ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1055.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1055/2011-52
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2011 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 4 To 324/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 137/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 4 T 137/2009, byl obviněný J. K. uznán vinným [v bodech 2) a 3)] zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „2) obžalovaný J. K. v době od jarních měsíců roku 2008 do konce června 2008, na různých místech v T., poblíže nákupního střediska I. a nádraží L. B., prodal opakovaně, nejméně v 10-ti případech pervitin Š. D., vždy v množství 0,5 až 1 gram za částku 500,- či 1.000,- Kč, přičemž pervitin obsahuje metamfetamin, což je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 k zák. č. 167/1998 Sb.;
3) obžalovaní J.K., D. P. a V.H., od přesně nezjištěné doby do dne 16. srpna 2008, po předchozí vzájemné dohodě si opatřili předměty, léky a chemikálie potřebné k výrobě pervitinu, tyto shromáždili v zahradní chatce na parcele katastrálního území T., kterou užívá k bydlení D. P., obžalovaní K. a H. dovezli bednu léku z něhož lze abstrahovat prekurzor efedrin, obžalovaný P. a obžalovaný P. K. jednotlivé tablety vyloupali z plat, a v noci z 15. na 16. srpna 2008 v uvedené chatce z těchto léků obžalovaný H. získal 335 gramů efedrinu, a za účasti obžalovaného J.K. zahájil výrobu pervitinu, který obsahuje metamfetamin, což je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 k zák. č. 167/1998 Sb., a z uvedeného množství efedrinu a dalších chemikálií by v případě dokončení výroby pervitinu získali nejméně 110,12 až 121,71 gramů čistého metamfetaminu, k dokončení výroby však nedošlo v důsledku zásahu policistů ČR, obžalovaný P. K. a obžalovaný D. P. v uvedenou noc a na uvedeném místě likvidovali pálením obaly od vícesložkových léčiv, při následné domovní prohlídce byly v chatce zajištěny skleněná nádoba a plastový kalíšek s jódem, skleněné víko se stopami metamfetaminu, plastová nádoba s kyselinou chlorovodíkovou, plechová nádoba s acetonem, plastové nádoby a skleněná nádoba s hydroxidem sodným, skleněná nádoba s červeným fosforem, laboratorní nádoba s metamfetaminem, 2 plastové kanystry s toluenem a metamfetaminem, odřízlá PET láhev se smotkem tkaniny v hrdle se stopami metamfetaminu, plastová nálevka se stopami jódu a metamfetaminu, nádoby s toluenem, destilovanou vodou, další nádoby se stopami efedrinu, jódu, efedrinu a metamfetaminu, zejména pak plastový kanystr s toluenem, hydroxidem sodným a metamfetaminem s celkovým obsahem 151 gramů hydrochloridu metamfetaminu, který obsahoval 110,12 až 121,71 gramů čistého pervitinu, digitální váha, rukavice, listy papíru s ručně psaným návodem na výrobu pervitinu, který obsahuje metamfetamin, což je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 k zák. č. 167/1998 Sb., a jakákoli manipulace s ní, včetně výroby, podléhá režimu tohoto zákona“. Za tento zločin byl obviněný J. K. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných D.P., V.H. a P.K.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. K., D. P. a V. H. a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 4 To 324/2010, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ohledně obviněných J. K. a V. H., podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. ohledně obviněného D. P. a podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. ohledně obviněného P. K. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J.K. uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „1) obžalovaní J. K., D. P. a V. H. si po předchozí dohodě opatřili předměty, léky a chemikálie potřebné k výrobě pervitinu, které ke dni 15. 8. 2008 shromáždili v zahradní chatce na parcele katastrálního území T., kterou užívá k bydlení obžalovaný D. P., kde z nich v noci z 15. 8. na 16. 8. 2008 vyrobili 335 g efedrinu a zahájili výrobu pervitinu, který obsahuje metamfetamin, psychotropni látku uvedenou v příloze č. 5 k zák. č. 167/1998 Sb. a z uvedeného množství efedrinu a dalších chemikálií by v případě dokončení výroby pervitinu získali nejméně 110,12 g čistého metamfetaminu, avšak k dokončení výroby nedošlo v důsledku zásahu Policie ČR,
2) obžalovaný J. K. v době od jarních měsíců roku 2008 do konce června 2008 na různých místech v T., poblíž nákupního střediska I. a nádraží L. B. prodal opakovaně nejméně v deseti případech pervitin Š. D., vždy nejméně v množství 0,5 g za částku nejméně 500,- Kč, přičemž pervitin obsahuje metamfetamin, psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 k zák. č. 167/1998 Sb.,
přičemž obžalovaný J. K. se uvedených skutků dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. 2 T 197/2004 odsouzen mimo jiné za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř roků a šesti měsíců, z jehož výkonu byl usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. 1 PP 94/2005 podmíněně propuštěn na zkušební dobu šesti roků“. Za tento zločin ho podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně rozhodl o vině a trestu obviněných D.P. a V. H. Podle §81 odst. 1, 3 tr. ř. rozhodl o zničení bílé pevné látky o hmotnosti 3,8 g bez obalu, uložené v režimovém skladu PČR – Správy Severočeského kraje, SKPV v Ústí nad Labem, 3 ks baněk, 1 ks sklenice, 2 krabiček léků Nurofen stop grip a krabice s nápisem kyselina orthofosforečná. Podle §259 odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného P. K. v celém rozsahu a ohledně obviněného D.P., pokud jde o skutek pod bodem 1) výroku o vině napadeného rozsudku vrátil věc soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J.K.(dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nalézací soud neprovedl všechny dostupné důkazy, resp. že ty, které provedl, nesprávně zhodnotil, přičemž toto nesprávné zhodnocení a posouzení posléze potvrdil i soud odvolací. Vyjádřil přesvědčení, že domovní prohlídka v chatce na pozemku p. č. 220/7 v k. ú. Teplice a odposlechy získané z Věznice v T. nebyly opatřeny zákonným způsobem. Uvedl, že i když byla zmíněná prohlídka jiných prostor nebo pozemků na základě písemného příkazu povolena soudem, měl být tento příkaz doručen vlastníku nemovitostí, tedy v konkrétním případě manželům P. (rodičům spoluobviněného D. P.), resp. pokud nebyl vlastník nemovitosti zastižen při prohlídce, měl mu být příkaz k provedení prohlídky doručen bezprostředně po odpadnutí překážky, která doručení bránila. Konstatoval, že v předmětné trestní věci tak učiněno nebylo, a proto obecné soudy k důkazům zjištěným předmětnou prohlídkou vůbec neměly přihlížet, popř. měly vyslovit jejich nepoužitelnost. Stran odposlechu pořízeného v návštěvní místnosti ve Věznici v T. v době, kdy jeho manželka navštívila spoluobviněného V. H., poznamenal, že jeho použití jako důkazu v trestním řízení předpokládá jeho přehrání jak při prostudování spisu v přípravném řízení, tak v hlavním líčení. Upozornil, že tento tzv. odposlech byl sice u hlavního líčení přehrán, ale přehrávka byla naprosto nesrozumitelná, nejasná a plná šumu apod., na čemž se shodli všichni přítomní, včetně trestního senátu. Proto byl Kriminalistický ústav v Praze požádán o zpracování přepisu odposlechu. Když posléze měli všichni v jednací síni přepis hovoru před sebou a současně byl přehrán přímý odposlech, nebylo možno spolehlivě konstatovat, že je přepis totožný s nahrávkou. Vyslovil názor, že ani tento důkaz neměl být v trestním řízení připuštěn. Dodal, že především na základě těchto dvou důkazů, které shledává nezákonnými a nepoužitelnými, byl odsouzen pro skutek popsaný v bodě 1).
Pokud se jedná o skutek ad 2) odkázal na závěrečnou řeč svého obhájce s tím, že v důsledku nepravdivé výpovědi byl nespravedlivě odsouzen, o čemž svědčí další důkazy provedené zejména v hlavním líčení.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265m tr. ř. sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala. Jestliže tudíž obviněný v rámci svých námitek tvrdí, že nebylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu, popřípadě že důkazy byly nesprávně hodnoceny, nelze k tomu přihlížet, neboť takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a proto navrhl, aby bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2010, sp. zn. 4 To 324/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné a vadné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně zjevně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o existenci zmíněného dovolacího důvodu. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného a vadného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f), k) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V tomto směru Nejvyšší soud navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2011
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý