ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.1072.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 1072/2011-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2011 o dovolání, které podala obviněná M. Č . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2011, sp. zn. 9 To 11/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 10/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 4 T 10/2009, byla obviněná M. Č. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou pomocí ke zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „spolu s pravomocně odsouzenými Š.K., K.M., P. U., R. Z., a P.Z., když K.M. v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky po vzájemné dohodě s M. Č. jako poradkyní pro hypoteční úvěry v Komerční bance a.s., pracující na pobočce H. požádal P. Z., aby za provizi sehnal osobu, která by za úplatu svým jménem v Komerční bance uzavřela za pomoci M. Č. úvěrovou smlouvu, o tomto záměru se od P. Z. dozvěděli P. U. a R. Z., kteří získali Š. K., aby účelově uzavřel s Komerční bankou hypoteční úvěr ve výši 8.000.000,- Kč na koupi bytu 4+kk v P., Š., byt č. 12, stavební parcela od společnosti Central Group - bytové projekty a.s., přičemž R. Z. předal K. M. a M. Č. přes P. Z. osobní údaje Š. K. a další potřebnou dokumentaci k vyřízení úvěru, jelikož Š. K. nebyl nikde zaměstnán a jeho příjmy nebyly dostatečné pro získání hypotečního úvěru ve výši 8.000.000,- Kč, tak M. Č. záměrně nepravdivě uvedla jako zaměstnavatele Š. K. společnost České aerolinie a.s., a opatřila nepravdivé potvrzení o výši příjmu Š.K., údajně vystavené ČSA, dále s cílem budoucího schválení hypotečního úvěru pro Š. K. uvedla dne 1. 9. 2008 do Návrhu na rozhodnutí o poskytnutí hypotečního úvěru další nepravdivé údaje o tom, že Š. K. má vedlejší příjmy 6.700,- Kč, že prodávajícím již uhradil z vlastních zdrojů částku 1.267.369,- Kč, že ocenění nemovitosti stanovené odhadcem pro účely zajištění úvěru činí 9.450.000,- Kč, na základě M. Č. vědomě uvedených nepravdivých údajů byl hypoteční úvěr doporučen ke schválení ředitelem pobočky H. A. S. a schválen regionálním ředitelem Komerční banky Ing. R.V., Š. K. tak uzavřel dne 2. 9. 2008 s Komerční bankou Smlouvu o hypotečním úvěru ve výši 8.000.000,- Kč, následně za účelem uvolnění hypotečního úvěru na běžný účet Š. K. vedený u Komerční banky, připravila M. Č. dne 2. 9. 2008 ve dvou různých zněních dokumenty Zástavní smlouva k nemovitostem a Návrh na vklad zástavního práva, kdy jedno znění nechala podepsat ředitelem pobočky H. A. S. a druhé jeho zástupkyní I. Š. a u tohoto navíc změnila podpisovou doložku prodávajících, jejichž podpisy byly padělány dosud nezjištěnou osobou a návrh na vklad zástavního práva byl dne 11. 9. 2008 podán dosud nezjištěnou osobou na Katastrálním úřadu pro hl. město Prahu, současně M.Č. zanesla do úvěrové dokumentace kopii Návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a Potvrzení ze dne 19. 9. 2008 o úhradě celé kupní ceny za předmětnou bytovou jednotku Š. K. z vlastních zdrojů, údajně vystavené prodávajícím, poté vědomě se záměrem získat přístup k úvěrovým prostředkům dne 22. 9. 2008 vyhotovila dodatek ke Smlouvě o hypotečním úvěru, který Š. K.nikdy nepodepsal, ale na jehož základě byl změněn způsob čerpání úvěrových prostředků a to tak, že částka 8.000.000,- Kč nebude čerpána na účet prodávajících, ale bude zaslána na běžný účet Š. K., na který byla převedena dne 22. 9. 2008, Š. K. poté podle instrukcí R. Z. a P. U. dne 23. 9. 2008 v 12.05 hod. vybral v hotovosti v pobočce P. částku 7.500.000,- Kč a peníze odevzdal R. Z. a P.U., zbylých 500.000,- Kč pak použil Š. K. pro svoji osobní potřebu a částku 7.500.000,- Kč si obžalovaní rozdělili přesně nezjištěným způsobem, Komerční bance a.s. tak byla způsobena škoda ve výši 8.000.000,- Kč“. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle §211 odst. 1, 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Komerční bance a.s. částku ve výši 8.000.000,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2011, sp. zn. 9 To 11/2011, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že v proběhlém trestním řízení nebyla ve vztahu k její osobě prokázána subjektivní stránka trestného činu. Upozornila, že účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku musí být jednáním úmyslným, resp. že trestný čin pojistného podvodu podle §211 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Následně konstatovala, že ani v rozsudečném výroku, ani v odůvodnění rozsudku se neobjevuje, jakým úmyslným jednáním se zažalovaného a posléze odsouzeného zločinu dopustila a navíc, zda se jednalo o úmysl přímý či nepřímý (popis skutku zde uvedený nedovoluje učinit bezpečný závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu). V této souvislosti poukázala na svoji pracovní pozici (byla zaměstnána jako podpora hypotečním specialistům) s tím, že se na ni interní předpisy KB týkající se činnosti poradců pro hypoteční úvěry nevztahovaly, a tudíž jí nelze klást za vinu jejich případné porušení. Podle ní zůstala neobjasněna i odpovědnost dalších osob, jmenovitě ředitelů S. a V. Především pak není bezpečně prokázáno, v jaké podobě příslušnou složku odesílala do hypotečního centra a jaké dokumenty (resp. originály těchto dokumentů) v ní byly založeny. V tomto ohledu odkázala na své odvolání s tím, že pokud by tato složka neobsahovala dokumenty v předepsané podobě, nemělo by jí hypoteční centrum převzít a příslušní pracovníci banky by neměli úvěr schválit. Vyjádřila přesvědčení, že z dokazování plyne, že nevěděla o tom, že se jedná o podvodné jednání a že tak z aspektu subjektivní stránky nenaplnila skutkovou podstatu zločinu, jímž byla uznána vinnou. Dodala, že sama banka nejednala v souladu s vlastními předpisy a má na celé situaci nemalý podíl, popřípadě že vždy dostala patřičné údaje od třetí osoby, aniž by měla důvod pochybovat o jejich správnosti a nikdy nejednala v podvodném úmyslu.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále je „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 4 T 10/2009, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2011, sp. zn. 9 To 11/2011, a aby podle §256 tr. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však převážná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Z odlišného hodnocení důkazů potom obviněná dochází k závěru, že jí nebyl prokázán úmysl (ať už přímý či nepřímý), v němž by měla zločin spáchat. Upozornil, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.
Poté shledal, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že ve skutkové větě není výslovně uvedeno, jakým konkrétním úmyslným jednáním se zločinu dopustila a zda se jednalo o úmysl přímý či nepřímý s tím, že v této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné. Uvedl, že s ohledem na větší počet obviněných, z nichž každý plnil svůj vlastní úkol, bylo zformulování skutkové věty poměrně náročné, nicméně i tak je úmyslný podíl obviněné na spáchání úvěrového podvodu jednoznačně vyjádřen. Dobře patrno je to zejména z pasáží: „ ... jelikož Š. K.nebyl nikde zaměstnán ... , tak M. Č. záměrně nepravdivě uvedla jako zaměstnavatele Š. K. společnost České aerolinie a.s. a opatřila nepravdivé potvrzení o výši příjmu Š. K., údajně vystavené ČSA, dále s cílem budoucího schválení hypotečního úvěru ... uvedla ... další nepravdivé údaje o tom, že Š. K. má vedlejší příjmy 6.700,- Kč, že prodávajícím již uhradil z vlastních zdrojů částku 1.267.369,- Kč, ... poté vědomě se záměrem získat přístup k úvěrovým prostředkům ... vyhotovila dodatek ke Smlouvě o hypotečním úvěru ... na jehož základě byl změněn způsob čerpání úvěrových prostředků ...“. Státní zástupce uzavřel, že z citovaných pasáží je rovněž nepochybné, že skutek byl spáchán v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů navrhl, aby dovolání obviněné bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze dne 25. 3. 2011, sp. zn. 9 To 11/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (zvláště trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné z podstatné části směřují právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýká rovněž (převážně) neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (viz zvláště její tvrzení, že nevěděla o tom, že jde o podvodné jednání). Také (převážně) z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (konkrétně o absenci subjektivní stránky předmětného trestného činu), resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala i z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněná však také namítla, že ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani v odůvodnění tohoto rozsudku není popsáno, jakým úmyslným jednáním se měla zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu dopustit, resp. zda jednala v úmyslu přímém či nepřímém. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.
Po subjektivní stránce jde (v základní skutkové podstatě) o úmyslný trestný čin. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel :
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na shora rozvedená teoretická východiska je namístě připomenout, že podle tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněná jako poradkyně pro hypoteční úvěry v Komerční bance a.s. v úmyslu neoprávněně získat finanční prostředky, po vzájemné dohodě s dalšími osobami, při uzavírání smlouvy o hypotéčním úvěru ve výši 8.000.000,- Kč na koupi bytu mezi Š. K. a Komerční bankou a.s. za situace, kdy Š. K. nebyl nikde zaměstnán a jeho příjmy nebyly dostatečné pro získání takového hypotečního úvěru : „ záměrně nepravdivě uvedla jako zaměstnavatele Š. K. společnost České aerolinie a.s., a opatřila nepravdivé potvrzení o výši příjmu Š. K… dále s cílem budoucího schválení hypotečního úvěru pro Š. K. uvedla… do Návrhu na rozhodnutí o poskytnutí hypotečního úvěru další nepravdivé údaje o tom, že Š. K. má vedlejší příjmy 6.700,-Kč, že prodávajícím již uhradil z vlastních zdrojů částku 1.267.369,- Kč, že ocenění nemovitosti stanovené odhadcem pro účely zajištění úvěru činí 9.450.000,- Kč, na základě M. Č. vědomě uvedených nepravdivých údajů byl hypoteční úvěr doporučen ke schválení… Š. K. tak uzavřel… s Komerční bankou Smlouvu o hypotečním úvěru… ve výši 8.000.000,- Kč, následně za účelem uvolnění hypotečního úvěru na běžný účet Š.K… připravila … ve dvou různých zněních dokumenty Zástavní smlouva k nemovitostem a Návrh na vklad zástavního práva, kdy jedno znění nechala podepsat ředitelem pobočky H. A. S. a druhé jeho zástupkyní I. Š. a u tohoto navíc změnila podpisovou doložku prodávajících, jejichž podpisy byly padělány dosud nezjištěnou osobou … současně… zanesla do úvěrové dokumentace kopii Návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a Potvrzení… o úhradě celé kupní ceny za předmětnou bytovou jednotku Š. K. z vlastních zdrojů, údajně vystavené prodávajícím, poté vědomě se záměrem získat přístup k úvěrovým prostředkům… vyhotovila dodatek ke Smlouvě o hypotečním úvěru… který Š. K. nikdy nepodepsal, ale na jehož základě byl změněn způsob čerpání úvěrových prostředků a to tak, že částka 8.000.000,- Kč nebude čerpána na účet prodávajících, ale bude zaslána na běžný účet Š.K., na který byla převedena dne 22. 9. 2008… Komerční bance a.s. tak byla způsobena škoda ve výši 8.000.000,- Kč“.
Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že z těchto skutkových závěrů soudů nižších stupňů zřetelně plyne úmyslné zavinění obviněné, a to ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zahrnující jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž zjevné, že obviněná jednala tak, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vědomě, cíleně a záměrně.
Není přitom od věci poznamenat (jak ostatně správně učinil odvolací soud), že skutek obviněné zjištěný soudy nižších stupňů měl být správně kvalifikován již jako pachatelství, resp. spolupachatelství, trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se jako pachatel ( §22 odst. 1 tr. zákoníku ) totiž dopustí i ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v postavení osoby jednající za věřitele - poskytovatele úvěru (např. doloží úvěrovou smlouvu padělaným písemným prohlášením ručitele ve smyslu §546 obč. zák. apod.). V takovém případě nemůže jít jen o pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu spáchanému dlužníkem, který získal úvěr na základě těchto nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1290/2009 ). Tato právní kvalifikace ovšem nepřicházela v úvahu s ohledem na zákaz reformace in peius (odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podala, jak shora uvedeno, pouze obviněná), takže tím spíše tento závěr platí i v dovolacím řízení.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý