvy, jednak zbylým dvěma poškozeným je nemohl vyplatit, neboť byl dodán do výkonu trestu. Obviněný i oba poškození shodně vnímali ustanovení smluv o zaplacení pohledávky do tří let od podpisu tak, že v tomto období je na jeho libovůli, kdy jim finanční prostředky vyplatí a jak s nimi bude po tuto dobu nakládat. Proto nemohl spáchat trestný čin podvodu ani trestný čin zpronevěry. V. B. a Ing. P. H. vznikla škoda, avšak není v jeho silách, aby ji z výkonu trestu nahradil. V tomto směru měli být tito dva jmenovaní poškození s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pokud jde o hmotně právní posouzení platnosti jednotlivých smluv o prodeji a postoupení pohledávek obviněný vyslovil nesouhlas s názorem prvostupňového soudu, že smlouvy byly uzavřeny za účelem uvést poškozené v omyl. Dodal, že splňují všechny zákonem vyžadované náležitosti a nemůže mu být přičítáno k tíži, že po řádném vysvětlení a podepsání smluv včetně ověřených podpisů je poškození pochopili odlišným způsobem.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 3 To 476/2010, i rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 1 T 51/2010, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněla, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obsah obviněným uplatněných námitek.
Státní zástupkyně uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl soudem zjištěn, nepřipouští však vytýkat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování, nesprávný postup při provádění důkazů apod. Dovolání podané s odkazem na tento dovolací důvod je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli však z hlediska procesních předpisů. V jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu nemá. V návaznosti na to státní zástupkyně konstatovala, že obviněný sice formálně deklaruje zmíněný dovolací důvod, avšak výhrady jím uplatněné obsahově stojí mimo jeho rámec, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů. Upozornila, že okresní soud na základě pečlivě provedeného dokazování zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a který kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Odvolací soud se ztotožnil se základními skutkovými závěry soudu prvního stupně, ale stejně jako v podané obžalobě měl za to, že obviněný jednal zjevně v podvodném úmyslu od samého počátku ve vztahu ke všem třem poškozeným, a že jeho jednání mělo být posuzováno jako trestný čin podvodu. Proto upravil skutkovou větu vystihující jednání i podvodný úmysl obviněného a způsobenou škodu. Vzhledem k odvolání, které podal toliko obviněný, nemohl být uznán vinným přísnějším trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž i při rozhodování o výši uloženého trestu a náhradě škody nemohlo být postupováno v jeho neprospěch. Státní zástupkyně označila výhrady obviněného za totožné s námitkami uvedenými v odvolání, na něž bylo soudy reagováno a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat. Zdůraznila, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v §265b tr. ř.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně shledala, že námitky obviněného nenaplňují jím uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného R. K.je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný R. K. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný sice tvrdí, že jeho jednání nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. nebo trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., avšak tyto právní námitky shledává v jiných skutkových zjištěních, než jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně a rozvedena v jeho odůvodnění. Nutno zdůraznit, že všechny námitky, které jsou v dovolání podrobněji popsány, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vadu ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je u obviněného zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (ustanovení §4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. I v tomto případě však obviněný své výtky spojuje s jinými skutkovými zjištěními, než byla v soudním řízení pravomocně učiněna. V dovolání obviněný nenamítá, že předmětný skutek pod body 1) – 3) výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného R. K., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k