ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1043.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1043/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. P. V . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 8 To 3/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 62/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 7 T 62/2010, byl obviněný Ing. P. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „ve dnech 20. 10. 2008 až 23. 10. 2008 v B.na ulici H. jako jednatel společnosti Pavel Veselý, s.r.o., vylákal od manželů J. G., a J. G., na základě rezervační smlouvy ze dne 15. 10. 2008 částku 364.310,- Kč jako rezervační zálohu na byt v 1. NP v budově v obci S., ačkoliv již od září 2008 jednal s obcí S. o prodeji objektu, ve kterém měl být byt postaven, a byl srozuměn s možností, že předmětný byt dle rezervační smlouvy nemusí být realizován; tuto okolnost manželům G. nesdělil, převzatou zálohu jim nevrátil a způsobil jim škodu ve výši 364.310,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným J. G. a J. G. částku 364.130,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 8 To 3/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. že jeho odvolání bylo zamítnuto, přičemž v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, není trestným činem, neboť okolnosti, které byly manželům G. zamlčeny, nebyly podstatnými okolnostmi ve smyslu §250 tr. zák. Prohlásil, že se soudy nižších stupňů složitými okolnostmi posouzení podstatnosti zamlčených informací nijak konkrétně nezabývaly a že jejich závěr, že okolnost jednání o uzavření smlouvy s obcí je okolností podstatnou, je výrazně deformován skutečností, že peníze z rezervační zálohy nebyly poškozeným vráceny. Dodal, že k této situaci došlo až po jednání, které je mu kladeno za vinu, a tudíž je pro posouzení jeho trestní odpovědnosti nerozhodná. Vyjádřil přesvědčení, že pokud by se společnost nedostala do insolvence a byla schopná složené finanční prostředky poškozeným vrátit, nikdy by tentýž skutek nebyl posuzován jako trestný čin. Zdůraznil, že z rezervační smlouvy uzavřené s poškozenými jasně vyplývá, že byli srozuměni s možností, že projekt realizován nebude, když smlouva výslovně obsahuje ustanovení, která počítají s tím, že záměr může být nerealizován. V této souvislosti upozornil, že v článku I. bod 2. rezervační smlouvy byli poškození informováni o tom, že předmětné pozemky pro realizaci výstavby dosud nejsou ve vlastnictví jeho společnosti a že odkup těchto pozemků a změna územního plánu představují kumulativní podmínky pro realizaci záměru. Rezervační smlouva dále stanoví možnost odstoupení pro kupující v případě, že výstavba nebude zahájena do 31. 8. 2009 (v článku V. bod 3.), resp. že budoucí prodávající je oprávněn od smlouvy odstoupit v případě, že podmínky pro realizaci záměru podle článku I. bod 2. nebudou splněny (v článku V. bod 4.). Uvedl, že poškození přistoupili k uzavření rezervační smlouvy v naprosto počáteční fázi projektu, kdy si obecně lze představit i řadu dalších důvodů, které mohou způsobit, že projekt nebude realizován (např. vážné onemocnění tvůrce projektu, napjatá finanční situace, nedosažení na bankovní úvěr apod.). V developerských projektech také často dochází k převodu celých rozběhnutých projektů. Shledal, že pokud by byl správný závěr soudu o podstatnosti, musel by každý developer sdělovat klientům detaily mnohdy spadající pod obchodní tajemství, i značné množství možných variant vývoje projektu, jež mohou nastat a se kterými je každý podnikatel v obdobné pozici jako byl on obecně srozuměn. Poznamenal, že v době, kdy jednal s poškozenými, byla možnost řešení vzniklé situace odprodejem pouze maximálně jednou proporcionálně spíše nepravděpodobnou variantou, přičemž poškozeným byly sděleny mnohem závažnější skutečnosti (kumulativní podmínka změny plánu a odkupu pozemků), při jejichž nenaplnění by mohla společnost Pavel Veselý s.r.o. po mnohem delší dobu disponovat s prostředky rezervační zálohy a případný nárok na vrácení by jim mohl vzniknout až po mnoha měsících. Konstatoval, že za této situace nelze hodnotit tuto okolnost jako podstatnou ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu a že závěry soudu jsou výrazně ovlivněny skutečnostmi, které nastaly posléze, zejména insolvencí společnosti. Uzavřel, že jednáním, které je mu kladeno za vinu, nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 8 To 3/2011, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání s tím, aby se výše uvedenou problematikou zabýval.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že při přezkumu správnosti vysloveného hmotně právního posouzení při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšší vždy vázán konečnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně a která jsou popsána především ve výroku o vině, případně dále rozvedena v odůvodnění souvisejících rozhodnutí. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však v dané věci nenastala.
Poté státní zástupce rozvedl soudy učiněná skutková zjištění, přičemž upozornil na to, že obviněný sice pravdivě informoval poškozené o tom, že realizace projektu vyžaduje změnu územního plánu (a tedy že výstavba bytů ještě není zcela jistá), nikoli však o tom, že změna územního plánu nebyla akceptována a on objekt, kde měla výstavba probíhat, odprodává za jiným účelem. Z druhé informace je přitom již zřejmé, že realizace stavebního záměru s nejvyšší pravděpodobností neproběhne. Taková informace má pro klienty developerského projektu zcela zásadní obsah, a tedy zcela zásadně ovlivňuje i jejich rozhodnutí, jinými slovy je podstatná. Pokud ji obviněný zamlčel, jednal ve smyslu §250 tr. zák.
Státní zástupce tedy dospěl k závěru, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily nesprávnosti v hmotně právním posouzení a navrhl, aby podané dovolání bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 8 To 3/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K druhé, obviněným deklarované alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je třeba konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace je dílem mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., dílem je zjevně neopodstatněná (k tomu viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného směřují zčásti též do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž akcentuje vlastní (z hlediska skutkových zjištění soudů nižších stupňů do jisté míry modifikovanou) verzi skutkového stavu věci (viz jeho tvrzení, že v době, kdy jednal s poškozenými, byla možnost řešení vzniklé situace odprodejem pouze maximálně jednou proporcionálně spíše nepravděpodobnou variantou) a de facto tím soudům vytýká rovněž vadná skutková zjištění. Zčásti až z uvedených skutkových (procesních) výhrad – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by dovolání bylo podáno jen z uvedených důvodů, bylo by na místě je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však také namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, není trestným činem, neboť okolnosti, které byly manželům G. zamlčeny, nebyly podstatnými okolnostmi ve smyslu §250 tr. zák., a nebyla tak naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu. Tuto námitku lze sice formálně pod uplatněné dovolací důvody podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby , přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů (v komprimované podobě vyjádřených ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění především tohoto rozhodnutí) vyplývá, že obviněný (prostřednictvím své společnosti Pavel Veselý, s.r.o.) připravoval realizaci projektu spočívajícího ve výstavbě bytů a rodinných domů ve stávajícím objektu kravína v obci S., resp. na přilehlých pozemcích. Za tímto účelem odkoupil objekt kravína, resp. sjednal smlouvy o smlouvě budoucí kupní na okolní pozemky. Současně s obcí S. řešil i změnu územního plánu, jenž v dané lokalitě předpokládal lehkou průmyslovou zónu. Již dne 10. 10. 2007 ovšem obdržel od starosty obce nesouhlasné stanovisko zastupitelstva k takové změně. Toto negativní stanovisko mu bylo opětovně sděleno zastupitelstvem jmenované obce dne 20. 11. 2007. V návaznosti na to (v důsledku toho) po dalších jednáních obviněný nabídl objekt kravína obci dne 2. 9. 2008 k odkoupení, což bylo zastupitelstvem dne 24. 9. 2008 odsouhlaseno. Dne 15. 10. 2008 potom obviněný uzavřel shora popsanou rezervační smlouvu s poškozenými (která poukazovala na kumulativní podmínku změny územního plánu a odkupu pozemků), kteří poté uhradili rezervační poplatek, jenž jim nebyl vrácen.
Z rozvedených okolností vyplývá, že obviněný pravdivě informoval poškozené o tom, že realizace projektu vyžaduje změnu územního plánu a odkoupení pozemků potřebných pro realizaci výstavby (a tedy že výstavba bytů ještě není zcela jistá). To však je kvalitativně (svým charakterem) zcela odlišná informace, než že změna územního plánu nebyla akceptována a obviněný nyní objekt, kde měla výstavba probíhat, odprodává, resp. jedná o prodeji objektu, za jiným účelem. Zatímco v prvním případě se jedná o podmínku, která může a nemusí být naplněna (a v tomto směru by bylo možno námitkám obviněného přitakat), v druhém případě je již zřejmé, že realizace stavebního záměru s nejvyšší pravděpodobností (blížící se jistotě) neproběhne. Nemůže pak být sporu o tom, že taková informace má pro klienty developerského projektu naprosto klíčový význam, a tedy zcela zásadně ovlivňuje i jejich rozhodnutí. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, v němž z výpovědí obou poškozených zřetelně plyne, že pokud by věděli o uvedených skutečnostech, pak by rezervační smlouvu neuzavřeli (a tedy peníze nesložili). Je tedy zjevné, že šlo o okolnost podstatnou. Pokud ji obviněný zamlčel, jednal ve smyslu §250 tr. zák.
Pro úplnost je vhodné dodat, že developer by v obdobných souvislostech měl sdělovat zájemcům všechny podstatné skutečnosti (tedy např. i že realizace projektu je vázána na poskytnutí úvěru, který doposud poskytnut nebyl apod.), bez ohledu na to, zda se jedná o údajné obchodní tajemství. Nelze pochybovat o tom, že klienti musí mít dostatek informací o okolnostech podmiňujících realizaci projektu (záměru), včetně toho co případně výstavbě brání, aby mohli náležitě zvážit, jakou míru rizika jsou ochotni podstoupit. Vždyť v konečném důsledku jsou to, resp. mají to být právě oni, kdo svými penězi projekt financují. Pokud jde potom o srovnání daného skutkového děje se situací, v níž by obviněný peníze z rezervační smlouvy poškozeným vrátil, je třeba konstatovat, že ani případné vrácení peněz by na věci nic neměnilo, neboť by šlo o náhradu škody způsobené trestným činem podvodu, jenž byl dokonán již v okamžiku obohacení obviněného, resp. jeho obchodní společnosti, za kterou jednal, k čemuž došlo složením peněz poškozenými na účet této společnosti.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci podaného dovolání žádné opodstatnění.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý